Přemek Podlaha: Duchovní otec a moderátor populárního Receptáře, se stal symbolem české lidové tvořivosti
Přemek Podlaha (13. června 1938 – 23. prosince 2014) za osmadvacet roků strávených na obrazovce v Receptáři nejen na neděli a jeho klonech či odnožích rozdal stovky dobrých a stovky obskurních rad. Vděčíme mu za rozšíření skleníků ze zavařovaček, větrníků z rozřezaných PET lahví a snad i za siluety dravců na velkých prosklených plochách. A nečekaně také za zářící hvězdu Ládi „Kůžičky“ Hrušky.
„Vítám vás v novém roce u nového pořadu,“ pravil na samém začátku ledna 1987 šedohnědý pán s pěšinkou na obrazovce Československé státní televize, aniž milióny Čechoslováků v tu chvíli postřehly, že se jich právě svými hráběmi dotkl Osud. „Bude pro všechny, kdo nemají v lásce sousedovic Toníčky, jak o nich zpívá Ivan Mládek. Bude to pořad pro každého zahrádkáře, pro všechny kutily, pro chataře, chalupáře, pro chovatele, rybáře, myslivce, včelaře, pro všechny ochránce přírody.“ A pak ten moudře, seriózně a zároveň přátelsky vyhlížející moderátor po celý nedělní oběd (při znělce se typicky podávala polévka) s pomocí kutilů z lidu pátral, radil a informoval, jak jednoduše určit klíčivost semen, jak postavit saunu v domě na sídlišti a proč zrovna ten náš kanárek ne a ne zazpívat…
Jednoduše: pokud jste koncem 80. a začátkem 90. let dosáhli důchodového věku, nutně jste potřebovali nějak zužitkovat PET flašku, zlomené ramínko a traverzu zároveň a vlastnili televizor, byli jste jednoznačná cílovka. Zejména činorodí „prduchové“ čili pracující důchodci se v Podlahově Receptáři předháněli, kdo se dostane se švestičkami z naší zahrádky na obrazovku jako první ze vsi, kdo ze všiváčku, švihadla a sichrhajcky dřív sestaví motorovou pilu a kdo na litoměřické Zahradě Čech získá putovní pohár pro Jablko roku.
Znělka pořadu, píseň Sousedovic Toníček od Ivana Mládka, se stala tři roky před revolucí stejně populární jako státní hymna po vítězství nad Rusáky v jakémkoli kolektivním sportu. Budovatelé všech českých zemí se spojili, každou neděli před polednem zasedli do předpotopních gaučů, otevřeli hnědou či zelenou láhev uniformní desítky a sledovali Přému, s čím zase přijde. Receptář se ostatně vysílá dodnes a je snad nejstarším kontinuálně vysílaným publicistickým pořadem v českých televizích. Odkud se vzal jeho duchovní otec?
Půl století u hnoje a kytek
Pražský rodák Přemek Podlaha navštěvoval ve druhé půli 50. let vojenskou školu a poté vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Po pár letech práce v zemědělské rubrice deníku Obrana lidu zasedl v jedenašedesátém roce do zemědělské redakce Československé televize. Podílel se na vzniku úspěšných pořadů Osmička, Kdo je kdo, 10x odpověz nebo televizní loterie Tutovka, kterou před Petrem Jančaříkem nebo Janem Rosákem rok moderoval. Nejúspěšnější byla z hlediska sledovanosti „jeho“ vědomostní soutěž Deset stupňů ke zlaté, vysílaná v letech 1975–1981. Uváděl ji spolu se Slovenkou Zuzanou Neubauerovou a soutěžní témata se mimo jiné točila kolem kutilství, chovatelství, pěstitelství nebo mykologie.
