Prohibice

Bylo to třináct let, která změnila Ameriku. Na samém vrcholu hospodářského rozkvětu země, jež v té době vládla světu, došlo ke zcela bezprecedentnímu kroku. Spojené státy se rozhodly zakázat prodej alkoholu. Ohromný byznys byl postaven mimo zákon, kde si jej bez skrupulí převzali gangsteři. Následovaly roky, během nichž Američané nepřestali pít, jen za alkohol (velmi často velmi nekvalitní a nebezpečný) platili místo legálním palírnám gangsterům. Peníze, na které si organizovaný zločin přišel během tohoto období, ovlivňovaly americkou společnost ještě dlouho poté, co prohibice skončila. Bez velkého přehánění se dá říct, že finance vydělané během zákazu prodeje alkoholu pomohly do úřadu mnoha politikům (zakladatel klanu Kennedyů Joseph P. Kennedy vydělal během prohibice a těsně po ní na alkoholu velkou část majetku, z něhož později platil politické kampaně a konexe svých synů) a ovlivnily tvář toho, jak Amerika ještě v druhé polovině minulého století vypadala. Kdo viděl se­riál Impérium – Mafie v Atlantic City, možná trochu chápe, o čem je řeč. Kdo ne, ten nechť si uvědomí, že bez finančních základů položených za prohibice by si mafie těžko mohla dovolit tak nákladné projekty, jako například stavbu Las Vegas – města hříchu.

Prohibice do značné míry zkorumpovala americkou politiku na mnoha úrovních. A i když tehdejší gangsteři nebyli během dvacátých let minulého století tak nepředstavitelně brutální a nelidští, jako jsou v současné době například narkobaroni v Mexiku, vnesla prohibice do americké společnosti násilí na mnoha úrovních, jež překvapily i národ vzešlý z nejlepších i nejhorších tradic Divokého západu. A především – Američany rozhodně neodnaučila pít.

Sufražetky i Ku-klux-klan

Důvody, proč v lednu 1920 vyhlásili prohibici, byly komplikované a šly až do první půlky devatenáctého století. Historicky se dá říct, že kořeny prohibice vyživoval z dnešního pohledu naprosto bizarní mix společenských postojů. První zaznamenanou společností, jež bojovala za prohibici, byla American Temperance Society (ATS), založená v roce 1826. O deset let později už měla 1,5 miliónu členů. Šlo o organizaci, která v sobě spojovala náboženský fanatismus, snahu o společenskou obrodu a boj za rovnoprávnost žen. Ženy, u nichž v té době teprve začínalo být zvykem se společensky angažovat, měly v jednotlivých oblastních organizacích zastoupení až 60 procent. V druhé polovině devatenáctého století pak hnutí rostlo a sílilo i mimo hranice ATS. Boj za zákaz alkoholu otevřeně podporoval Ku-klux-klan, ale vedle něj i sílící organizace žen – sufražetek – a nejrůznější ortodoxní náboženské skupiny, především metodisté. Taková organizace Woman’s Christian Temperance Union, založená v roce 1873, dokázala pak vše – tedy rasismus, práva žen i křesťanství – poměrně efektivně spojit pod jednu střechu. „Většina prohibicionistů měla hodně společného s dnešními politickými a sociálními aktivisty. V letech, jež přímo předcházela zavedení prohibice, to bylo velmi zřetelné. Prohibicionisté neměli jen jedno téma – prohibice byla však tématem, které zastřešovalo celou řadu dalších politických názorů. Je to stejné jako dnes – pokud mi řeknete, že podporujete sňatky homosexuálů, je velmi pravděpodobné, že uhodnu, co si myslíte o řekněme deseti dalších věcech,“ tvrdí Daniel Okrent. Známý novinář, jenž proslul především jako první public editor neboli ombudsman deníku New York Times, je autorem fantastické knihy Last Call: Rise And Fall Of Prohibition, jedné z nejkomplexněji pojatých historií americké prohibice. „Prohibice prostě fungovala jako politické téma, jehož se dalo poměrně snadno využít k podpoře mnoha různých věcí. Ve velké míře vycházely prohibicionistické nálady z xenofobních, protipřistěhovaleckých kruhů bílých protestantů na americkém Středozápadě. V prohibičním hnutí byl i silný prvek rasismu – ostatně v mnoha jižanských státech se prohibice dlouho využívala jen vůči barevným. A pak samozřejmě téma prohibice využívalo i hnutí za práva žen, které se kolem něj zformovalo. Ostatně hnutí sufražetek s prohibičním hnutím prakticky splynulo. A Ku-klux-klan zase podporoval sufražetky, protože obě skupiny měly stejný cíl,“ tvrdí Okrent v rozhovoru pro americký veřejnoprávní rozhlas NPR.

