Robin Williams: Nekorunovaný král stand-up komiků, který odešel ze světa ve smutku
„Dámy a pánové, dnes s vámi budu hovořit o velmi vážném problému, o schizofrenii. – Ne, to teda nebudeš!!! – Mlč, nech ho mluvit!“ Ano, oscarový herec Robin Williams (21. července 1951 – 11. srpna 2014) světu chybí i jako komik nastojáka. Dokázal improvizovat s kulometnou rychlostí, měnit hlasy v setině sekundy a sehrát i okomentovat bibli se všemi postavami. Jako nikdo před ním ani po něm.
Svébytnou profesi stand-up komika, díky níž se stal hercem, nikdy neopustil. A právě z ní se podle některých odborníků dalo vysledovat, že trpěl bipolární poruchou. Tak manické, výbušné gejzíry humoru a energie by prý zdravý člověk, a navíc bez drog, nikdy nezvládl… Jenže po bitvě je každý generál. Všichni jeho slovní „průjem“ milovali, jeho věrnými diváky byli princ Charles, Barack Obama i američtí vojáci, které jezdil podporovat do Iráku, Kuvajtu a Afghánistánu. Koho by napadlo hledat za manickým výkonem příznaky neprobádané maniodeprese?
Lidé s bipolární poruchou se prý obecně snaží změnit svět, jako to dělaly Williamsovy filmové postavy, do nichž se dokonale převtěloval – namátkou psychiatr Sean v Dobrém Willu Huntingovi (Oscar), učitel angličtiny ve Společnosti mrtvých básníků (nominace na Oscara a na Zlatý glóbus), DJ Adrian ve filmu Dobré jitro, Vietname (Zlatý glóbus, nominace na Oscara) nebo muž, který ztratil úplně všechno, v Králi rybářovi (Zlatý glóbus, nominace na Oscara). „Do herecké metody přináší hodnoty obyčejných, pracujících lidí a je při tom tak dobrý, že je téměř bolestné jej sledovat,“ napsal kritik Elvis Mitchell v kritice na jeden z Williamsových ne tak známých filmů, One Hour Photo.
Supernova, kterou nevypnete
Žvanil neustále – a bylo to o něm všeobecně známo. V začátcích své kariéry prý tak překonával svůj mladický stud. I proto komentoval převzetí svého jediného Oscara za vedlejší roli ve filmu Dobrý Will Hunting (1998) slovy: „Tohle je asi jediný moment, kdy nemám slov.“
Věrně miloval britskou komediální skupinu Monty Python. Jeden z jejích členů, Terry Gilliam, jenž Williamse režíroval v klasice Král rybář, o něm řekl, že jeho komický talent byl „zázrak, který se však nerodí jen tak z ničeho“. Gilliam zanedlouho pro BBC upřesnil: „Když máte takový dar a druh talentu, jaké měl Robin, musíte za to taky zaplatit.“ A Robin Williams zaplatil duševním zdravím.
Dívat se na něj naživo na jevišti je náročné. Nestíháte ho, půlce jeho vtipů nerozumíte, polyká koncovky, nikdy nic nedořekne, pointy zanikají ve smíchu publika, houpe se na lustru, obíhá jeviště, odbíhá do zákulisí, má – jak sám říká – „shakespearovsky školený“ hlas, takže nepotřebuje mikrofon, což mnoho jiných umělců na stojáka limituje. Přestavte si všechny české komiky v jednom: pitoreskně střídá přízvuky, menšíkovsky lidové slovní vtipy prokládá klauniádou mladého Bolka Polívky, jeho vtipy jsou něžné, ironické, drsné, a hlavně strašně chaotické. Williams nemá na scéně nic než stolek s malými lahvemi s vodou, vše záleží na něm, zvládne i znakovou řeč, a to nejen, když přehrává bibli, mimo jiné se všemi účastníky archy Noemovy…
Je to už dvanáct let, ovšem vidět Williamse jako mimozemšťana Morka z planety Ork na třicet let staré, umolousané krabičce od svačiny, již si divák vedle vás hýčká na kolenou, se nedá zapomenout. Bylo to představení Robin Williams: Živě na Broadwayi (2002) a diváci si tiskli na prsou i jiné artefakty. Herec na nich byl vyobrazen jako mimozemšťan ve stříbrných kozačkách a červené kombinéze: v roli, s níž coby neznámý mladík prorazil v letech 1978–1982 do všech domácností v sitcomu kanálu ABC Mork a Mindy. Není tedy divu, že pro střední generaci Američanů symbolizoval dlouhovlasý Robin Williams dětství strávené před televizní obrazovkou – dnešní čtyřicátníci měli Morka-Williamse na aktovkách, penálech i taškách na cvičky.
