Slož svou hlavu, miláčku: V 56 letech zemřela Sinéad O’Connor. V posledních letech ji stíhala jedna rána za druhou
Ve věku 56 let zemřela známá irská zpěvačka Sinéad O'Connor; nejdříve o tom psaly The Irish Times. „Plešatá zpěvačka“ s obdivuhodným rozsahem a velmi pestrým repertoárem, zahrnující i Princův hit Nothing Compares 2U z roku 1990, v poslední dekádě neměla právě štěstí. Její deprese a další psychické problémy se prohlubovaly, konvertovala k islámu a stala se Šuhádou, loni pochovala syna, který v sedmnácti letech spáchal sebevraždu. Několikrát vystoupila i v České republice, například roku 2008 byla hlavní hvězdou sedmého ročníku Colours of Ostrava. Při smutné příležitosti otevíráme starší, nově redigovanou causu, která vyšla roku 2014, kdy problémy zmítaná diva vydala své desáté řadové, výtečné feministické album I'm Not Bossy, I'm The Boss. Bohužel poslední. Ale: nic se Ti nevyrovná!
Její bezedné, nekonečně smutné oči v klipu megahitu Nothing Compares 2U mi před více než třemi dekádami propálily jámu do středu hrudníku. Pestrou, nesmírně proměnlivou, ale stabilně kvalitní, ryzí a upřímnou tvorbu osobité skladatelky a zpěvačky Sinéad O’Connor (8. prosince 1966 – 26. července 2023) jsem nepřestala sledovat, ani když roztrhala snímek papeže, ani když říkala, dělala a psala úplné nesmysly, což se dělo skutečně často. Ta ženská byla jako aprílové počasí na horské dráze přímo v oku tornáda: božská, ďábelská, bláznivá, báječná. Ještě na začátku letošního roku získala ocenění na irských hudebních cenách RTÉ Choice Music Awards a sklidila potlesk, když věnovala svou cenu „všem členům irské uprchlické komunity“. „“Jste v Irsku velmi vítáni. Miluji vás a přeji vám štěstí,“ uvedla. Dnes, 26. července, zemřela. Přežily ji její tři děti, další syn, Shane, sešel vlastní rukou loni, ve věku sedmnácti let.
„Narodila jsem se v městě Dublinu“
Narodila se 8. prosince jako já, což jsem v pubertě pochopitelně považovala za znamení osudu. Sinéad O’Connor ovšem nebyla mým soukromým objevem: celý svět zaujala ta krásná a křehká žena s úžasným hlasem a se značně kontroverzními postoji, s originálními, emocemi bouřícími texty o lásce k mužům i k sobě samé, o bolesti, nespravedlnosti, náboženství, politice i ženství. Bulvár řešil to, že má vylepanou lebku, prořízlou pusu, kněžské svěcení a čtyři děti se čtyřmi různými chlapy, fanoušky pak v poslední dekádě zajímalo především to, kolik koncertů a turné ještě Sinéad O’Connor zruší, než své psychické problémy dostane pod kontrolu.
Sinéad spatřila světlo světa roku 1966 v Glenageary, na jižním předměstí Dublinu, jako prostřední z pěti dětí. Rodina se rozpadá, když je holčičce osm let. Jak vzpomíná na matku, u níž strávila dětství spolu se dvěma staršími sourozenci? „Vzala mi všechno, co jsem měla ráda. A taky vzala každýho milence. Celou tu dobu mi lhala, jen aby mě přesvědčila, že ji miluju,“ lká Sinéad v písni Fire on Babylon ze svého čtvrtého alba Universal Mother.
Ve třinácti letech sice konečně utíká k tátovi a jeho nové ženě, ale na problémy už je zaděláno. Z matkou často bité, psychicky trýzněné, zanedbávané dívenky roste záškolačka a zlodějka. „Co nebylo přibitý, to jsem šlohla.“ Končí v jednom z dublinských nápravných ústavů u katolických sester. A pak jí osvícená vychovatelka, která zjistila, že tu malou v lajně nic neudrží, koupila kytaru a další ji seznámila se svým bratrem, bubeníkem rockové kapely In Tua Nua. S tou Sinéad nahrála roku 1984 svoji první píseň, Take My Hand. Přemístění na jinou školu a podpora učitele irštiny jí umožnily vydat demo, načež se přes inzerát seznámí s hudebníkem a pozdějším producentem Colmem Farrellym a v Dublinu koncertuje s kapelou Ton Ton Macoute. V únoru 1985 zpěvaččina matka umírá při autonehodě a její dcera se konečně osvobozuje.
