Henry Kissinger

Odpověď je jednoduchá: Henry Alfred Kissinger se zde 27. května 1923 narodil, přesněji v tamní německožidovské rodině, a strávil zde prvních patnáct let svého života. Tady se také zrodila jeho láska k místnímu fotbalovému klubu, za který hrál v mládežnických kategoriích. Na fotbalisty z Fürthu Kissinger nezapomněl, ani když se stal jedním z nejvlivnějších mužů světa. Jako americký ministr zahraničí se například každý týden nechával informovat o výsledcích Fürthu prostřednictvím (západo)německé ambasády ve Washingtonu. Jako čestný člen klubu před lety slíbil, že osobně přijede na zápas, pokud někdy klub postoupí do první německé Bundesligy. Svůj slib proto 15. září 2012 splnil.

Z EMIGRANTA ZPRAVODAJCEM

Vraťme se ovšem na počátek Kissingerova života. Pozdější ministr zahraničí pocházel z rodiny židovského gymnaziálního učitele. Rodina, která o několik generací dříve přijala německé jméno podle bavorských lázní Bad Kissingen, ovšem musela z Německa v roce 1938 odejít, když Hitler v pronásledování židů přitvrdil.

Mladého Heinze, jak se Kissinger původně v Německu jmenoval, čekal typický osud emigranta. Po krátkém pobytu v Londýně přesídlili Kissingerovi do emigrantské německožidovské komunity v New Yorku na horním Manhattanu. Henry, jak znělo jeho „americké“ křestní jméno, se sice rychle asimiloval, ale kromě lásky k fotbalu si z Německa přinesl ještě silný franský akcent. S odkazem na jeho výslovnost proto jednou Madeleine Albrightová s nadsázkou prohlásila, že je první americkou ministryní zahraničí narozenou mimo území USA, která hovoří anglicky. Mimochodem zkoumáním míst narození čelných postav americké diplomacie bychom mohli dojít k tomu, že zahraniční politiku dělají ve Washingtonu hlavně Američané narození v cizině – Němec Kissinger, Polák Brzeziński nebo Češka Albrightová.

Henry Kissinger v prvních letech po příchodu do New Yorku projevil výjimečnou cílevědomost – přes den pracoval v továrně na výrobu štětek na holení, večer chodil do střední školy. Při studiu exceloval, což platilo i na vysoké škole.

Kissingerova studia ovšem přerušilo v roce 1943 povolání do armády. Už během výcviku získal americké občanství a následně byl vzhledem k nadání a znalosti němčiny zařazen ke zpravodajské sekci jeho divize.
Prošel boji v Ardenách a po válce byl v Německu nejprve pověřen vybudováním civilní správy ve městě Krefeld. Úspěšné splnění úkolu přineslo nabídku, aby vstoupil do Protišpionážního sboru (CIC). V jeho rámci mu byla svěřena denacifikace několika německých území. Následně učil ve zpravodajské škole v jedné z amerických zpravodajských základen v okupovaném Německu.

Po návratu do civilu vystudoval politologii na Harvardu, kde získal doktorský titul za práci o diplomacii kancléře Metternicha. Následně se věnoval úspěšné akademické kariéře na Harvardu, ale klíčilo v něm přesvědčení, že vliv na zahraniční politiku nebude mít bez toho, že by přímo do politiky vstoupil.

S ROCKEFELLEREM DO POLITIKY

Politicky patřil Kissinger k tzv. Rockefellerovým republikánům, jak se na přelomu 60. a 70. let v USA říkalo příznivcům člena mocné podnikatelské rodiny – Nelsona Rockefellera. Ten vykonával funkci guvernéra státu New York, s čímž souvisí, že v rámci pravicové Republikánské strany patřil vždy ke středovému křídlu, které bylo protipólem vnitrostranické konzervativní pravice. Dnes by se k této skupině asi řadili třeba „středový“ senátor McCain nebo poslední republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney. Kissinger se stal Rockefellerovým zahraničněpolitickým poradcem, když se guvernér v primárkách třikrát za sebou neúspěšně ucházel o pozici republikánského kandidáta na prezidenta.

