O mém strýci a rodině...

Celej Franz, celej Franz

„Když jsem se narodila, Franz Kafka se v dopise ptal mé maminky, jak přišla na to, že mi dá tak nezvyklé jméno – Věra. Moje maminka se o svém bratrovi často zmiňovala, říkala, že byl hodný, vtipný, veselý. Líbilo se mi, když vypravovala, jak chodil psát do domku, který pronajala ve Zlaté uličce. Četla nám knížky, které jí bratr kdysi doporučil. Franze jeho sestry zbožňovaly. Teta Elli mi říkala, že jsem strejčkovi podobná. ,Celej Franz, celej Franz,‘ opakovala. Bylo mi osm, stála jsem ve vaně a dmula se pýchou, když jsem to slyšela.

Na svého strýce si prakticky nepamatuji. Matně si vybavuji vlídného, usměvavého člověka. Kafkův nejlepší přítel Max Brod k nám ale často chodil na návštěvu. Snad každý den. Bydlel nedaleko a cestou do redakce se vždy zastavil. Maminka vyběhla z kuchyně a šla ho přivítat. Max Brod chodil nádherně, nenápadně oblečený. Jeho ručně šitý oblek bylo umělecké dílo. Brod se choval velmi zdvořile, na pozdrav mamince uctivě políbil ruku a já na to byla hrdá, poněvadž když ve třicátém roce dostal Státní cenu za literaturu, psaly o tom všechny noviny. Tehdy mi bylo deset let. Kafkovi měli Broda rádi, považovali ho za člena rodiny. Jestli něco mému strýci přineslo životní dary, tak to bylo přátelství s Brodem.

Vzpomínám si, jak mě maminka vzala na představení podle Kafkovy povídky Zpráva pro jistou Akademii. Vystupoval v něm slavný německý herec. Ztvárnil postavu opičáka, který v cylindru přichází do salónu, aby akademické obci přednesl, čím prošel, než ho krotitelé polidštili.

Krátce po maturitě jsem poprosila svoji kamarádku, zda by si její tatínek nepřečetl jedno Kafkovo dílo. Otec mé spolužačky byl velmi vzdělaný pán. Záleželo mi na jeho názoru. Půjčila jsem mu Proces. Za pár dní mi knížku vrátil. Nijak ho nezaujala.

Znám všechny Kafkovy knihy. Vždycky se při četbě kárám, že mi to málo říká nebo že tam čtu něco jiného, než Kafka napsal. Jsem nesvá z toho, že mu nerozumím, jak bych měla. Nevzdávám to. Dcera mi teď začala předčítat nový překlad Zámku.

Sen o lásce

Můj syn Vojtěch před lety znovu přeložil Kafkův Dopis otci. Ve svém překladu zvolil oslovení ,nejmilejší tatínku‘ namísto ,drahý otče‘. Někteří kafkologové s tím nesouhlasili, jeden významný germanista dal ovšem Vojtěchovi za pravdu. Co si pamatuju, u Kafků se říkalo buď ,Vater‘, nebo tatínek. ,Otče‘ by nikdo neřekl.
V rodině platila zásada: ,Nicht von dem Vater – Hlavně ne před tatínkem.‘ Špatné známky, rozbité koleno, všechno se mohlo stát, ale ,nicht von dem Vater‘. Babička Julie dbala na to, aby dědečka Hermanna Kafku nic nerozhněvalo.

Jakmile vytušila, že se schyluje k tomu, že se na návštěvě pochlubím nějakou lapálií, jemným gestem naznačila a špitla osvědčené zaklínadlo. Dědeček bez babičky neudělal ani krok. Jejich vztah – to byl sen o lásce. Přitom je seznámila dohazovačka. Babička byla vzdělaná dívka z vážené rodiny Löwyů, dědeček do školy nechodil. On byl hřmotný, urostlý, venkovský člověk, ona byla útlá, drobná, křehká dívka z města. Přesto se k sobě náramně hodili. Dědeček byl praktický a schopný člověk. Byl hodný a velkorysý. Na jeho blízkých mu záleželo. Babičku miloval… Synovy knížky mu nic neříkaly – škrábáním se pořádný chlap neživí. Kdyby ale chtěl Franze uvázat do kšeftu, nenechal by ho studovat práva a rovnou by ho postavil za pult.

Chodily jsme s maminkou nakupovat k obchodníkům, kteří se u dědečka vyučili a pak se zařídili pro sebe. Říkali, že byl přísný, ale spravedlivý. Vyžadoval píli a dochvilnost.

