Max Factor

Únor 1904, temný krušnohorský hvozd, ve sněhu se krčící lidské figurky. Sedmadvacetiletý polský žid Max Faktor právě utíká se svou ženou a třemi dětmi z Karlových Varů přes hranice, pryč od carových žandárů. Ti mají stejně jako jejich pán spadeno na syny a dcery ­Izraele a rádi by dvorního kosmetika přivezli ruské šlechtě zpět z lázní, aby jí byl nadále k dispozici ...

Maličký podržrtěnka

Max Faktor se narodil lodžskému textilnímu dělníkovi a jeho ženě spolu s dalšími devíti dětmi. Není divu, že všichni odmala pracovali. Na sedmiletého drobka Maxe (k metru šedesát mu i v dospělosti pár centimetrů scházelo) vyšel prodej laskominek ve foyeru lodžského divadla a právě tam se zřejmě rozhodlo o jeho profesi. Už o rok později pracoval v lékárně a jako devítiletého ho zaměstnal místní parukář a kosmetik – tato „služba kráse“, jak Max lodžskému angažmá později říkal, byla jeho prvním zaměstnáním na plný úvazek. Ve třinácti už pracoval v Berlíně jako pravá ruka vyhlášeného kadeřníka a po roce skončil jako podržrtěnka maskéra v moskevské opeře.

Naučil se všechno, co mohl potřebovat, aby zkusil štěstí s vlastním podnikem. Po návratu ze čtyřleté vojenské služby si v Rjazani otevřel obchůdek, v němž prodával vlastnoručně namíchané růže, krémy, parfémy a paruky. A potkalo ho štěstí. V jeho dvaadvaceti letech ho povolali ke dvoru, aby byl k ruce nejbohatším pánům a dámám carského Ruska. Ti ho uchvátili – v obou slova smyslech: byl jejich vkusem a bohatstvím okouzlen, jenže ho prakticky nepouštěli domů, a když, tak v doprovodu stráží. „Stačilo říct a dostal jsem všechno, co jsem chtěl,“ vzpomínal později. „Ale nebyl jsem ničím než otrokem. Jediné, po čem jsem toužil, byla svoboda.“ Můžeme-li věřit pět let staré životopisné knize Max Factor: The Man Who ­Changed the Faces of the World (Max ­Factor: Muž, který změnil obličeje světa) z pera Freda E. Bastena, oženil se Max na zapřenou a nikdo netušil ani o dvou dcerkách a synovi, jež se svou ženou Esther potají zplodil během pěti rušných let ve službách aristokratům.

Z Varů do varu USA

Počátkem dvacátého století, za cara Mikuláše II., v Rusku začal bujet antisemitismus. Max se rozhodl před pogromy utéci a svěřil se se svou utajovanou rodinou i strachem o život jednomu generálovi. Ten skleslého kosmetika objednal na prohlídku ke svému lékaři – a Max se na ni nalíčil obzvláště chorobně vyhlížejícím nažloutlým make-upem. Vysloužil si tak tři měsíce na zotavenou v Karlových Varech, již tehdy Rusy oblíbeném letovisku. Rodina tam za ním přijela a pod rouškou tmy uprchli Maxovým „bodyguardům“. Nalodili se na parník – cestovní pasy tehdy nebyly třeba a peněz měl Max naspořeno spoustu, na tehdejší dobu neuvěřitelných 40 000 dolarů – a hurá do amerického St. Louis, kde už na ně čekali Maxův strýc a jeden z bratrů.

Ve Státech to ovšem Max neměl snadné. Ačkoli jméno Faktor, poameričtěné celním úředníkem na Factora, nyní znělo celkem anglicky, sám tím jazykem bohužel nehovořil (pro jeho akcent a mizernou gramatiku mu později rodina i jeho PR agenti nedoporučovali poskytovat rozhovory). A navíc: obchodní partner mu práskl do bot i s penězi a Esther dva roky po porodu čtvrtého dítěte, Franka, nenadále umírá na krvácení do mozku. Max tedy se strýcovou a bratrovou pomocí otevírá nový kšeft a také si do Ruska posílá pro jinou manželku, jenže s tou se po narození pátého dítěte rozvádí. Nakonec si prosperující lazebník vezme svou americkou sousedku a posléze vyrazí do Kalifornie. Tam se totiž dějí věci.

