Josef Hlinomaz: Svérázný český herec odmítal role, aby měl dostatek času na malování a milování vdaných žen
Josef Hlinomaz (9. října 1914 – 8. srpna 1978) hrál malé role a nemluvil vznešeně o poslání herce. Svoje povolání bral pragmaticky jako obživu. Mnohem raději maloval obrazy a miloval cizí ženy, manželky druhých. Přesto patří mezi nesmrtelné.
Co je měřítkem nesmrtelnosti, přinejmenším té dočasné, která překračuje desetiletí? Věhlas a vážnost jména? Nejspíš ano. V takovém případě platí, že jméno Josefa Hlinomaze je mnoho let po hercově smrti, k níž došlo během dovolené u Jaderského moře (trávil ji s manželským párem, s nímž sdílel společnou domácnost), dobře známé i dnešním třicátníkům.
Samozřejmě nikoli pro způsob života, jenž zůstával širšímu okolí utajen. Zato všichni znají barbarského pistolníka Grimpa, blbého zuřivce, který sežere nebohému starci housle (Limonádový Joe, 1964), svérázného ožralu jménem Gogo (Čtyři vraždy stačí, drahoušku, 1970) nebo hostinského Palivce, jemuž serou na císaře mouchy (Poslušně hlásím, 1957).
Měřítkem nesmrtelnosti mohou být i ceny jeho pláten. A ty v posledních letech prudce rostou. Před několika roky byl Hlinomazův obraz 20. století vydražen bezmála za milión korun.
A dál?
Dokladem nesmrtelnosti mohou být i veřejně sdílené a tradované věty – třeba tahle: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Proslavil ji Hřebejkův film Pelíšky a leckdy bývá připisována Hlinomazovu příteli, režiséru Jiřímu Krejčíkovi. Ve skutečnosti se tak jmenuje jeden z nejslavnějších obrazů Josefa Hlinomaze. Od něj ji Krejčík znal.
První talenty a ženy
Josef Hlinomaz se narodil 9. října, po vypuknutí první světové války v Praze, ovšem vyrůstal v Příbrami. Jeho otec tu učil hudbu, řídil zdejší filharmonii a komponoval. „Myslím, že byl svým způsobem kanón. Byl samouk a udělal si státnice z houslí a varhan na Pražské konzervatoři, měli jsme doma množství jeho skladeb, houslových koncertů, komorních skladeb, skládal hudbu k sokolským cvičením, jeho mše se hrála v obou dómech ve Vídni a on byl velice hrdý na příznivé kritiky a fotky, které po provedení skladeb vycházely,“ vypravuje herec ve svých pamětech; v jejich úvodní části, kterou stihl napsat.
V roce 1924, to bylo Hlinomazovi deset let, se na příbramské plovárně objevil první gramofon a s ním jazz. „Začínáme té muzice přicházet na chuť. Hrají Hallelujah desetkrát denně, třistakrát za měsíc. A ještě jiné šlágry. Je to báječná muzika. Jsou to báječné slečny. Jsou to nádherné věci, co ty slečny nosí pod plavkami. Hergot! To musí být něco, takhle si zatancovat! Ale na to jsi zatím moc mladý. Zatím čum a mysli si, co chceš. Ale krucinál, musí to být! A ta muzika, ta taky. Sakra. Hallelujah, hallelujah….,“ dívá se po letech znovu chlapeckýma očima na tancující dívky. Rodí se vášně, které tolik ovlivní jeho život. „Poslouchat a koukat se, to taky není nejhorší, ale moci se nějak dotknout nebo tak se jen otřít, to by bylo! Sakra, sakra… hallelujah!“
Najednou je tu všechno – za prvé muzika. A Hlinomaz bez toho, že by se kdykoli v budoucnu naučil noty (jako mnoho dalších věcí, jež vyžadovaly jakési soustavné, až akademické úsilí), přehraje se svou geniální hudební pamětí vše, co uslyší – Armstronga, Ellu Fitzgeraldovou a samozřejmě i Jaroslava Ježka a Voskovce a Wericha. Za druhé nepochybný literární talent, který v polovině šedesátých let uplatní při svém pobytu v New Yorku. Jeho reportáž vyjde v roce 1966 v literárním měsíčníku Plamen. A za třetí – samozřejmě – ženy nebo ženské, chcete-li, jakkoli se nikdy nestal proutníkem, zručným Casanovou, profesionálním sběratelem trofejí. Jeho vztah k ženskému pokolení bude docela jiný.
Ale to vše má teprve přijít.