Prohibice vstupuje v platnost

S problémem souviselo i to, že se v druhé půlce předminulého století Amerika dramaticky měnila. Probíhala migrace z venkova do měst a z jihu na sever. Města se plnila přistěhovalci, často barevnými, a s nimi se plnily i nálevny. Nic­méně, jak bylo řečeno, téma prohibice uměl po svém použít každý. Takže například přímo v New ­Yorku byly mezi nejprominentnějšími příznivci prohibice některé afro-americké skupiny pracujících, jež v ní viděly možnost, jak pomoci černochům. V roce 1917 se už v Kongresu jak mezi republikány, tak mezi demokraty nacházelo více podporovatelů prohibice než jejích odpůrců. A v prosinci téhož roku došlo ke schválení osmnáctého dodatku Ústavy Spojených států, jenž prohibici zaváděl. Mimochodem, sufražetky nebyly nakonec na celé akci vůbec škodné. Podporu pro osmnáctý dodatek vyměnily za podporu pro dodatek devatenáctý, který ženám dával volební právo a byl schválen současně. Během následujících dvou let dodatek ratifikovali v 36 státech Unie, což stačilo k tomu, aby vstoupil v platnost. Ratifikačnímu procesu výrazně pomohl vstup USA do první světové války. Stačilo v novinách provést párkrát propagandistické „krátké spojení“ mezi faktem, že USA bojovaly ve válce proti Německu, a faktem, že velké množství pivovarů v USA vlastnili přistěhovalci původem z Německa, a následné výboje xenofobie už mezi obyvatelstvem zajistily tu správnou náladu. Velmi rychle bylo hotovo. Od ledna roku 1920 ve Spojených státech amerických zakázali vyrábět, dovážet, prodávat a přepravovat alkohol ve většině jeho forem.

Amerika v šoku, Al Capone přichází

Na silvestra 1919 se celá Amerika opila skutečně ve velkém stylu. Obyvatelé se už dlouhé měsíce před vyhlášením prohibice zásobovali alkoholem jako vzteklí – samotné držení alkoholu totiž nebylo protizákonné. Deník San Francisco Chronicle popisoval, jak město 16. ledna, v předvečer vstoupení prohibice v platnost, fakticky zablokovaly povozy, jež se snažily dopravit alkohol k zájemcům. S přibývajícím večerem stále častěji přibývaly stánky, u nichž se obchodníci snažili prodat zásoby alkoholu na poslední chvíli před tím, než je už nebudou moci přepravovat k zákazníkům. Na sever od San Franciska v oblasti Napa Valley farmáři vy­trhávali vinnou révu a sázeli místo ní ovocné stromy. Amerika najednou v šoku zjistila, cože to ty nejrůznější aktivistické spolky dlouhé roky připravovaly. A téměř okamžitě se jí to přestalo líbit. Jenže bylo příliš pozdě. Daniel Okrent to komentuje slovy: „Kdosi řekl, že rozdíl mezi zastánci prohibice a jejími odpůrci spočíval v tom, že zatímco její zastánci a zastánkyně dlouhé roky před jejím vyhlášením demonstrovali a organizovali a lobbovali, odpůrci prohibice mezitím chlastali, takže neměli na nic podobného čas. Je to trochu vtip, ale podstata je přesná. Říká, že je daleko snadnější bojovat za změnu toho, v čem žijeme, než bránit hodnoty, jež nás obklopují. To je něco, co vidíme kolem sebe i dnes. Je mnoho těch, kteří chtějí změnit způsob, jakým žijeme naše životy, ale jen málo těch, kteří bojují za udržení současného stavu naší demokracie.“
Okrentova slova jsou brutálně přesná. Jen málo z těch, již prohibici podporovali, totiž po jejím zavedení dostali, co si představovali. Ano, ženy získaly volební právo, ale rozhodně se nezbavily násilnických a opileckých manželů. Ti prostě jen začali chodit do ilegálních náleven. Ku-klux-klan se nezbavil obtížných „negrů“, ti podnikavější z nich se naopak zapojili do ilegálního obchodu s alko­holem a jejich bohatství rostlo. Prohibice nepřispěla k afroamerickému uvědomění, jak naopak prorokovali černošští aktivisté, naopak mnoho černošských umělců a hudebníků prohibice připravila o práci nebo dostala do spárů orga­nizovaného zločinu. A Amerika se nestala bohabojnějším národem, jak si vybásnili blázniví náboženští fanatici. Naopak, stala se národem gangsterů. Jakkoli totiž v USA byla výroba lihovin zakázána, všude kolem zůstávala spousta místa, kde zakázána nebyla. Palírny u hranic v Kanadě se rozjely na plný výkon a nové vznikaly každý měsíc (specializovaly se především na whisky a gin). Výrobu zvedli také Irové – své lihoviny posílali do Ameriky ilegálně po moři. Z Karibiku do USA proudily zásoby rumu a Mexičané přispěchali s tequilou. Především se však na alkohol vrhly všechny do té doby ne­organizované zločinecké gangy.

