Akt hrdinství, nebo sebevražedný počin? Varšavské povstání dodnes rozděluje polskou společnost
Povstání, jež nemělo nejmenší šanci na úspěch a skončilo zbytečným krveprolitím civilního obyvatelstva. Nebo hrdinský čin, který tvoří základ polského patriotismu. Tak rozdílný mají Poláci názor na varšavské povstání, jež přesně 2. října 1944 utopili Němci v krvi.
Platí to dodnes: Řekni mi, co si myslíš o varšavském povstání, a já ti povím, jaký jsi Polák. Jedni v povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, vidí tragédii, jež přinesla desítky tisíc obětí a faktický zánik největšího polského města, jiní odvážný, dvouměsíční vzdor proti německé okupaci.
Ve Varšavě jsou dodnes patrné jizvy po tehdejších bojích. Na domech, v ulicích. Povstání také posílilo hlubokou nedůvěru Poláků v Rusko. Povstalci spoléhali na pomoc Rudé armády. Ta stála na druhém břehu Visly. Varšavu měla na dohled. Jenže Rusové nezasáhli. Podle mnohých historiků úmyslně. A ve své optice i pragmaticky. Stalin nechal Němce zlikvidovat polský nekomunistický odboj, jenž by v budoucnu bránil nastolení komunismu.
Následky neúspěšného odporu byly tragické. Nacisté povraždili až 200 tisíc civilistů, dalších sedm set tisíc lidí vyhnali z města a Varšava byla fakticky srovnána se zemí. Němci systematicky rabovali, zničeno bylo sedmdesát procent obytných domů. Až devadesát procent kulturních památek skončilo v troskách.
Přesto si podle nejnovějších průzkumů nadpoloviční většina Poláků myslí, že varšavské povstání mělo smysl. Že teror a ponižování ze strany Němců nešlo déle strpět. Naopak oponenti argumentují tím, že šlo o nepřipravenou akci, jež byla předem odsouzena k porážce.
Neshodnou se ani veteráni, přímí účastníci varšavského povstání. Stanisław Likiernik byl tehdy vojákem Zemské armády (AK) a už před vypuknutím povstání se účastnil sabotážních akcí proti Němcům. Povstání považuje za zločin, z něhož se Polsko nepoučilo. „Vy Češi jste byli rozumnější. Pražské povstání jste rozpoutali tři dny před koncem války. To byl chytrý nápad. Zachovali jste si tak pocit hrdosti a současně nezničili Prahu. Naše, varšavské povstání bylo velkou chybou. Zahynuly stovky tisíc lidí, a ještě jsme přišli skoro o celé město.“ Těmito slovy mě přivítal veterán, který dnes žije ve Francii a do Varšavy jezdí jen jednou za rok.
Witold Kieźun patří naopak k obhájcům smysluplnosti varšavského povstání. Zásadně odmítá slova o nepromyšlené vojenské operaci. „Byl to největší společný odpor miliónového města proti strašné zvůli.“ Odpovědi obou veteránů v následujícím rozhovoru nejlépe ilustrují, co si vlastně Poláci o povstání ve Varšavě myslí. Byl to hrdinský akt? Nebo šílený, nepromyšlený a vůči vlastním lidem v podstatě bezohledný počin? To je otázka, na niž hledá Polsko pořád odpověď.
Byli jste na povstání připraveni?
Witold Kieźun: Na povstání jsme se připravovali pět let. Německá okupace Polska byla totiž neuvěřitelně krutá. Ve Varšavě se nedalo vůbec žít. Kvůli policejní hodině se nemohlo večer chodit ven. Neustále nás Němci zatýkali, kontrolovali, ponižovali, likvidovali. Čekali jsme na ten správný moment. Konkrétně na Rudou armádu, která se blížila k Varšavě a měla nám pomoci.
Stanisław Likiernik: Bral jsem to jako voják. Přijde rozkaz k povstání, tak ho splním. Vadilo mi akorát, že jsem si nestihl vzít uniformu. Myslel jsem, že udělám dojem na děvčata. Připravovali jsme se pouze mentálně. Žádná cvičení, taktika, způsob boje.
Měli jste vůbec nějaké zbraně?
