Schwarzenbergové
Již šest století zasahuje rod Schwarzenbergů (původně ze Seinsheimu) do českých dějin. V jeho řadách můžeme najít vojáky, preláty, státní úředníky a možná i budoucího prezidenta České republiky. Jací byli jeho nejvýznamnější představitelé?
Snad nejsžíravějšího odsudku se Schwarzenbergům dostalo z pera největšího českého novináře národního obrození, Karla Havlíčka Borovského, v jeho Písni Čechů 1850. „Zle, matičko, zle, Šwarcenberci zde: jeden, ten je jenerál, a druhý je kardinál; zle, matičko, zle!“ Havlíček měl na mysli tehdejšího rakouského premiéra a pražského arcibiskupa. Ale nepředbíhejme.
VÝPRAVA PROTI HUSITŮM
První Schwarzenberg, jenž zasáhl do českých dějin, se jmenoval Erkinger ze Seinsheimu, který zakoupil hrad Schwarzenberg, a podle něj si upravil i rodový predikát. V letech 1420 až 1421 se účastnil válečné výpravy proti husitům, díky čemuž i mnohým půjčkám získal od krále Zikmunda Lucemburského zástavou města Žatec, Kadaň a Beroun. Trvale zakotvil rod v Čechách až po třicetileté válce.
To už se honosil erbem, na němž krkavec vyklovává oči tureckému bojovníkovi. Rodový znak si vylepšil v roce 1599 Adolf Schwarzenberg za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu. V habsburských službách pak rod věrně zůstával až do rozpadu monarchie v roce 1918.
Jihočeské dominium, jež začali Schwarzenbergové po příchodu do Čech budovat, záhy předčilo bývalou doménu Rožmberků a stalo se největším rodovým panstvím v Čechách vůbec. Na Rožmberky se ostatně snažili Schwarzenbergové cílevědomě navazovat. Vůbec první panství, které v Čechách získali, byla Třeboň, sídlo posledního člena rožmberského rodu – Petra Voka z Rožmberka.
Třeboň byla symbolická i z toho důvodu, že vedle Zvíkova nejdéle odolávala po Bílé hoře císařským vítězům. Největší část dominia získali však Schwarzenbergové po Eggenbercích, včetně Českého Krumlova, původního rožmberského sídla, jež Petr Vok kvůli dluhům musel prodat Rudolfu II. Také se po nové rezidenci začali v druhé polovině 17. století nazývat vévody krumlovskými – titul, který mimochodem díky adopci náleží i Karlu Schwarzenbergovi.
DEVĚTADEVADESÁT PANSTVÍ
I to byla reminiscence na Rožmberky, jejichž titul vladaře je stavěl nad tehdejší feudální nomenklaturu používanou v českých zemích. Rovněž to byla reminiscence na Valdštejna, který tohoto titulu používal jako vévoda frýdlantský. V době svého největšího rozmachu zahrnovalo schwarzenberské dominium devadesát devět panství – sto jich nebylo jenom kvůli tomu, že by si museli Schwarzenbergové vydržovat vlastní armádu.
Na rozdíl od mnoha rodů, jež viděly v pobělohorských poměrech pouze možnost k rychlému obohacení, vytvořili Schwarzenbergové na svých državách příkladnou správu, která se stala vzorem pro řízení velkých hospodářských celků. Před první světovou válkou vlastnily dvě větve rodu (hlubocko-krumlovská a orlická) jen v Čechách 176 146 ha půdy s významným lesním, polním a rybničním hospodářstvím, doly, pivovary, cukrovary, vápenkami a jinými podniky.
Dalším z významných členů rodu byl Karel Filip. Jako diplomat se nejprve snažil o sblížení Rakouska s napoleonskou Francií, dokonce jako velitel rakouského sboru doprovázel Napoleona při jeho výpravě do Ruska. V kritickém roce 1813 už stál ale na druhé straně, když v čele spojeneckých vojsk porazil Napoleona v bitvě národů u Lipska.
FELIX SCHWARZENBERG
Havlíčkův epigram se týkal Felixe Schwarzenberga, jenž se stal po roce 1848 rakouským premiérem, který potlačil revoluci. Nejprve vojenským působením v Itálii a později rozehnáním kroměřížského Ústavodárného říšského sněmu. Více než s ministrem vnitra Alexanderem Bachem je s ním spojeno období absolutismu, které reprezentoval.