„Před sedmačtyřiceti lety jsem si vybral obor, který mi nikdo nezáviděl,“ vzpomínal Přemek Podlaha v interview pro LN z roku 2008. „Všichni chtěli dělat kulturu, sport nebo zahraniční vysílání. Já jsem toužil dělat něco o hnoji, o kytkách, o zvířatech.“
Obyčejnej televizní dělník
A to vše měl zosobňovat Podlahův projekt zvaný Receptář. Ovšem televize o něj dlouho nejevila zájem – nápad ležel Podlahovi sedmnáct let v šuplíku. Když se pak Receptář nejen na neděli začal v lednu 1987 konečně vysílat, stal se naprostým fenoménem.
Na Receptář se nabalil stejnojmenný časopis, Podlahovo nakladatelství RENA, Klub a Nadace Receptáře, více než dekádu vysílaný rozhlasový pořad, výjezdní estrády, včetně pořadu Receptář naruby, s nímž s druhou manželkou Kateřinou Kalendovou jezdil po republice a předváděl ve venkovských kinech důchodcům souhrn nejlepších diváckých nápadů, a samo sebou také knihy s kutilskou a zahrádkářskou tematikou.
PhDr. Přemek Podlaha, CSc., přispěl dle databáze Národní knihovny ČR do 34 knih; většinou redakcí, předmluvou nebo doslovem, protože samotné recepty a nápady nebyly jeho. Sám sestavil a částečně sepsal tucet „receptářovek“ a tři knihy odborné, dvoje skripta pro posluchače FAMU a pak také práci (zřejmě rigorózní či kandidátskou) s poutavým názvem Úloha televize při výchově a vzdělávání člověka v socialistické společnosti, již publikoval roku 1986 na Vysoké škole politické ÚV KSČ pod odborným dohledem soudruha Vladimíra Folprechta.
Sám Podlaha výchovnou a vzdělávací úlohu plnil znamenitě. Receptář nejen na neděli uváděl nikoli v montérkách, s okázalou hlínou za nehty, ale v saku a kravatě. Měl v sobě něco z Horsta Fuchse i Vladimíra Železného – zajímavý obličej, charisma, směs kultivovanosti a žoviálnosti. Jen místo Zajíce Zazy si ke stáru našel jiného animovaného kamaráda, Kozlíka Šikulu.
Přemek Podlaha si pro sebe kutilství objevil a zabral podobně, jako si Pepíček Zíma obšlápl českou dechovku, a dlouhá desetiletí ho komentování cizích nápadů slušně živilo. Televizní selanka pro postproduktivní generaci udělala z Podlahy hvězdu, ačkoli sám tvrdíval opak: „Nejsem hvězda. Tutovku jsem dělal rok. Chtěli, abych pokračoval, ale tohle není moje parketa. Dnes se moc prosazuje moderátor, on je tam za hvězdu. Já jsem obyčejnej televizní dělník.“
Hvězda nebo ne, předrevoluční pedagog z FAMU a z „vokovické Sorbonny“ získal po čtvrtstoletí soudruhování v ČST čtyři první ceny TýTý, jednu třetí a tři druhé. Neboť kutilství je apolitické. A to prý kmotrovi lidové tvořivosti po revoluci spousta lidí prorokovala rychlý konec – obchody se totiž zaplnily předměty, které si domorobci před sametem museli tesat, letovat a svářet doma, kupní síla obyvatelstva vzrostla a volný čas mohl náhle člověk beztrestně plnit i jinou činností než starou dobrou ruční prací. Jenže fenomén zlatých českých ručiček se nezapřel – venkovan byl na své samodomo zlepšováky nadále hrd jako Myšpulín ze Čtyřlístku, i když to oběma občas bouchlo pod rukama.
Jak zavraždit krtonožku?
Receptář nejenže časem nezanikl, ale čas jakožto veličina v něm vůbec nefiguroval. Diváci dál zasílali náměty, jako by žili v hlubokém socialismu, kdy člověk v obchodech nesehnal zhola nic a vše musel řešit svépomocí. A co víc, každonedělní přehlídka spokojených, šťastných kutilů hrdých na svůj příspěvek světu byla stále hojně sledována – ještě v roce 2000 měl pořad přes 1 300 000 diváků a více než padesátiprocentní podíl na publiku.
