Dům a ženy Čapků

Nejprve fakta. Bratři Čapkové se stěhují do vily vybudované v prodloužené ose Korunní třídy na zeleném předměstí Prahy v dubnu 1925. Karel přichází spolu s otcem z malostranské Říční ulice poté, co maminka, ztrpčující svou hysterií, psychickou labilitou a posléze i drogovou závislostí (nebo abstinenčními příznaky) život všem okolo, umírá po požití poslední dávky morfia jenom rok předtím. Jak napíše ve svých pamětech její vnučka Helena Koželuhová: „Obyčejně se to nepřiznává, zvlášť pak ne v životopisech, ale smrt babičky byla pro všechny tak trochu ulehčením.“

Josef se stěhuje do čerstvě dokončeného dvojdomku z vinohradského bytu, kde bydlí s manželkou Jarmilou a dcerou Alenou.

Dvojdomek vznikl v letech 1923–1924 podle návrhu architekta Ladislava Machoně v rámci kolonie Spolku žurnalistů, která podleteorie satelitních zahradních měst a v době stavebního boomu po vzniku republiky vyrostla na dosud nezastavěném svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi.

Karel obydlí pravou polovinu domu s průčelím na jižní stranu, Josef levou půlku s průčelím na sever. Je otázkou, nakolik bylo toto rozdělení zapříčiněno větším podílem Karla na financování dvojdomku (Josef mu bude v následujících letech půjčku pomalu splácet) a nakolik šlo o oboustranně výhodné řešení, jak se objevuje v memoárech členů rodiny, poněvadž Josefovi vyhovovala pro okna malířského ateliéru právě zastíněná, severní strana.

Ačkoli dům působí mohutně, zrcadlově orientované byty nebyly obzvlášť velké. Vysoká státní podpora se vztahovala na obydlí s omezenou obytnou plochou, velká část domu tak připadla na haly, komory a další zázemí, tedy plochu, která nebyla de iure považována za obytnou.

V přízemí, v místech, kde se stýkají kuchyně bratří (a vládne v nich služebnictvo, které v obou částech domu od počátku bydlí), jsou obě části vily propojeny dveřmi. Ty zůstanou odemčené až do svatby Karla Čapka v roce 1935.

Zahrada je společná, i když Karlova část je o něco větší a slunnější.

Kotrmelce v Muchově bytě

Jak bylo řečeno, starší Josef je v době stěhování ženatý – Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny s ambicemi umělkyně, pozná v roce 1910 jako studentku na UMPRUM a vezme si ji – v podstatě proti vůli její matky – po devítileté známosti v jejích osmadvaceti letech. Josefovi je v tu chvíli dvaatřicet.

Mladší Karel je svobodný, nicméně od roku 1920 udržuje milostný poměr se začínající herečkou a později také spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou. Když se poznají, je Olze sedmnáct. Čapkovi třicet. A mladá dívka si k uznávanému autorovi rychle vytvoří obdivný, možná až nekriticky submisívní vztah. Přinejmenším ho tak později vylíčí.

„Veď mě, kam chceš. Jsem už tak odkázána na tebe, že bych bez tebe zůstala stát jako ochrnutá a nehnula se z místa. Snad to má tak být v každé lásce, snad je to ten pravý otrocký pocit,“ napíše v Českém románu, jakémsi zbeletrizovaném popisu osmnácti let, která s Čapkem (či bez něj, alespoň ve smyslu bezprostřední fyzické přítomnosti) prožila.

Ano, „jít ruku v ruce s ním a neptat se kam, neboť jeho cíle jsou veliké a krásné“.

Také Čapkova vášeň se zprvu zdá být nekonečná. Karel doprovází každý večer Olgu ze smíchovského Švandova divadla domů, do bytu v malostranské Thunovské ulici, kde Scheinpflugovi bydlí. V bytě, který jim po dobu svého pobytu v Americe zapůjčil Alfons Mucha.

Brzy však přichází zlom.

Čapek posílá Olze dopis, v němž poměr ukončuje.

Odjíždí. Přestává existovat.

A Olga ještě netuší, co dobře pochopí o několik měsíců a let později. Že proti ní stojí mocný soupeř – Čapkova matka, a jakkoli si Karlovi sourozenci odmala naříkali na její nespravedlnost (zejména paměti Heleny Čapkové jsou místy projevem ryzí nenávisti), také oni sami.

Matka „věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že Iček, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich“, napíše Olga Scheinpflugová v roce 1947.

Jenomže přichází další zvrat a Karel Čapek stojí náhle ve dveřích Olžina bytu. Ne, nemůže bez ní žít, kaje se. Začíná plánování společného života.

A zas je všechno jinak.

