Stephen Hawking: Geniální vědec, který se stal součástí popkultury. Jak žil a jaký byl?
Nebe je jen pohádka pro lidi, kteří se bojí smrti. Nevíme, jak moc se anglický fyzik Stephen Hawking (8. ledna 1942 – 14. března 2018) ve skutečnosti bál smrti, ale v její blízkosti žil téměř padesát let. Jeho tělo jako by popíralo přírodní zákony, jež jsou zároveň tím jediným, v co jeho mysl věřila.
Je asi nejslavnějším vědcem na světě. Je autorem řady odborníky ceněných teoretických prací, ale to není tím, co by ho proslavilo. Koneckonců ani nikdy nedostal Nobelovu cenu. A přesto, když se zeptáte kohokoliv na Zemi, zda si vzpomene na jména nějakých vědců, zazní nejčastěji to Hawkingovo.
Stal se součástí popkultury, jeho existence má v jistém smyslu ikonický rozměr. To se za života podaří málokomu. Strojový robotický hlas, s nímž si ho spojujeme, a tělo zkroucené na invalidním vozíku jsou symbolem, který si automaticky spojujeme s ohromným intelektem a duchovní silou.
Jako postava se objevil v seriálu Simpsonovi, a to několikrát. Propůjčil jí svůj vlastní hlas, lépe řečeno syntezátor. Je komické a zároveň – díky tomu hlasu – i dojemné, když Homerovi říká: „Vaše teorie vesmíru ve tvaru koblihy je uchvacující. Asi vám ji ukradnu!“ A to ani nemluvě o tom, že si ho předtím Homer splete s pornomagnátem Larrym Flyntem, jenž se také pohybuje na invalidním vozíku.
Paradox nemoci
Berme jako určitý paradox, že za svou popularitu a kariéru Hawking „vděčil“ – ano, je to mimořádně nevhodně zvolené slovo – své nemoci, která mu vzala možnost pohybu a později i hlas. Ale je to do určité míry pravda. Hawkingova mysl jako by kompenzovala tělesnou nedostatečnost jeho organismu. A není to pouze nadsázka.
Když ještě coby doktorand na Cambridgi Hawking ztratil schopnost psát, a tudíž si dělat poznámky nebo například řešit „ručně“ rovnice, musel veškerou duševní práci přenést do své obrazotvornosti. Kdo si pamatuje školní studia matematiky, asi ví, jak je to obtížné.
Ale ne nemožné, něco jako hrát šachy bez šachovnice. Nutí to mozek k naprostému soustředění a stoprocentnímu výkonu. Nedá se vyloučit, že se pak stává bystřejším a rychlejším. Že najednou vidí řešení tam, kde to mozky nás ostatních nedokážou.
Velký třesk bez boha
Nevěřil tomu, že existuje nebe, a nevěřil ani v Boha. Přitom se zabýval tou částí fyziky, která kolem existence Boha našlapuje po špičkách. Kosmologie je mimo jiné naukou o vzniku vesmíru a někteří teoretičtí astronomové – bez ohledu na exaktní aparát, jejž používají pro popsání svých teorií – možnost „božího“ zásahu někde na počátku existence vesmíru nevylučují.
Ostatně jedním z astronomů, kteří stáli u teorie takzvaného Velkého třesku, byl belgický kněz Georges Lemaître. Že svět vznikl nějakým zásadním a bouřlivým aktem, v zásadě potenciálnímu angažmá Boha nahrává. A termín Velký třesk neboli „Big Bang“ vymyslel pro náhlý počátek vesmíru Angličan Fred Hoyle … jenž na něj však nevěřil! Byl stoupencem teorie, že vesmír nikdy nevznikl, ale existoval vždy.
Hawking s Velkým třeskem počítal, ale „bez Boha“ – považoval „Všemohoucího“ za umělou konstrukci, která nám nepomůže lépe pochopit, „proč existuje něco, a nikoliv nic“. A šel ještě dál, když tvrdil, že svůj smysl dnes ztratila i filozofie. „Je mrtvá. Nedržela krok s vývojem přírodních věd, zejména fyziky,“ řekl.
