Pearl Harbor: Začátek války, která skončila atomovými výbuchy
Na začátku prosince 1941 se všichni američtí vojáci umístění na Havajských ostrovech vrátili z polních manévrů do ubytoven. Něco viselo ve vzduchu, bylo to cítit, třebaže ve Washingtonu japonští diplomaté vyjednávali o míru. Ale útočné síly jejich země určené k útoku na Havaj již vypluly a směřovaly k jihu.
Během plavby, která začala 26. listopadu, zachovávala japonská flotila rádiový klid, a tak nebyla vůbec objevena. Letouny, jež z jejích palub odstartovaly v časném jitru 7. prosince a udeřily na přístav, působily proto jako zjevení.
Amerika žila dosud idylickým mírovým životem. V Evropě již dva roky zuřila válka a na Dálném východě Japonsko už několik let expandovalo a budovalo říši, která vzbuzovala obavy. Milióny Američanů přesto žily v přesvědčení, že tyto události se jich nijak zvlášť netýkají. Jejich klid a mír nebudou ničím rušeny...
Den po útoku na Pearl Harbor americký prezident Franklin Delano Roosevelt vystoupil v Kongresu. Prohlásil zde: „Včera, 7. prosince, v den, který si budeme pamatovat jako den hanby, napadly námořní a letecké síly Japonského císařství neočekávaně a podle připraveného plánu Spojené státy. Byl to zbabělý a zákeřný útok. Nikdy nezapomeneme, jakým způsobem na nás Japonci zaútočili.“ Když pak požádal Kongres, aby vyhlásil Japonsku válku, ozval se spontánní potlesk. Tímto dnem Spojené státy vstoupily do války, která se nyní stala skutečně světovou. Rozhořel se obrovský konflikt, jaký planeta Země dosud nezažila.
Dramata za scénou
Přestože to tak vypadalo, 7. prosinec nepřišel z čistého nebe. Byl dlouhodobě připravován. Admirál Jamamoto, vůdčí postava celé akce, zastával názor, že v případě válečného konfliktu s USA, má-li k němu dojít, bude nejlepším řešením napadení jejich válečného loďstva na samém počátku, a to přímo v Pearl Harboru.
Velkou inspirací byl pro Japonce úspěšný letecký torpédový útok, jejž uskutečnili Britové proti italskému loďstvu kotvícímu v Tarentu. Došlo k němu 12. listopadu 1940 a Britům se podařilo vyřadit polovinu italské flotily. Jediný nálet podstatně změnil poměr námořních sil ve Středomoří. Jak to bylo možné? Tarentský přístav byl přece poměrně mělký, což se považovalo za dobrou ochranu proti leteckému útoku torpédy, která by se po svržení do vody potopila a nárazem na dno beze škod na plavidlech explodovala.
Odpověď přineslo prostudování získaných nákresů jednoduchých úprav, jimiž Britové svá torpéda modifikovali. Opatřili je dřevěnými křidélky, jež jim znemožnila potopení do větší hloubky, a útok se zdařil. Japonce myšlenka uchvátila a se stejným úspěchem ji použili.
A přece si nebyli do poslední chvíle jisti, mají-li dostatek sil, aby mohli v nastávajícím konfliktu Spojeným státům čelit. „Je jisté, že zvítězíme?“ zeptal se císař Hirohito na poradě 30. července onoho osudného roku admirála Nagana.
Tento admirál zastával vysokou funkci šéfa generálního štábu válečného námořnictva a byl vychován v naprosté oddanosti císaři, o jehož božském původu nepochyboval. „Ne, není jisté, že zvítězíme,“ odvětil v tu chvíli. Dobře věděl, že císaři nesmí zatajit pravdu. Císař neodpověděl. Pohroužil se do hlubokého mlčení. Nechť nebesa rozhodnou...
Jak začal den hanby
Sedmého prosince 1941 byla neděle. Když se na obzoru objevila první japonská letadla, obyvatelé Pearl Harboru se domnívali, že opět probíhá nějaké vojenské cvičení. Avšak první výbuchy pum je vyvedly z omylu. Přístav byl napaden!