Pro Kissingera samotného bylo proto v roce 1968 velkým překvapením, že ho vítěz republikánských primárek i samotných prezidentských voleb Richard Nixon povolal do Bílého domu a svěřil mu klíčovou roli poradce pro národní bezpečnost. Nixon více důvěřoval „svým“ lidem v Bílém domě než ministerským úředníkům, takže se z Kissingera rázem stala zahraničněpolitická jednička jedné ze dvou světových supervelmocí. Později mu navíc prezident Nixon přidal ještě funkci ministra zahraničí, kterou Kissinger vykonával i po Nixonově abdikaci – za prezidenta Forda.
Nixon patřil také k umírněným republikánům, takže se od svého poradce pro národní bezpečnost moc názorově nelišil. „Příliš“ středová orientace byla ale Kissingerovi po celou jeho vládní kariéru často vyčítána stranickými jestřáby z republikánské pravice. Její zástupci v něm viděli někoho, kdo příliš ustupuje Sovětům a málo dbá na americkou politiku boje za lidská práva. On oponoval, že za lidská práva se nebojuje gesty, ale dlouhodobou realistickou zahraniční politikou.

NOBELOVKA ZA VIETNAM

Nového faktického šéfa americké diplomacie Kissingera čekal v Bílém domě jeden klíčový „horký brambor“ – válka ve Vietnamu, kterou začali demokratičtí prezidenti, ale ukončit ji měl republikán Nixon a jeho klíčový poradce Kissinger.

Ten byl od počátku přesvědčen, že Američané ve Vietnamu na začátku konfliktu špatně vyhodnotili situaci. Podle jeho názoru bojovali za stát, jenž se teprve rodil, ale aplikovali na něj principy, kterými ospravedlňovali obranu států v Evropě, jako bylo například Řecko. Jinými slovy, USA v Indočíně investovaly příliš mnoho na to, jaký význam by pro světovou rovnováhu mohlo mít ovládnutí Vietnamu místními komunisty.

Kissinger podporoval a v praxi prováděl Nixonův názor na vietnamskou válku. Společně prosazovali, aby Amerika válku ukončila, ale odmítali jednostranný odchod, který si chtělo bez ohledu na následky vynutit levicové mírové hnutí v USA. Takový jednostranný odchod Američanů by ovšem neznamenal jen zradu jihovietnamských spojenců, ale také signál do celého světa, že Spojené státy už nejsou mocností, jež za svými spojenci a principy pevně stojí. Kissinger proto preferoval myšlenku tzv. vietnamizace války, která by znamenala, že nekomunistický Jižní Vietnam budou před komunistickou invazí ze severu bránit sami Vietnamci a Američané jim budou jen „zvenku“ logisticky a finančně pomáhat.

Paralelně s tím vedl Kissinger na francouzské půdě jednání se Severovietnamci. Vedle oficiálních, vícestranných, ale neplodných jednání, na nichž se například měsíce jednalo o tvaru stolu, u něhož se delegace definitivně setkají, probíhaly i Kissingerem řízené tajné kontakty se severovietnamskými komunisty. Jeho protihráčem při tajných rozhovorech byl muž číslo pět v řadách vietnamských komunistů Le Duc Tho. Kissinger v něm rychle poznal protihráče, jemuž bylo zcela jasné, že na jedné straně stolu sedí demokratická země a na druhé straně totalitní komunistické hnutí, jež si může vyjednávat tak, jak se samo rozhodne, a nemusí na rozdíl od Američanů hledět na názory svého veřejného mínění. Severovietnamci nakonec zejména pod tlakem amerického bombardování přistoupili na americké podmínky, které garantovaly status quo v nekomunistickém Jižním Vietnamu, a bylo vyhlášeno příměří.

Svět byl přesvědčen, že vietnamská válka skončila, a oba hlavní vyjednavači dokonce obdrželi Nobelovu cenu za mír pro rok 1973. Nakonec si ji ovšem převzal pouze Kissinger, protože jeho vietnamský protějšek odmítl oslavovat dohodu, jež Vietnamu nepřinesla mír. Komunistický diplomat měl svým způsobem pravdu. Severovietnamci se totiž po vyhlášení příměří jen zotavili a rychle vyvolali nové boje. Ty už ale za situace stahování amerických vojáků skončily evakuací posledních Američanů ze Saigonu a jeho dobytím severními komunisty.