Na Broadwayi z Morka a Mindy neustále citovali; nerozuměla jsem ničemu, stejně to byly většinou jen citoslovce. „Pojmenovala jsem podle Morka svou akvarijní rybičku, když mi bylo deset,“ řekla tehdy v hledišti žena středního věku ověšená brilianty. Ano, se smrtí Robina Williamse mnoha Američanům odešla i část jejich dětství; i proto ty vodopády smutku na sociálních sítích.
Williamsova show Live on Broadway se mimochodem stala jednou z finančně nejúspěšnějších divadelních tours v historii a její poslední reprízu pak natočil kanál HBO, za což následně získal pět nominací na cenu Emmy. Komik na stojáka Harrison Greenbaum dnes přiznává, že se před každým vystoupením alespoň na kus Williamsovy broadwayské práce podívá. Mluví o svém vzoru jako o člověku, který měl všeho moc – moc života, příliš mnoho energie, měl příliš velké srdce. „Jak chcete vypnout supernovu?“ ptá se Greenbaum v nekrologu pro CNBS.
Skvělá terapie
Na otázku novináře Bloomberg News, jak reagovali kolemjdoucí na Williamsova první pouliční čísla o paničkách, jež si vymýšlel jako student herecké školy Julliard (kterou mimochodem nedodělal), před budovou Metropolitního muzea v New Yorku, odpověděl herec v roce 2008 jednoduše: „Dobře. To víte, tragédií na stojáka moc není.“ Nebyla to špatná otázka, protože jeho gagy vypadají na papíře spíš jako hříčky – a až tak vtipné zas nejsou:
„Myslíte si, že se Bůh občas zkouří? Myslím, že jo… podívejte se na ptakopyska.“
„V Anglii, když něco uděláte, policie nemá zbraň a vy taky ne. A tak, když spácháte zločin, policie volá: Stůj, nebo řeknu stůj ještě jednou!“
„Měli jsme doma zloděje – gaye. Vloupali se dovnitř a přestavěli nábytek!“
„Kriket je baseball, který bere valium.“
„Když jsem se otci kdysi přiznal, že chci být hercem, řekl mi: „Skvělé. Ale najdi si pro jistotu nějaké náhradní zaměstnání, třeba svářeč.“ (Děkovná řeč při předávání Oscarů.)
„Je to pro mě skvělá terapie, kterou jsem začal ve chvíli, kdy jsem nemohl sehnat práci jako charakterní herec. Na jevišti můžu mluvit o tom, co se děje v mém životě i ve světě,“ vysvětlil Robin Williams v rozhovoru v roce 2009.
Jeho humor, kdy jedna asociace stíhala druhou, označovali novináři už v sedmdesátých letech jako „manický“, netušíce, jak blízko jsou pravdě. I filmová kritička veřejnoprávního rádia NPR Linda Holmesová, jež Williamsovu stand-up show Live atthe Met umí celou nazpaměť a jeho výkon označila jako „nebezpečně vysoký stupeň energie“. Po jeho smrti vzpomínala: „Byla tam dlouhá pasáž o nebezpečí kokainu.“
Stand-up komedii Williams považoval za celoživotní poslání a doufal, že si vychová nástupce. Když se mu líbil nějaký nováček – třeba v roce 2012 Matt Osvalt a jeho kultovní youtubová show Puddin’, v níž se jí v kanceláři
pudink – sám se do pořadu pozval. Skutečně přišel na natáčení a bavil celý štáb. Pro Matta Osvalta to prý byl největší profesní životní zážitek, protože Williams je nejen jeho dětská modla, ale „taky důvod, proč vůbec dělám komedii“.