Svaz letadlových lodí, z nichž japonské stroje vzlétly, vyplul severně od ostrova Oahu v šest hodin ráno. Nyní je krátce před osmou a tuto první vlnu tvoří jedenapadesát střemhlavých bombardérů, padesát horizontálních, čtyřicet letounů torpédonosných a šestatřicet stíhaček.
Přepad probíhá tak rychle, že se protiletadlová obrana téměř neuplatňuje. Námořníci po počátečním šoku sice zaujali svá místa u protiletadlových zbraní na palubách, ale nemají dostatek střeliva. Munice je narovnána v kazetách pro první palebné dávky, zbytek leží uzavřen v muničních komorách, k nimž není pro požáry a zmatek přístup.
První vlna měla za úkol zneškodnit americké stíhačky umístěné na ostrovech, což se téměř beze zbytku podařilo. Stroje stály vyrovnány na letištních plochách a tvořily ideální cíle pro nalétávající Japonce. Během několika minut letiště zahalil dým z požárů a ze strojů se rychle stávaly hořící vraky. Smrtonosná palba útočníků zneškodnila i hasičské vozy. Přes panující zkázu se podařilo několika letcům vzlétnout a s Japonci se utkat.
Druhá vlna útočících letadel v počtu 168 strojů přilétá zhruba za půl hodiny. Rozděluje se na dvě skupiny, z nichž první dokončuje útok na letecké základny a druhá útočí na bitevní lodě kotvící v přístavu.
Výsledek je zdrcující. Japonští letci potápějí bitevní lodě Arizona, Oklahoma a dalších šest bitevních lodí, tři křižníky, tři torpédoborce, cílová cvičná loď a minonoska jsou potopeny čí poškozeny. Šedesát procent z celkového stavu US Navy je potopeno nebo poškozeno; ve výčtu škod figuruje však pouze jedna letadlová loď. Jak se v budoucnu ukáže, je to významná okolnost.
Když se rozptýlí dým a uhasnou požáry, počítají se ztráty. Na americké straně činí 2403 padlé vojáky a námořníky a 1178 zraněných. Pokud jde o letecké síly, 188 letadel je zničeno a 155 poškozeno. Japonci ovšem také zaplatili, byť jejich ztráty jsou nesrovnatelně nižší: pět torpédových bombardérů, patnáct střemhlavých a devět stíhaček, celkem 55 mužů. Na Pearl Harbor svrhli 138,5 tuny pum a torpéd.
Účelu operace, tedy průniku japonského námořnictva do jižní oblasti Asie bohaté na suroviny, které Japonsko nutně potřebovalo, bylo vyřazením amerického loďstva dosaženo. Přesto šlo o úspěch dílčího významu. Protože útok směřoval především na bitevní lodě a letiště, zůstaly obrovské ropné sklady a výkonné loděnice neporušené. Pearl Harbor jako základna námořnictva tak přetrval nedotčen.
Významná byla i okolnost, že zasaženy a zničeny, případně poškozeny, byly pouze zastaralé americké bitevní lodě, jež se koneckonců daly oželet. Nejdůležitější cíle, čtyři letadlové lodě, směřující do Pearl Harboru, byly zdrženy bouří, takže do cíle nedopluly a zůstaly ušetřeny. Byla to jenom náhoda?
Možná. V každém případě to znamenalo šťastnou okolnost, protože v dalším průběhu tichomořské války měly rozhodující úlohu právě ony, nikoli zastarávající bitevní lodě.
Mnohé z toho si zřejmě uvědomoval admirál Jamamoto, když o něco později hodnotil japonský útok: „Tato válka přinese v budoucnu ještě mnoho zášti. Skutečnost, že jsme dosáhli u Pearl Harboru malého úspěchu, neznamená nic.“
Měl admirál pravdu?
Admirálovo prozření, jakkoli pozdní, vystihovalo situaci vcelku velmi přesně. Pearl Harbor totiž převratně změnil nazírání a chápání Američanů. Rázem odložili baseballové pálky a chopili se pušek. Poměr sil se tím dramaticky změnil.