„Tati, jsem v pořádku!“
„Stěhuju se do Londýna, mám velký plány: budu zpívat v rock’n’rollový kapele a změním všechno, co změnit jde,“ vzpomíná na svůj nový start Sinéad v písni Daddy I’m Fine z miléniového alba Faith and Courage, Víra a odvaha. U nahrávací firmičky Ensign Records se o stále ještě náctiletou dívku začne starat Fachtna O’Ceallaigh, kterého předtím ze své nahrávací společnosti vyrazili pánové z U2, když si je vzal do úst v rozhovoru pro média. Přímočarý chlapík se stane Sinéadiným vzorem: ani ona nejde pro ostřejší výraz daleko, opakovaně se naváží právě do nejslavnějšího kulturního vývozního artiklu Irska, Bonových U2, nerespektuje autority a v médiích pomlouvá hudebníky, kteří jí v začátcích pomáhali. V nahrávacím studiu to vře a nakonec si debutové album vyrobí sama, bez pomoci zkušeného producenta. Píše se rok 1987, je jí dvacet, brzy se jí narodí první syn (ačkoli ji doktor přivolaný nahrávacím studiem údajně nutil k potratu a obětování dítěte na oltář kariéry) a první dlouhohrající deska.
V listopadu vydané album The Lion and the Cobra prodává po světě na 2,5 miliónu výlisků. Plešatá zpěvačka v dynamické, agresívní póze na bookletu (pro americkou edici byl na přebal zvolen pokornější snímek) desky, již si z velké části zkomponovala a otextovala sama, se stala senzací.
„Nic se ti nevyrovná!“
Ačkoli se Sinéad do obecného povědomí zapsala znělým hlasem, nekompromisními názory a jaksi hranatým vzhledem, druhá deska, I Do Not Want What I Haven’t Got (1990), má na obalu něhu: nádherný obličej ženy, která už nyní tráví svůj čas čtením materiálů odhalujících nepravosti v katolické církvi. Výhradně detail její tváře okupuje prakticky celý pětiminutový videoklip balady Nothing Compares 2U – opět jedna coververze, jejíž originál vedle „kopie“ vybledl závistí a nikdo si ho nepamatuje (jeden z největších hitů poslední dekády druhého tisíciletí složil Prince a prvního, značně přearanžovaného provedení se dočkal od jeho krátkodechého projektu The Family).
Vrchol všech možných žebříčků dobyt, čtyři nominace na Grammy, multiplatinový status, titul Umělce roku 1991 od časopisu Rolling Stone. Co teď? Sinéad hraje v pár filmech (třeba panenku Marii v Malém řezníkovi režiséra Neila Jordana), hostuje ve skvělých hudebních projektech, přispívá charitě, rodí děti i alba a prudí, co to jde. Podporuje teroristy (nebo snad osvoboditele?) z IRA, odmítá odehrát koncert v New Jersey, pokud před jejím vystoupením zazní americká hymna, a jako vůbec první oceněná si nepřijde pro svou Grammy za nejlepší alternativní album, čímž protestuje proti komercializaci hudebních cen.
Největší pozornost si však samozřejmě vydobude roku 1992, kdy ve vysílání populární show Saturday Night Live americké televizní stanice NBC trhá na kousíčky fotografii papeže Jana Pavla II. se slovy „Bojujte proti skutečnému nepříteli“ na protest proti zneužívání dětí církevními hodnostáři a zametání aféry pod koberec. Boj za dobrou věc, ovšem ve špatný čas a na špatném místě: velká odhalení zločinů katolických kněží na dětech přijdou až v následujících letech, takže irské buřičce – a oddané katoličce – málokdo věří; navíc prudérní americké publikum u obrazovek může trefit šlak. Sinéad je v Severní Americe navždy odpískaná. A za dva týdny i vypískaná, z koncertu v Madison Square Garden na počest svého největšího idolu, Boba Dylana. Doporučuju vyhledat si video této události na YouTube; s tak zničující nenávistí hysterického davu se žádná popová hvězda dosud nikdy nesetkala. Tehdy se poprvé mluví o Sinéadině nervovém zhroucení a pokusech o sebevraždu. A bohužel ne naposled.
Snaží se neúspěšně utéct ze záměrného kříže bulvárních médií, což není právě jednoduché, když chodíte s Peterem Gabrielem, se svým manažerem, s hudebníky ze své kapely, s novináři, co po vás chtějí rozhovor… Pendluje pár let mezi Londýnem a LA, načež se vrací domů do Dublinu vychovávat syna. Bere hodiny bel canta, stylu operního zpěvu, a dokazuje obrovskou otevřenost všemožným hudebním vlivům a technikám. Po komerčně i umělecky méně úspěšných albech, kolekci coververzí jazzových klasik Am I Not Your Girl? (1992) a spirituálním Universal Mother (1994) přichází akustické EP Gospel Oak (1997). Gospely to začíná, kněžskou sutanou končí: na jaře roku 1999 se ze Sinéad stává matka Bernadette Mary. Biskupovi latinské tridentské církve, odštěpené od té římskokatolické, po vysvěcení odevzdává 150 000 irských liber, čímž se v očích mnoha vykupuje z někdejšího roztrhání papežovy podobenky. Ve dvaatřiceti letech se možná domnívala, že to s církevním posláním myslí vážně, ale později svou ordinaci označila za „akt občanské neposlušnosti“.