Nejpřesvědčivěji popsal svou skepsi v knížce Grand Design. Deník The Times to považoval za natolik důležité, že mu to stálo za titulek na první straně. „Hawking: Bůh nestvořil vesmír.“ A deník Guardian ve své recenzi napsal: „Co knížka vyšla, plní rabíni, arcibiskupové a teologičtí historici rubriku dopisů výbuchy rozhořčení.“
Takže Bůh není? Ne každý s tím asi bude souhlasit. Ale měl by Hawkingovým slovům aspoň naslouchat, vždyť to mluví člověk, jenž o důvodech a podstatě existence tohoto světa přemýšlí intenzívněji než drtivá většina našich současníků.
Oxford i Cambridge
Narodil se v Oxfordu, což jako by ho předurčovalo k významné akademické kariéře. Ale ve skutečnosti to byla spíše náhoda. Hawkingovi pocházeli z chudého severního Londýna, matka byla ve třicátých letech dokonce členkou Komunistické strany Velké Británie. Zájem o vědu tak zdědil malý Stephen po otci, který byl biolog.
Do Oxfordu odjeli Hawkingovi před nacistickým bombardováním Londýna. Matka chtěla v klidu a bezpečí porodit a 8. ledna 1942 – přesně 300 let po smrti Galilea Galileiho – se jí tu narodil syn Stephen.
Vrátili se zpět do Londýna, později se přestěhovali na venkov do Hertfordshiru. Stephen zde do deseti chodil do místní dívčí školy (právě do tohoto věku ji tehdy mohli navštěvovat také chlapci), což se na něm ovšem nijak významněji nepodepsalo. Podle životopisců byl nadaným a bystrým, ale v zásadě průměrným žákem.
Číst se údajně naučil až v osmi letech. Dva jeho spolužáci se prý vsadili o pytlík bonbónů, že to nikdy nikam nedotáhne. „Nevím, zda ta sázka byla nějak vypořádána, a pokud ano, tak kdo vyhrál,“ napsal do projevu ke svým sedmdesátinám sám Hawking.
Chtěl původně studovat matematiku, ale na přání otce se zapsal na prestižní University College v Oxfordu. V šedesátých letech se tam matematika jako obor nepřednášela, takže se rozhodl věnovat přírodním vědám, konkrétně fyzice. V roce 1962 získal titul bakaláře.
Krátce v Oxfordu zůstal, ale nakonec pokračoval ve studiu v „tom druhém“ městě, totiž v Cambridgi. Tam se zaměřil už na teoretickou astrologii a kosmologii, z nichž získal později doktorát. Ale nepředbíhejme, zásadním rokem nebyl ten absolventský, nýbrž 1963. To začal chodit se svou budoucí ženou Jane. A lékaři mu oznámili, že trpí smrtelnou nemocí.
Dozvěděl se, že mu zbývá pár let života, možná i méně.
Život s nemocí
Do té doby ne že by byl sportovní typ, ale jezdil na koni a měl šanci za univerzitu i veslovat. Ale poté, co upadl na schodech, se všechno změnilo. Lékaři mu sdělili, že trpí takzvanou Lou Gehrigovou chorobou. Ta vede k degeneraci nervového systému a v jejím důsledku ke ztrátě pohyblivosti, až zakrnění svalů. Je nevyléčitelná (jméno dostala podle slavného amerického baseballisty, u něhož byla poprvé diagnostikovaná), s perspektivou dožití tři roky až pět let.
Hawking se dožil 76 let. Znamená to, že více než padesát let žil s vidinou smrti. Ale jak již bylo řečeno, nebál se jí. „Považuji mozek za počítač, který, když se ostatní součástky porouchají, tak prostě přestane pracovat,“ odpověděl v jednom rozhovoru na otázku, co se podle jeho názoru stane s lidskou myslí po smrti. Nestane se nic, myslil si vždycky.