Velká Británie a Sovětský svaz získaly spojence, jenž vložil do válečného úsilí svůj obrovský hospodářský potenciál. Výrobní kapacita amerických závodů byla schopna doplňovat válečný materiál, který nenasytně pohlcovalo evropské bojiště. Americké dodávky měly velký význam především pro Sovětský svaz. Do Ruska proudily dodávky letadel, tanků, motorových vozidel nejrůznějšího druhu. Bezvýznamná nebyla ani pomoc humanitární, léky a potraviny.
Kruciální význam měla i skutečnost, že Japonsko bylo teď vázáno v Tichomoří a nemohlo si dovolit otevřít druhou frontu vpádem do asijské části SSSR. Vstup USA do války radikálně změnil i psychologické klima, a to na obou stranách válčícího světa.
Den odplaty
Takový den musel nastat, aby vystřídal pocity pokoření a zahnal obavy z budoucnosti. Bojové odhodlání Američanů, vzbuzené japonským útokem, bylo nutné podpořit vědomím, že Amerika nepřijímá potupu s rukama v klíně, ale je schopna odpovědět činem. A to činem stejně překvapivým, třebaže zatím nikoli stejně účinným.
Logickou odpovědí by byl úder na samé srdce útočníka – na jeho hlavní město. Jenomže to leželo v nedozírné dálce, vzdálené tisíce kilometrů – v bezpečí hlubokého zázemí Japonského souostroví. Jak se tam dostat? Tak zněla otázka.
Odpověď byla nalezena: jedinou možností je útok z letadlové lodi, která by se dostala do takové vzdálenosti, z níž by Tokio bylo pro tehdejší bombardéry dosažitelné. Nevracely by se. Doletěly by nad cíl a pokračovaly dál, pokud by jim palivo stačilo, a pak nouzově přistály v Číně. Z velké části okupovaná Čína tehdy bojovala proti Japoncům, počítalo se s tím, že podzemní hnutí by se o posádky postaralo a spletitými cestami, nejspíše Barmskou cestou, by je dostalo do vlastních linií.
Neslýchaná operace. Ano, plán zněl fantasticky. Ale byl proveditelný. Samozřejmě že do takové akce nebylo možné lidi jenom navelet, toto byla operace pro dobrovolníky. Velitelem byl určen podplukovník Doolittle.
Den odplaty nastal 18. dubna 1942, kdy šestnáct dvoumotorových bombardérů B-25 Mitchell vzlétlo z letadlové lodi Hornet. Již samotný start byl unikátním husarským kouskem – bylo to poprvé, co dvoumotorové stroje startovaly z letadlové lodi. Tokio bylo vzdáleno 1300 kilometrů, což představovalo několikahodinový let nad mořem. Každý bombardér nesl za normálních okolností tři kulomety na svou obranu, ale osádky těchto mitchellů se této výzbroje vzdaly. Připadala jim příliš těžká – vzaly místo ní palivo navíc a do kulometných věží svých strojů nechaly namontovat násady od košťat, natřené na černo.
Nálet pro Japonce znamenal dokonalé překvapení: Třináct strojů svrhlo pumy na Tokio, zbylé tři B-25 bombardovaly Ósaku, Nagoju a Kóbe. Celkem shodily 16 tun pum. Dost málo na to, aby způsobily vážnější škody, ale dost na to, aby Japonce ohromilo poznání, že jejich nedotknutelnost je mýtem. Reagovali okamžitě – stáhli k obraně svého vzdušného prostoru několik stíhacích jednotek, což tísněným Američanům přece jen pomohlo. V Americe byl nálet přijat se všeobecným uspokojením a bojovou morálku významně podpořil.
Osádky za svůj čin ovšem musely zaplatit. Nad Čínu sice doletělo všech osmdesát mužů, ale tady pro nemožnost přistání museli své stroje opustit na padácích. Pět mužů zahynulo při seskoku, osm padlo Japoncům do zajetí. Ti je posléze odsoudí jako válečné zločince k smrti. Tři jsou sťati, jeden zemře v zajateckém lágru. Ostatní přežijí a posléze se dostanou domů.
