Aj Wej-Wej: Světově proslulý čínský rouhač se vztyčeným prostředníčkem
Byl nezvěstný. Skoro tři měsíce. A když pak Aj Wej-wej, čínský světově proslulý (nikoli však v Číně proslulý) umělec, architekt, aktivista a spoluautor olympijského stadiónu Ptačí hnízdo, vyšel do tmy, poprvé nezvedl prostředniček. Poprvé zpoza modrých vrat svého domu, kde na něj po jeho propuštění čekali reportéři, neřekl nic ve smyslu: „Fuck you motherland!
Přitom tenhle vzkaz se stal téměř značkou tohoto umělce – rouhače s vizáží Buddhy. Čínským úřadům jej posílal v různých obměnách, s každým svým dalším uměleckým kusem. Navzdory tomu se dlouhou dobu zdálo, že je na rozdíl od Číňanů, kteří mizeli a mizí v lágrech (včetně letošního nositele Nobelovy ceny míru Liou Siao-pa) překvapivě nedotknutelný. Jenže, jak praví stará čínská pravda: člověk není ve vězení, dokud není zatčen.
Ptačí hnízdo
A takové zatčení může potkat i tvůrce chlouby Pekingu, Ptačího hnízda, olympijského stadiónu v přepočtu za osm miliard korun, který pojme přes 90 tisíc diváků.
„Byl to jen falešný úsměv Číny,“ s těmito slovy se Aj Wej-wej od svého životního díla distancoval. Když je spolu se švýcarskými architekty Jacquesem Herzogem a Pierrem de Meuronem budoval, naivně se prý domníval, že se Čína otevře světu. Anebo se spíš chtěl domnívat a pustil se do toho hlavně „proto, že miluje design“. Jenže olympijský stadión z roku 2008 se podle svého tvůrce stal nástrojem komunistické propagandy.
„A s tím jsem nechtěl mít nic společného,“ řekl Aj Wej-wej, syn slavného otce, čínského básníka Aj Čchinga, jenž byl po jistou dobu přítelem Mao Ce-tunga. I jeho otec kdysi pochopil, že se stal jako největší z novodobých čínských lyriků tváří propagandy, a za toto prozření zaplatil lety žalářování, vyhnanství, celé desetiletí pak čistil veřejné záchody.
Jména na zdech
Od té doby Aj Wej-wej v rozhovorech říkal, že bezpečnost v Číně nikdo nikomu nezaručí, že se tu lehce nad člověkem nenávratně zavře voda, pokud překročí onu neviditelnou hranici toho, co čínské úřady ještě snesou a co už ne. Přesto se začal jako architekt pídit po tom, proč při zemětřesení roku 2008 popadaly budovy školy v S’-čchuanu. Zjistil, jak byly zfušované. Ptal se, proč úřady nezveřejnily jména obětí. Se skupinou dobrovolníků vypátral jména více než pěti tisíc dětí a ta pak nechal napsat i s daty jejich narození na stěny svého ateliéru.
Čínská policie jej osočovala, že po školácích pátrá, protože je špiónem USA (v 80. letech žil v New Yorku, kde měl pověst gamblera, hráče, a už tehdy talentovaného umělce). Pro výstrahu jej zbili. Aj Wej-wej kolem sebe shromáždil pár kameramanů a zahraničních zpravodajů a vydal se učinit v Číně nevídané – šel si na policejní stanici postěžovat na hrubé zacházení. Když na jeho dům namontovali bezpečnostní systém, který monitoroval veškeré návštěvy, vystavil ve světových galeriích tytéž kamery, avšak umělecky vyvedené v bílém mramoru.
Po těchto „provokacích“ se ukázalo, že dosud poměrně úspěšný a finančně zajištěný umělec Aj Wej-wej jaksi nemá v pořádku všechna razítka a že mu snad i chyběla nějaká ta povolení ke stavbě rozlehlého ateliéru v Šanghaji, jejž budoval dva roky. Přijely bagry.