Teď dochází Josef Hlinomaz na příbramskou reálku a sedmiletou školu studuje dohromady devět roků. Dvakrát propadne. „Pamatuji se, že jednoho dne, přijda domů k obědu, zasedl jsem naproti otci. Aniž se na mě podíval, jedl polévku a neodpověděl ani na pozdrav. I vytušil jsem, že je informován o mém pololetním prospěchu. Když dojedl polévku, pravil:
,Největší blbec z celé reálky. Máš jich tam sedm!’
,Tak to ne’ odvětil jsem. ,Pokud je mi známo, Hlinka, co je přede mnou podle abecedy, jich má osm.’
,Tak seš druhej, vole’ pravil otec.“
Řeč šla pochopitelně o koulích, nedostatečných. Na závěrečním vysvědčení, s nímž v září 1934 (pochopitelně až v září, po všech reparátech) Josef Hlinomaz školu opouštěl, nalezneme třináct čtyřek, dvě dvojky (z kreslení a zpěvu) a trojku z tělocviku.
Přesto odchází do Prahy studovat kreslení a zeměpis, aby se stal učitelem. Jenže po dvou letech ze školy odchází. „Nenechám si kurvit ruku,“ reaguje na každodenní dril technického kreslení.
A stane se malý zázrak. Hned napoprvé je přijat na dramatické oddělení Pražské konzervatoře, již dokončí, dokonce s velmi obstojným prospěchem, v roce 1940. Vystřídá několik divadel, včetně Národního, ale všude vydrží jeden dva roky. Rozhodně nepatří mezi herce, kteří se opájejí výjimečností svého údělu.
„Divadelní herec je otrok,“ prohlásí po letech v jednom rozhovoru. „Herec je otrok mindráků a sebevědomí, neboť v divadle panuje jen zdánlivá rovnost, volnost a bratrství. Přitom má ale každý herec přesné vědomí, na které příčce žebříčku se nalézá. Ten nahoře většinou předstírá rovnost s těmi pod sebou a ti v suterénu a přízemi si třeba po celý život namlouvají, že neměli příležitost. Herci jsou otroci fermanů, otroci autorů, protože autor ti nařizuje, o čem budeš mluvit a jaký budeš mít charakter přes den a jaký večer. A taky jsou herci otroci režisérů a taky je dobře být zadobře s ředitelem...“
Ničím z toho, žádným druhem divadelního otroka, nechce Hlinomaz být. V roce 1958 odchází na Barrandov do filmových studií, aby se stal členem zdejšího hereckého souboru. To mu zajišťuje stálý plat, tedy existenční jistotu, i čas na malování, které ho láká a hypnotizuje stále víc. Někdy v té době, možná o málo později, se také seznamuje s osudovou ženou svého života – Magdou Kalichovou, jež pracuje na Barrandově jako vedoucí komparsu.
Zvláštní trojice na Větrníku
Magda Kalichová byla určitě nejdůležitější ženou Hlinomazova života, zdaleka však nebyla ženou jedinou, a zejména ne první. Ačkoli to často nevěděli ani nejbližší přátelé, Josef Hlinomaz byl po válce krátce ženatý. V roce 1946 si vzal sestru Antonína Stočese, sedmnáctiletého studenta příbramského gymnázia popraveného během heydrichiády, jehož osud popsal další příbramský rodák (a Hlinomazův kamarád z tamního ochotnického spolku), Jan Drda, v povídce Vyšší princip.
Svazek netrval dlouho. Po krátké době přistihl Hlinomaz svou ženu in flagranti s milencem a manželství se rozpadlo. „Myslím, že ho to tenkrát hodně sebralo a navždy ovlivnilo jeho vztah k ženám,“ uvažuje konferenciér, scenárista a producent Michal Herzán. K Hlinomazovi měl blízko. Řadu let objížděli se společným vystoupením republiku.
Josef Hlinomaz se už nikdy neoženil. Nechtěl. Našel si dvě přítelkyně, které se pravidelně střídaly v jeho dejvické garsonce – v pondělí a ve čtvrtek tu byla půvabná modelka Jaroslava; Hlinomaz jí říkal Jarouš, ve středu a sobotu již zmíněná Magda Kalichová. Obě vdané. Obě krásné.
Magda občas přicházela se svým prvním manželem. „Já jsem ho už nepoznal, ale pocházel z Jugoslávie a také dělal něco u filmu, myslím, že byl zvukař. Ale zvláštní soužití neunesl a manželství se rozpadlo,“ vypravuje Michal Herzán.