Dny zúčtování
Válka v Evropě skončila v květnu 1945, v Tichomoří a na Dálném východě však boje pokračovaly. Americká převaha už je v tu chvíli naprostá, nicméně Japonci bojují s nesmírnou urputností a vzdát se nehodlají. Pomyšlení, že po invazních bojích v Evropě by Američané museli něco podobného, možná dokonce i daleko horšího, absolvovat při dobývání Japonska, nahání hrůzu. Je tu však NĚCO, co může situaci změnit přes noc: nová zbraň nesmírné síly – atomovka.
Pracovalo se na ní především kvůli Němcům, neboť hrozilo, že by ji mohli vyrobit také. A šlo o to, kdo ji bude mít dřív. Ale nyní bylo Německo poraženo – a dítě se narodilo, jak zněla kódovaná zpráva o úspěšném testu. Narodilo se Američanům a oni se rozhodovali, zda tento trumf vynesou, nebo si ho ponechají v rukávu. Šlo o životy miliónu amerických vojáků, kteří by nejspíše padli, kdyby došlo na invazní verzi. A to naprosto nepřicházelo v úvahu!
Pumy byly dvě a použity byly obě. Šestého srpna 1945 svrhl bombardér B–29 první na Hirošimu. „To, co jsme viděli na vlastní oči, v nás vyvolalo dojem, že jsme strašlivými vojáky 25. století. Vědomí, že z povrchu planety zmizelo celé město, děsilo,“ vzpomínal později jeden z účastníků prvního atomového úderu.
Devátého srpna explodovala druhá puma. Za oběť jí padlo město Nagasaki. Druhého září Japonsko podepsalo na palubě americké bitevní lodi Missouri kapitulaci.
Účet byl vyrovnán. Den hanby smazán.
Přesah ve dvacátém století
Už bezprostředně po skončení druhé světové války bylo zřejmé, že popisované události mají obrovský význam a přesah do dalších desetiletí. Útok na Pearl Harbor se stal nejen přelomovou událostí válečných dějů, ale také jedním z rozhodujících momentů 20. století. Jestliže v okamžiku napadení hraje Japonsko v tichomořské oblasti rozhodující roli, karta se záhy obrací. Jeho moc slábne, zatímco Spojené státy významně posilují.
Na konci války jejich vojenská síla v Tichomoří představuje 5000 plavidel a americké letectvo v této oblasti čítá 16 tisíc strojů. Kromě toho USA podstatnou měrou přispěly k vybudování Tichooceánského loďstva Sovětského svazu, svého tehdejšího spojence. Ten vstoupil do války proti Japonsku v závěrečné fázi operací a americká pomoc se realizovala v rámci programu Lend-Lease.
Pronájem poskytnutých válečných lodí končil v roce 1955, kdy už se o nějakém spojenectví nedalo hovořit. USA samozřejmě zažádaly o navrácení plavidel, ale byly s tím nekonečné tahanice, přirozeně bez pozitivního výsledku.
Pokud jde o vzrůstající leteckou sílu, která sehrávala na rozlehlém tichomořském válčišti nesmírně významnou roli, nejlépe vynikne při srovnání s náletem na Tokio. Ten byl sice skvělým husarským kouskem, ale nedal se v nejmenším srovnat s pozdějšími zdrcujícími nálety na japonská města. Podnikaly je vynikající stroje B-29, čtyřmotorové superpevnosti, jež přišly k jednotkám pouhé dva roky po B-25. Představovaly bombardér, jenž daleko předbíhal svou dobu a znamenal technickou špičku ve své kategorii. Mohl se zrodit díky skvělé organizaci práce, kterou předvedla firma Boeing: na jeho zrodu a následné výrobě se podílelo 50 tisíc lidí.
Vrátíme-li se zpět k válečným dějům roku 1945, zbývá už jen dopovědět, že po japonské kapitulaci následovala americká okupace této ostrovní říše. A co je pozoruhodné – právě pod ochranným pláštěm mocné Ameriky zničené Japonsko nejen povstalo, ale dokázalo vybudovat demokratický systém a ekonomiku, jež je zařadila mezi nejvyspělejší země světa. I tento fakt započtěme k důsledkům dne hanby a dnů odplaty. Je to fascinující výsledek.
