Haruki Murakami

Držitel mnoha literárních ocenění, mimo jiné i české Ceny Franze Kafky z roku 2006, je nejznámějším japonským spisovatelem; jeho dílo si lidé čtou ve více než čtyřiceti jazycích světa. Ještě před deseti dvaceti lety snad mohla být vášeň pro Murakamiho nezaměnitelné prózy vnímána jako snobská snaha být „cool“, dnes už je povědomí o jeho dílech mezi čtenáři knih takřka společenskou nutností – pro mnohé z nich málomluvný samotář Haruki Murakami zosobňuje Japonsko (od kterého se tolik distancuje). Každé tři čtyři roky napíše knihu, do níž vtělí svou skepsi, pocit prázdnoty a odcizení, lásku a ztrátu. Třetí díl 1Q84, dvanáctého z jeho třinácti románů, nedávno vyšel v českém překladu a stejně jako autorovy předchozí prózy se rozkládá mezi realismem, alegorií, mýtem a sci--fi, literárním stylem americké drsné školy, nostalgií a křehkostí, americkou popkulturou a starými japonskými zvyklostmi.

Od drinků k románům

Narodil se 12. ledna 1949 v Kjótu, někdejší staré japonské metropoli, jako jediné dítě do středostavovské rodiny. Tatínek učil na univerzitě japonskou literaturu, maminku, rovněž pedagožku, zaměstnávalo především vedení domácnosti, dědeček byl buddhistický mnich. Když byly děcku dva roky, rodina se přestěhovala do Kóbe, rušného přístavního města na ostrově Honšú, kde se to jen hemžilo cizinci, zejména pak americkými námořníky. I díky takto kosmopolitnímu prostředí se Haruki od útlého mládí spíše než o japonskou kulturu a tradici, které ho nudily, zajímal o svět venku, o jazzové desky a hollywoodské filmy. Jako středoškolský student si ve stáncích s použitými knížkami kupoval paperbacky, kterých se lacino zbavovali lodníci ze Států. Anglicky se tedy naučil velmi záhy díky šestákovým detektivkám, ale také díky hudbě: jeho první prací byl prodej gramodesek, čímž se ostatně živil i vypravěč a hlavní hrdina Murakamiho nejslavnější knihy, Tóru Watanabe z Norského dřeva. Hudba dodnes hraje prim i v názvech Murakamiho próz a jejich jednotlivých kapitol – duch skladby určuje atmosféru knihy, jako by se autor snažil naznačit čtenáři, jaké CD má vložit do přehrávače.

V pozdních 60. letech se mladý Haruki při studiích divadelní vědy na staroslavné tokijské univerzitě Waseda zakoukal do postmoderní literatury, Vonneguta a Brautigana, a taky do spolužačky Joko Takahašiové, s níž se ve svých dvaadvaceti letech žení. Jsou spolu dodnes. Jistě je stmelilo i provozování jazzového klubu Peter Cat, na nějž si ti dva dobrodruzi vypůjčili peníze od Jočina otce a jejž pojmenovali po Murakamiho domácím mazlíčkovi (kočky miluje a nezřídka je obsazuje do svých příběhů). Harukiho rodiče byli takovým rebelstvím jediného syna velmi zklamáni, představovali si ho jako zaměstnance nějaké dobře platící korporace – a možná i jejich přístup zavinil to, že se Murakami nikdy neodhodlal mít děti … Teď na ně ovšem ani nepomýšlí – míchá na baru drinky a připravuje sendviče. Pak ho jednou uprostřed sledování baseballového zápasu osvítí duch svatý: devětadvacetiletý milovník jazzu a Beatles a sběratel starých gramodesek přijde na to, že když už neovládá žádný hudební nástroj tak dobře, aby se mohl stát profesionálním muzikantem, mohl by vlastně docela dobře psát knihy. Začne s tím hned po návratu z baseballového stadiónu a napřesrok vychází román Poslouchej zpěv větrů.

Hon na Murakamiho

První kniha, kterou dovolil publikovat v angličtině mimo Japonsko, byl ovšem až Hon na divokou ovci z roku 1982, jeho třetí román, za nějž dostal Nomovu cenu pro začínající autory. Předchozí dvě součásti takzvané Trilogie Krysy prý byly nedokonalé, jen na nich potřeboval trénovat a zjistit, zda si psaním vydělá, aby mohl zavřít bar. Roku 1985 pak vychází dvojice surreálných příběhů Konec světa & Hard-boiled Wonderland, která pomohla svému autorovi k důležité Tanizakiho ceně.