Koncem šedesátých let kupuje Hlinomaz polovinu vily na pražském Větrníku. Magda se znovu vdává a se svým druhým manželem – Karlem nebo také Kájou – se stěhují k Hlinomazovi (takový druh soužití bývá označován jako triolismus). „Vždycky říkal, že Magdu provdal dvakrát,“ vzpomíná Herzán.
Jak to ve vile fungovalo?
„Úplně skvěle. Žádná žárlivost. Dole byl ateliér nebo obývák, kuchyň a příslušenství, nahoře byly ložnice – jedna Hlinomazova, druhá manželů Kalichových. Ale ona vlastně celá vila vypadala jako galerie. Hlinomaz se staral hraním a malováním o peníze, Magda o chod domácnosti a Kája tu byl jako pracovní síla, takový majordomus. Klapalo to bezvadně. Nikdy jsem tam nezažil nějaké dusno nebo konflikt.“
Měli rozdělené role…
„Hlinomaz vydělával peníze, takže domácnosti šéfoval, a Magda to s ním uměla. Zažil jsem, jak mu říkala: Všichni už mají barevnou televizi, jen my pořád tu černobílou. A Hlinomaz na to: Na ty kraviny, co tam dávaj, to stačí. Nicméně přišel jsem za čtrnáct dní a stála tam barevná televize. Jindy zas Magda, že nemá kožich. A Hlinomaz, že kožich je na hovno. Uteklo pár dní a Magda chodila v kožichu.“
A její muž?
„Káju si vybavuju spíš se sekačkou nebo jako řidiče, protože Hlinomaz hrozně nerad řídil. Ani do debat se moc nezapojoval, byl v pozadí.“
Hlinomaz to s ženskýma uměl?
„Já bych spíš řekl, že si ho hledaly.“
Myslíte z vypočítavosti?
„Určitě. I když počkejte, abyste to správně pochopil – ony ho přitom měly rády. A jemu to nijak nevadilo. Naopak, vyhovovalo mu to. Aspoň ho netlačily ke svatbě. Takhle měl Magdu u sebe a zároveň mu zůstalo jeho soukromí.“
Smrt bohatého muže
Hlinomaz hrál ve 140 filmech. V těch nejlepších, jako byl Limonádový Joe, i nejhorších, mezi které určitě patřil Hroch režiséra Steklého z roku 1973. Obrodný proces pražského jara je v něm vylíčen jako dílo mluvícího hrocha a tupost snímku byla tak velká, že ho režim nechal raději zavřít do trezoru.
Hlinomaz hrál takřka výhradně epizodní role. „Odmítal se učit text. Režiséři mu nabízeli velké role, ale on je nechtěl. Musel by se je naučit, což považoval za ztrátu času. Scénáře skladoval na záchodě, prohlašoval, že jsou jemnější než hajzlpapír,“ vzpomíná Michal Herzán.
Hrál psychiatrického zřízence Arnošta v báječné komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) i podobně okrajovou roli (Kluge) v Majoru Zemanovi. Nejspíš bral všechno, co mu zaručovalo existenční klid a nedotknutelnost jeho malířského tuskula na pražském Větrníku.
Bez iluzí o panujících poměrech (o čemž svědčí názvy jeho obrazů) bavil horníky i hutníky na jejich veselicích. Bylo to přece skvěle placené a dělali to všichni – Menšík, Sovák i Bohdalová; a pak, horníci Hlinomaze, „známého sprosťáka“, milovali. Řvali nadšením. Stačilo, aby se před ně postavil a řekl do mikrofonu: „Dobrý den – a na shledanou.“
„Víte, nedá se říct, že Hlinomaz proplouval režimem, on ten režim spíš proplouval kolem něho,“ zamýšlí se Michal Herzán a přidává historku, jak Hlinomaz odmítl rekvalifikace, které režim ve snaze zmenšit počet svobodných povolání mezi umělci v sedmdesátých letech nařídil.
„Poslali to také Hlinomazovi. – Půjdeš tam? ptal jsem se ho. – Nikam nepůjdu. – Ale oni ti vezmou kvalifikaci, namítal jsem. – Pocem, já ti ukážu, co jsem jim napsal, řekl a vytáhl dopis. Stálo v něm: Vážení, já se na Vaše rekvalifikace mohu tak akorát vysrat a přeji Vám všem, ať se urekvalifikujete. S úctou Josef Hlinomaz.“
Mít doma Hlinomaze…
V sedmdesátých letech má sice Josef Hlinomaz stálý úvazek na Barrandově, ale stále častěji se prosazuje jako malíř. „Hraní bral jako obživu. Malování ho bavilo nesrovnatelně víc. Věnoval mu všechen volný čas. Mít doma obraz od Hlinomaze, to bylo něco. Naivistů bylo už tenkrát dost, ale jedině Hlinomaz byl známý, samozřejmě i díky filmům, v nichž hrál,“ vzpomíná Michal Herzán.