Dědeček byl přesvědčen, že správný židovský muž má mít pořádnou práci a měl by založit a uživit rodinu. Povinností židovské dívky podle dědečka bylo dobře se vdát a porodit děti. K tomu bylo zapotřebí pěkné věno. Když bylo zřejmé, že z Franze obchodník nebude, dědeček svůj velkoobchod na Staroměstském náměstí prodal a svým třem dcerám koupil dům v Bílkově ulici na Starém Městě.
Dědeček neuměl sice pořádně číst ani psát, ale byl matematický génius. Při obědě nás vnoučata bavil tím, že z hlavy sečetl klidně sedm několikamístných čísel. Snažili jsme se mu dávat těžké příklady, ale ještě než jsme pomalu dořekli poslední cifru, už nám hlásil výsledek. Dědeček udělal obrovskou kariéru – z hauzírníka, podomního obchodníka se vypracoval na majitele velkoobchodu. Už jako dítě musel pomáhat s výdělkem. Po vesnicích okolo jihočeského Oseku prodával sponky, mašličky, spínací špendlíky. Chodil bos a nohy mu omrzly. Když někdo z nás vnoučat u oběda fňukal, že nemůže dojíst polévku, dědeček si vyhrnul nohavici a ukázal nám svoje jizvy. Připomínal nám, že máme být rádi, že máme boty. Kladl mi na srdce, jak si mám vážit toho, že mám svůj dětský pokoj, piano, psací stůl...

K babičce a dědečkovi Kafkovým jsem chodila moc ráda. Dobře se tam vařilo, chutnaly mi výborné bílé omáčky. O svátcích byly zase macesy a jablečný kompot. U Kafků se mluvilo jako v jiných pražských židovských rodinách – česky s německými výrazy. Dědečka těšilo, když jsme se všichni sešli. Měl šest vnuček – Gertu, Lotti, Mariannu, Hannu, Helenku a mě – a jednoho vnuka – Felixe. Když se Felix tetě Elli narodil, byl dědeček v sedmém nebi. To byl nezvyk, dědeček by pro svou rodinu udělal cokoliv, ale nad nikým se nerozplýval, všechny si naopak dobíral. 

Lampiónový průvod

Franz Kafka o své nejmladší sestře – mé mamince – napsal, že je pravdivá, čestná, důsledná, upřímná, samostatná, citlivá, plachá i odvážná. Jako malá jsem si myslela, že 28. října vlají prapory na počest maminky. Slavila narozeniny o den později než republika. Maminka byla nápadně skvělá. Hodná, vlídná, laskavá. Její sestry Valli a Elli byly něžná stvoření, maminka byla festovní a energická. Uměla si prosadit svou. Třeba když si na dědečkovi vymohla, že se bude za první světové války starat o statek svého švagra v Siřemi. Uvažovala také, že se vydá do Palestiny. Byla krásná, ale nevěřila tomu. Nechtěla ani chodit do tanečních. Říkala mi, že se bála, že zůstane sedět.

Měla ráda život, o všechny se starala. Když mi byly dva roky, Franz Kafka za námi přijel na prázdniny do Plané, kde jsme měli na léto pronajatý domek. Maminka Franzovi nechala nejlepší pokoj a se mnou se přesunula do kuchyně. Její sestry a švagři si z ní utahovali, že se chová nekonvenčně. Strejček Pollak rád dával k dobru historku, že jednou potkal lampiónový průvod – švagrovou Ottlu s dětmi. Maminka s námi nestačila jít ven za světla, tak s námi šla na procházku kvečeru a na kočárek dala lampión.

Kvůli svému bratrovi nejedla maso. Franz Kafka trpěl velkým nechutenstvím. Když onemocněl a kašlal krev, maminka ho přesvědčovala, aby začal pořádně jíst. Slíbila mu, že se stane vegetariánem místo něj. Jestli se Kafka začal pořádně stravovat, to nevím, ale maminka ve svém slibu vy­trvala i po bratrově smrti. A přitom měla na maso takovou chuť! V uzenářství si moje sestra Helenka dala párek, já taky – a maminka si nevzala ani sousto. Tatínek se hněval, že nedokáže pořádně dochutit oběd, protože nejí maso. Maminka nám chystala běžná jídla a pro sebe si vařila brambory a kapustu.

Vodila k nám domů na oběd chudáky z ulice. Před tatínkem jsme je museli schovávat do pokoje pro služky. Tatínek přišel v poledne z kanceláře a o cizí hosty nestál. I strýček Siegfried Löwy, bratr babičky Julie, který bydlel u nás v domě, se v takovém případě raději uklidil.

Tatínkovi rodiče svému synovi neodpustili, že si vzal Židovku. Marie a Antonín Davidovi měli jednoho syna – mého tatínka – a dvě dcery. Žili nuzně. Tatínek díky stipendiu od císaře Franze Josefa vystudoval práva. Musel mít ovšem vynikající prospěch. Celý život ho strašilo, že dostane dvojku. V noci ho pronásledoval sen, že u zkoušky neobstál na výbornou a vezmou mu stipendium.