Ty fungovaly víceméně nezávisle po celých Spojených státech, přičemž do doby prohibice zůstávalo jejich hlavní náplní především vydírání, prostituce a podobně. Po zavedení prohibice ale organizovaný zločin najednou dostal ohromné hřiště s potenciálně ohromnými zisky. Američané totiž chtěli dál pít a šlo jen o to, jim to umožnit a dopravit k nim ilegálně alkohol.

Naprosto ukázkovým způsobem fungovala mafie především na východním pobřeží USA a dodnes nejčastěji zmiňovanou případovou studií její činnosti je Chicago za doby Al Capona. Tenhle gangster, původně z Neapole, přišel do Chicaga v roce, kdy prohibice vstoupila v platnost, a okamžitě se jí dokonale přizpůsobil. Po celých Spojených státech masově vznikaly ilegální nálevny, tzv. speakeasies. Jen pro představu – před zavedením prohibice bylo v New Yorku asi 16 tisíc barů, po jejím zavedení se množství speakeasies odhadovalo mezi 30 a 100 tisíci. Každé speakeasy bylo navíc napojeno na další formu organizovaného zločinu – typicky tvořil součást každého ilegálního baru i nevěstinec, ilegální herna nebo prodej drog. V Chicagu byla situace podobná. A Al Capone prostě pochopil, že pokud gangsteři budou zároveň vlastnit speakeasies a zásobovat je ilegálním alkoholem, přičemž budou zajišťovat i jeho propašování do USA, dostanou fakticky uzavřený, komplexní, a především nesmírně výnosný byznys „od produktu po zákazníka“. Pokud jej navíc dokáží korupcí ochránit před policií či snaživými politiky, je vystaráno. Podobně jako Capone postupovali gangsteři i v jiných oblastech USA a organizovaný zločin se v USA rozrostl způsobem, který se už nikdy později nepovedlo úplně omezit.

Nefunguje to

Nebyl to však jen organizovaný zločin. Milióny obyčejných Američanů se během prohibice dostaly do situace, kdy začaly porušovat zákon. Především ve venkovských oblastech se rozmohlo domácí pálení (protože většinou probíhalo v noci, říkalo se mu moonshining; často se také podle jiného způsobu výroby mluvilo o „vanovém ginu“) prostě proto, že to vynášelo. Odhaduje se, že rok před zavedením prohibice běžný Američan utratil za alkohol 17 dolarů ročně. Po jejím zavedení už pak dvojnásobek. Na ilegálním alkoholu a aktivitách s ním spojených se v tehdejší měně vydělávaly tři miliardy dolarů ročně. Filmař Ken Burns, autor skvělého televizního dokumentu Prohibition tvrdí, že jediným vítězem prohibice se stal skutečně orga­nizovaný zločin a nic jiného. „Dokonce i obhájkyně prohibice nakonec prodělaly. Během ní totiž zásadně vzrostl alko­holismus žen. Před jejím zavedením těžko mohla žena chodit běžně do baru, ale do speakeasy bylo možné chodit zcela bez společenských omezení.“

Velmi rychle se ukázalo, že prohibice nefunguje. Nedařilo se ji vymáhat, neměla podporu obyvatelstva (moc nepomohlo ani to, že velmi rychle bylo jasné, že pije i velká část politiků, kteří prohibici podporovali) a v době ekonomické krize, jež se spustila v roce 1929, bylo neudržitelné, aby tři miliardy dolarů zůstávaly mimo oficiální ekonomiku. Pátého prosince 1933 osmnáctý dodatek americké ústavy zrušili, když už předtím v březnu prezident Franklin Delano Roosevelt (muž, který na silvestra 1919 s přáteli smutně popíjel šampaňské a prohibici vždy odmítal) některé části prohibice stihl omezit.

Amerika si oddechla. Z prohibice se ale vzpamatovávala dlouho a z některých aspektů se nevzpamatovala nikdy. Americké vinařství bylo během té doby prakticky zničeno a vzpamatovalo se až v 80. letech. Mnoho malých lihovarů už nikdy znovu neotevřeli (zmizela jich přibližně polovina) a dodnes není jasné, zda Američané po zrušení prohibice pili méně, nebo ne. Skutečně významným dědictvím prohibice se pak zdá být ověření starého pořekadla, že cesta do pekla je lemována dobrými úmysly …