DIPLOMATICKÝ TROJÚHELNÍK

Kissingerovým krokem, který přinesl nejenom největší mediální pozornost, ale pravděpodobně i největší vliv na pozdější rozložení sil ve světě, se stalo zapojení komunistické Čínské lidové republiky do velmocenské hry mezi Západem a Východem.

V roce 1971 se Kissinger poprvé stal skutečnou mediální celebritou, když na veřejnost pronikly informace o jeho první tajné cestě do Číny, kde jednal s čelným představitelem čínského komunistického režimu Čou En-lajem. Pevninská Čína byla od tamního komunistického vítězství v roce 1949 Západem považována za pevný článek komunistického bloku. Američané proti ČLR bojovali v Koreji, a připadalo jim i proto přirozené, že uznávají Tchaj-wan a nemají žádné kontakty se zemí, kde zuřila Maova kulturní revoluce.

Jenže po čínsko-sovětské roztržce stály v roce 1969 obě komunistické země na prahu války. Kissinger se za této situace stal hybatelem tahu, v němž se Američané postavili nepřímo za Čínu, pomohli jí vystoupit z izolace a místo bipolárního světa vytvořili pomyslný trojúhelník, v němž k sobě měli najednou blíže s Pekingem. To podle Kissingerova předpokladu skutečně nakonec vedlo k větší vstřícnosti Sovětů vůči USA. Součástí tahu byla i slavná pingpongová diplomacie, která je vtipně parodována i ve filmu Forrest Gump.
Détente

Kissinger je po právu považován za jednoho z hlavních architektů politiky, která se označuje francouzským slovem „détente“. Do češtiny se tento termín překládá jako „uvolnění,“ což je výstižné pojmenování období, kdy USA a Sovětský svaz začaly snižovat vzájemné napětí. Šéf americké diplomacie byl přesvědčen, že Sověti budou jednat umírněněji, pokud s nimi Američané navážou určité kontakty a učiní gesta, jež bude možné interpretovat jako vstřícná. Horká část studené války měla být nahrazena obdobím uvolňování napětí mezi Západem a Východem.

Se Sověty proto Kissinger začal vyjednávat například o omezení závodů ve zbrojení. Přestože se to ve Spojených státech nelíbilo těm, kteří měli obavy, že částečné odzbrojení pouze omezí sílu Ameriky a nahraje světovému komunismu, dotáhl jednání až k podpisu dvou klíčových odzbrojovacích smluv, z nichž nejznámější dostala jméno skryté pod zkratkou SALT 1.

Vyvrcholením politiky „détente“ byl podle jejích zastánců závěrečný pakt konference v Helsinkách. Tam zasedli Američané po boku dalších třiceti pěti států a vyjednali deklaraci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Opět zaznívala kritika o výprodeji amerických zájmů, protože se mnohým nelíbilo, že USA sedí u jednacího stolu s komunisty, a navíc v deklaraci uznaly aktuální hranice ve východní Evropě. Kritici se ptali, co vlastně západní svět za tyto ústupky dostal. Klíčový výdobytek konference ovšem spočíval v jejím tzv. třetím koši, jenž obsahoval závazek SSSR a jeho satelitů uznávat řadu základních lidských práv.

Sověti se ke svým lidskoprávním závazkům z Helsinek sice většinou chovali jako k cáru papíru, ale je třeba zdůraznit, že po celém východním bloku se začali disidenti – včetně našich chartistů – dovolávat u komunistických vlád dodržování helsinských závazků. Tento moment proto bez pochyby byl krokem na cestě k pozdějšímu rozpadu komunistického bloku.

REAGANŮV PROTIPÓL

S prezidentem Fordem odchází Kissinger z vládních úřadů a začíná působit jako soukromý konzultant. Po krátkém období demokrata Cartera se do Bílého domu v roce 1980 vracejí republikáni, ale pro Kissingera v nové administrativě není místo, protože u „vesla“ je konzervativní republikánské křídlo, vedené prezidentem Reaganem.