Brousíme nože květináčem, zachraňujeme uhnilé trámy, vyrábíme vázičky ze žárovek a potravinové dózy z lahví od oleje, čistíme punčocháči zasviněný kovral, pomocí dvaceti různých rad vraždíme krtonožku a švába, pěstujeme čtvrtkilové ředkvičky a učíme se, „jak zapálit plyn s dítětem v náručí“ (do kousku ohlazeného prkénka vyvrtáme řadu otvorů na zasunutí zápalek a pod ně nalepíme škrtátko, celý ten vehikl máme po ruce u sporáku). A „co s pachem kouře ve vlasech“? Člověk by řekl, že stačí vlasy umýt, případně nechodit do zakouřených prostor, ale pomáhá prý i párkrát kštici projet suchým mýdlem…
Speciální hvězdu na toaletním prkénku slávy si pak zaslouží všechny ty praktické ženy, jež do pořadu posílaly své „recepty“ na „jídlo“. I díky nim umetl Přemek Podlaha cestičku třem stům tisícům prodaných výtisků publikace Vaříme s Láďou Hruškou levně a chutně…
Falešné humrové chuťovky ze studeného rybího filé a majolky se totiž klohnily už v roce 1992 a nikoho asi nepřekvapí, že recept na falešný mandlový salát ze sójových bobů a měkkého salámu zaslala do Podlahova pořadu právě Alžběta Nechutná ze Sušice.
Humrových pomazánek z celeru a nápadů na uzení ryb v ohavném zrezlém plechovém sudu jsme ostatně v Receptářích viděli nesčetně, ale „kudlaná omáčka s brambory“ byla, zaplaťbůh, jen jediná. Tohle je její recept: „Připravíme si jíšku a zalejeme ji vodou. Uvaříme brambory, přidáme kopr a sůl, jíšku s vodou mícháme, a než se rozvaří, přidáme jedno až dvě vejce rozmíchaná v jogurtu, kyselém mléce nebo kyselé smetaně. Přidáme trochu soli, cukru podle množství i trochu hladké mouky. Povaříme a smícháme do jednoho hrnce.“ A pak zažalujeme divačku Hanu Mudrovou za to, že nám pouhým poslechem tohoto receptu způsobila trvalou újmu na zdraví.
V některých příspěvcích diváci zjistili, že kladivo má stovky různých funkcí a užije se při ukolébavce k rychlému usnutí i při míchání vajec; jindy se na vlastní oči přesvědčili, že se hrabe líp hráběmi než rýčem. Receptář napomohl i zamoření republiky skleníky z lahví na okurky, které nejenže byly hnusné, ale navíc v nich rostla smrt. „Protože tam pronikalo málo světla, vznikaly tam dusičnany,“ doznal sám Podlaha pro web xman.idnes.cz. „Takže ta zelenina byla vlastně jedovatá, vůbec se neměla jíst.“ Autorem tohoto „skleníkového efektu“ byl redaktor časopisu Citrusář Jiří Šamla z Brna. Ten byl v Receptáři tak častým hostem, že po třech letech vysílání „vzrostl počet klubů pěstitelů citrusových rostlin nejméně desetkrát“, jak se tvrdí v první z pěti knih Receptáře pro každý den z roku 1991.
Ale aby bylo spravedlnosti učiněno zadost: většina vynálezů a zlepšováků k něčemu byla. Tak třeba namátkou krabička s přihrádkami na léky na měsíc dopředu.
A mám to zadarmo!
