Nellie Bly

Nellie Bly se narodila jako Elizabeth Jane Cochran na předměstí Pittsburghu do rodiny soudce, který se díky píli a fištrónu vypracoval na bohatého majitele nemovitostí a pozemků. Malá Pink, jak se holčičce přezdívalo pro její růžové oblečení, do něhož ji v době hnědých a šedých režných oděvů odvážně strojila maminka, však musela několik let po otcově smrti odejít z tehdejší alternativy naší střední pedagogické školy kvůli nedostatku peněz – táta umřel náhle, nezanechal po sobě poslední vůli a veškerý jeho majetek nejspíš připadl jejím deseti nevlastním sourozencům z otcova prvního manželství. Absence formálního vzdělání však šestnáctiletou dívku v touze vzdělávat společnost nezastavila. Když si ve význačném listu Pittsburgh Dispatch přečetla urážlivý, misogynistický sloupek s názvem K čemu jsou děvčata dobrá, napsala sexistickému autorovi skrytému za zkratkou Q. O. ostrou odpověď pod pseudonymem Osamělá sirota. A to byl začátek její hvězdné novinářské dráhy.

Osamělá sirota v akci

Když v redakci Pittsburského posla obdrželi Elizabetin dopis, nadchl je natolik, že na stránkách novin okamžitě vyzvali Osamělou sirotu, aby se přihlásila ke svému dílu. Jakmile tak dívka učinila, šéfredaktor George Madden jí promptně nabídl spolupráci a hned po prvním sloupku redaktorskou židli a pseudonym Nellie Bly podle dnes již zlidovělého šlágru Stephena Fostera.

Novinářská novicka pokračovala ve „svém“ tématu: její první článek rozebíral problémy pracujících dívek z dělnické třídy, hned v tom druhém navrhovala změny legislativních úprav ošetřujících rozvody (zjevně ji inspirovalo druhé manželství její maminky, kterou otčím, opilec a násilník, držel v šachu až příliš dlouho). Pak se nechala zaměstnat v jedné z místních nechvalně proslulých fabrik, aby mohla zkritizovat vykořisťování dětských (!) zaměstnanců, zoufalé pracovní podmínky a nízké platy ostře nekorespondující s obrovskými zisky továrníka. Její nadřízení v redakci ji ovšem od mapování života obyčejných lidí a od kritických reportáží brzy nasměrovali tam, kam podle nich žena-novinářka patří. Tedy k textům o módě a floristice. Tomu se ambiciózní Nellie snažila všemožně vyhnout: vydupala si pozici „zahraniční korespondentky“ v Mexiku, kde jí po půlroce rozkrývání politického kšeftaření a korupce začali vyhrožovat vězením za opovrhování diktátorem Porfiriem Díazem a vyhostili ji. Po návratu domů ovšem zkušenou reportérku opět čekala společenská rubrika. Dala tedy výpověď a odjela do New Yorku.

Nellie tropí hlouposti

Po celý půlrok Nellie klepala na dveře newyorských periodik a všude se dočkala jen odmítnutí. Nakonec se na ni přece jen usmálo štěstí – přijali ji do New York ­Worldu, deníku patřícího proslulému Josephu Pulitzerovi. První úkol? Napsat reportáž z newyorského Blackwellova (dnes Rooseveltova) ostrova, přesněji z tamějšího ženského blázince. To znamenalo ošálit několik posudkových lékařů, dostat se přímo mezi pacientky – a pak zase vyklouznout ven. Tehdy se léčilo především ledovou sprchou, svěrací kazajkou, pěstmi a tvrdou disciplínou; o příšerném životě za zdmi sociálních útulků typu blázinec či sirotčinec se sice diskutovalo po salónech, nikoho by ale ani nenapadlo, aby do té jámy lvové strkal krk.

Náročné a vskutku bláznivé dobrodružství popisuje tehdy třiadvacetiletá Nellie ve své knize Deset dní v blázinci z roku 1887. Ve zkratce: ačkoli se Nellie poté, co se dostala za brány ústavu, chovala zcela normálně, bylo s ní bez přezkoumání zacházeno jako se šílenou. Bachařky převlečené za zdravotní sestry z ní dřely kůži ve vaně plné ledové vody, v nesmírné zimě musela spolu s ostatními „pacientkami“ dlouhé hodiny sedět bez hnutí, bez hlesu a bez rozumného důvodu na tvrdé lavici, bez příboru se snažila zasytit hnusnou šlichtou ukuchtěnou z plesnivých surovin. Podmínky vykreslené na oněch sto stránkách Nelliina textu, jež jsou v plném znění k dispozici na internetu, jsou tak strašné, že by i J. K. Rowlingová ještě škemrala o klecové lůžko. Chovanky byly dozorkyněmi mláceny, škrceny, topeny, svazovány k sobě, vysmívány, šikanovány a systematicky deptány tak, že by z toho kdokoli z nás „normálních“ zešílel během pár týdnů, ne-li dní. „Litovala jsem, že jsem při odchodu nemohla vzít s sebou některé z těch nešťastných žen, co tam se mnou žily a trpěly a byly, jak jsem přesvědčena, právě tak při smyslech, jako jsem byla a stále jsem já sama,“ napsala Nellie Bly pro New York World.