Široká americká duše
Pár dní po smrti Robina Williamse se otevírají další a další témata, rozpoutávající mnohem širší debatu. Neziskové organizace si například stěžují, že je jeho sebevražda zbytečně glorifikována a může být motivací pro další lidi, kteří ji teprve plánují. Dva dny po otcově smrti odešla z internetových sítí (Twitter, Instagram) pětadvacetiletá Zelda Williamsová – poté, co kdosi zfotoshopoval jejího otce s podlitinami kolem krku a k nechutné fotce připsal: „Podívej se, co udělal kvůli tobě, ty bezcitná mrcho.“ Nadále se proto diskutuje o tom, proč jsou právě ženy na Twitteru tak drasticky osočovány za každý projev citu – i vlastního názoru.
Bulvární média vytáhla zprávu o Williamsových finančních těžkostech, o tom, že i když stále hodně točil, nedostával tak výlučné role, jaké by si představoval (mimochodem kdo z hollywoodských bardů jeho generace je dnes dostává?), manželka Susan pak dva dny po jeho smrti vyrukovala se zprávou, že trpěl Parkinsonovou chorobou v raném stadiu, což mu v kombinaci s depresemi činilo ze života peklo.
Hlavně v britském tisku se objevily odborné statě, jež na vás skáčou z rubrik psychologie, vědy a zdraví – například v deníku Guardian vyšel analytický článek o tom, že Williamsova smrt je jen vrcholkem obrovského ledovce – dvě třetiny Britů trpících depresí se s touhle diagnózou nikdy neléčily, protože palčivě chybějí odborníci, informovanost, osvěta i peníze. Za každou podobnou analýzou jsou pak připojena telefonní čísla a názvy organizací, které pomohou lidem pomýšlejícím na sebevraždu. Je jich hodně. Novinář Simon Jenkins pro Guardian o současném stavu léčby deprese napsal: „Výzkum je bezcenný. Terapie probíhají jen na oko. Léky jsou primitivní… Smutek klauna už přestává být jen ironií. Stává se jednou z velkých záhad života.“
Reportér Ian Youngs z BBC News napsal článek přímo o lince mezi depresemi a komiky, v němž cituje zesnulého britského herce Kennetha Williamse: „Všichni komici, které znám, jsou hluboce depresívní, až maniodepresívní lidé… Ale nechávají si to pro sebe.“
Profesor Gordon Claridge z oddělení experimentální psychologie na univerzitě v Oxfordu studoval osobnosti 525 komiků (404 mužů, 119 žen) z USA, Británie a Austrálie a zjistil, že jsou na jednu stranu introvertní, depresívní povahy, vlastně až schizoidní, na druhou stranu jsou extrovertní, až maničtí. Normální herci prý takový profil neměli. „Možná že komedie – extrovertní poloha – je jejich cesta, jak se vyrovnat s vlastní depresívní povahou.“
Není tohle přehnané tvrzení? Pravda je, že depresemi trpí – jen namátkou – i Monty Python John Cleese, o bipolární poruše otevřeně mluví podobně geniální režisér Stephen Fry, který v roce 2006 uváděl dokumentární film Tajný život depresívního maniaka – a před několika lety se přiznal, že se taky pokoušel zabít… Mimochodem, kvůli klinické depresi byl dvakrát hospitalizován jeden z nejvtipnějších sloupkařů americké historie, Art Buchwald (zemřel v lednu 2007), jenž říkával, že jestli dostane ještě jeden nával deprese, rád by se přihlásil do „maniodepresívní síně slávy“. Kamarádil se se spisovatelem Williamem Styronem (zemřel v listopadu 2006); říkali si Blues Brothers, mrzutí bratři. Ostatně Styronova autobiografická zpověď Viditelná temnota: Memoáry šílenství byla bestsellerem.
Paradoxní je, že Robin Williams si „tohle všechno“, jak tomu říkal, nenechával pro sebe. Ve svých komických výstupech i rozhovorech opakovaně mluvil o alkoholismu, drogové závislosti, rozpadu manželství, úzkostech, operaci srdce, s níž se dlouho vyrovnával, jeho výstupy o politice prozrazovaly obavu o budoucnost USA… Ale nikdo ho moc neposlouchal. Všichni čekali na jediné, na jeho další vtip. „Nemám slov,“ napsal herec a bavič Billy Crystal uprostřed slovního proudu nás, „profesionálních autorů nekrologů“ na sociálních sítích.
