Sajjid Qutb: Prorok terorismu, kterého oběsili v Egyptě
„Na zemi je jen jedno místo, které je možno nazývat příbytkem islámu. Je to místo, kde se etabloval islámský stát, kde je šarí’a základní autoritou, kde jsou uplatňovány Boží tresty a kde všichni muslimové řídí záležitosti ve vzájemné shodě. Zbytek světa je příbytkem nepřátelství a války.“ To jsou slova z knihy Milníky na cestě Egypťana Sajjida Qutba. Když ji čtete dál, zjistíte, že za „příbytek války“ můžete libovolně dosadit jména jako Francie, Česko, USA, Západ či demokracie. Z díla také lépe pochopíte, proč muslimové páchají atentáty a útočí na Západ.
Příbytkem války jsou podle Qutba země bez šarí’e (systém islámského práva), přestože rodina muslima nebo jeho příbuzní a příslušníci jeho kmene či národa v takové zemi žijí nebo v ní dotyčný investuje svůj kapitál nebo provozuje na tomto území obchod. Opět můžeme lehce dosadit Paříž, Londýn, Hamburk, Vídeň, Prahu, Brno či Teplice.
Na rozdíl od jiných ale našel Qutb, významný egyptský spisovatel, aktivista, básník, pedagog a myslitel, argumentační cestu, jak by se mohl islám prosadit po celém světě. Je to naprosto pregnantní formulace džihádu (úsilí o šíření a upevnění víry). Šarí’a přitom formulovala čtyři základní typy džihádu: srdcem, rukou, jazykem a… mečem. Tedy zbraní. A toho posledního se nejrůznější teroristé, radikálové a extremisté chytili. Sajjid Qutb je tak považovaný za jednoho z otců a nejdůležitějších teoretiků islámského fundamentalismu, přestože už je téměř padesát let mrtvý.
„Není pochyb, že právě on je oním ideologem, jehož spisky byly a jsou dodnes nepřekonaným a zhusta jen opisovaným či ,vykrádaným‘ inspiračním zdrojem všech nábožensky orientovaných aktivistických skupin a jejich akčních programů,“ napsal v úvodní studii k Milníkům na cestě významný český arabista Miloš Mendel.
A skutečně. Qutba respektoval vůdce íránské revoluce ájatolláh Chomejní. S jeho myšlenkami pracují odnože Muslimského bratrstva, a to od Tuniska přes Libyi až po Jordánsko a palestinské hrdlořezy z Hamásu. Podrobně je rozpracoval a inspiroval se jimi také současný vůdce al-Ká’idy Ajmán az-Zawáhirí, jenž je podle dostupných informací kdysi představil Usámu bin Ládinovi, nejznámějšímu teroristovi moderní doby. Byl přímou inspirací i pro loňský projev abú Bakra al-Bagdádího, v němž se samozvaný vůdce Islámského státu prohlásil za novodobého chalífu.
Je spíše nepravděpodobné, že islámští zločinci, kteří zaútočili minulý týden v Paříži, nebo muslimští rebelové z nigerijské skupiny Boko Haram dílo Sajjida Qutba znají. Ovšem s jeho jednoduchými formulacemi, proč vést po celém světě džihád a proč je Západ „úchylný a nepřijatelný“, se dá dobře pracovat i v současnosti. Stačí malé zjednodušení a je to.
Podívejme se, jak se ke zdrcující kritice západní společnosti otec islámského fundamentalismu vlastně dostal.
Paradox za paradoxem
Sajjid Qutb Ibráhím Husajn aš-Šádhilí se narodil 9. října 1906 ve vesnici Múšá v Horním Egyptě, která se vždy vyznačovala velkým konzervatismem. Ještě daleko větší vliv ale na něj mělo hluboké, precizní a v podstatě celoživotní studium koránu (jeho matka tvrdila, že základní dílo islámu znal dobře už od svých deseti let). „Díky tomu na konci 40. let dospěl k obhajobě autenticky islámského způsobu života,“ napsal arabista Mendel. A to mu vydrželo až do jeho násilné smrti.