Veřejnost jí to uvěřila stejně jako odpovědní činitelé: série jejích článků o ústavu a jeho zubožených obyvatelkách způsobila rozsáhlé vyšetřování a posléze obrovské zvýšení finančních prostředků a reformy v podobných „myších pastech na lidi“, kam bylo tak snadné spadnout a tak obtížné odejít živ a zdráv ven.

Willy Fogg v sukni

A zrodila se hvězda – drobnou, krásnou Nellie Bly za její v té době zcela bezprecedentní investigativní práci milovala celá Amerika. Obliba reportérky-průkopnice ještě vzrostla, když se lovkyně extrémních zážitků rozhodla vydat kolem světa po vzoru Philease Fogga, hrdiny populárního románu Julesa Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Vyrazila na ni 14. listopadu roku 1889 zcela nepodobna dámám své doby: místo několika lodních kufrů a krabic na klobouky s sebou vezla jen pár sad spodního prádla, cestovní šaty, plášť a peníze uložené stejně jako mají dnešní cestovatelé: v kapsičce přivěšené na krku.

Na její ostře sledovaný výlet bleskurychle zareagoval new­yorský rodinný časopis Cosmopolitan, který vyslal na okružní trasu kolem rovníku – ovšem opačným směrem – jen o něco málo starší slečnu, Elizabeth Bislandovou. Sázení na to, která z turistek zvítězí a zda bude rekord literární postavy překonán, se stalo po celém světě oblíbenou kratochvílí. Každý kabelogram nebo telegram od Nellie, ač o hodnou dobu opožděný, se okamžitě stával nejčtenějším článkem daného čísla New York Worldu, neboť o dramata nebyla nouze: vlaky a lodě se zpožďovaly, takže se vždy našel čas na podarování sirotků, nákup opičky v Singapuru, návštěvu kolonie leprotiků v Kantonu i perského divadla nebo hned z počátku cesty na setkání s otcem myšlenky cesty kolem světa Julesem Vernem a jeho pohlednou manželkou ve francouzském městě Amiens: „Seděl předkloněn na kraji židle, sněhobílé vlasy přerostlé a těžké, napřímené v umělecky působící změti; hustá bradka, soupeřící v bělosti s vlasy, skrývala spodní část jeho obličeje. Třpyt jeho jasných očí, zastíněných výrazným bílým obočím, překotnost jeho řeči a rychlé pohyby jeho pevných bílých rukou prozrazovaly jeho životní energii a entuziasmus,“ píše Nellie ve své následně vydané knize Cesta kolem světa za 72 dní. Zajímavé mimochodem je, že vzhledu a chování paní Vernové věnuje o poznání větší prostor než jejímu slavnému choti a že její oděv líčí do detailů a s erudicí hodnou redaktorky módního žurnálu. Jak Nellie Vernovým vysvětlovala, zvolila si trasu „z New Yorku do Londýna, pak do Calais, Brindisi, Port Saídu, Ismá’ílíje, Suezu, Adenu, Kolomba, Penangu, Singapuru, Hongkongu, Jokohamy, San Franciska a zpět do New Yorku“. Když jí Verne s úsměvem ve vzpomínce na děj své knihy navrhl, že by mohla zkusit na cestě zachránit mladého vdovce (tak jako pan Fogg objevil svou budoucí manželku Audu), „usmála jsem se vědoucně, jak už to svobodné ženy při podobných narážkách ­dělávají“.

Cesta v žádném případě nebyla stresující a ani příliš nepohodlná, pokud tedy Nellie zrovna nejela rikšou nebo na oslím hřbetě; čtenář v její knize najde spoustu pasáží o životě na palubě, probouzení a snídání. A také zajímavé povahopisné postřehy, které by dnes byly naprosto nepublikovatelné, snad i zavrženíhodné; jako například tento: „Japonci jsou nejčistotnější lidé na zemi, Číňané nejšpinavější; Japonci jsou vždy šťastní a dobře naložení, Číňané jsou vždy nevrlí a zasmušilí; Japonci jsou ti nejvděčnější z národů, Číňané ti nejnepříjemnější; Japonci mají málo nectností, Číňanům jsou vlastní všechny zlozvyky světa; ve zkratce, Japonci jsou nejrozkošnějším z národů, Číňané nejprotivnějším.“
Podle svých statistik Nellie ve skutečnosti cestovala jen 56 a půl dne, dalších 16 dní strávila čekáním na spoje nahrazující ty, které zmeškala nebo jež nakonec nejely. Jisté je, že když kousek od domovského New Yorku, v New Jersey, na chvilku vyskočila z vlaku na nástupiště, nádraží obléhaly tisíce jásajících, mávajících, zpívajících nadšených lidí.

