Otto Habsburský

OTTO HABSBURSKÝ se narodil v roce 1912 na zámku Villa Wartholz v Dolních Rakousích jako syn tehdejšího arcivévody Karla. Až sarajevský atentát v červnu 1914 z jeho otce udělal následníka habsburského trůnu, který se po smrti císaře Františka Josefa skutečně postavil do čela rakousko-uherské monarchie.

Z Otty se proto 21. listopadu 1916 stal ofi ciální následník trůnu a také poslední český korunní princ. O dva roky později se s koncem první světové války císař Karel vzdal pro rakouskou část říše „jakékoli účasti na státních záležitostech“, ale pod vlivem své manželky Zity neabdikoval na funkci císaře či nárok na trůn. To zásadně ovlivnilo život jeho syna Otty, protože nově vyhlášená Rakouská republika přijala tzv. Habsburský zákon, jenž kromě znárodnění rodinného majetku zaváděl zákaz vstupu Habsburků do země, pokud se výslovně nevzdají nároku na trůn.

Otto proto putoval s rodiči do exilu ve Švýcarsku. Jeho otec se však v roce 1921 dvakrát pokusil vrátit do Maďarska a ujmout se tam trůnu. Maďarsko se po skončení války nestalo republikou, ale zůstalo královstvím. Vládl v něm po krátkém komunistickém převratu bývalý rakousko-uherský admirál a velitel celého rakousko- uherského námořnictva Miklós Horthy, který zastával pozici regenta zastupujícího nepřítomného krále. Karel Habsburský proto věřil, že mu Horthy po příchodu do země předá vládu. Admirál Horthy si ale uvědomoval, že by nástup Habsburka na trůn vedl pravděpodobně k invazi vojsk Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a Karla v obou případech odmítl.

NUCENÝ EXIL

Obě neúspěšné výpravy Ottova otce ovšem vedly z rozhodnutí dohodových mocností k nucenému exilu celé rodiny na vzdáleném atlantickém ostrově Madeira, jenž náleží Portugalsku. Zde bývalý císař a poslední český (i když nekorunovaný) král Karel v roce 1922 v chudých podmínkách zemřel na zápal plic a byl pohřben. Zita s dětmi hledala přívětivější exil než na vzdáleném ostrově v Atlantiku a nakonec ho našla v severobaskické rybářské vesničce Lequeitio v bývalé rezidenci jedné ze španělských královen.

Otto se smrtí otce stal v deseti letech hlavou rodiny – do svých osmnáctin ovšem pod opatrovnictvím své matky, bývalé císařovny Zity. Tato velmi cílevědomá žena dbala na Ottovo vychování podle starého způsobu a přání jeho umírajícího otce, takže se Otto naučil jazyky hlavních národů bývalé říše, včetně češtiny, a maturitu složil ve Španělsku podle starých rakouských i uherských osnov. Následovala studia na univerzitě v belgické Lovani. Ottův pobyt v Belgii povolil tamní král až na žádost jeho matky Zity.

Ottova ambiciózní a důsledná matka vůbec hrála v těchto letech velmi důležitou roli. Ještě než se v roce 1930 Otto naplno ujal vedení habsburského domu, podařilo se jí například získat pro něj podporu všech rakouských i maďarských monarchistických skupin. Otto univerzitu v Lovani absolvoval v roce 1935 v oboru politických a sociálních věd po obhájení závěrečné práce na téma zvykového a kodifi kovaného dědického práva v rakouských zemích. V době Ottova absolutoria už ale v Německu vládl Hitler a jeho spády směrem k připojení Rakouska oživily naděje Otty na rakouský trůn.

Otto navštívil v té době Berlín, když zde sbíral prameny pro svou vysokoškolskou práci, a setkal se s německým prezidentem Paulem von Hindenburgem, který si jako přesvědčený monarchista vzal na jejich schůzku všechna rakousko-uherská vyznamenání. Nabízené setkání s Hitlerem ale odmítl.

ŠANCE NA TRŮN

Pravicový, protinacistický autoritativní režim v tehdejším Rakousku koketoval s myšlenkou na návrat Habsburka, jenž se vždy profiloval jako hlasitý odpůrce nacistů a jejich snah o připojení Rakouska k Německu, tzv. An schluß. V Rakousku se ve třicátých letech začala zvedat vlna Ottovy popularity. V roce 1931 mu jedna z tyrolských obcí udělila čestné občanství a po několika letech již takových obcí v celém Rakousku byly 1603. Vláda následně zmírnila protihabsburské zákony a uvažovala dokonce o restituci majetku. To vše velmi kriticky sledovali nacisté, kteří se báli, že by se Otto mohl stát symbolem odporu proti začlenění Rakouska k Německu.

Otto se proto tehdy po poradě s rakouským kancléřem Schuschniggem, s nímž vedl tajná jednání ve Švýcarsku, rozhodl do Rakouska zatím nepřijet, protože by to jistě Hitler vzal za záminku k jeho okupaci. Rakouští monarchisté dokonce dodnes věří, že pojmenování Hitlerova plánu na připojení Rakouska jako „Akce Otto“ se inspirovalo právě jménem habsburského politika.