Ovšem nebylo tomu tak vždy a Qutbův život byl plný paradoxů. To se projevilo předtím při jeho pobytu na káhirské univerzitě Domov věd (Dár al-Ulúm) v letech 1929 až 1933. Korán pro něj sice vždy byl rozhodující, ale tehdy se zajímal i o západní vědu a kulturu, respektoval odlišnosti jiných civilizací a národů. Vzdělával se také v biologii, fyzice, zkoumal vesmír a prohluboval si znalosti z psychologie, a to včetně freudovské psychoanalýzy. Jenže v polovině čtyřicátých let začal útočit na Západ. V roce 1944 napsal, že západní civilizace by měla být takzvaně rozpuštěna. Podle něho Západ historicky selhal.
Koncem čtyřicátých let došlo u Qutba k dalšímu pozoruhodnému poznání. V roce 1948 odjel na studijní pobyt do USA. Američané od pobytu přirozeně očekávali, že egyptský muslim bude po seznámení se životem ve svobodné společnosti spíše na straně politické plurality a demokracie. Jenže stal se pravý opak. Americkou společnost označil po návratu v roce 1950 za „primitivní“ a „šokující“. Odmítal volnomyšlenkářství, silné postavení žen i demokratické volby. „V americké společnosti není místa pro duchovní prožitky, vyšší aspirace, nebo dokonce ani pro flirt, který obvykle předchází konečnému kroku spáření,“ psal ze Spojených států přátelům. Qutb si totiž zcela ztotožnil stát s islámem a Bohem. „Islám ustanovuje zásady individuální odpovědnosti proti bezbřehé individuální svobodě,“ napsal.
Pro Qutba, Egypt i velkou část světa je naprosto podstatné, co se odehrálo v roce 1951 – učenec vstupuje do Muslimského bratrstva, organizace, jež dodnes ovlivňuje mnoho států severní Afriky a Blízkého východu. Nejdříve psal do jejich publikací, ale o rok později se stává všeobecně uznávaným ideologem „bratří“.
V jeho textech a projevech se vedle slov jako islám, korán a Bůh mimořádně často objevují i další dvě slova – „džihád“ a „džahilíja“. Pracoval s nimi zejména z toho důvodu, že bojoval proti egyptským vládám, které považoval za nelegitimní. Jsou ale podstatná a důležitá i pro nás, protože muslimští fundamentalisté je dodnes používají, a to dokonce i s Qutbovou argumentací. Co v jeho pojetí představují?
Připomeňme ještě, že zásadní dílo Milníky na cestě (Ma’álim fi-t-taríq) vyšlo poprvé v roce 1964 v libanonském Bejrútu, protože v jeho rodném Egyptě bylo zakázané. Miloš Mendel k tomu píše: „V Milnících poprvé zcela koncepčně a zřetelně vyzval ke svržení bezvěreckých režimů.“ Cesta k jasně formulovanému islámskému fundamentalismu byla na světě.
Odporný Západ
Pro lepší pochopení se nejdříve podívejme na Qutbovo pojetí slova „džahilíja“. Podle arabských historiků ze středověku se jednalo o „období nevědomosti a barbarství“. Pod vlivem Qutbových myšlenek s tímto termínem pracují texty současných muslimských radikálů. Je to podle nich symbol všeho negativního před vznikem islámu i v současnosti. A co se fundamentalistům především na západní společnosti nelíbí?
Je to alkoholismus a jeho destruktivní dopady na rodinu, drogy, vysoké procento sebevražd, prostituce, předmanželské a mimomanželské sexuální styky. Také anabolika ve sportu, neúměrná rozvodovost, kapitalismem iniciovaná mobilita pracovní síly, která vede k oslabování rodin, dále potraty, ateismus, pornografie, kriminalita a malé tresty za ni, emotivní vztah ke zvířatům (hlavně ke psům), naopak nedostatečný vztah k dětem (jesle, dětské domovy, mateřské školy). Mimořádným problémem podle extremistů je, že neduhy džahilíje trpí i většina islámských zemí. Proto je potřeba nastolit nový režim, jak to propaguje Islámský stát v Sýrii a Iráku, al-Ká’ida nebo seskupení al-Šabáb v Somálsku. A v posledních letech třeba salafistické (podle přívrženců se jedná o ortodoxní a pravý islám) skupiny v západní Evropě. Jen v Německu mají podle tajných služeb 7000 členů.