Čapek, nekompromisně manipulován rodinou, poměr znovu fakticky ukončuje, bere mu budoucnost. Důvodem má být postupující Bechtěrevova nemoc, při níž srůstají páteřní obratle. „Především maminka měla v tom žárlivé prsty, přemluvila i otce a Karel byl znovu vystrašen prohlídkami u lékařů varujících před manželstvím i písemně, nejen ústně,“ píše Helena Čapková v knize Moji milí bratři.

Následující rozhovor, jenž se znovu odehraje v Muchově propůjčeném malostranském bytě, je už jen vyústěním této rodinné manipulace. Bezprostředně se týká vinohradské vily.

„,Chci si postavit domek,‘ řekl konečně nejistě a pak se podíval na bledý, mlčící obličej; cosi ho tam vybízelo, aby mluvil dál a nečekal na odpověď. ,Za městem, na čistém vzduchu, bez hluku, kde budu moci líp psát a volněji dýchat. Sama jsi mi přece radila, abych ... Malý domek s kusem země pro zahradu. Co tomu říkáš, Olásku?‘“ vypravuje Olga Scheinpflugová v Českém románu a vzápětí pokračuje: „Co měla říci? Před časem spolu mluvili o domku, ve kterém budou spolu, dvě pracovny, dvě knihovny, jeden stůl pro společné obědy. Teď tam tedy půjde sám, bez ní, do svého uzavřeného světa... Kývla statečně, a dokonce se usmála: ,Nu, dobře, potřebovals to. Tak tedy platí, domek, kam nikdy nevkročím, rozumíš.‘“

Životy obou se od té chvíle budou odvíjet zcela autonomně. Mezi Olžiny nejbližší bude patřit Hugo Haas, Karel Poláček nebo gynekolog pražské intelektuální a umělecké smetánky Karel Steinbach. Milostný vztah s Čapkem se promění v jakési zamilované přátelství – anebo? Je pravda, jak tvrdí Olga Scheinpflugová, že se po celých patnáct let vídali v jejím vinohradském bytě takřka denně? Nebo se kontakt omezoval na občasnou schůzku, i tak zapříčiněnou více tím, že měli společný okruh známých a přátel, jak tvrdí Čapkova neteř Helena Koželuhová?

Na každý pád před rodinou jakýkoli kontakt s Olgou tajil. Hovory o ní odmítal. Před Olgou pro změnu nemluvil o ničem, co se týkalo rodiny a vinohradského domova. „Bylo až nápadné, jak se oba naučili vyhýbat slovům zahrada, pracovna, hala, protože to ona nezná. Je to svět, kam za ním nemůže,“ napíše Olga.

Do Čapkova tuscula vkročila Olga Scheinpflugová skutečně až v den svatby (Josef bude právě na dovolené, pošle alespoň pohlednici), po patnácti letech známosti a deseti letech existence vinohradské vily. V ten den – přesně to bylo 26. srpna 1936 – se definitivně uzavřou dveře propojující obě části bratrského domu.

Kde skončí Karlův úpadek?

Vlastně to bylo celkem přirozené. Všechno se teď uvnitř Karlovy poloviny domu měnilo. Olga si v prvním patře zařídila vlastní byt a svým nábytkem vybavila i jídelnu a salón v přízemí. „Bylo to zařízení pro továrnické dcerky z venkova. Dům sténal nad potupou, která ho stihla,“ vzpomíná Helena Koželuhová.

Je nekompromisní, příkrá. „Josef nám pak vyprávěl s vytřeštěnýma očima, že mu Karel předvedl nově zařízenou vilu a pak na cestě do redakce prohlásil: ,Mám to teď, panečku, splenďoura!‘ A ovšem – ve spojené rodině zavládl smutek. Kde skončí úpadek chudáka Karla? Je možné, že by se mu to líbilo? Vždyť přece míval vkus a smysl pro úměrnost.“

Čapek nechal pro své potřeby upravit podkrovní mansardu – tady vznikla pracovna, malá ložnice i nová pátkárna, místnost, kde se napříště scházeli legendární pátečníci.

Novomanželé tak žili společně – a zároveň odděleně.

Přinejmenším pro část rodiny byla jejich svatba „jen hodně zvrzaný a horkou jehlou sešitý pokus o hru na manželství“.

Ne, Čapkova neteř, významná exilová politička, do února 1948 lidovecká poslankyně, žena nepochybně statečná a výjimečná, vězněná již za nacismu, neodpustí Olze nic. Ve svých pamětech, které vycházejí v roce 1961 v exilových nakladatelstvích Dialog a Index, kritizuje její vkus i umělecký vliv, který na strýce měla – Matka, to byl přece její námět a „rodině a Karlovým přátelům krvácelo srdce, když se premiérové publikum vesele chechtalo bolestnému hovoru matky s duchem dědečka“.