Aj Wej-wej se na zbořeniště dostavil se stavitelskou helmou a kamerou. „Taky se bojím, ale když se člověk zlu nepostaví, stává se zlo mocnějším,“ řekl na videozáznamu.
Reportérovi Evanu Osnosovi pak vyprávěl, jak se baví, když ho někdo sleduje. Jeho oblíbeným kouskem je, že na agenty tajné bezpečnosti volá policii … Předstírá při tom, že netuší, kdo je mu v patách (snad ne nějaká mafie?), takže vlastně nutí příslušníky jednotlivých složek čínského aparátu, aby se se sebou „navzájem seznámili“.
Světlo v temné místnosti
Twitter se pro Aj Wej-weje stal stejným objevem, jako byl pro svět čínský vynález knihtisku, hedvábí a střelného prachu dohromady. „Poprvé za tisíc let mohou Číňané zakoušet, co to je svoboda projevu. Twitter se stal součástí mého života tak, jako je jím umění. Dává mi naději, je jak světlo v temné místnosti.“ Od té chvíle Aj Wej-wej, jehož jméno v čínských internetových vyhledávačích neexistuje, našel za pomoci jistých kybertriků svou díru do světa. Tunel, jehož prostřednictvím posílal svým sedmdesáti tisícům fanoušků až sto vzkazů denně. A díky němuž se stal „disidentskou shooting star“, za níž míří štrúdly zahraničních novinářů. „Pořád se jich ptám, proč nedělají rozhovory s někým jiným, bylo by to pro mě bezpečnější. A taky – nerad se opakuju,“ stěžoval si naoko.
To už se ale blížila jeho výstava So Sorry v Mnichově. Budovu německé galerie nechal Aj Wej-wej polepit školními taškami, takovými, které viděl mezi troskami škol v S’-čchuanu. Poskládal je tak, že vytvářejí vzkaz psaný v čínštině: „Sedm let jsem na tomto světě žila šťastná.“ Tu větu mu řekla po zemětřesení matka jednoho ze zasypaných školáků … vysvětloval v Mnichově k nelibosti čínských soudruhů Aj Wej-wej.
Nedlouho poté čínský umělec v Mnichově zkolaboval. Krvácel do mozku, podle německých specialistů to byl zřejmě následek bití. Ještě v nemocničním andělíčku, napojený na přístroje, vzal do ruky mobil. Vyfotil se s ovázanou hlavou a napřaženým prostředníčkem a poslal po Internetu čínským soudruhům z nemocniční postele další pozdrav.
Slunečnicová semínka
Ťing-te-čen na východě Číny, nějakých tisíc kilometrů od Pekingu, je světovým hlavním městem porcelánu. Vyrábí se tu už dva tisíce let. Po staletí tu muži dobývají kámen v dolech, pak jej drtí a zpracovávají, ženy trpělivě sehnuté, se štětci v rukou malují. Aj Wej-wej si tu objednal 150 tun porcelánových slunečnicových semínek. Sto miliónů kusů. Na každé z nich Číňanky z Ťing- -te-čenu ručně namalovaly tři čtyři tmavé proužky. Celkově se na zakázce podílelo 1600 místních kumštýřů.
„To množství je nad lidskou představivost. Akorát ti lidé nechápou, na co to je. Když jim řeknu, že na výstavu, nerozumějí tomu,“ řekl Aj Wej-wej reportérovi BBC, když spolu procházeli prosté domácnosti tvůrců ťingtečenského porcelánu.
Bílé pytle plné malovaných slunečnicových semínek pak odcestovaly do Londýna, do turbínové haly bývalé elektrárny Tate, z níž Britové vytvořili jednu z nejslavnějších galerií planety. Jako koberec pokryly její podlahu, návštěvníci se po nich mohli procházet … mohli i propadnout pokušení vzít je do dlaní a promnout mezi prsty. (Tedy dokud to galerie nezakázala s odvoláním, že se halou víří porcelánový prach, jenž může být zdraví škodlivý.)
