Niki Lauda: Příběh legendárního závodníka, který si nepotrpěl na city a po havárii odmítl plastiku obličeje
Zemřel Niki Lauda. Legenda světa formule 1, muž, jenž se na pódiu tohohle „nejrychlejšího cirkusu na světě“ nebo v jeho zákulisí pohyboval více než čtyřicet let. Jen málokdo z těch, kteří momentálně fungují ve světě F1, v něm strávil delší dobu. A jen málokdo z nich měl větší respekt. V pondělí 20. května zemřel, zveřejňujeme proto Causu Reflexu z roku 2013.
Když jsem Nikiho Laudu, idol svého mládí, spatřil poprvé naživo v roce 2002, okamžitě jsem pochopil, proč má ve světě F1 přezdívku „Krysa“. Mírně shrbená postava, ostrý nos, trochu vystouplá horní čelist. V přísně regulovaném paddocku formule 1, jenž spíše než sportovní zákulisí připomíná klub s velmi přísnými pravidly přijetí, se pohyboval naprosto sebejistě. A dokonale dokázal využívat znalosti specifických pravidel, která jsou často zcela odlišná od světa, jenž začíná za hranicemi okruhu.
Jejich jediným smyslem je vydělávat peníze a zároveň se podílet na tom, aby F1 prosperovala. Když jsem Laudu poprvé uviděl, stál uprostřed paddocku v bundě týmu Jaguar, jemuž tehdy šéfoval, a jako „nezávislý expert“ komentoval závodní dění pro kamery televize RTL, přišlo mi to jako nováčkovi v zákulisí F1 bláznivé. Jenže tohle byla formule 1 a tohle byl Niki Lauda, který velmi dobře věděl, jak to v F1 chodí.
A tak když jej na konci roku 2002 z Jaguaru vyhodili poté, co se tým pod jeho manažerským vedením prakticky rozložil, Lauda prostě jen sundal týmovou bundu, dál zůstal před kamerou a nakonec přežil i samotný tým Jaguar, jenž byl prodán a přejmenován na RedBull. Niki dostal o deset let později pozici šéfa týmu jinde – tentokrát u Mercedesu. Protože pokud Niki Lauda něco uměl, pak přežívat katastrofy.
Lauda: Závodníkem za každou cenu
Nikolaus Lauda, řečený Niki, se narodil do bohaté průmyslnické rodiny ve Vídni v roce 1949. Rodina byla značně patriarchální, ovládaná především Laudovým dědečkem – významným vídeňským průmyslníkem Hansem Laudou, jenž vedle svého průmyslového impéria vedl i rakouskou pobočku Červeného kříže. Niki se už jako velmi mladý rozhodl, že bude závodit, a přímočarost, se kterou se rozhodl jít za svým cílem, je dodnes fascinující.
Nejdříve jezdil v malém mini, později přesedlal do Formule Volkswagen, mezi mladé jezdce populárního laciného formulového auta, s nímž se však skvěle závodilo. V okamžiku, kdy mu bylo dvacet, stál před zásadním životním rozhodnutím. Buď se bude závodění věnovat profesionálně, nebo toho nechá. Rozhodl se pro první možnost, což pro začínajícího závodníka znamenalo – tehdy stejně jako dnes – sehnat velkou finanční sumu a doslova si zaplatit místo v nějakém týmu z vyšších formulových soutěží.
Lauda se dohodl se stájí March, která ale žádala sponzorský příspěvek ve výši půl miliónu šilinků. Mladý Lauda se rozhodl požádat o peníze Austrian Bank, jež se zároveň měla stát jeho sponzorem. Jenže Hans Lauda seděl v představenstvu a půjčku pro svého vnuka zamítl. „Když jsem se ho později ptal, proč mi všechno zkazil, řekl mi, že si myslí, že jméno Lauda patří do ekonomické sféry, ne na závodní okruhy,“ řekl Lauda v roce 2010 deníku Süddeutsche Zeitung. Nakonec si Lauda musel vyjednat půjčku u konkurenční banky, kterou mu ale poskytli až poté, co se zaručil svou životní pojistkou. Mimochodem, se svým dědečkem už nepromluvil do jeho smrti.
V týmu March závodil jak ve formuli 2, tak i ve formuli 1, protože především v ní toužil prorazit. Jenže rok 1972 byl katastrofální. March měl extrémně špatné auto a na konci sezóny byl Lauda zcela zoufalý a údajně i zvažoval sebevraždu. Měl na krku dluhy, ale úspěch nepřicházel. V takové chvíli se oddělují lidé, co opravdu věří svému snu, od těch ostatních. Lauda věřil, že bude závodník, a věřil, že dobrý. Rozhodl se ještě jednou zvýšit sázky – zajistil si další půjčku a v roce 1973 si koupil místo u stáje BRM. Díky tomu (a přímluvě jeho týmového kolegy z BRM Claye Regazzoniho) dostal v roce 1974 možnost závodit za tým Ferrari.