Na straně druhé však trval, i přes odpor valné většiny příslušníků vlastní třídy, na zrušení poddanství, jež revoluční rok 1848 přinesl, čímž v Rakousku otevřel dveře k přechodu ke kapitalismu. Byl strůjcem odstoupení Ferdinanda Dobrotivého a nástupu Františka Josefa I. Už před revolucí tvořil v rakouské diplomacii nerozlučný tandem s kancléřem Metternichem. Ten jej označoval za svého žáka a vyjádřil se o něm, že „je mužem pevného charakteru a jasného rozhledu“. Státník, jenž měl na mysli silné, jednotné Rakousko, paradoxně přispěl k jeho rozpadu.
V roce 1850 při jednání v Olomouci pohrozil silou Prusku, jež se snažilo o maloněmecké řešení nacionální otázky. Odtud vedla přímá cesta k prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 a k mezinárodnímu uspořádání, jež vyústilo v první světovou válku.
Jednou z nejbarvitějších postav schwarzenberského rodu byl Bedřich, jenž dostal přezdívku „poslední lancknecht“ díky svému dobrodružnému válečnickému životu, kdy se nechal najímat i do válek, které neměly nic společného s osudy monarchie. V roce 1820 se účastnil války proti Neapoli při potlačování tamější revoluce, inspirované ještě dozvuky napoleonských válek, o deset let později se zúčastnil tažení Francouzů proti Alžírsku, jež vedlo k základům jejich pozdější africké koloniální říše.
Roku 1846 se účastnil jako rakouský důstojník války v Haliči, o dva roky později již pomáhal potlačovat revoluci v Itálii a Uhersku. Jako válečník na volné noze se účastnil i dynastických karlistických válek ve Španělsku. Své zážitky sepsal v dílech Španělský deník a Zrození revolucí, jež přepracoval a vydal v roce 1934 otec dnešního prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga.
PROTESTY ULICE
Od doby působení Felixe neměli v českých zemích Schwarzenbergové na růžích ustláno. „Lobkovice, Thuna, Schwarzenberga, ať už veze stará herka,“ skandovali v pražských ulicích demonstranti při nepokojích v létě roku 1893. Terčem byl říšský a zemský poslanec Karel III. ze Schwarzenberga. Odpor vůči němu byl přece jenom do značné míry nespravedlivý, neboť patřil k představitelům a tvůrcům programu české konzervativní šlechty, která hájila české státní právo. Důvodem odmítání ze strany českých radikálů byl jeho kladný postoj k takzvaným punktacím, jež vycházely vstříc nárokům českých Němců.
Účtování se Schwarzenbergy přinesl vznik samostatného státu v roce 1918. V rámci první pozemkové reformy převzal československý stát v roce 1922 postupně 61 000 ha zemědělské a lesní půdy z majetku rodu. Zásahů rod nezůstal ušetřen ani během německé okupace – v roce 1940 byla na majetek hlubocko-krumlovské a v roce 1942 po nástupu Reinharda Heydricha také orlické větve Schwarzenbergů dosazena německá nucená správa. Po skončení druhé světové války v roce 1945 byl majetek obou větví v Rakousku a Německu rodu vrácen. V Československu však o veškerý majetek rod přišel.
V roce 1947 byl zákonem 143/1947 přijat takzvaný Lex Schwarzenberg, jímž byl vyvlastněn majetek hlubocko–krumlovské větve. A to i přesto, že Adolf Schwarzenberg mj. štědře finančně podporoval Benešovu exilovou československou vládu. Právě z toho důvodu mu ostatně Němci zabavili majetek už na počátku druhé světové války. Kuriózní bylo, že při projednávání zákona se na přetřes dostala i spolupráce zakladatele rodu s císařem Zikmundem a jeho boj proti husitům.
PŘÍKLADNÉ HOSPODÁŘSTVÍ
Nepřiznaným důvodem záboru bylo, že bezvadná správa schwarzenberských panství se neslučovala s převládající levicovou představou, že velké soukromé podniky nelze dobře řídit. Vadila i spoluúčast zaměstnanců na řízení jednotlivých podniků na panství, která patřila k filozofii schwarzenberského podnikání.