Olžina duše je pro ni duší marnivé subrety. Takové milé, živé, ale trochu přízemní zvířátko postrádající vznešenost. „Olga měla mnoho darů a mnoho předností. Jedno jí však scházelo. Jemnost a citlivost. Nebyla citová, nýbrž primitivně sentimentální a impulsívní. Nepoznala odstíny a přeskakovala z křiklavého smutku a soucitu do stejně křiklavého humoru. Ví Bůh, že v ní nebylo nic ztlumeného a tajemného. Neznala úzkost samoty a nezodpovězených otázek. Všechno v ní bylo hlučné a veselé nebo dramatické jako na jarmarku. Nikdy se nezastavila v zadumání nebo v tichém obdivu,“ píše ve svých pamětech Čapkové očima rodiny. (Už název knihy jako by naznačoval, že nemluví jen za sebe, nýbrž za celou čapkovskou mišpoche, „spojenou rodinu“, jak sama říká.)

„Nedovedla to, kdyby stokrát chtěla, ale ona nechtěla. Neznala to, a tak ji to nelákalo. Pro ni byl jednoduchoučký život, jak ho viděla a v sobě pozorovala, dostatečnou studnou objevů.“

Z další věty až mrazí: „Člověk si nedovede představit, že by se někdy zamyslila.“

Resumé? „Škoda že Karel našel své štěstí právě u Olgy. Ale našel je a bylo by marné to popírat.“

Takhle nějak vypadá pohrdání. Další, kolikátá už variace na věčné téma – génius a blondýna. Arthur Miller a Marilyn Monroe. Čapek a Scheinpflugová. Jenže obstála by v očích Heleny a její matky – a ještě dřív samotné Čapkovy matky – jakákoli jiná žena? Kladná odpověď na tuto otázku je víc než nejistá.

Pod stromeček pár bankovek

Mohlo by se zdát, že život za zdí Karlova bytu, ve druhé části vinohradské vily, odpovídal více běžným představám o fungujícím manželství. Ve skutečnosti tu, zdá se, panoval vnitřní nesoulad a odcizení v mnohém větší a významnější než to, které je povrchně vyjádřeno oddělenými ložnicemi.

Kdo ví, co bylo na počátku?

Misogynie obou bratří, jinak nepochybně lidí nanejvýš laskavých? Josefova uzavřenost, v tomto případě však hraničící s emocionálním chladem. (Helena Koželuhová napíše: „V jejich chování ani ve svatební den neviděla jsem nejmenšího mazlivého či milostného náznaku.“) Rodinná atmosféra, jež cejchovala každou přivdanou ženu za vetřelce, a nakonec třeba – jako důsledek oné citové střídmosti – i zvláštní nechuť obou bratrů k vánočním svátkům. Josef (zvaný Peča) obdaroval svoji manželku i malou dceru penězi. Karel posílal vybírat a nakupovat dárky služebnou.

Nesouvislý deník Jarmily Čapkové napovídá mnohé.

5. prosince 1932: „Byla tu Helenka, u mne návštěvou. Měla co říci kvůli Pečovi, kterého prý trápím se zahradou. Hladká a příjemná jako úhoř, ač jistě v té rodinné radě (u Karla), kde ten úkol na sebe vzala, se mluvilo trochu drsněji.“

Vánoce 1932: „Přála bych si mít ještě někdy v životě pravé, rodinné, tiché, trochu svaté Vánoce, bez pustého žvástu a konvencí. Být u stolu jen samí nejbližší a nebát se citovosti. A veselost jen něžnou a srdečnou.“

19. února 1933: „Charakteristické je mé postavení v mém domově: takové věci pro mě nejsou (schůzka s Halasem a dalšími literáty). Ani paničce, která nikdy nečte, by se neukazovalo tímto způsobem, že tam nepatří ... Nechtějí mne mezi sebou!!!“

5. března 1933: „Jsem stranou, jsem sama. Je třeba učinit si z toho sílu.“

31. března 1934: „Máme překrásné jarní květiny, celé záplavy, jen si smět říct, že je mohu pořádat …, ale ne se účastnit té ranní komise, té hodinu trvající obchůzky zahrady, a jak sebeobdivné, s tolika řečmi o samozřejmých a nevystižitelných krásách (nenávidím Karlovo vzývání květin a zahrádky, protože mně to nepovídá dost. Je to vysoký žurnalismus, a tohle něco potřebuje básníka. A ticha!).“

11. července 1934: „Karel byl milý, zkrátka asi vliv Helenčin zeslabil.“

2. června 1935: „Prý ,vyhledávám plytce společnost a zanedbávám domov‘.“

17. listopadu 1935: „Modlím se denně, aby se dočkali tolika, aspoň tolika hořkosti a zklamání na svých radostech, kolik mně způsobují ...“

12. ledna 1936: „Peča se snažil udělat mi Štědrý večer klidnější, ale sám byl při tom neklidný, ne dost mezi námi srdcem, nudil se, trpěl a čekal na chvíli, kdy přijdou ti ostatní. Dal mi peníze, Alence též ...“

8. června 1938: „Peča je Helenkou silně ovlivněn a zpracováván k nenávisti proti Karlovi a Olze.“

Tolik Jarmila Čapková, jejíž manželství trpělo, zdá se, nedostatkem vřelosti i přirozené podpory – příznačná je vzpomínka Heleny Čapkové, podle níž si Josef „trpce stěžoval“, že se jeho žena pustila do překladu z francouzské literatury a zanedbává domácnost.