Dvacet deka ementálu

Tatínek s maminkou se seznámili v Chotkových sadech. Maminka tam spolu se svými sestrami a guvernantkou chodila na procházku. Tatínkovi se líbila, protože mu připomínala jednu herečku. Aby si během studia přivydělal, doprovázel němé filmy hrou na piano. Když slečnu Kafkovou uviděl, podstrčil jí lísteček, jestli by s ním nešla na schůzku. Maminka u sebe neměla tužku, čas setkání vyryla na papír spínacím špendlíkem. Pak vypukla první světová válka, tatínek psal z italské fronty zamilované dopisy. Po válce se z lásky vzali. Bylo to ale nepovedené manželství. Každý měl úplně jinou povahu a pocházel ze zcela odlišného prostředí. Jeho otec byl kostelník v chrámu svatého Víta. Nesnášel Židy a Němce zrovna jako babička Marie. Když jednou – už za protektorátu – zahrozila prstíčkem a řekla: ,Židi si to zaslouží, oni němčili,‘ víckrát jsem k ní na návštěvu na Hradčanské náměstí nepřišla.

Tatínek měl obtížnou povahu. Byl popudlivý. Typická rodinná scéna: hubená Helenka do sebe souká oběd, nad ní stojí tatínek, v ruce mokrý kapesník a hřímá: ,Buď jsi nemocná a dostaneš obklad, nebo jsi zdravá a pak tu polívku musíš sníst!‘
Já se narodila jako první, takže byla ještě naděje, že se objeví syn. Dva roky nato po těžkém porodu přišla na svět Helenka. Potom už maminka děti mít nemohla.

Tatínek pocházel z chudé rodiny, není divu, že byl šetrný. Maminka musela zapisovat každý výdaj. Tatínek večer kontroloval, kolik se utratilo za nákup. Jednou zaregistroval položku dvacet deka ementálu. ,Celých dvacet deka?‘ divil se. ,Já se nezlobím, ale dvacet deka?‘ Přitom jsme korunu obracet nemuseli, natož okrajovat plesnivou bramboru.

Na začátku druhé světové války se rodiče rozvedli. S námi se o tom neradili. Myslím, že to byl maminčin nápad. Věděla, jak moc tatínkovi záleží na jeho úřednickém místě. Rodiče nám zpočátku o rozvodu vůbec neřekli. Maminka zůstala doma, ale když někdo zvonil, schovávala se za almaru. Stejně kousek šatů vykukoval. Tatínek si pro sebe formálně pronajal v naší ulici pokoj. Pořád opakoval: ,Musíme se chovat nenápadně, nesmíme Němce dráždit.‘

Maminka dostala v srpnu dvaačtyřicátého předvolání do transportu. Tehdy tatínek říkal: ,Maminka se nám vrátí, maminka se nám vrátí…‘ Vidím ho, jak večer před maminčiným odjezdem stojí tady, na balkóně, a pečlivě leští její kožené holínky. Bylo to – jak to říct – nehrdinské. Ráno jsme s Helenkou maminku doprovodily na shromaždiště a už jsme se k tatínkovi nevrátily. Odešly jsme ke známému, jenže Helenka byla nezletilá, takže si ji tatínek soudně vymohl zpátky.

Jeden mladý četník přinesl od maminky z Terezína dopisy. Psala nám, že se jí daří dobře, že je hezké počasí. Snažila se nás přesvědčit, že jí nic neschází. V každém dopise psala: ,Pozdravujte slečnu Ua ua,‘ to bylo krycí jméno pro tatínka, který si s námi – když jsme byly malé – hrával na Indiány. Velmi jí záleželo na tom, abychom tatínkovi nic nevyčítaly, aby neměl pocit viny.

Když skončila válka, chodila jsem každý den na hlavní nádraží a mezi zuboženými, holohlavými chudáky hledala maminku. Říkala jsem si, že třeba zapomněla, jak se jmenuje, kde bydlí.

Maminka zahynula v Osvětimi. Spolu s białystockými dětmi, o něž se v Terezíně starala.

Jednou jsme se na tatínka s Helenkou obořily, že může za maminčinu smrt. Rozplakal se. Časem jsme se udobřili. Až když se mi narodily děti. Tatínek k nám chodil rád na návštěvu, vážil si mého muže, byl šťastný, že má hodně vnoučat.

Generální ředitel

Pro dítě jsou drobnosti ohromně důležité. Vybavuju si, jak v okně u tety a strýce Pollakových visela klec s kanárkem. Nádherně zpíval. Bylo ho slyšet na celou ulici. Moc jsem si taky takového kanárka přála. Maminka mi ho koupila. Byl krásný, žlutý a nevydal ani hlásku. Někdo nám poradil, ať mu pořídíme samičku, že ho to rozveselí. Byla ošklivá, šedivá a pořád ho klovala. Kanárek se jí bál a zpívat nezačal. Nakonec nám oba uletěli.