Otto se ještě na jaře 1938, těsně před Anschlußem, nabídl jako člen rakouské vlády, která by usmířila pravici se socialisty a zabránila nástupu nacistů. To mu však přineslo již jen ještě větší nenávist ze strany nacistů, a dokonce následné odsouzení jako vlastizrádce. Nacisté dokonce při okupaci Belgie v květnu 1940 mezi první cíle bombardování zařadili také zámek Ham, kde Otto v té době žil. Rychle se proto přesunul do Francie a po její kapitulaci přes Portugalsko do zámoří. V tomto období jako jediný rakouský politik veřejně protestoval proti tomu, co nazýval okupací Rakouska. Publikoval v tomto duchu články ve světových médiích a lobboval u světových politiků.

JEDNÁNÍ S ROOSEVELTEM

Zbytek války prožil Otto ve Spojených státech, kde se snažil pokračovat v boji za samostatné Rakousko. Při osobních jednáních s americkým prezidentem F. D. Rooseveltem přišel s myšlenkou na vytvoření rakouského vojenského oddílu, což bylo následně realizováno a jeho tři bratři – Felix, Karel-Ludvík a Rudolf – dokonce byli prvními, kteří se do jednotky začleněné do americké armády přihlásili. Následně chtěl Otto v USA ustavit rakouskou exilovou vládu, ale narazil na odpor rakouských exilových socialistů, již se báli jeho vlivu. Přesto vytvořil silnou skupinu rakouských emigrantů, v jejímž rámci spolupracoval třeba se světoznámým a v Praze narozeným spisovatelem Franzem Werfelem.

Během konference v kanadském Quebeku ho přijal také britský premiér W. Churchill, jehož Otto přesvědčoval o nevhodnosti myšlenky, že by Rakousko mělo být po válce rozděleno na sovětský a západní sektor. Existuje dokonce teorie, že Churchill uvažoval o možnosti dosadit Habsburka do čela maďarské vlády, která by zabránila nástupu komunistů v této zemi, nebo mu určit roli v možném projektu jihoněmecké federace, jež by zahrnovala Bádensko, Bavorsko, Rakousko a Maďarsko. Otto skutečně byl v kontaktu s maďarskou vládou a komunikoval s ní o možnosti, že by vystoupila ze spojenectví s Hitlerem, ale tato akce neskončila úspěchem. Stejně tak Otto nakonec neuspěl v přesvědčování Spojenců, aby Rakousko po válce neokupovali.

MONARCHISTICKÁ STRANA

Po osvobození Rakouska se svými bratry přijel do Tyrolska a po více než čtvrtstoletí vstoupil na rakouskou půdu. Tyrolskou metropoli Innsbruck si nevybrali náhodou, protože Tyrolsko bylo vždy hlavní baštou rakouského monarchismu. Otto zde chtěl vybudovat silnou monarchistickou politickou stranu a vyvolat referendum o návratu monarchie. Politickou činnost mu ale rychle zakázal sovětský okupační komisař. Nová rakouská vláda, v jejímž čele stál socialista a příznivec Anschlußu v roce 1938 Karl Renner, rychle obnovila protihabsburské zákony, a tím i zákaz Ottova vstupu do Rakouska. Otto přesto v zemi zůstal až do ledna 1946, kdy vliv centrální vlády dospěl až do francouzské okupační zóny, v níž se nacházel tyrolský Innsbruck.

Pokus o návrat k rakouské monarchii nevyšel, ale objevila se šance na jiný trůn. Někteří poradci španělského diktátora Franka uvažovali v šedesátých letech o Ottovi jako o možném španělském králi, který by se ujal vlády po diktátorově smrti. Jejich plán postavený na faktu, že Habsburkové v minulosti dlouho Španělsku vládli, ale nikdy nepřerostl úroveň úvah. Otto navíc o tento scénář neměl velký zájem, a naopak dospěl k přesvědčení, že pro naplňování jeho politiky bude prospěšné, pokud se vzdá nároků na trůn a bude moci působit v Rakousku.

V roce 1961 se proto oficiálně vzdal příslušnosti k „domu habsburskému“, a tím i nároku na trůn, aby mohl podle protihabsburských zákonů vstoupit do Rakouska. Vláda ve Vídni se však dalších šest let přela o to, zda mu přesto povolí návrat do rodné země. Bouřili se proti tomu zejména socialisté, kteří nejprve prosadili, že mu byl vydán rakouský pas, ovšem platný pro všechny země s výjimkou Rakouska. Až nástup vlády bez účasti socialistů znamenal v roce 1966 zelenou pro Habsburkovu cestu do Rakouska, protože vládní lidovci neměli s jeho příjezdem problém. Jedenatřicátého října 1966 ho ale při první cestě do Rakouska „vítaly“ desetitisícové protestní demonstrace socialistů a odborářů.