„Jsem Číňan, narodil jsem se šest let po Maově smrti. Mao byl slunce, generace našich rodičů slunečnice a my jsme jejich semínka … Vypadáme jeden jako druhý, ale naše síla je v té mase,“ komentoval výstavu jeden z návštěvníků. Aj Wej-wej nechal příchozí, ať si jeho jemnou a zároveň krutou poetiku přeberou sami – pokud on mluvil o čínské mase, pak o té loajální. Když letos kvůli své ostentativní neloajalitě v dubnu zmizel, objevil se na Tate obří transparent: „Propusťte Aj Wej-weje!“
Krotký Aj Wej-wej
Bylo to letos třetího dubna. Sebrali ho na letišti v Pekingu. Chtěl prý odletět do Hongkongu a zřejmě pak emigrovat do Německa (ačkoli pár dní před tím, než si pro něj přišli, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung řekl, že emigrace je pro něj tou poslední variantou). Na svůj blog ještě stačil napsat: „Co mi mohou udělat? Nic víc než mě ztrestat, zavřít mě nebo se mě pokusit vymazat ze světa … ale chybí jim fantazie, schopnost radovat se a létat.“ Pak se po něm slehla zem.
Po čase byl obviněn z krácení daní a bigamie.
Za propuštění muže, který se nechával fotit s nápisem FUCK na holé hrudi, demonstrovali intelektuálové a umělci z Británie, USA, Češi i Poláci psali petice … Jeho manželka se chodila ptát, jestli žije, pro matku jeho dvouletého dítěte si tajná policie přišla sama. Po víc než osmdesáti dnech jej propustili na kauci, zrovna v době, kdy byl premiér Wen Ťia- -pao na cestě po Evropě.
Když vyšel Aj Wej-wej skoro po třech měsících zase před modrá vrata svého domu, jen opakoval: „Nemůžu mluvit, jsem šťastný, nemůžu vám dát informace, věřím, že chápete. Vím, že jste čekali dlouho.“ Byl pohublý.
„Hlídají ho dvacet čtyři hodiny, sedm dní v týdnu,“ řekl Kacey Wong, jeho známý a umělec, který žije v relativním závětří, v bezpečí v Hongkongu. „Šel v Pekingu do parku s Chiao Chiaem, jenž pro něj dělal videoart, a hned mu čínská tajná služba volala, že tohle není součástí dohody.“ Pokud ji poruší, vrátí se do cely.
Co je součástí té dohody, se moc neví, úřady i Aj Wej-wej o ní mlčí. Nicméně podle umělcovy matky Kao Ťing nesmí opustit Peking a mluvit s novináři. A evidentně má zákaz i na Twitter – zatímco dříve byl on-line i šestnáct hodin denně, teď se neprojevuje. Je v pasti. Je umlčen.
Ačkoli Kao Ťing v televizi NTD řekla, že se o jejího syna v cele „starali dobře, dávali mu jíst, a dokonce sledovali jeho zdravotní stav“, na Internet unikl článek anonymního novináře agentury Sin-chua. Autor v něm tvrdí, že Aj Wej-wej byl mučen tak dlouho, dokud se ke krácení daní nepřiznal. K rychlejšímu doznání prý přispěl i „instruktážní videozáznam“, na němž čínští komunisté právě mučí právníka Kao Č’-šenga. Tento muž se v lednu svěřil agentuře AP s tím, jak jej ve vězení vázali do kozelce, bili nebo jak jej hodili do řeky. A také, že zažil další věci, o nichž není schopen mluvit.
Informaci, zda podobný osud stihl i umělce se zdviženým prostředníčkem, se dosud nikomu ověřit nepodařilo. Kdo by však při pohledu na pohublého Aj Wej- -weje s náhle uhýbavým výrazem věřil, že ho to gesto „fuck you motherland“ zrovna ve vězení přestalo bavit? Že se jen nerad opakuje?