Nemoc se rozvíjela zpočátku rychle, už v roce 1964 – tedy ještě před absolvováním Cambridge – se nedokázal sám najíst nebo vstát z postele. Ztratil schopnost jasně a srozumitelně mluvit. To ho frustrovalo skoro nejvíc.
Málem ztratil vůli a propadl zoufalství, jak se asi stává lidem v jeho situaci. Měl pocit, že nemá cenu pokračovat v doktorandském studiu, protože vše nasvědčovalo tomu, že se jeho ukončení nedožije. S pomocí Jane i přátel nakonec našel sílu dál pracovat. Skvěle je to ztvárněno v televizním filmu BBC nazvaném jednoduše Hawking – v hlavní roli v něm exceluje Benedict Cumberbatch, hrající mimo jiné v seriálu Sherlock.
A pak se v určitém stadiu nemoc zastavila a umožnila Hawkingovu organismu přežít. Mnohokrát bylo napsáno, že v tom bylo cosi zázračného, až magického. Jako by degeneraci neuronů zastavila síla vůle.
Bouře v soukromí
V roce 1965 se oženil s Jane, což později mnohokrát identifikoval jako nejdůležitější životní moment. Byť manželství nevydrželo, v roce 1995 si Hawking vzal svou ošetřovatelku Elaine Masonovou. Narušil tím tak stereotyp ženy, jež se obětovala pro těžce postiženého muže, a ten jí byl za to nekonečně vděčný.
Manželství s Jane bylo jako každé jiné, mělo své světlé i stinné momenty. Hawkingovi měli tři děti, Roberta, Lucy a Timothyho. Rodinné vztahy byly kvůli rozvodu bouřlivé a trvalo dlouho, než se urovnaly. Jane o životě se slavným fyzikem dokonce napsala vlastní knížku, ve které ho nešetřila.
S prostřední Lucy později Hawking začal psát dětské knížky („něco jako Harry Potter, ale bez Harryho“). A když se v roce 2006 rozvedl i se svou druhou ženou (bulvární média spekulovala o tom, že ho snad měla fyzicky trápit, ale policejní vyšetřování tohoto obvinění Hawking nepovolil), sblížil se opět s Jane.
To vše ukazuje, že se Hawking snažil vést, a nepochybně do určité míry taky vedl, v zásadě normální život. A chtěl si ho užívat, i když samozřejmě s nezbytnými omezeními. Vždycky se vzpíral interpretaci, že je pouhým „strojem na myšlení“, mozkem, který z větší části udržují při životě technologie.
Hawking si užíval svou popularitu, bavilo ho být celebritou, byl povahou showman. Na otázku časopisu New Scientist v roce 212 řekl: „Na co nejčastěji myslím? Na ženy. Jsou pro mě tou největší záhadou.“
Nechtěl být litován ani považován za nudného akademika. „Radost z poznání se nedá srovnat s něčím tak úžasným, jako je radost ze sexu. Ale je pravda, že asi déle trvá,“ zní jeden z jeho často citovaných výroků.
Génius a kariérista
Jako člověk s klady (byl přece génius!) i zápory (zajímala ho jen vlastní kariéra) měl vedle obdivovatelů i četnou řadu kritiků. Ti nejčastěji prohlašují, že Hawking byl sice skvělým popularizátorem vědy a showmanem, ale že ve skutečnosti nebyl sám tím géniem a skvělým vědcem, za něhož je považován.
Je to k němu nespravedlivé. Ano, Hawking se nejvíc proslavil svými knížkami určenými široké veřejnosti. Nejznámější se stala Stručná historie času, které se prodalo přes 10 miliónů kusů a byla rekordních 237 týdnů (čtyři a půl roku!) na žebříčku bestsellerů anglického nedělníku Sunday Times. To se žádné jiné knížce o vědě nepodařilo.