Nezapomenu, jak na vánočním stromku pokaždé visel stejný růžový klobouk. Tatínek dal mamince vždycky padesát korun, aby si koupila něco pěkného k Vánocům. Maminka peníze dala jedné chudé vdově a před Štědrým dnem vyžehlila svůj starý klobouk, že vypadal jako nový.

Pokoj, v němž se rozdávaly dárky, byl dva dny zamčený, klíč měl u sebe tatínek. Zamykal se tam a na stromek, který byl až do stropu, věšel skleněné ozdoby. Občas za ním proklouzl náš foxteriér a nějakou drahocennou ozdobičku rozbil. To byl kravál. Na Štědrý den v šest večer zacinkal zvonek, tatínek stál u rozsvíceného stromku a my musely říkat obdivné ,jéé‘. Přišla i sestřenice Hanička Hermannová, jež bydlela o patro výš, a dostala od Ježíška panenku. Ona mě s sebou zase brala na židovskou obec, kde děti od rabína dostávaly na chanuku cukroví. Ježíšek nerozlišoval, kdo je nebo není Žid, rabín se taky neptal, ale tatínkovi to jedno nebylo. Jenomže o rok a půl starší Hanka byla moje nejlepší kamarádka a to nešlo, abych já dostala dárek a ona ne. Moje panenka se jmenovala Maruška, Hanka dala panence jméno Růženka.

Hanna zahynula v koncentráku. Spolu s manželem a se svou matkou, tetou Elli, dostala v říjnu 1941 předvolání do transportu. Pomáhali jsme jim balit, sháněli ešusy, po celé Praze byly vyprodané. Probděli jsme s nimi poslední noc. Vyprávěli jsme si o Franzovi, o dědečkovi i o babičce, ujišťovali jsme se navzájem, že to snad brzy přejde. O tom, kam jedou a že by to snad mohlo být nebezpečné, jsme nemluvili. Teta Elli byla bledá a plakala. Doufala, že její syn Felix, který odešel do Belgie, je v pořádku, jenže právě den před odjezdem jí přišel balík.

U Felixových věcí bylo oznámení, že zemřel. Ráno jsme Hannu, jejího muže a tetu doprovodili ke shromaždišti u Veletržního paláce. Odvezli je do ghetta v Lodži. Nedostali jsme od nich žádnou zprávu. Už jsme je nikdy neviděli. Teta Valli a strýc Josef se stejným směrem vydali o pár dní později. A rok nato šla do transportu maminka a nakonec dostal předvolání i Kafkův strýc, lékař Siegfried Löwy.

Siegfried se do našeho domu přestěhoval na stáří. Zastával názor, že základem zdraví je dobrá strava a čerstvý vzduch. Když jsem se chtěla ulejt ze školy, šla jsem za ním. Měl velikou knihovnu a uměl hezky vyprávět.

Výzvu do transportu dostal Siegfried až v třiačtyřicátém, to už byla maminka skoro rok v Terezíně. Večer jsme za ním s Helenkou přišly a všimly si, že nemá sbaleno. Na nic jsme se neptaly a on nám nic nevysvětloval. Řekl, že je unavený a půjde spát. Nechaly jsme ho samotného. Vrátila jsem se k němu nad ránem. Ležel na posteli, ve stehně měl zabodnutou injekční stříkačku. Měl ještě teplé ruce.

Siegfried Löwy má svůj hrob. Dědeček a babička taky. Dědeček umřel, když mi bylo deset. Babička o tři roky později. Sestřenici Lotti zabila v jedenatřicátém hnisavá angína. Bylo jí sedmnáct. Manžel tety Elli, Karel Hermann, který měl továrnu na azbest, těsně před válkou podlehl rakovině. Azbestové výrobky, jimiž nás zásoboval, jsme honem ze strachu vyhodili. Tihle příbuzní měli štěstí, zemřeli v posteli.

Tři Kafkovy sestry – Ellinka, Valinka a moje maminka –, jeho neteř Hanna a švagr Josef hrob nemají. Zavraždili je v koncentráku. Sestřenice Marianna včas emigrovala do Anglie, Gerta na poslední chvíli díky sňatku unikla do Indie. Všechny si pamatuju.

V rodině, kterou chtěl Hitler vymazat ze světa, jsem teď nejstarší. Někdy si připadám jak generální ředitel podniku. Podniku, který se jmenuje velká rodina. Měla jsem pět dětí. Těším se ze svých vnoučat a pravnoučat. Moje největší přání je, aby se všem dobře dařilo.“

Věra Saudková (1921) pracovala jako nakladatelská redaktorka. Její manžel Erik Saudek byl významným pře­kladatelem z angličtiny.