Bedřich Pokorný

Bylo 31. července 1945. Ústí nad Labem. Krátce po půl čtvrté odpoledne otřásla městem série výbuchů v muničním skladě v městské části Krásné Březno, jinak proslulé známým lihovarem. Zemřelo asi 27 lidí. Nedosti na tom, akce vnímaná jako provokace se stala záminkou k hromadnému vraždění Němců v centru města. „Spontánní výbuch lidového hněvu“ organizovaly Revoluční gardy, účastnili se ale také českoslovenští a sovětští vojáci a civilisté, mezi nimi i skupina neznámých, kteří přijeli do Ústí krátce před akcí. Němci byli po válce povinni nosit na ruce pásku s písmenem N a nebylo těžké je poznat. Na Mírovém náměstí v centru města, v okolí hlavního nádraží a na mostě přes řeku Labe, jenž dodnes nese jméno Edvarda Beneše, přišly o život desítky lidí. Hněvající a mstící se Češi házeli Němce z mostu do řeky, kde po nich stříleli, případně je stříleli rovnou na zemi, některé jen tloukli holýma rukama. Jedním z klíčových organizátorů akce byl zpravodajský důstojník Bedřich Pokorný, který stál za předem naplánovaným výbuchem muničního skladu, jak později dokázal ústecký historik Vladimír Kaiser. Pokorný se přitom navzdory silné oddanosti komunistické moci nikdy nezbavil podezření, že za války, kdy byl úředníkem protektorátní správy a spolupracoval s několika odbojovými skupinami, byl také kolaborantem s německou okupační vládou. Ostatně, to byla silná motivace mnoha těch, kteří se na tzv. divokém odsunu podíleli.

Hned druhý den po událostech přijela do Ústí vyšetřovací komise, v jejímž čele stál samotný generál Ludvík Svoboda. Komise, jak už to u komisí bývá, nic nevyšetřila a Ludvík Svoboda, válečný hrdina a pozdější československý prezident, se k akci ve stranickém týdeníku Předvoj vyjádřil takto: „Je nutno jednou provždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si při tom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.“
Kolik obětí takzvaný ústecký masakr měl, se už nikdy nespočítá, hovoří se o desítkách, možná stovce osob. Šílenství trvalo zhruba hodinu. Německé prameny, jež mohly být ovšem značně nadhodnocené, někdy uvádějí čísla až kolem 2500.

Brno bez Němců

Ústecký masakr nebyl prvním organizovaným vražděním Němců, na němž se Bedřich Pokorný po válce podílel. Ba naopak, povolán byl právě proto, že měl zkušenosti: v rodném Brně se totiž podílel na takzvaném pochodu smrti. Koncem května 1945, kdy už velel brněnské policii, bylo z Brna vypraveno pěšky kolem 20 tisíc Němců, přičemž významné množství jich cestou zemřelo (a to jistě nejen na záchvat úplavice, která je postihla). Příběh nedávno popsala ve svém románu Vyhnání Gerty Schnirch spisovatelka Kateřina Tučková. Pokorný organizoval během jara, než se přesunul do Prahy na ministerstvo vnitra, nejen tento pochod (vystěhování Němců probíhalo narychlo v noci z 30. na 31. května), ale i řadu dalších útoků proti brněnským Němcům.

Slovenská praxe

Bedřich Pokorný pocházel z Brna, kde se narodil 6. března 1904. Po maturitě na obchodní akademii narukoval ve dvaceti letech do armády, dva roky strávil v důstojnické škole v Hranicích na Moravě a později sloužil jako zpravodajský důstojník na Slovensku – postupně v Michalovcích, Košicích a Prešově. Na starost měl „protimaďarské akce“. Jisté je, že během dlouhé služby získal řadu zkušeností, jež se mu v pozdějším životě náramně hodily. Ze Slovenska se vrací hned v březnu 1939, po vyhlášení Slovenského štátu, a v protektorátním zřízení nastupuje na úřední místo na ministerstvu financí. Okamžitě navazuje kontakty s levicovými odbojovými skupinami, kolportuje letáky a tajně u sebe ubytovává jedince, jež by okupační správa mohla vnímat jako podezřelé živly. Na druhou stranu podezření z kolaborace s nacistickým režimem se mu nikdy vyvrátit nepodařilo, naopak byl v podezření, že svou odbojovou činnost výrazně zveličuje.

Ihned po válce začíná jeho skutečný vzestup, když si cílevědomě buduje mocenskou pozici v nově vznikajících pořádcích. Od jara 1945 je postupně náčelníkem Sboru národní bezpečnosti Brno-město, zemským velitelem SNB na Moravě, přednostou útvaru obranného zpravodajství ministerstva vnitra a v lednu 1946 se zde stává šéfem tzv. odboru Z, tedy politického zpravodajství. Ve funkci oficiálně vydržel jen do listopadu, na nátlak nekomunistických stran byl totiž sesazen. Pokračoval ovšem v pozici zástupce velitele a byl povýšen na majora. A vesele se jelo dál. Právě z těchto struktur se rodila komunistická tajná policie, jež vládla celému Československu dalších čtyřicet let.