V této souvislosti je zajímavé, že Qutb a fundamentalisté dávají do jedné řady kapitalistické i komunistické zřízení, demokracie i diktatury. Pokud není vše podřízeno Bohu (myslí se islámskému), jste na špatné cestě.
Džihádismus
Daleko závažnějším problémem pro svět je fundamentalistické pojímání džihádu, které Sajjid Qutb velmi podrobně rozebírá. Stačí několik citací, abychom pochopili, že západní civilizace stojí před skutečnou hrozbou. Vyvrací to také obvyklé tvrzení, že islám je mírumilovný, že korán je neškodný text a že islámský terorismus je pouze individuální záležitostí pár zbloudilců. Jenže Qutb dává přesné instrukce a návody pro úplně všechny muslimy: „Žádný politický systém ani materiální moc nesmějí klást na cestu výzvy k Bohu překážky. Každý jedinec by měl mít volnost ji přijmout nebo odmítnout na základě naprosto svobodné vůle. Ale nesmí klást odpor nebo proti ní bojovat! Když tak někdo činí, je povinností islámu bojovat proti němu, dokud není zabit nebo dokud nevyhlásí, že se poddává.“ (Z kapitoly čtvrté Džihád za Boha, Milníky na cestě, z ní jsou i další citáty.)
Jak vidíme, jedná se o nesmírnou „mírumilovnost“ zacílenou k ovládnutí světa. A čteme dál: „Proto od samého počátku usiluje o odstranění všech zřízení a vlád, které jsou založeny na ovládání člověka člověkem a na zotročování jedné lidské bytosti jinou.“
„Nyní se všichni lidé na zemi dělí na tři druhy: První jsou muslimové, kteří v Něho (Boha) věří, druzí jsou ti, s nimiž On je v míru, a třetí jsou ti ustrašenci, kteří s Ním vedou válku.“
„Věčný osvobozenecký boj prostřednictvím vzedmutí džihádu bude trvat, dokud celé náboženství nebude patřit Bohu.“
„Islám má prostě právo převzít iniciativu. Není výplodem žádného národa, zřízení nebo vlasti. Je to Boží metoda a světový řád. Má právo zničit všechny překážky ve formě institucí a tradic, jež omezují lidskou svobodu výběru.“
„Když Bůh po jistou dobu muslimům džihád zapovídal, byla to otázka strategie, nikoli principu.“
„Existuje pouze jediný právní řád, který má být následován – a to je šarí’a. Vše ostatní je pouze výsledkem emocí a vášní.“ Zde následuje citát z koránu: „A potom jsme tě umístili na cestě zákona z rozkazu našeho vycházejícího. Následuj ji a nenásleduj sklonu těch, kdož nevědí o ničem!“ (Korán 45:18; súra Klečící – al-Džáthija.)
Cesta na popraviště
Sajjid Qutb nebyl na rozdíl od mnoha současných fundamentalistů nějakým jednoduchým a bezduchým zabijákem. Naopak byl velmi vzdělaný, přemýšlivý, jeho srdce i duše byly prodchnuty islámem. A byl člověkem absolutně přesvědčeným o své pravdě. Byl za to léta egyptskými vládami vězněn, protože zcela otevřeně hodlal nastolit islamistický režim se vším všudy. Byl v káznicích také ponižován a mučen, to ho však nezlomilo, naopak vyvolávalo v něm další odpor. Nakonec skončil v roce 1966 na popravišti. Pro své věrné se pak stal mučedníkem. Podle nich skončil v ráji.
Jeho myšlenky následně rozpoutaly v mnoha částech světa peklo. Pořád se vracejí v různých variantách a podobách. Od těch mírných až po ty, s nimiž pracují (možná někdy i nevědomky) teroristé.
Z díla a myšlenek Sajjida Qutba lze usoudit, že ani útoky v Paříži by mu nebyly proti srsti. Ostatně poslední věta jeho Milníků na cestě zní: „Všemohoucí Bůh je pravdomluvný, však prolhaní jsou ti, kdo vás jen proradně matou!“
Zní to téměř zlověstně, jako kdybychom někde v dálce slyšeli volání: „Praha zdraví džihád!“