Za kolik svoje plátna prodával?
„Myslím, že ceny přizpůsoboval tomu, za co prodával obrazy v Německu. A tam vůbec netušili, že je také herec, znali ho jen jako úspěšného malíře…“
Takže…
„Takže si myslím, že mohl klidně dostat deset tisíc za obraz. To bylo hodně peněz. A přitom nic neutratil. Měl jedny kalhoty, dvě košile. Jen občas koupil auto, kterým ho Kája vozil. V dobových poměrech byl Hlinomaz celkem bohatý muž.“
A ožrala Grimpo? Takové role hrál přece nejčastěji – loupežníky, pobudy, podezřelé existence a bodré opilce všeho druhu. „Do hospody Hlinomaz vůbec nechodil, on ani netušil, jaké hospody jsou kolem jeho domu na Větrníku. Nejradši byl sám doma a maloval.“
Smrt u moře
Ve druhé polovině sedmdesátých let Josef Hlinomaz onemocněl. Měl ještě hrát hlavní roli v Polákově filmu Noc klavíristy (1976), ale místo toho putoval do Nemocnice Pod Petřínem na operaci. Při ní mu lékaři vyjmuli ledvinu, kterou zasáhla rakovina. Bohužel, ani to její postup nezastavilo. Jen zpomalilo.
„O ničem jsem nevěděl, až později mi to Magda řekla. Samozřejmě že jsem si potom vybavil, jak po operaci vůbec nepil alkohol, ale najednou mi během zájezdu povídá: Vem mi kafe a rumajzla – to bylo jeho, rumajzla. Říkám mu: Pepíku, to přece nemůžeš a on jen mávl rukou – vždyť už je to jedno. Tehdy jsem tomu nepřikládal váhu. Tenkrát jsem ho ale viděl naposledy.“
Kdy to bylo?
„V červnu 1978.“
Brzy poté odjel Josef Hlinomaz s manžely Kalichovými na dovolenou do chorvatského, tehdy ještě jugoslávského Splitu. Jezdili sem každý rok. Miloval moře. V mládí závodně plaval a voda byla jeho živlem. Moře, moříčko, říkával…
A pak přišel 8. srpen.
Ráno se všichni tři odešli vykoupat. K polednímu se vrátili domů, aby si odpočinuli, a po obědě šli manželé Kalichovi znovu k moři. Hlinomaz zůstal. Nikdy nechodil v poledním vedru ven. Usnul. Když se po chvíli Karel vrátil pro zapomenuté cigarety, byl Josef Hlinomaz mrtvý.
„Vždycky vypravoval, že by chtěl umřít v Jugoslávii, u moře, kde to má tolik rád,“ vzpomíná Michal Herzán. „Tak se mu to nakonec splnilo. V jediném okamžiku mu puklo srdce. Příčinou bylo určitě to, jak postupovala jeho nemoc. Horko mu nepřidalo a mnozí Magdě vyčítali, že s ním do Jugoslávie jela, i když si to doktoři nepřáli. Jenže on by si stejně prosadil svou, dělal si, co chtěl.“
Pohřeb byl smutný. Uprostřed léta zůstala velká obřadní síň strašnického krematoria poloprázdná. Neexistoval bulvár, internet ani mobilní telefony. Mnozí kolegové se o Hlinomazově smrti dozvěděli až po prázdninách.
Pražskou vilu neodkázal Josef Hlinomaz nejbližším příbuzným (nevlastním sourozencům z prvního otcova manželství), ale manželům Kalichovým. Krásná Jaroslava si přišla pro jediný obraz. Byl na něm její portrét a okolo muži, její milenci. Ti, které měl Hlinomaz rád, se smáli, ti, jež rád neměl, se mračili. Brzy poté se manželé Kalichovi rozvedli.
Karel, alias Kája, si našel mladší ženu. „Dočkal se,“ vypravuje dnes s patrným úšklebkem Michael Herzán. Následoval rozprodej sbírky. Magda potřebovala peníze, aby bývalého manžela vyplatila. Nakonec prodala i Hlinomazovu vilu. A tak… Kdo ví, kde skončil jeden z obrazů, které tu visely – právě ten, na němž si proletáři lízají prdele.