Jestli bylo Přemku Podlahovi někdy něco vyčítáno i jeho věrnými chataři a chalupáři, pak to byla skutečnost, že spolu s Bédou Trávníčkem až příliš často točil kolem štěstěny u Mountfieldu. Přes bujaré výkřiky „A mám to zadarmo!“ bylo zjevné, že tak úplně zadarmo to Podlaha nedělá a že svou kravku umí řádně podojit. Z magazínu pro zahrádkáře na veřejnoprávní televizi se stal teleshoppingový velestroj. Více či méně skrytý product placement hlasitě kritizovali nejen pozornější koncesionáři, ale třeba i někdejší kolega Pavel Kovář v článku, jenž vyšel v Reflexu v roce 1999. Postupem času se s obvyklým zpožděním probrala i sama ČT a oblíbený pořad kvůli skryté reklamě s koncem roku 2000 zrušila – Podlaha prý odmítl podepsat smlouvu, v níž se mu zakazovalo propagovat v Receptáři produkty společností a firem, ve kterých má nebo měl majetkovou účast. Moderátor tedy přenesl své aktivity ke konkurenční Primě a vznikl Receptář prima nápadů.
A doktor P. P. pronikl i do popkultury. Čím byl Miloš Frýba pro kapelu Orlík, tím se stal pan Podlaha pro Tři sestry, které úryvky Receptáře využily pro svá dvě nejlepší alba. Však se také brzy po jeho skonu objevilo na oficiálním webu „séger“ poděkování: „Posíláme do kutilského nebe pozdrav Přemku Podlahovi, který se stal v devadesátých letech spolutvůrcem alb Na kovárně to je nářez! a Alkáč je největší kocour, aniž by o tom dopředu věděl.“ Přemek for President!
S Receptářem nikdy nepřestanu, to spíš přestane existovat Receptář, tvrdil Přemek Podlaha v roce 2008 v Lidovkách. „Skončit kariéru jsem se rozhodl už asi třikrát, ale teď to nechám osudu, ať se to vyvine. Možná že jednoho krásnýho dne mě odvezou do IKEM, a tím to skončí…“
Člověk se ze všech jeho pořadů nedozvěděl jen minimum věcí. Třeba jak zaizolovat tchyni, jak se zbavit vši dětské i s dětmi a – jak dosíci života věčného a státi se nesmrtelným. Za vše ostatní mu patří dík.
Legendární receptářové desatero
1. Ze dveří staré ledničky, které postavíte na balkón, vytvoříte krásný „květinový hrnec“ – truhlíky a květináče vyrovnejte vedle sebe do přihrádek dveří a osázejte pestrou květenou.
2. Třešně a višně očešete nejlépe pomocí seříznuté PET flašky navlečené na kus hadice.
3. Práci vkleče vám usnadní, když na kolena našijete kapsy a vložíte do nich kusy molitanu. S tímto nápadem se Přemek Podlaha mimochodem probojoval až do písně Kino Zdar z prvního alba Tří sester, Na kovárně to je nářez (1990).
4. Nechcete si při plení pošlapat záhon? Vyrobte si ze železných traverz mostový jeřáb s posuvným vozíkem a budete moci hubit plevel vleže na břiše, aniž byste si zdupali mrkvičku.
5. Postřikovač na lakování auta vyrobený ze sifonových bombiček: vy ho ještě nemáte?
6. Stěna ze tří stovek PET lahví navlečených kolem černé hadice ohřívá vodu v zahradní sprše a zároveň je paravánem, který při sprchování zaručuje soukromí.
7. Konev, jejíž kropítko má jen třináct otvorů – tudíž šetří vodu!
8. „Postavení sněžného prkna“ z napařené bukové překližky přišla v roce 1987 do studia představit sama legenda českého snowboardingu – Luděk Váša. A vida, ono se to sněžné prkno celkem chytlo.
9. Pan Pavel Hošek ze Starých Buků si chtěl postavit dům. A za tím účelem si nejprve podomácku ukutil funkční bagr. Takhle se na to musí!
10. Připevněte na střechu Škody 1000 dvě teleskopická ocelová ramena. Pomodlete se, aby se káře pod tou vahou nepropadla střecha. Nyní pomocí ramen vjeďte na střechu auta s dvoukolákem. Vidíte, jak je to snadné? Že jste na to nepřišli sami, co?