Po únoru 1948 přišla o majetek i orlická část rodu, a to i přesto, že otec současného uchazeče o prezidentský úřad, Karel VI., byl autorem vlasteneckého prohlášení části české šlechty v době mnichovské krize a aktivním účastníkem protinacistického odboje. Členové hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů, z nichž nejstarší Adolf Schwarzenberg byl v době světové války v exilu v USA a Jindřich Schwarzenberg uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, se po skončení války nemohli do Československa vrátit. Rodina Karla Schwarzenberga musela pak opustit republiku koncem roku 1948 po komunistickém převratu.
Mezi Schwarzenbergy bychom našli celou řadu zajímavých postav, jež nejsou přímo spojeny s českými zeměmi, ale které významně ovlivňovaly politiku v Německu i v Rakousku, a tím nepřímo i osudy našeho státu. Někteří příbuzní Karla Schwarzenberga se podíleli například na potlačení nejprve levicového a později nacistického povstání ve třicátých letech v Rakousku ve službách rakouského austrofašismu, jenž se orientoval na italského diktátora Mussoliniho.
ATENTÁT NA HITLERA
Jiní padli na frontách druhé světové války nebo byli zapojeni do atentátu na Hitlera 20. července 1944. Ke Karlovu rozvětvenému příbuzenstvu patřil dokonce hrabě Stauffenberg, který neúspěšný atentát osobně vykonal. Z druhé strany je Karel Schwarzenberg příbuzný s bývalým ministrem zahraničí třetí říše – Joachimem von Ribbentropem, jedním z tvůrců mnichovské dohody. Těžko si představit větší paradox. Ale ve šlechtické smetánce, v oné evropské „high society“, kam svým původem Karel Schwarzenberg bytostně patří, není nic nemožného.
On sám je nyní hlavním představitelem rodu. V roce 1960 byl adoptován členem hlubocko-krumlovské větve rodu Jindřichem Schwarzenbergem. Po jeho smrti a smrti adoptivního strýce Josefa Schwarzenberga v roce 1979 se obě schwarzenberské větve a převážná část jejich majetku v zahraničí spojily právě v jeho osobě.
Československé restituční zákony po listopadu 1989 pak daly Karlu Schwarzenbergovi možnost dostat se k majetku i v původní domovině. Vzhledem k restituční hranici dané 25. únorem 1948 měl šanci na získání pouze majetku po orlické větvi, z níž biologicky pocházel. Tuto restituci však provázely pochybnosti o právní čistotě celého aktu. Podle českého práva adopcí zaniká právo na dědictví po biologických rodičích, ale podle rakouského ne. Z určitých důvodů se však po vyslechnutí znalce na mezinárodní právo české soudy rozhodly postupovat podle rakouského práva. A tak zatímco v Rakousku dědil Karel Schwarzenberg po adoptivním příbuzenstvu, v Čechách po svém biologickém otci.
SPOR SE SESTROU
Celá věc je o to zamotanější, že zde existuje i spor mezi ním a nevlastní sestrou Alžbětou Petzoldovou. Ta jej obviňuje, že neusiluje o restituování majetku hlubocké větve, což slíbil v závěti svému adoptivnímu otci, a proto se jej snaží v Rakousku zbavit dědictví. Zaznamenala již dílčí úspěch i v České republice, když jí před čtyřmi lety přiřkl Ústavní soud rodinnou hrobku. Na druhé straně rakouský Nejvyšší soud loni v listopadu zamítl její žalobu ohledně majetku v Rakousku.
Pokud by se Karel Schwarzenberg nakonec stal českým prezidentem, byl by to dějinný paradox. V éře monarchie, kdy rod dosáhl největšího rozmachu, neměl totiž šanci žádný z jeho příslušníků stát se suverénem. Tuto možnost přinesla Karlu Schwarzenbergovi až parlamentní republika. Je proto na místě otázka, zda v kandidatuře na prezidenta nevidí spíše potvrzení a vyvrcholení rodových ambicí a trumfnutí všech svých předků.
Leccos může napovědět, že při svatbě svého syna Johannese měl připnut pouze rodový Řád zlatého rouna získaný od Habsburků, a ne Řád TGM III. stupně, propůjčený prezidentem Havlem.
A jak vidí postavení Karla čeští monarchisté? Podle webu Koruny české jej doporučují volit jako regenta, jenž vrátí vládu právoplatnému následníku trůnu, až se české země opět stanou monarchií.