Překrásný nový svět

„Obchod Maxe Factora s aseptickými vlasy“ láká v centru Los Ange­les aspirující herce a herečky na příčesky na zakázku, falešné kníry a nakadeřené paruky. Roku 1911 vzniká v Hollywoodu, obci právě připojené k L.A., filmový průmysl, stavějí se tu studia a se stříbrným plátnem přichází podnikatelská zlatá horečka. Takových příležitostí k uplatnění!

Když v roce 1914 natáčí Cecil DeMille svůj na tehdejší dobu velkolepý western Indiánská nevěsta, první opravdový „celovečerák“ Hollywoodu, pronajímá si u vynalézavého, kreativního, obchodně zdatného polského imigranta do té doby ve velkém neužívané paruky a tupé z lidských vlasů namísto obvyklých příčesů z dřevité vlny, slámy a podobně pochybných materiálů. A jakmile ostatní režiséři vidí na plátně ten rozdíl, rádi si za skutečné vlasy u Maxe připlatí.

Jednou se Max nachomýtl u natáčení filmu a co nevidí: herci mají na obličejích rozmazané leccos, ale pokožce se jejich pleť vážně nepodobá. Mouka, směs vazelíny a papriky, smetana, sádlo, hlinka a všechno to ve světle filmových lamp teče spolu s potem. V detailních záběrech přece musejí být vidět praskliny, když ta tlustá maska seschne, přemýšlí chemik-samouk Max ve své laboratoři. Píše se rok 1914 a on pro úzkou skupinu svých klientů vyvíjí úžasné nové líčidlo, které je spíše krémem než dosud užívanou pastou, jeho vrstvička kopíruje stahy pokožky a dvanáct odstínů zaručuje, že barva uspokojí herce všemožných tónů pleti. Hvězdy němého filmu v čele s Charliem Chaplinem a Busterem Keatonem jsou nadšené a podávají si u Maxe dveře.

Make-up – naděje v tubě

Firmě Max Factor & Company, založené roku 1909, se báječně daří. Z malého krámku se přes několik větších štací čím dál blíže centru města nakonec přestěhuje na ­South Hill Street, do domu, který elegantní Max honosně nazve House of Make-up. Na výrazu make-up (stvořit, dát dohromady), do té doby užívaném s pejorativním nádechem v souvislosti se šantánem a lehkými děvami, trval podnikatelův syn Frank, otcova pravá ruka ve vývoji novinek. Frank byl stejně jako jeho bratr Davis zdatný obchodník a nutil otce k co největší expanzi i mimo svět stříbrného plátna. A táta na svoje kluky dal – i když se dál soustředil zejména na herečky, vždy tvrdil, že krása by měla být na dosah pro všechny ženy a každá z nich může vypadat jako filmová hvězda, když vezme do ruky ty pravé kosmetické výrobky a naučí se správné techniky aplikace. Na „ženy z lidu“ jistě myslel i v roce 1916, kdy vtrhl na trh s vlastními očními stíny a tužkami na obočí, produkty, jež se doposud užívaly jen ve filmovém průmyslu.

Když Max v roce 1922 tráví se ženou dovolenou v Evropě, rozhodne se navštívit firmu Leichner, německého výrobce divadelních líčidel. Poté, co Němci svého nejvýznamnějšího distributora ve Státech nechali postávat na recepci celou věčnost, poslal uražený Factor synům telegrafickou depeši: „Začněte okamžitě prodávat náš vlastní make-up! V tubách!“ Z pouhého distributora cizích líčidlových tyčinek se rázem stal velkovýrobcem vlastní substance v mnohem praktičtějším balení a dosavadní světová jednička Leichner šla rychle z kola ven.