Již v roce 1949 se Otto seznámil v Domově pro maďarské uprchlíky v Mnichově s německou šlechtičnou Reginou Sachsen-Meinigenovou, která zde pracovala jako dobrovolnice Charity. V květnu 1951 se s ní oženil stylově v Nancy – hlavním městě Lotrinska, jež bylo historicky od sňatku Marie Terezie s Františkem Lotrinským spjato s habsburskou dynastií. Manželé spolu měli sedm potomků, nejprve pět dcer a po nich také dva syny.

UROZENÝ EUROPOSLANEC

Otto se nadále věnoval hlavně podpoře evropského sjednocování a stál v čele konzervativně katolické Panevropské unie, jež propagovala integraci starého kontinentu. Členem Panevropské unie se stal již v roce 1936, když se seznámil s jejím zakladatelem – šlechticem sídlícím v Poběžovicích na Domažlicku, Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergim. V roce 1973 převzal Otto po zakladateli předsednickou funkci. Svou proevropskou politickou činnost sám popsal slovy: „Při všem, co jsem dělal po celý svůj dlouhý život, zůstala monarchistická myšlenka podřízena vyšším ideám. Nejprve boji proti totalitnímu nacionálnímu socialismu, pak myšlence sjednocené Evropy ... Věřím, že moje práce pro Evropu plně odpovídá tradicím mé rodiny, která byla evropskou rodinou v tom nejryzejším smyslu slova.“

Od roku 1950 stál Otto v čele jím založeného madridského institutu CEDI – Centre Européen de Documentation et d’Information (Evropského dokumentačního a informačního střediska), jenž propagoval myšlenky evropského sjednocení v konzervativně katolickém balení a kritizoval myšlenky komunistické.

VILA AUSTRIA

Otto získal také německé občanství, protože žil v jižním Bavorsku na zámku Villa Austria v Pöckingu u Starnberského jezera. Jeho tamní sídlo se stalo oblíbeným cílem výprav z nedalekého Rakouska.

V roce 1979 byl zvolen za bavorskou konzervativní Křesťanskosociální unii (CSU) poslancem Evropského parlamentu a zasedal v něm dalších dvacet let. Jeho politické směřování se vyznačovalo výraznou kritikou komunismu, jejž považoval za neslučitelný se západní civilizací. Sovětský svaz tehdy veřejně označoval za poslední evropskou koloniální říši. V roce 1989 spoluorganizoval na maďarsko-rakouské hranici nedaleko města Šoproň akci nazvanou Evropský piknik, při níž několik stovek občanů komunistické Německé demokratické republiky (NDR) přešlo hranici na Západ. Za to se mu dostalo ostré kritiky posledního komunistického pohlavára v čele NDR – Ericha Honeckera. V roce 1997 Otto předsedal jako nejstarší člen volebnímu zasedání Evropského parlamentu. Po odchodu z aktivní politiky se věnoval přednáškové a publicistické činnosti. Popularitě se těšil zejména v Rakousku a Maďarsku, zatímco u nás pohled na něj kromě tradičních názorů na Habsburky ovlivňovaly jeho čilé kontakty se sudetskými Němci. V roce 2007 se vzdal úlohy hlavy habsburského rodu, kterou převzal jeho nejstarší syn Karel.

SRDCE DO MAĎARSKA

Také Ottova poslední cesta se odehraje podle staré rodové tradice. Jeho tělesné ostatky budou 16. července uloženy do vídeňské Kapucínské císařské hrobky, kde odpočívají habsburští panovníci s výjimkou Ottova otce, jehož hrob se Otto rozhodl ponechat na Madeiře.

Spolu s tělem Otty Habsburského bude do habsburské hrobky přenesena i rakev jeho manželky, saské šlechtičny Reginy, která zemřela v roce 2010. Pochováno zde ovšem nebude Ottovo srdce, jež bude opět podle rodinné tradice odděleno a pochováno o den později v maďarském benediktýnském klášteře Pannonhalma nedaleko města Győr (Ráb).

Při vídeňském Ottově pohřbu proběhne opět a možná naposledy starodávný habsburský rituál, kdy herold kráčející v čele pohřebního průvodu zaklepe na dveře kapucínského kláštera a od kapucínského mnicha se mu dostane otázky: „Kdo si žádá vstup?“ Herold odpoví: „Jeho císařské a královské Veličenstvo František Josef Otto Robert Maria Antonín Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, královský princ Uherska.“ Mnich zareaguje: „Toho neznáme,“ a zopakuje otázku. Herold zesnulého představí krátkým jménem i tituly, ale mnich ho znovu odmítne. Až na třetí mnichův dotaz, kdo si žádá vstup, herold pojmenuje zesnulého slovy: „Prostý hříšník Otto.“ Teprve v tu chvíli se pro Ottovu rakev otevřou dveře starobylé habsburské hrobky.