Moje hvězdná jedenáctka

Neúhybně svůj

Pavel Landovský ve hře Strýček Váňa

Nehrál, výrazně „byl“. Proto jeho hra Hodinový hoteliér, kterou později napsal, byla úspěšná a naprosto pravdivá. Krajně lidový a svérázný ano, ale jeho ­Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi byl na hony vzdálen tomu, aby o něm mohl kdokoli říct, že je buran. A když zemřel, vzpomínal jsem také na noc ve Vídni v létě roku 1989, kdy jsem tam zkoušel Goldoniho. Noc, kterou jsme strávili v jeho bytě, jen my dva spolu. Byl neúhybně celý život svůj. I to jeho silné charisma bylo osobitě jeho.

Český britský kluk

Jiří Hrzán ve Spaseni

On byl takový český britský kluk. Měl jasně britský obličej a pohotovost. Není divu, naše kraje byly od nepaměti tavicí kotel všech možných etnik. Oblékal se vždy s ležérní, vylehčenou elegancí. V anglické hře Spaseni byl tak nehraně britský, že jsem nechápal, jak to, že vůbec neumí anglicky. Neselhal nikdy v ničem. Měl v sobě chuť po dokonalosti. Všechno dělal s chutí. Byl to charakter. A měl v sobě něhu. A jak uměl sebou libovolně praštit o zem, to se jen tak nevidí.

Herec s fantazií

Jaromír Dulava a Impresário ze Smyrny

V Goldoniho Impresáriu ze Smyrny mě Lála naprosto ohromil tím, co s postavou udělal. S neomylnou fantazií ji elegantně a beze stopy lacinosti prohnul v páteři a rovněž elegantním vycpáním nechal vyniknout dost nadprůměrně svůj zadek. Okamžitě postava získala trvale působící vizuální účin a lidé se právem mohou chvílemi potrhat smíchy. Nic mi neřekl, chci zdůraznit, a inscenaci to velmi pomohlo. Je to jen a jen svědectví o jeho fantazii.

Moje múza

Ivana Chýlková nejen v Paní Warrenové

Proč je mou múzou? Stačí se na ni podívat, ne? Ona je prostě absolutně netuctová hodnota. A to z ní jde i na jevišti. I když mlčí. A je neuvěřitelně, až dojemně empatická v určitých situacích. Ona je podobná třída, jako byla moje žena. To zastávají skoro všichni, co obě znali. Takže možná asi taky proto. A že je chytrá, to snad ani nemusím říkat.

Jsme spolu od začátku

Jiří Hálek v Pikniku

Moje asi nejdelší pracovní setkávání s hercem. Před Piknikem, kterým jsme otevírali Činoherní klub v únoru 1965, jsme se nikdy nesetkali. Šel jsem se na něj podívat tehdy do Reduty, kde hrál. Okamžitě mě zaujal svým talentem i osobností. Byl neuvěřitelně ideální typ pro roli Rozdena v Pikniku. Kdybych ho znal dřív, podezříval bych se, že jsem mu roli napsal na tělo.

Extrovertní gejzír

Josef Abrhám v Hráčích

Je obdařen dnes vzácnou hodnotou člověka, a to je tázání po smyslu věcí. To se projeví v určitých rolích, ale nikdy bych mu nemohl dát byť ušlechtile působící nálepku introvertního herce. Proč? Už proto, že v mých inscenacích převážně až řádí jako totální extrovertní gejzír. Třeba v Hráčích. O Poprasku na laguně ani nemluvě.

Prostě je

Ondřej Vetchý v Lédě

Také ten, který nehraje, a prostě „je“. Postupně se nakonec zmocňuje textu přesně, neučí se tedy napřed text mechanicky, aby mu pak dodal obsah. On má správnou potřebu jít na to obráceně. Vědět, o co jde. To je bezpečná záruka jeho autentického projevu. Jeho charisma je dar, a jak řekl kolega Petr Nárožný, jak se objeví na jevišti on, hlediště je poněkud elektrizováno. Když je plně a beze zbytku šťastný v roli, a to je například případ inscenace Léda, je požitek si Ondříše užívat.

Dar výřečnosti

Michal Pavlata ve hře Před západem slunce

Vážím si jeho talentu i jeho ambice být přesný, zejména vnitřně. A toho, že co říká, opravdu chápe a adresuje zněle třeba i dlouhý text. On má dar skvělé, sonorní výřečnosti. Například jeho eticky nekompromisní lékař ve hře Před západem slunce – když vmete do očí někomu jeho zlo – tak je to krystalicky čistý mravní úder. A divák je tím vždy silně zasažen. Je v každé roli nepřehlédnutelný.

Přišel, zkoušel, zvítězil

Petr Nárožný v Hejtmanovi z Kopníku

Velmi inteligentně v sobě rozpoznal, že své duševní bohatství může uplatnit v klasičtějším herectví, kde dosud působil jen omezeně. Nabídl jsem mu hlavní roli v Hejtmanovi z Kopníku, protože jsem kupodivu bezpečně věděl, že právě on bude hned napoprvé v klasickém činoherním oboru skvělý. Jeho držení těla, dar silné přítomnosti na jevišti, autorita, už to byla záruka. Roli přijal, přišel, zkoušel, zvítězil. A to suverénně. Jedeme spolu stále dál a je to s ním vždycky báječná jízda.

Elegantní síla

Jiří Kodet v Hráčích

Jirka zahrnoval historkami nás, respektive jiní mě zahrnovali historkami o něm. Ale já s ním žádnou historku nezažil, aspoň si nevzpomínám. Zkoušel na doraz, třeba v Hráčích byl naprosto nabitý, zkoušel až posedle, aby dosáhl ve všem dokonalého výrazu. Po celou dobu zkoušení byl úchvatný. A elegantní. Elegantní síla v elegantním obalu.

Hrůzychtivá dáma

Nina Divíšková v Burkem i Bludišti

Nešlo v ní nepoznat ženskou komiku. V letech dlouho před založením divadla, v Brně, právě v běžném setkání na ulici, byla její láska ke komičnu už tehdy nepřehlédnutelná. Vždy výrazná a vášnivě výřečná osobnost. Nejen v Burkem, ale třeba v Kosmickém jaru, její excentricky erotická paní Hedvika byla strhující. V Bludišti její hrůzostrašných historek chtivá dáma vyslovila místo v „zologické zahradě“ – „v zoologické zahradě“. Byl to úžasný postřeh, pro tu malou postavu.