„Nepatřím žádnýmu chlapovi“
Podobně kontroverzních činů přijde ještě pěkná řádka: nevyzpytatelná Sinéad je chodící konflikt, aktivní sopka, jež pálí mosty v pracovním i osobním životě. Ty se ostatně často kříží, protože její tolikrát proklamovaná obliba sexu ji nutí sahat po každém muži, který je po ruce. A co je na pódiu nebo ve studiu, to se pochopitelně taky počítá.
Důsledkem takového počínání je, že čtyřikrát provdaná Sinéad má čtyři potomky se čtyřmi různými muži, s nimiž už nežije. Podobný osud mimochodem sdílí oscarová herečka Kate Winsletová, jíž maloměšťáci přezdívají 3x3 – tři děti, tři manželé –, a stejné „skóre“ drží hvězda world music Erykah Badu, někdejší Spice Girl Mel B nebo herečka Melanie Griffithová. Sinéad má sedmadvacetiletého synka Jakea s bubeníkem a pozdějším známým producentem Johnem Reynoldsem (který ji s přestávkami provází kariérou dodnes a produkoval i její nejnovější album), roku 1996 pak porodila Róisín, jejímž otcem je novinář John Waters, se kterým se o právo dceru vychovávat léta rvala před soudy různých instancí. Druhé manželství s dalším publicistou, Nickem Sommerlandem, netrvalo ani dva roky. Poté, roku 2004, má Sinéad syna Shanea s irským folkovým hudebníkem Dónalem Lunnym. Její třetí manželství s australským muzikantem Stevem Cooneym, starším o dvanáct let, z roku 2010 trvá pouhých osm měsíců – zpěvačka tou dobou bojovala s bipolární poruchou a měla dost práce sama se sebou.
Bolestný rozchod s ženatým Frankem Bonadiem, s nímž má syna Yeshuu Francise Neila, pak rozhodně nenapravily Sinéadiny tweety ze srpna 2011 – zpěvačka patřila mezi lidi, kteří by měli k užívání sociálních sítí dostávat speciální povolení. Tehdy nešlo o její standardní veřejné volání o pomoc uprostřed pokusu o sebevraždu (odpusťte cynismus). Tentokrát se rozhodla podat si inzerát na muže (nebo na ženu, jak neopomněla poznamenat), jenž by byl „milý a prahnoucí po sexu“ a stejně jako ona se neobešel bez análního styku. Jejím následným postům a blogům o touze po smrti a o sebevražedných choutkách nepřitáhla opratě ani rychlá (až příliš rychlá) svatba v Las Vegas – terapeuta Barryho Herridge „potkala“ na internetu a brala si ho po třech měsících.
Po šestnácti dnech se rozcházejí – možná byla chyba kouřit před psychologem-specialistou na drogově závislé trávu a prý i crack. Údajně se koncem loňského roku dali znovu dohromady, ale jisté je, že se Sinéad skutečně chovala jako „No Man’s Woman“, jak zní název singlu z Faith and Courage. Tahle holka žádnému muži hned tak patřit nebude, i když se svým veřejným přihlášením k homosexualitě z téhož roku vydržela žít jen pár dní, než je dementovala (podobně jako minimálně dvakrát odvolala svůj „definitivní konec kariéry“). Se stejným zápalem hoří jednou pro křesťanství, pak pro rastafariánskou víru, pak hinduismus (poslední album se původně mělo jmenovat The Vishnu Room, Pokoj boha Višnua, stejně jako jedna z jeho písní). Nakonec před pěti lety konvertovala k islámu a stane se Šuhádou Sadaqat. Sinéad je jednoduše věčnou hledačkou, čistou duší se srdcem na dlani. A co na srdci, to okamžitě na jazyku.