Pokorného ve vládních kruzích tzv. demokratických stran vnímali jako velké nebezpečí. Vytvořil si totiž vlastní síť agentů, s níž dodával zprávy přímo Gottwaldovi. Měl přesný přehled o dění v demokratických stranách.

Falešný diplomat

Nekomunisté si proto vynutili jeho přechod z vnitra na ministerstvo zahraničí. To se k 1. únoru 1948 stalo, ale jen naoko. Pokorný měl v únoru oficiálně pobývat ve Vídni jako diplomat, ve skutečnosti se však ukryl v Praze a dál řídil své agenty. V průběhu únorové krize uvěznili sociálního demokrata a pracovníka Bezpečnosti Jaroslava Prossera, který komunistům sdělil důležité informace.

Pokorný měl přesný přehled o dění v nekomunistických stranách, na ministerstvech, ale i v Kanceláři prezidenta republiky. Jeho nejúspěšnější agent nesl krycí označení V-101, později AV-6045 Karger.

Civilním jménem se jmenoval Valerij Vilinský a měl důvěrné kontakty v demokratické, lidové i národně socialistické straně. Zprávu o demisi jejich ministrů tak dostal Gottwald na stůl ještě dříve, než ji tyto strany oficiálně oznámily.

„Plukovníci Státní bezpečnosti Jindřich Veselý a František Janda se před 25. únorem scházeli každý večer u Gottwalda a předávali mu nejnovější Vilinského informace o plánech demokratických stran. Komunisté tak podle nich připravovali protiscénář provokací a politického nátlaku na následující den,“ popisuje Pokorného systém historik Pavel Žáček.

Řada provokací destabilizovala už tak dost nervózní prostředí nekomunistických partají, jež se na poslední chvíli snažily zabránit nejhoršímu. Šlo o vhodně načasované prohlídky v sekretariátech a někdy i zatýkání.

Vilinský hrál navíc patrně dvojí hru: některé informace o komunistech tajně sděloval Hradu, odkud si na oplátku přinášel jiné zprávy, které se zase hodily Gottwaldovi. Ten zásluhy Pokorného na zdaru únorového převratu ocenil osobním poděkováním; nechyběly ani finanční odměny. Například věrný Vilinský si krátce po Únoru připsal zvláštní bonus padesát tisíc tehdejších korun.

… a pád

Po únoru 1948 působil Pokorný opět v různých funkcích na ministerstvu vnitra, měl na starost další budování složitého systému komunistické moci – především velel odborům, jež pod sebou měly správu věznic a také pracovních táborů. Jeho poúnorová kariéra však neměla příliš dlouhé trvání. Tak jako mnoho jiných se stal obětí systému, který sám budoval. Hledání vnitřního nepřítele, motivované často i osobními vztahy mezi pracovníky složek represivního režimu, se obrátilo i proti Pokornému.

Osmadvacátého ledna 1951 byl Bedřich Pokorný zatčen na základě „důvodného podezření z protistátní činnosti“ a vzat do vazby.

Na celu ve vazbě dostal spoluvězně, samozřejmě práskače. Byl jím jistý Miloslav Kovařík, vlastním jménem Miloslav Rychtařík, jenž vystupoval jako obviněný ze špionáže a za pokus o ilegální přechod hranic. Měl se chovat jako prostý a trochu hloupější člověk vzbuzující důvěru. Jak popisuje historička Jiřina Dvořáková ve studii publikované ve Sborníku Archívu ministerstva vnitra 2/2004, o Pokorném později vylíčil, že to byl „člověk vychloubačný, zvyklý na pohodlí, odvolávající se na přízeň prezidenta Gottwalda“. Popsal také, jak Pokornému vadilo, že jej vyšetřují mladí nezkušení vyšetřovatelé, kteří nemají potřebné znalosti ani „všeobecný politický přehled“. Nazýval je „orgány-primitivy“, a dokonce pro ně vymyslel termín „smrkodráti“.

Pokorný ve vězení často přemýšlel, jaký může dostat trest – a neustále mluvil o tom, že jej nemine provaz. Nakonec pojal k Rychtaříku-Kovaříkovi takovou důvěru, že se rozpovídal i o poměrech na ministerstvu, kde se podle Pokorného drželi různí „lumpové a grázlové“.