O Reaganovi Kissinger na jedné konferenci prohlásil, že je s podivem, jak člověk s tak povrchním vzděláním mohl být guvernérem Kalifornie, a dokonce prezidentem USA. Odráželo to jeho tehdejší názor, že Reaganova vláda stála v zahraniční politice úplně jinde než on sám. Reagan, vycházející z přesvědčení neokonzervativců, že svět je soubojem dobra (Západ v čele s USA) a zla (Východ vedený „říší zla“ v podobě SSSR), razil totiž politiku, která byla pravým opakem nixonovské détente, jejímž architektem byl Kissinger. Až později Kissinger ve svých knihách přiznal, že Reagan tímto „válečnickým“ způsobem došel ke stejnému cíli – k jednání se SSSR, jež byla za jeho vlády dokonce vůbec nejintenzívnější od druhé světové války.

Kissinger byl velmi schopným pisatelem memoárů, jejichž prostřednictvím se mu podařilo výrazně přiživit svou vlastní pověst klíčového amerického politika a interpretovat ve svůj prospěch většinu sporných okamžiků jeho diplomacie.

Jeho obrazu mediální a diplomatické superstar ovšem nahrával i jeho životní styl, ve kterém nechyběly ani kontakty se známými ženami, nechyběl prý románek s herečkou Ginou Lollobrigidou. Kissinger v tomto ohledu proslul výrokem, že moc je největší afrodiziakum. Nutno ovšem dodat, že Kissingerovi životopisci všechna tato dobrodružství řadí do doby, kdy nebyl ženatý.

ANDĚL, NEBO ĎÁBEL?

Historická hodnocení Kisssingerovy éry v čele americké zahraniční politiky se vyznačují takovou odlišností, že jejich krajní póly se vzájemně podobají asi jako nebe a peklo. Kritici se soustřeďují zejména na to, jakým způsobem Kissinger nakládal s lidskými právy a mezinárodním právem.

V mnoha případech ovšem očividně pomíjejí tehdejší historickou realitu, kdy byl západní svět fakticky ve válce, i když ve válce studené, s protivníkem, pro něhož ani lidská práva, ani mezinárodní právo nic neznamenaly.

TIMORSKÝ „MNICHOV“

Existují ovšem i temná zákoutí jeho diplomatických aktivit. Za jedno z nich je možné označit například souhlas, který s prezidentem Fordem dali indonéské vojenské vládě k okupaci Východního Timoru. Když Portugalci opouštěli tuto svou zámořskou kolonii na východ od Indonésie, okamžitě se na ni zaměřili Indonésané, kteří ostrovy považovali za svou „historickou součást“, přestože katoličtí obyvatelé Timoru do převážně muslimské Indonésie vůbec nechtěli. Kissinger s Fordem právě v tomto období navštívili Indonésii a podle historických záznamů dali k okupaci čerstvě svobodné země indonéským generálům zelenou. Údajně si jen přáli, aby vojenská akce začala, až americká delegace na nejvyšší úrovni opustí zemi. Východní Timor čekala téměř tři desetiletí kruté indonéské nadvlády. Kissinger v této věci jednoduše dal přednost velkému a vlivnému spojenci v podobě Indonésie před malým, geopoliticky nevýznamným národem, v jehož osvobozeneckém hnutí navíc existovaly silné levicové tendence.

Spory dodnes vyvolávají i jeho diplomatické aktivity v Latinské Americe. Mnozí v něm například vidí muže, jenž z pozadí zorganizoval pád levicového prezidenta Allenda a puč generála Pinocheta. Dostupné důkazy ale svědčí jen o tom, že americká diplomacie měla zájem na svržení režimu, který mohl znamenat rozšíření prokomunistických sil na americkém kontinentu, ale přímo do událostí zřejmě nezasáhla.

Kissinger zůstává i v nynějších devadesáti letech mužem, jemuž patří zásluha na tom, že vyvedl USA z oslabené situace po Vietnamu a pomocí détente, „čínského“ trojúhelníku i některých ryze mocenských tahů svou zemi vrátil v plné síle do mezinárodněpolitické hry. Pozitivně se projevila také jeho kyvadlová diplomacie v izraelsko-arabském konfliktu, která zvýšila stabilitu na Blízkém východě. 

Po skončení kariéry na poli zahraniční politiky se vrátil ke své lásce z mládí – k fotbalu. Byl šéfem úspěšné americké kandidatury na mistrovství světa v roce 1994, a dokonce se zapojil do příprav tentokrát neúspěšné kandidatury USA pro rok 2018.