Přesto, když Jarmila Čapková po válce zjistí, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších, avšak ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájí vlastní zoufalé pátrání.

Věří, že Josef žije.

Odmítá přijmout svědectví, podle nichž podlehl na sklonku války tyfu. Ještě na konci roku 1947 cestuje po Německu a pátrá. Marně.

Ani teď však nepřestává doufat. A svou fikcí, nyní již hraničící s psychickým zatížením, žije přinejmenším ještě v první polovině padesátých let.

Byla tato anabaze (a slepá, až fanatická víra v Josefův život) dokladem hluboké lásky a oddanosti? A jakou roli tu sehrál pocit viny, nejspíš za vlastní nedostatečnost, v minulém soužití?

To vše se přihodí poté, co je Josef Čapek v září devětatřicátého roku zatčen a v následujících šesti letech projde koncentračními tábory v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Bergen-Belsenu, tady je prokazatelně živý ještě 13. dubna 1945.

Jeho žena se musí v zimě třiačtyřicátého roku z vily vystěhovat (nejde k Olze, jak by se mohlo zdát přirozené, nýbrž k matce na Vinohrady).

Novým nájemníkem levé poloviny domu se stává esesák Faulhaber s manželkou, tchánem a tchyní. „Na společné zahrádce bratří Čapků, která není rozdělená plotem, sedávali Němci se samozřejmostí práva na všechno. Měli stále plno hostů, zohavili pěkný vzhled Josefovy poloviny zeleninou a dlouhou lavicí z prádelny, v prvních letech na ní seděli natlačeni vedle sebe, kývali divošsky hlavami i těly a zpívali válečné písně,“ vzpomíná Olga Scheinpflugová tentokrát již zcela faktograficky – a dodává: „Bylo přímo bizarní vidět právě do Josefova domku chodit tolik diktátorských bot, vysokých a vyleštěných jako na jeho karikaturách.“

Karel v té době již nežije. Jeho smrt o Vánocích osmatřicátého roku se stala mytickou. Vpravdě formativní záležitostí moderních českých dějin, v tu chvíli neblaze utvářených duševní lůzou, která po Mnichovu, v období druhé republiky, ovládla veřejný prostor.

I o interpretaci Čapkovy smrti svede však rodina s Olgou boj. Ano, bylo rozhodující příčinou prochlazení a nevhodná léčba zápalu plic (i to Helena Koželuhová Čapkově manželce vyčte), nebo konec první republiky, fatální zhroucení všeho, v co věčný optimista Čapek věřil?

Nakonec je možná příznačné, že spisovatel nezemře ve své podkrovní ložnici, ale ve velké Olžině posteli, která tolik uráží rodinný vkus. Nově vytvořená dispozice domu v tom zřejmě hrála svou roli. Když se totiž spisovatelův stav po nedělním večírku a nočním loučení s přáteli u branky domu prudce zhoršil, byly podkrovní pátkárna i přilehlá Čapkova ložnice zakouřeny k nedýchání. Zde nemocný Čapek ležet nemohl.

Olga ho přirozeně uložila u sebe v prostornějším a vzdušnějším pokoji. Tady se několik dní střídají přátelé i lékaři, chvíle zmaru a beznaděje vytěsňují okamžiky přechodného zlepšení a pomíjivé naděje.

Karel Čapek umírá na Hod boží, den po Štědrém dnu (o jím tolik nemilovaných Vánocích), v roce 1938. A Josef pronese v sousední části domu prorocké věty: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít.“

P. S.: Olga Scheinpflugová žila ve vinohradské vile do své smrti v roce 1968. Po ní zde bydlel její bratr a Čapkův právník Dr. Karel Scheinpflug (zemřel 1987). Jeho vnuk prodal nyní Karlovu polovinu domu, a to včetně původního mobiliáře a archiválií, Praze 10 za 43,891 milióny korun. V budoucnu zde má vzniknout muzeum. Ke cti rodiny Scheinpflugů slouží, že první patro a podkroví vily zachovali v takřka nezměněné podobě z roku 1938.
Jarmila Čapková zemřela v roce 1962. Po ní žila v Josefově části vily dcera Alena (zemřela roku 1971) a dodnes zde bydlí její manžel, lékař a malíř-autodidakt Jaroslav Dostál.