Když pak o dva roky později vydává Norské dřevo, svůj první realistický román, katapultuje ho mezi hvězdy – knihy o nešťastné lásce Tórua Watanabeho ke krásné Naoko, jejíž milý, Tóruův nejlepší přítel, si v sedmnácti letech z nejasných důvodů vezme život, se jen v Japonsku prodalo na čtyři milióny výtisků. Murakami se doslova přes noc stává hlasem své generace podobně jako předtím třeba Kerouac nebo J. D. Salinger. Muž, který tvrdí, že pro spisovatele je podstatně důležitější být praktický než být umělcem, vyrukoval s romantickým a tragickým příběhem z vysloveně strategických důvodů: „Mohl jsem se stát kultovním autorem, kdybych zůstal u psaní fantaskních románů,“ řekl v rozhovoru pro The Paris Review. „Ale chtěl jsem proniknout do hlavního proudu, takže jsem musel dokázat, že zvládnu napsat realistickou knihu. V Japonsku se stala bestsellerem, jak jsem očekával.“

V obchodech šel ovšem na dračku i turistický průvodce po místech zmíněných v románu, noční klub na Šindžuku, o němž se v knize píše, praskal nějakou dobu ve švech a introvertní Haruki Murakami se ze své nově nabyté slávy příliš neradoval. Naopak – ještě před jejím vrcholem stihl opustit zemi, která je celebritami přímo posedlá. Pobýval, téměř nerušen novináři a žádostmi o rozhovor, kterým beztak v drtivé většině nevyhoví, v Řecku, Itálii i ve Státech. Jednu ze svých nejslavnějších knih, Ptačí kroniku, například napsal na Princetonu, kde měl tu čest působit vedle Toni Morrisonové a Joyce Carol Oatesové jako „writer in residence“, hostující spisovatel. Román Na jih od hranic, na západ od slunce pak stvořil během svého působení na Harvardově univerzitě. V Japonsku se mu nelíbilo. Jak totiž praví staré rčení, doma není nikdo prorokem. A platilo to i v Murakamiho případě: ostatní japonští literáti a kritici nemohli populárnímu nováčkovi dlouho přijít na jméno, jeho dílo se jim zdálo příliš poplatné západním vlivům a takzvané postmoderně, málo vznešené, příliš povrchní, konzumní, zábavné.

Nepomohlo ani to, že si ten divný pavouk nikdy nepřipustil nikoho k tělu – spisovatel nemá podle vlastních slov v literárních kruzích jediného přítele. Vše, co o jeho přísně utajeném a prý veskrze obyčejném životě víme, jsou střípky, které dal k dobru ve své velmi populární knize úvah a vzpomínek O čem mluvím, když mluvím o běhání: že není dobrý v kolektivních sportech, že začal běhat ve třiatřiceti letech a krátce nato přestal kouřit, že svého času urazil maratón úplně hladce, rychlostí kilometr za pět minut, že běhá v botách značky Mizuno nebo že se jeho běžecký vrchol dostavil po pětačtyřicítce – tehdy také uběhl ultramaratón, stokilometrový závod kolem brakického jezera Saroma na japonském ostrově Hokkaidó.

Mezi dvěma světy

Murakamiho romány bývají často psány v ich-formě a zpravidla v nich figuruje jako hlavní postava muž, který udržuje sexuální vztah s několika ženami, jakkoli bývá docela pasívní. Ženy, výrazné až strhující, pak fungují jako médium, motor změny. Postavy, především realitou znavení samotářští muži, nezřídka uvíznou mezi dvěma světy, reálným a fantazijním, kde se prohánějí mluvící kočky a vědoucí ptáci. Tito pasívní hrdinové obvykle něco nebo někoho ztratí a ve snovém světě ho dokáží načas získat zpět. Vypravěči pomocí nezvyklých metafor a krásných přirovnání jednoduše vysvětlují komplikované příběhy; když Murakami začíná psát, je prý na tom stejně jako jeho čtenář – nezná konec příběhu, „netuší, kdo je vrah“. A kde vidí on sám to zásadní kouzlo, kterým ošálil stamilióny čtenářů? „Moje próza se velmi snadno čte. Nechybí jí smysl pro humor, je dramatická a způsobuje, že knihu nedokážete odložit.“ To ostatně nedokáže ani on. Avšak místo aby jako mnozí západní spisovatelé psal recenze a eseje o dílech svých kolegů, přetavil svou čtenářskou vášeň do překládání – japonským čtenářům představil kompletní dílo Raymonda Carvera, prózy Francise Scotta Fitzgeralda, Johna Irvinga nebo Tima O’Briena.