„Slož svou hlavu, miláčku“
Kontroverzní umělkyni se roku 2002 podařilo uzavřít mír s vlastí, když natočila nádherné album irských tradicionálů a lidových písní Sean-Nós Nua. Následovala deska plná reggae coververzí Throw Down Your Arms (2005) a pak alba Theology (2007) a How About I Be Me(And You Be You)?, s nímž měla čtyři měsíce po vydání, v červnu 2012, koncertovat v Praze. Pořadatelé však koncert zrušili pro zpěvaččiny zdravotní problémy, přesněji maniodepresívní psychózu. Někdejší ikona v té době skutečně vůbec nevypadala dobře: oteklá, šedivá, podomácku opidlaná pokérovaná mamina v šeredných hadrech ze sekáče pro nadměrné velikosti. Následné, „náhradní“ turné roku 2013 Sinéad přiléhavě pojmenovala The Crazy Baldhead Tour; dlužno poznamenat, že v novém miléniu rušila ze zdravotních důvodů své koncerty velmi často a na poslední chvíli, což jí na popularitě nepřidalo.
Svět už sice věděl, že bojuje s psychickou nemocí, ale u celebrit se na podobné věci s oblibou zapomíná. „Jste tak smutní, tak příšerně smutní, že jste jako kýbl s vodou plný děr,“ snažila se divákům Show Oprah Winfreyové v říjnu 2007 vysvětlit své stavy diva. „Každý váš pór pláče a vy ani nechápete proč a nač. Já vlastně tak trochu umřela a pak se znovu narodila, když jsem začala brát léky a dostala šanci vybudovat život.“ Je jedno, jestli za jejími excesy stálo sexuální zneužívání v dětství, z něhož obvinila svou matku, nebo pozdě či chybně diagnostikovaná bipolární porucha. Důležité jsou důsledky – a ty Sinéad hodně ztrpčily život. „Nesete tolik bolesti, že nemáte zdání, kam ji složit.“
V prosinci 2012 byla nominována na Zlatý glóbus za provedení původní písně Lay Your Head Down, Slož svou hlavu, k dramatu Albert Nobbs, navrženému na tři Oscary. A svůj klín ke složení hlavy rok nato nabídla i těm, kteří o to nestojí. Jak zpívala: „Navždy budu lvicí, která se stará o všechny ostatní.“ Amatérský psycholog by po poslechu její citované písně How About I Be Me nebo balad typu To Mother You zřejmě usoudil, že Sinéad ve své touze po mateřském objetí a stéblu, jehož by se mohla chytit, nabízí totéž ostatním, kteří podle ní tonou. Třeba lacinou micinu Miley Cyrusovou, někdejší dětskou superstar z hvězdné porodnice filmových studií Walta Disneyho, v otevřeném dopise varovala, že ji hudební průmysl nutí se prostituovat a že nahota na prodej není ani trochu cool. Avšak svět (a koneckonců i sama Cyrusová) usoudil, že by si Irka měla nejprve zamést před svým vlastním prahem.
„Vezmi mě do kostela“
Po dvou a půl roce vydala v srpnu roku 2014 relativně konsolidovaná zpěvačka své desáté řadové album „písní o lásce“, jak kolekci jako obvykle velmi osobních songů sama charakterizuje – aniž by dodala, že je plné dramatických příběhů bezmoci, pobouření, tělesných tužeb a přání bezvýhradně milovat sebe samu. Obtížně přeložitelný název desky I’m Not Bossy, I’m the Boss, tedy snad Nejsem panovačná, jsem šéf, s písněmi příliš nesouvisí – Sinéad si ho na poslední chvíli vypůjčila z letošní vzdělávací kampaně Ban Bossy, jejímž cílem je podpořit dívky, aby se nebály vést a nenechaly se zmást šikanou mužského světa, který je od „šéfování“ všemožně zrazuje, neboť ženám tradičně nepřísluší.
Nevím, co na Photoshopem přežvýkaný přebal se Sinéad v černých latexových šatech s havraní parukou, objímající s lascívně pootevřenými ústy falickou kytaru, říkaly feministky, jež chtěla volbou názvu podpořit, ale hudební kritici přikyvují: tohle sebevědomé, pestré album se povedlo. Její znělý vokál sice možná nedostane takový prostor, jaký by si zasloužil, a kromě kazatelského, emancipovaného singlu Take Me To Church není na prvních pár poslechů přítomen žádný další vyslovený hit, ale má to, jak by řekla Lenka Dusilová, „ten správnej rokenrolovej mrd“ a každá píseň je úplně jiná než ta předchozí, od R&B přes afro beat k punkrocku.
Odhodlala se tehdy opustit svůj domek v Bray, kousek od Dublinu na břehu moře, a zase to zkusit. Myslím, že každý z nás by chtěl být aspoň na chvíli popkulturní hvězdou, ale nikdo, nikdo by se nechtěl ani na vteřinu ocitnout v kůži Sinéad O’Connor. Jenže kdyby jí nebylo, hudební svět by byl mnohem chudší, a vůbec celá společnost. V téhle souvislosti se hodí citovat slogan Greenpeace: „Díky bohu, že někdo dělá vlny.“ Tedy dělal... Spi sladce, Sinéad!