Oheň v Zeleném pekle
Tým Ferrari byl legendární jméno světa F1, ale v roce 1974 potřeboval – stejně jako Lauda – nový začátek. Zakladatel týmu Enzo Ferrari se pomalu stahoval do pozadí a v roce 1974 tým přebral mladý a ambiciózní Luca di Montezemolo. Lauda se za důvěru odvděčil. V roce 1974 prvním vítězstvím a v roce 1975 hned prvním titulem mistra světa. Podle své první autorizované biografie, jež vyšla v Československu pod názvem Mé roky s Ferrari, ale už tehdy bylo zřejmé, že pokud ho něco charakterizuje, pak naprosto neemocionální nesentimentální povaha, s níž přistupoval jak k životu, tak k závodění. Všechny poháry, které získal za svá vítězství, věnoval svému sousedu Gustavovi, majiteli myčky a servisu, výměnou za to, že Laudovi bude mýt zdarma jeho auta. Považoval je za nepraktické a stěžoval si (smrtelně vážně a beze stopy jakékoli pózy), že naprostá většina z nich se nedá použít ani jako miska na psí žrádlo, i když to opakovaně zkoušel.
Sedmdesátá léta byla zajímavou dobou, kdy formule 1 procházela přechodem z fáze sportu pro pár entuziastů do masové zábavy, jež fascinovala davy. Souvisel s tím nejen nástup televize a příchod bohatých tabákových sponzorů, ale i penězi podpořený rozvoj technologií, které auta činily rychlejšími a také nebezpečnějšími. Na dráze se často umíralo a velmi často za brutálních či zcela absurdních situací. Jako když Roger Williamson uhořel ve svém voze při závodě v Zandvoortu v roce 1973 během několika dlouhých minut přímo před televizními kamerami, protože žádný pořadatel neměl po ruce hasičák. Anebo když Tom Pryce narazil v Kyalami v roce 1977 v plné rychlosti do traťového maršála, jenž nesmyslně běžel přes trať. A protože tentokrát maršál hasičák pro změnu měl, mohl mu při nárazu vyletět z ruky a Toma Pryce za volantem okamžitě zabít. Lauda si uvědomoval nebezpečí, které tehdy na jezdce číhalo.
A aktivně proti němu vystupoval. Naposled před závodem v Nürburgringu v roce 1976. Okruh přezdívaný Zelené peklo byl nejdelší a podle mnohých nejnebezpečnější v celém seriálu. Laudou navrhovaný bojkot závodu ostatní jezdci odmítli. Prvního srpna 1976 závod odstartoval. Ve druhém kole Laudovo auto z dodnes nejasných příčin vylétlo v rychlém sektoru z trati, narazilo do stráně a okamžitě vzplálo. Jezdci Harald Ertl, Brett Lungerboth a Arturo Merzario, kteří jeli za Laudou, zastavili a stihli Rakušana, těžce popáleného na pravé straně obličeje, vytáhnout z plamenů a zachránit ho před jistou smrtí.
Jak prodat svoji jizvu
Jak už jsme řekli, tragické nehody nebyly v sedmdesátých letech až tak výjimečné. Co bylo výjimečné v Laudově případě, bylo to, že se stala úřadujícímu mistru světa. A pak také to, co následovalo. Lauda, zcela nesentimentální nejen vůči svému okolí, ale i vůči sobě. Nezdržoval se zásadními plastickými operacemi své popálené hlavy. Jediné, co připustil, byla plastika očního víčka, jež se mu nedovíralo a hrozilo mu vysychání sítnice. Šokovaný paddock F1 jej přivítal už v září na Velké ceně Itálie, kdy se Lauda objevil ještě s obvazy na hlavě – a dojel čtvrtý. Titul šampióna mu v roce 1976 utekl jen o vlásek, když z obav o svoji bezpečnost odmítl nastoupit v posledním závodě v Japonsku. Celou sezónu 1976 poměrně přesně popisuje film Rivalové.
Stejně nesentimentálně se ale k Laudovi zachovalo i Ferrari. Z jeho náhradníka Carlose Reutemanna se v roce 1977, k Laudovu velkému zklamání, stal plnohodnotný týmový kolega, jenž měl navíc podle Laudy přednostní zacházení ze strany týmu. Na konci sezóny proto odchází Lauda do týmu Brabham a z něj po jediné sezóně do důchodu.