Vizionář a jeho hvězdy

Max se nebál experimentovat a herci to oceňovali, když je úhledný, seriózní muž s brýlemi zručně líčil (mimochodem, vládl stejně dobře oběma rukama). Pro ty tlusté vynašel make-up odolný vůči pocení. Joan Crawfordové, jíž se zdály její rty příliš tenké, vymyslel speciální líčení úst, známé pod anglickým názvem the smear (snad „šmouha“, dosažená nanesením rtěnky nad kontury rtů) a mnohokrát napodobované. Jen díky němu mohla herečka Mae Murrayová vejít ve známost jako „dívka se rty bodnutými včelou“ – to Max „bee-stung lips“, rty ve tvaru srdíčka, vymyslel. Také navrhne první falešné řasy pro Phyllis Haverovou, která se chtěla oprostit od němých komedií s házením dortů a dostávat role ženy-vampa. Díky speciálnímu světlému make-upu rovněž dokázal odpomoci italskému snědému svůdci Rudolphu Valentinovi od stereotypních rolí temných padouchů.

Max Factor ve svém kosmetickém salónu poblíž Hollywood Boulevardu osobně líčí největší hvězdy své doby: Mary Pickfordovou, svou polskou krajanku Polu Negri, Jean Harlowovou, Bette Davisovou, Avu Gardnerovou i Judy Garlandovou – a pro každou umí navrhnout zvláštní líčení, jež pro danou divu leckdy zůstává po celou její kariéru poznávacím znamením. Miláčkové publika se mu rádi odvděčovali – za pouhý dolar hvězdy doporučovaly v časopisových reklamách Maxovy produkty, přičemž měly jeho milostivé svolení zmínit se i o svém novém filmu.

O Maxových vztazích s filmovými ikonami se traduje spousta více či méně uvěřitelných historek. Tak kupříkladu: v Muzeu historie Holly­woodu, které nesídlí nikde jinde než v Maxově někdejším „Domě make-upu“, je vystavena paruka Marlene Dietrichové. Marnivá madam si vynutila, aby jí umělé vlasy poprášili dvacetikarátovým zlatem a ona se na plátně blýskala i jinak než jen talentem. Když pak paruku Maxovi vracela, ten, věrný příslovečné židovské šetrnosti, z ní vyčesal veškeré zlato a přilepšil si tak o čtyřiadvacet dolarů.
Pro Ben Hura, historické drama z roku 1925 a nejdražší snímek němé éry, pak Max dokázal promptně dodat přes dva tisíce litrů olivově tmavého make-upu pro armádu světlých Američanů, kteří tak mohli věrohodně představovat osmahlé židy (natáčení se navíc po výměně režiséra přesunulo z Říma do Los Angeles a záběry se snědými Italy musely ladit s americkými dotáčkami). V roce 1928 pak Max vynalézá voděodolný lesk na rty, a poté získává dokonce Oscara – za své líčení vyvinuté speciálně pro černobílý film.

Revoluční lívanec

Když se na samém konci 20. let minulého století začaly experimentálně točit snímky se zvukem, musel Max vyvinout zbrusu nový make-up. Hlučné obloukové lampy totiž byly nahrazeny wolframovými, jež měly dvě zásadní vady: mnohem víc sálaly, takže se pod nimi líčidla roztékala, a v jejich měkkém světle byla vidět každá nedokonalost maskování. Později se začaly používat citlivější filmy, pak filmy barevné … Tolik výzev! Uprostřed vývoje líčení pro barevné snímky, které by neodráželo výrazné barvy kulis a nevrhalo na tváře herců barevné stíny, Maxe srazila dodávka, v laboratořích ho tedy musel zastoupit jeho syn Frank. Když se Max o holi objevil v práci, byl už problém prakticky vyřešen – roku 1935 vznikl takzvaný Pan-Cake make-up s aplikační houbičkou v tenké kulaté ploché krabičce, tvarem i barvou při­pomínající lívaneček, tedy ­pan-cake. Jak velký to byl hit? Takový, že se hvězdy stříbrného plátna snížily ke krádežím – etuje mizely z jejich filmových šaten takovým fofrem, že Factorovi museli tento make-up uvést na běžný trh. Používá se dodnes a „okamžitě se stal nejrychleji a nejvíce prodávaným líčidlem v historii kosmetiky vůbec“, jak píše ve své factorovské monografii Fred E. Basten.