Murakami v české kotlině

Všech devět Murakamiho knih, které za posledních jedenáct let vydalo nakladatelství Odeon česky, přeložil Tomáš Jurkovič. První z nich, Norské dřevo, vyšla v překladu tehdy pouze šestadvacetiletého japanologa roku 2002 a od té doby se jí v Česku prodalo neuvěřitelných 53 000 výtisků. Pokud jde o souhrnný počet prodaných Murakamiho knih v češtině, právě někdy v těchto dnech byl překročen čtvrtmilión. Hitem se stal třeba téměř šestisetstránkový špalek Kafka na pobřeží, jejž samotný John Updike ve své recenzi pro The New Yorker označil za „opravdový trhák a neodolatelný metafyzický hlavolam“.

Brzy se snad dočkáme i Murakamiho nejnovějšího románu Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování z loňského dubna, nazvaného v duchu autorova zvyku citovat své hudební oblíbence dle cyklu klavírních skladeb Ference Liszta. Jen v Japonsku se za první týden po vydání prodal milión výtisků. A v říjnu 2014 Odeon vydá Ptačí kroniku, právě to dílo, za něž Murakami převzal z rukou svého velkého kritika, nositele Nobelovy ceny za literaturu Kenzaburóa Óeho, prestižní ocenění Jomiuri a jehož anglický překlad učinil z dobře utajovaného národního pokladu zřejmě nejznámějšího japonského romanopisce světa. Ptačí kronika vyšla v japonském vydání ve dvou svazcích, novinka 1Q84 dokonce ve třech. Proč? „V jediném by byly příliš těžké,“ vysvětluje Murakami s tím, že píše hlavně pro obyčejného japonského pracujícího, který cestou do svého tokijského zaměstnání stráví třeba dvě hodiny denně ve vlaku či v metru a nechce v tašce s laptopem tahat dvoukilovou knihu. Ostatně pokud jde o metro, věnoval mu Murakami roku 2001 svou první publikaci z kategorie literatura faktu: Underground: Tokijský plynový útok a japonská psýché je knížkou esejů a rozhovorů mapujících sarinový atentát v tokijské podzemce z roku 1995, kdy vinou náboženské sekty Óm šinrikjó zemřelo dvanáct lidí lidí a tisíce měly zdravotní potíže. Ke společenské uvědomělosti se někdejší bytostný individualista, stydlivý a raději stojící stranou dění, propracovával dlouho, což poslední dobou napravuje: roku 2011 Murakami věnoval 80 000 eur získaných s Mezinárodní katalánskou cenou obětem japonského zemětřesení, tsunami a fukušimské jaderné katastrofy.

Dostojevskij a Chandler v jednom

Dnes dělí sporý chlapík, jehož věk odpovídá důchodovému, ale vizáž na mnohých snímcích připomíná člena vysokoškolského sportovního klubu, čas mezi své tři domovy – Japonsko, Havaj a Tam Někde, jak nazývá soubor svých fantazijních světů, které známe z jeho povídek a románů. Podobně jako rutinéři typu Dana Browna je Murakami dříč, a když píše, pokládá se do toho naplno. První draft knihy má obyčejně hotový za šest měsíců, dalších osm měsíců pak příběh cizeluje a na základě toho, co zjistil na konci psaní, se vrací na začátek a mění jednotlivé scény. Stejně jako zmíněný Brown vstává ve čtyři hodiny ráno a píše pět šest hodin, pak cvičí, plave a běhá nejmíň deset kilometrů, odpoledne poslouchá hudbu a čte, v devět jde spát. Ta rutina je podle Murakamiho zásadní – rituál dozrává v jistou formu transu, který zbystřuje vnímání. A právě při běhu spisovatel promýšlí zápletky svých románů. Pokud si tedy právě v duchu netrénuje proslovy v angličtině.

Praktickými záležitostmi se zatěžovat nemusí, přenechává je své manželce-manažerce a účetním. Například prý netuší, kolik peněz svým dílem vlastně vydělává, a nijak zvlášť nesleduje ani to, jak se jeho prózy mění v divadelní hry a hity filmových festivalů. „Mým ideálem, pokud jde o psaní románu, je dostat Dostojevského a Chandlera do jedné knihy. To je můj cíl,“ říká milovník kinematografie, zvláště pak finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.

Pro západního čtenáře zůstává Haruki Murakami z japonských autorů tím nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším. Možná i odtud pramení neověřitelné spekulace, že se jeho jméno v posledních letech několikrát ocitlo v nejužším výběru potenciálních laureátů Nobelovy ceny za literaturu. Inu, třeba se dočkáme příští rok.