Ale sám Hawking je autorem i řady vědeckých prací a teorií. Jeho průlomové studie pocházejí již ze šedesátých let, kdy v Cambridgi spolupracoval s přítelem a kolegou Rogerem Penrosem. Jejich dílem byly komplexní matematické modely, vycházející z Einsteinovy obecné teorie relativity a snažící se vysvětlit původ prostoru i času (ve Velkém třesku), ale i jejich konec (v takzvaných černých dírách).
Černé díry, ty tajemné kosmické objekty, jež jsou astronomy považovány za poslední stadium vývoje hvězd a jsou tvořeny jakousi zhroucenou, zkoncentrovanou hmotou, Hawkinga fascinovaly a formuloval zákonitosti, podle kterých lze tyto úkazy popisovat a teoreticky zkoumat. Pro většinu běžných lidí jsou to myšlenkové a matematicky abstraktní konstrukce, vzdálené běžnému chápání. Je pravda, že Hawking nikdy nedostal Nobelovu cenu, protože žádný z jeho důležitých objevů nebyl ještě experimentálně potvrzen. Ale to nic nemění na tom, že se nepochybně zařadil mezi nejbrilantnější fyziky minulého století.
Fascinace vesmírem
Možná nejpůsobivější Hawkingova fotka je z dubna 2007. Je ve stavu beztíže a se slavným fyzikem, jenž není na vozíčku, ale jen se vznáší v prostoru, si „pohrávají“ další muži. Je zjevné, že fotka je pořízena ve stavu beztíže. Po čtyřiceti letech je to poprvé, co si Hawking užívá svobodu pohybu bez vozíčku a dalších pomůcek. Na jeho tváři je patrné, že je šťastný a že se mu splnil jeden z jeho největších snů.
Lépe řečeno, skoro splnil. Hawkingův sen byl letět do vesmíru. Dotyčná fotografie vznikla na palubě speciálně upraveného Boeingu 727, který během dvouhodinového letu nad Atlantikem několikrát prudce klesá, a tím pro pasažéry vytváří na relativně dlouhé, asi půlminutové intervaly beztížný stav. „Nulová gravitace byla něčím úžasným. Vesmíre, jsem tady!“ řekl euforicky po přistání.
Dobývání vesmíru bylo pro Hawkinga jedno z důležitých „nevědeckých“ témat. Fyzik nesl nelibě úpadek zájmu o kosmonautiku jako obor a varoval před tím, že je to jedna z důležitých činností, do nichž bychom neměli přestávat investovat.
Dívějte se ke hvězdám
Hawking viděl vesmír dlouhodobě jako jedinou naději, jak lidstvo může přežít, a to poté, co definitivně „zdevastuje“ Zemi. Proto vyzývá k projektům, ze kterých by vzešly vesmírné základny a později i kolonizace nejbližších planet. „Život na Zemi je pod stále větším rizikem, že bude náhle vyhuben – ať už jadernou válkou, geneticky vyrobeným virem, nebo jinými hrozbami,“ řekl v roce 2007, po svém „beztížném“ letu.
Sám se možnosti podívat se do kosmu velmi přiblížil. Na oslavě Hawkingových narozenin 8. ledna 2012 v Cambridgi byl v první řadě mezi VIP hosty také Richard Branson, britský miliardář a šéf impéria Virgin, jenž plánuje provozovat komerční lety. Výlet nad hranice atmosféry by měl stát kolem 100 tisíc dolarů, Branson však bezplatně nabídl „letenku“ už dopředu Stephenu Hawkingovi.
Na oslavu svých sedmdesátých narozenin se oslavenec nedostavil, protože se necítil dobře. O projev, který si připravil, však hosté nepřišli. A virtuálně, prostřednictvím internetu, sledoval sympozium uspořádané na jeho počest i sám Hawking. Možná tak ještě víc vynikla slova z jeho přednášky: „Dívejte se ke hvězdám, nikoliv pod nohy!“