Nejvyšší soud Pokorného 23. prosince 1953 odsoudil mj. za „zavádění gestapáckých metod do práce Státní bezpečnosti“. Pravdou je, že při budování struktur tajné policie si Pokorný hojně vypomáhal někdejšími konfidenty gestapa, což ale nebyl ojedinělý postup. Dostal 16 let, propuštěn byl koncem roku 1956, tedy po pěti a půl roce věznění. Vrátil se s podlomeným zdravím, pročež mu byl přiznán invalidní důchod. Jeho konec je symbolický. Oběsil se v lese nedaleko Brna, a to v březnu 1968, v období takzvaného pražského jara.

Bedřich Pokorný očima podřízeného

Ve Sborníku Archívu ministerstva vnitra 2/2004 vyšla pozoruhodná vzpomínka někdejšího osobního tajemníka Bedřicha Pokorného, který se také jmenoval Pokorný, ale Jindřich.

Jednoho dne mne zavolal odborový rada Jindřich Veselý a řekl: „Budeš sedět v předpokoji u šéfa politického zpravodajství majora Bedřicha Pokorného. Ty jsi Pokorný, on je Pokorný, dejte tedy rozum dohromady. On dobře ovládá zpravodajské řemeslo, uč se tedy pilně od něho. Nenadělejte společně příliš velké boty.“ Přikývl jsem na znamení, že souhlasím, a odebral se k šéfovi. – „Mám ti dělat tajemníka,“ vyřídil jsem vzkaz od rady Veselého. „Politického komisaře nepotřebuji,“ odsekl Bedřich. Chvíli bylo ticho: „Jak jsi poznal, že mám být tvým komisařem?“ pokusil jsem se o žertovný tón. Podíval se na mne a přešel taky k žertování. „Pro mne to vlastně bude výhoda. Přijde třeba terorista a zeptá se, jestli jsi ten prevít Pokorný. Ty přikývneš, on tě klidně odstřelí a já se vedle v pokoji budu chechtat,“ zažertoval Bedřich. – „Ano, to bude dobré,“ na to já. – „Přijde terorista, zeptá se, jsem-li ten pověstný Pokorný. Já mu odpovím: ,Ten sedí vedle,‘ a pošlu ho k tobě. On tě klidně odstřelí a já se budu v předpokoji chechtat.“ – Čekal jsem, jak žert Bedřich přijme. Přijal. A tak jsme začali plodnou spolupráci. Bedřich Pokorný rozuměl žertu. Byl vtipný, pohotový, vysoce kultivovaný, neobyčejně vzdělaný, jemný, nesmírně pracovitý člověk. V mládí se stýkal s Halasem, Nezvalem, Vincou Nečasem, Stavinohou, Markalousem a řadou levých intelektuálů z Devět­silu. Miloval obrazy, krásné sochy, znal perfektně naši i světovou literaturu, mnoho četl a stále se vzdělával. Při naší práci nám často do žertů nebylo. Časem, od května 1945 do února 1948, přibývalo nepřátel na domácí i zahraniční frontě. Bedřich Pokorný v čele odboru politického zpravodajství neúnavně sledoval úklady našich nepřátel. Spolu s desítkami prvních pracovníků mladé československé kontrarozvědky jsme čelili pokusům o kontrarevoluci, ať se o ně pokoušeli luďáci na Slovensku, nebo banderovci ve spojení s domácí reakcí, či agenti zahraničních rozvědek různých proveniencí. Třídní boj byl v těch letech krutý a nelítostný. Buď my – nebo oni. Na naší straně bylo mnoho ztrát. Gustav Schramm byl první, žel neposlední obětí bílého teroru. V těch krutých letech padly mu za oběť desítky funkcionářů, poslanců národních výborů, poctivých a čestných lidí. Babice, Řevničov, jižní Čechy, Mladoboleslavsko, Vysočina, Valašsko, Ostrava, Žilina i kraj pod Tatrami a nejvýchodnější cíp republiky – všechna ta místa mají své památníky na oběti teroru. Měl jsem možnost sledovat činnost řady soudruhů i soudružek, které jsme v té kruté době museli vysadit přímo do centra nepřítele, aby přísně zakonspirováni mohli odhalovat protistátní činnost i zločiny proti míru a lidskosti. Měl jsem tu možnost obdivovat nejen jejich obětavost a odvahu, ale i um a opravdu mistrné kousky zpravodajské kontrarozvědné práce.

Myslím, že je na čase ocenit práci majora Bedřicha Pokorného. Byl v prvním období bojů na vnitřní i zahraniční frontě jedním z nejúspěšnějších. Skutečný mistr kontrarozvědné práce na obou frontách. Byl do morku kostí věrným synem naší k socialismu vykročivší země, oddaným vojákem strany, učenlivým a oddaným žákem Klementa Gottwalda. V padesátých letech i on zaplatil svou daň za poctivost a věrnost straně.

A 25. března 1968 byl nalezen oběšen v lese nedaleko Brna, kde dožíval na penzi po návratu z Ruzyně. Když rakev s jeho pozůstatky odplouvala do žároviště – tu nezůstalo ani jedno oko těch, kteří ho znali, suché ...