W. K.: Moc jsme jich neměli. Zhruba padesát procent vojáků podzemní armády, jež ve Varšavě vznikla, mělo nějakou zbraň. Ten rozdíl mezi námi a Němci byl obrovský. V mé skupině měl každý pistoli a dva až tři granáty. Spoléhali jsme na to, že zbraně ukořistíme Němcům. Ale například jsme si opatřili dost Molotovových koktejlů, které jsou účinné proti tankům.
S. L.: Naše vybavení bylo žalostné. Proti tankům jsme měli jen láhve s benzínem. Nic víc. Naivně jsme si mysleli, že nám zbraně dodají Spojenci. Bylo jasné, že povstání nemá žádnou šanci. Byli jsme tak slabě vyzbrojeni, že jsme Němcům nemohli odporovat.
Chtěl jste bojovat?
W. K.: Němci v nás probudili nenávist. Totálně nám zničili mládí. Ve Varšavě se nedalo svobodně dýchat. Když jsem šel do města, matka se se mnou loučila. Nebylo jisté, že se ještě vrátím domů. Nenávist byla naší motivací. Čekali jsme na moment, kdy to budeme moci Němcům vrátit.
S. L.: Pro mě nebylo povstání životním cílem jako pro řadu jiných mladých mužů, kteří se roky chystali na podobnou akci. Byla v nich velká nenávist vůči Němcům, již potřebovali ukojit. Já jsem v sobě tento pocit odplaty neměl.
Co jste cítil, když povstání 1. srpna 1944 začalo?
W. K.: Všichni jsme zakřičeli hurá už v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli o přesné hodině začátku akce. Měli jsme radost, že konečně povstání vypukne, že budeme bojovat. Vládlo mezi námi obrovské nadšení. V celé Varšavě panovala euforie. To byly nejkrásnější týdny mého života. Všichni jsme plakali radostí. Těžko to ale pochopí někdo, kdo si neprožil tak hrozné ponižování od Němců.
S. L.: Neprožíval jsem žádný pocit euforie. Copak můžete mít radost z toho, že budou umírat lidé? Dva dny před začátkem akce mi můj kamarád říká: „Pokud zahájíme povstání, tak Stalin počká, až nás Němci zničí.“ A já mu na to odpověděl.: „Ty to víš, já to vím a věřím, že to vědí i naši nadřízení. Musí přece všechno koordinovat s Rusy.“ Jak se ale později ukázalo, nebyla to pravda. Proč by nám měl Stalin pomáhat, když tu černou práci za něj udělali Němci? Dojatý jsem až dnes, když vzpomínám na povstání a myslím na své kamarády. Tehdy jsem přišel o ty nejlepší.
V povstání jste musel zabít prvního člověka ve svém životě?
W. K.: Ano, jenže bral jsem to tak, že je válka. Nepřítel střílí proti mně a já proti němu. Ale jednou jsem zastřelil Němce zezadu. Byl jsem ukrytý ve sklepě a přes okno na chodník jsem ho trefil. Měl jsem výčitky svědomí a musel se vyzpovídat.
S. L.: Prvního člověka jsem zabil ještě před začátkem povstání, kdy jsme vyhazovali do povětří koleje, nádraží. Vběhl jsem do jedné budovy a do cesty se mi postavil Němec. Zmáčkl jsem spoušť a běžel dál. Ve válce jsou některá rozhodnutí strašně jednoduchá a rychlá.
Kdy jste si uvědomil, že nemáte v povstání šanci?
W. K.: Až v září. Do té doby se mi zdálo, že se nám daří. Obsadili jsme několik důležitých budov, naše skupina zajala okolo tisícovky německých vojáků. Byl jsem přesvědčen o tom, že se blíží pomoc Rudé armády a že Spojenci nám také shodí z letadel zbraně. To mě drželo v naději. Ale Rusové nám nepomohli. Tehdy jsem pochopil, že nemáme šanci se ubránit. Bylo to někdy v polovině září.
S. L.: Pamatuji si, že 25. srpna jsme se dozvěděli, že Paříž osvobodili během tří dnů. A my jsme v tu chvíli bojovali už 25 dnů a nebylo pro nás jiného východiska než umřít. Věděl jsem, že tragickému konci neunikneme.
Jak reagovali na povstání obyčejní Varšavané, kteří se ho přímo neúčastnili?