Jizvu Lauda využil poměrně originálním způsobem. Prodal logo na čepici sponzorům a ti si mohli být jisti, že si čepici nikdy nesundá. Dvacet let byla jeho sponzorem mlékárenská firma Parmalat, následně firma Oerlikon. Podle odhadů médií dávala za logo na čepici Laudovi asi 1,2 miliónu eur ročně.
Do vzduchu!
Lauda byl klasický typ závodníka ze staré školy. Miluje všechno, co mohl řídit. Jeho velkým koníčkem byly terénní motorky, a především letadla. Nejprve si udělal pilotní zkoušky, v roce 1979 založil společnost Lauda Air a v roce 1985 ji začal provozovat. Předtím se rozhodl, že musí sehnat peníze a upoutat na sebe pozornost. V roce 1982 se vrátil do F1 v „dresu“ týmu McLaren a o dva roky později získal svůj poslední titul mistra světa.
Svého týmového kolegu Alaina Prosta porazil o půl bodu. O rok později se naplno začíná věnovat projektu Lauda Air. Jeho letecká společnost pomalu expanduje, a to typicky laudovským způsobem – státní Austrian Airlines měly v devadesátých letech monopol na dálkové lety, Lauda pohnal nerovnou situaci k soudu, ale rozsudek se táhl. Letenky už se prodávaly, a tak se rozhodl, že první let z Vídně do Sydney prostě odletí. „Část letu jsem pilotoval sám. Říkal jsem si: V nejhorším mě můžou sestřelit, což snad neudělají. Pak jsme přiletěli do Sydney a na letišti nás vítal starosta. Byli jsme první letadlo, které přiletělo na lince mezi Rakouskem a Austrálií.“
Koncem minulého tisíciletí se Lauda Air dostává stejně jako celý sektor letecké dopravy do problémů a po střetech ve vedení se zástupci spoluvlastníka, jimiž byly Austrian Airlines, je Lauda ze svého podniku vytlačen a v roce 2013 značka definitivně zanikla. Lauda však mezitím v roce 2003 zakládá další aerolinky FlyNiki, které později prodal letecké společnosti Air Berlin. Mezitím ale stále funguje ve světě F1, kde pracuje v již zmiňovaných pozicích televizního komentátora.
Poslední žijící legenda
„Lauda je poslední opravdová legenda světa formule 1,“ říkal před lety Pavel Turek, jenž spolukomentoval závody F1 pro Novu a dlouhou dobu jako jediný Čech v F1 pracoval. „Jde přes generace a jeho image je ohromná. Zároveň má však pověst člověka bez skrupulí a až brutálně upřímného. Je jediný, kdo dokáže rovnoprávně vyjednávat se šéfem celého seriálu Berniem Ecclestonem. Je dominantní a má skvělé kontakty a rozumí často komplikované zákulisní politice F1.“
Turkova slova o upřímnosti potvrzoval, jak jinak než s brutální upřímností, sám Lauda ve zmíněném rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung. „Podívejte, jsem slavný částečně pouze díky svému zranění. To mě dostalo do povědomí lidí mimo F1. Každá babička si na mě ukazovala: ,To je ten popálenej chudák.‘ Nebylo to nic, co bych budoval.“ Velmi originálně mluvil i o svých dětech.
Má dva dospělé syny z předchozího manželství, k nimž má prý blízký vztah, a v šedesáti se stal znovu otcem. „U starších synů jsem nebyl u porodu. Co bych tam dělal? Kdyby k něčemu došlo, jsou tam kompetentní lidé, kteří se postarají o vše potřebné.“ To rozhodně není věta, jež by se vyskytovala v příručce „Jak být pozorným otcem“. Ale Lauda už byl prostě takový. „Já nemám žádné přátele,“ tvrdí opakovaně v rozhovorech. Nepotřebuju někoho, abych se s ním radil nebo se mu svěřoval. Já si věci rád vyřeším sám.“
Muž moci
Lauda byl idolem formule 1 pro generace sedmdesátých i osmdesátých let, jež si jej pamatují ze závodní dráhy. Další generace jej znají jako komentátora, který se po paddocku formule 1, přezdívaném pro drsnou zákulisní politiku „piraňa klub“, pohybuje doslova jako … piraňa ve vodě. I proto jej na koncem roku 2013 angažoval závodní tým Mercedes jako non-executive chairman.
„Jeho vyjednávací schopnosti se týmu budou hodit,“ komentoval to tehdy Pavel Turek. „Když se na to podíváte optikou moci, bude pořád mezi pěti nejvlivnějšími lidmi světa formule 1. A film Rivalové jeho život představí další generaci, pro niž se znovu může idolem stát. Navíc ve filmu je nesmírně přesný. Když posloucháte rakouskou němčinu herce Daniela Brühla a v kině zavřete oči, skutečně slyšíte Laudu.“