Právě tohle byl obrovský zlom, který dostal Maxovu kosmetiku z divadelních a filmových šaten do budoárů dam celého světa. V té době už ostatně líčení dávno není asociováno jen s kumštem a prostitucí: Florence Nightingaleová-Grahamová pod svým obchodním jménem Elizabeth Arden rozšířila šminky mezi obyčejné ženské od plotny a její úhlavní sokyně Helena Rubinsteinová, jež měla s Maxem Factorem společný jak maličký vzrůst, tak židovský původ a polskou krev, dávno dobyla se svými kosmetickými salóny Austrálii, New York i vybrané evropské metropole. Ale ani jedna neměla a nemá takové jméno, šmrnc a glanc, tolik inovací na kontě a tak široký repertoár výrobků jako Max Factor, otec moderní dekorativní kosmetiky.

Faktor Factor

Bohužel nic netrvá věčně – a o štěstí a úspěchu to platí dvojnásob. Max na služební cestě v Evropě roku 1938 dostal výhrůžný dopis: Dej sem dvě stě dolarů, nebo jsi mrtvý muž! Urychleně se i se synem Davisem, generálním ředitelem firmy, vrátil z Paříže domů, ale strach ho dohnal. Šok z pocitu ohrožení vedl k jeho předčasnému skonu – Max Factor umírá nedlouho po návratu ze starého kontinentu v pouhých jedenašedesáti letech.

Jeho skon však byznys nezastavil – podnikavý Frank si nechává úředně změnit jméno na Maxe a jede se dál. Série barevných make-upů pro film, vynález ne­slíbatelné rtěnky pro věčně se líbající krásky, obličejová kamufláž pro americké mariňáky nasazené ve druhé světové válce, make-up pro právě zrozené televizní vysílání, bezbarvá řasenka, korektor, roku 1958 pak první řasenka, jež se aplikuje stejně jako ta naše a nenabírá se kartáčkem z ploché krabičky … Jenže s koncem zlaté éry filmového průmyslu ztrácejí síly i Max Factor Jr., jeho bratr Davis i jejich děti a postupně odcházejí z vedení rodinné firmy. Počátkem šedesátých let se z ní stává akciovka s papíry obchodovanými na burze. Rychle mění majitele, než ji roku 1991 kupuje od Revlonu za 1,5 miliardy dolarů nadnárodní korporace Procter & Gamble, u níž se značce Max Factor relativně dobře daří až do dnešních dní.
Prototypy kosmetických vynálezů starého Maxe a artefakty z jeho salónu jsou opečovávány v hollywoodských muzeích a jeho duch žije dál. Připomínáme si ho mimochodem na každém slavnostním ceremoniálu udílení Oscarů; nejen proto, že kosmetika Max Factor zušlechťuje tváře přítomných hvězd, ale i díky písni Hooray for Hollywood z roku 1937, jejíž orchestrální verze se ten večer tradičně hraje. Kdo zná slova textaře Johnnyho Mercera, možná si vzpomene na poslední verše: „Jestli si myslíš, že můžeš být hercem, zajdi za panem Factorem – ten dokáže udělat krasavici i z opice.“ Mnohé dnešní uživatelky produktů značky Max Factor by tohle tvrzení podepsaly vlastní rtěnkou.