W. K.: Ze začátku panovala euforie. Všichni nás podporovali, měli jsme společný cíl a naději. Poprvé po německé okupaci zavlála na některých budovách v centru města polská vlajka. To bylo neskutečné. Ale postupně se nálada lidí měnila. Jak začalo umírat hodně civilistů, křičeli na nás, proč jsme vůbec povstání začali. Lidé žili ve sklepech. Přiznám se, že jsem těžko snášel jejich vztek vůči nám. Nechápali, že kdybychom byli pasívní, bylo by nám ještě hůř.
S. L.: V prvních dnech nám lidé fandili. Mávali z oken. Rychle se to však změnilo. Po městě se dalo přesunovat jen v kanálech nebo sklepy domů. Ty byly probourané a propojené. Já do nich ale raději nechodil, protože se v nich ukrývali vystrašení lidé. „Co jste to udělali, vy idioti! Podívejte se, do jaké situace jste nás dostali!“ křičeli na nás. Byl to hrozné. V historickém centru města neustále vybuchovaly bomby. Domy padaly jak hrušky. Byli jsme bezradní. Co můžete dělat proti tankům a náletům? Nic.
Jak jste ovládal vlastní strach?
W. K.: Musím přiznat, že jsem se nebál. Byli jsme v takovém transu, že na strach nebyl čas. Přemýšleli jsme jen nad tím, kde ještě zaútočíme, kde můžeme Němce překvapit. Nedokážu si vybavit jedinou situaci, kdy bych cítil strach.
S. L.: Zvláštní strach jsem necítil, protože mám slabou fantazii. Nedokázal jsem si představit, jaké to je, být zraněn, jak budu trpět. Proto jsem se ani nebál. Když mě ale zranili už potřetí, řekl jsem si, že příště se zastřelím. Měl jsem plné zuby nemocnic. Zachránila mě jedna sestřička. Ležel jsem na nosítkách a chtěl si odjistit pistoli. Měl jsem zraněnou ruku a tou druhou jsem si nemohl dosáhnout na pouzdro. Ona to uviděla, pochopila a zbraň mi vzala.
Proč se podle vás povstání nakonec nepovedlo?
W. K.: Kvůli disproporci v počtu zbraní se asi nemohlo nikdy podařit. Zničili jsme sice pár tanků, ale vůči bombardování a dělostřelcům jsme byli zcela bezmocní. I proto se neustále zvažovala kapitulace, spoléhalo se také na pomoc Rusů. Ta nepřišla, což rozhodlo.
S. L.: Povstání začalo kvůli nedostatku rozvahy, zdravého rozumu několika lidí, kteří měli ambici bojovat a nedomysleli následky. Ostatně to je pro nás Poláky tak trochu typické.
Litoval jste někdy toho, že povstání začalo? S vědomím těch tragických obětí na životech a zničené Varšavy?
W. K.: V žádném případě. Kdyby nebylo povstání, tak nás Němci všechny pozabíjeli a Varšavu srovnali se zemí. Bylo by víc než dvě stě tisíc obětí. Následky by byly stejné jako bez boje. Ano, povstání bylo nutností, ale mělo rysy řecké tragédie. Lidé, kteří dnes tvrdí, že povstání bylo nerozumné, jsou hlupáci.
S. L.: Je to obrovská tragédie. Dnes někteří tvrdí, že to bylo morální vítězství Poláků. Já však nevím, co to přesně znamená. Zemřelo víc než dvacet tisíc povstalců. Mladých, vzdělaných lidí. Budoucí elita národa. Varšava byla totálně zničená a dvě stě tisíc civilistů přišlo o život. Pro Polsko to byla fatální tragédie. I kvůli tomu jsme pak neměli dostatek kvalitních lidí, kteří mohli vzdorovat nástupu komunismu.
Jaký je dnes váš vztah k Němcům?
W. K.: To je zajímavé. Mluvil jsem plynně německy, ale vše jsem zapomněl. Mám dodnes psychický blok mluvit německy. Nedávno jsem byl v Berlíně a setkal se s německým prezidentem. Museli jsme přejít do angličtiny, protože jsem nebyl schopen mluvit s ním v jeho rodném jazyce.
S. L.: Já a Němci? Nemám je rád. Až moc se jim daří. Nemají nezaměstnanost, exportují, a ještě jsou fotbalovými mistry světa. To je až moc úspěchů na jeden národ, uzavírá s úsměvem pan Stanisław Likiernik.