Paní továrníková

Ani v následujících letech Nellie Bly nelenila. Věnovala se zejména společensky zásadním případům, z nichž dýchala chudoba nebo bezpráví. Psala o tom, jak policisté zacházejí se ženskými vězeňkyněmi, navrhovala reformy pro zlepšení systému zdravotní péče o ty nejchudší, a když v Chicagu v létě 1894 čtyři tisíce dělníků bouřlivě stávkovaly v Pullmanově drážním impériu proti snížení platů, jako jediná napsala svůj článek z pozice stávkujících.

Roku 1895 se však Nellie nečekaně provdala. Jak už to tak bývá, třicetiletá hezká, emancipovaná žena si vzala o čtyřicet let staršího multimilionáře, průmyslníka Roberta Seamana. S kariérou ve světě novinových titulků se rozžehnala a stala se prezidentkou společnosti vyrábějící ocelové konve na mléko nebo bojlery. Její manžel po deseti letech zemřel a ona zdědila obrovské jmění a obrovskou zodpovědnost za tisíce zaměstnanců. Nechala si patentovat minimálně dva vlastní výrobky – nádobu na mléko a velký sud na odpad – a svým lidem poskytla nejen slušné platy, ale dokonce i zdravotní péči a různé příspěvky. Nakonec dráha jedné z nejvýznačnějších žen americké velkovýroby skončila neslavně: nevděční zaměstnanci jí pod rukama rozkradli majetek a přivedli její firmu ke krachu a ji samotnou zpět k novinařině.

Stále bezdětná Nellie Bly byla prakticky bez závazků (pomineme-li, že finančně vypomáhala bratrově vdově a jejím dvěma dětem), a tak se opět vydává za dalším dobrodružstvím. Na východní frontě první světové války hovoří v průběhu pěti let mnohokrát v zákopech s vojáky; je první americkou válečnou korespondentkou vůbec. Roku 1913, den před inaugurací prezidenta Woodrowa Wilsona, pak pochoduje Washingtonem s téměř desetitisícovým průvodem sufražetek na protest proti vyloučení žen z veřejného života a za zavedení jejich volebního práva (které ovšem získají až o celých sedm let později). Tou dobou už zdaleka není jedinou ženskou reportérkou světa, ale byla to právě ona, kdo nezávislým mladým novinářkám tehdy ukázal, že se nesmějí nechat sevřít hranicemi společenských sloupků a kulturních okének a že mohou dělat na stejně zásadních kauzách jako jejich preferovaní mužští kolegové.

Odkaz první reportérky

Roku 1916 se Nellie začíná starat o malého chlapečka, kterého není možné umístit do pěstounské rodiny kvůli rasovým předsudkům bohatých amerických měšťáků – je napůl Japonec. Nakonec začne „sponzorovat“ několik dětí v městském sirotčinci, prostřednictvím svého novinového sloupku na způsob Přítelkyně osamělých srdcí pomáhá vdovám a nemajetným ženám hledat práci a shání peníze potřebným. Její charitativní akce by zcela jistě nabyly úplně jiného rozměru, kdyby jí do cesty nevstoupila nemoc. Nellie Bly, toho času již devátý rok reportérka Hearstova odpoledníku New York Journal-American, umírá 27. ledna 1922 v 57 letech na zápal plic v newyorské nemocnici svatého Marka.

Její duch však kráčí dál. Stane se hrdinkou muzikálu, jenž se před sedmdesáti lety hrál na Broadwayi (negativní recenze, pouhých šestnáct repríz, škoda promarněné šance), i několika filmů, tuctu populárně-naučných publikací i dětské knížky, tří detektivek ­Carol McClearyové či velkého zábavního parku. Jako jedna ze čtyř slavných amerických „šlechtičen oboru žurnalistika“ má také vlastní poštovní známku – stejně jako válečná korespondentka Margueritte Higginsová, první dáma černošského tisku Ethel L. Payneová a investigativní reportérka Ida M. Tarbellová. Nellie Bly prošlapávala cestu známé skupině muckrakers, „kydačů hnoje“, tedy americkým žurnalistům, kteří na konci 19. století v čele s prozaikem Uptonem Sinclairem psali společensky angažované reportáže o korupci a korporátní špíně. Naposledy Nellie Bly sehrála hlavní úlohu před necelým měsícem: ve Státech právě vyšel historický detektivní román Marshalla Goldberga Nový kolos, pojmenovaný dle sonetu židovské básnířky Emmy Lazarusové, jejíž vraždu má Nellie na žádost samotného Pulitzera v románovém příběhu objasnit.
Vidíte, kolik toho stihla? A pak že se v „dlouhém 19. století“ žilo pomalu!