Tomáš Holý: Populární dětský herec, jehož život předčasně ukončila záhadná autonehoda
Jen díky němu české děti už odmala vědí naprosto přesně, jak vytrhnout velrybě stoličku a jak dostat tatínka do polepšovny. Přírodu jsme spolu s ním poznávali pod Jezevčí skálou, na pytlácké stezce a za trnkovým keřem – jenže pak ho přestalo herectví zajímat a on přestal zajímat nás. Jenže na jaře v roce 1990, se všechno změnilo: dětská herecká hvězda Tomáš Holý (17. března 1968 – 8. března 1990) umírá za volantem v zatáčce za severočeskou obcí Kytlice. Mladý student práv se nedožil svých dvaadvacátých narozenin.
Člověk by řekl, že se na něj časem zapomene – poslední ze svých osmnácti rolí odehrál roku 1981, pak se vrhl na gymnaziální studia a posléze na práva a slehla se po něm zem. Jenže to by televizní stanice nesměly všechny snímky, jež Tomáš Holý rozzářil, reprizovat o sto šest a my bychom museli přestat nostalgicky vzpomínat na pohádku mládí, která se sice nikdy nevrátí, ale již chlapeček, na filmovém plátně ve svém pyžamku sebejistější než mnozí jeho kolegové a kolegyně v uniformách a kostýmcích, tak dobře reprezentuje.
Další velkou roli v hercově posmrtné popularitě hraje Holého slavná expřítelkyně Lucie Bílá, která se ze své lásky k Tomášovi už tolikrát vyznala. A ještě jeden faktor tu je – nikdo vlastně přesně neví, jak se tragédie smrti Tomáše Holého udála. Počátkem března 1990, necelé čtyři měsíce po Listopadu, se lidé zajímali hlavně o znovuvzkříšení demokracie de iure i de facto, politika naprosto (a právem) ovládla veškerá média a o hercově úmrtí vyšlo jen několik noticek.
Zřejmě jediný člověk, jenž ví, co je pravda a co legenda, je Holého maminka Marie, která se o kariéru svého jediného dítěte zodpovědně starala a buď ona, tatínek, nebo dědeček doprovázeli sedmi- až třináctiletého Tomáše na natáčení. Klid jejího bytu na hranici mezi Pankrácem a Nuslemi však novináři ve věci smrti jejího syna nikdy nenarušili – a tak by to mělo také zůstat.
První zatáčka
Kytlicko je nádherná slavobrána otevírající cyklistům, lyžařům a poutníkům cestu do Lužických hor. V tomhle mimořádném kousku světa, poznamenaném jako velká část Sudet hospodářskou krizí sklářského průmyslu a někdejším divokým odsunem Němců, se zalíbilo spoustě umělců z Prahy. Chalupy po hutnících si v severočeských Kytlicích nebo poblíž koupili „Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský“, spisovatel Jan Ryska, Miroslav Horníček, rocker Aleš Brichta a spousta dalších.
Tomáš Holý, v té době již aspirant na akademickou hodnost v oboru práv, sem jezdíval taky. Měl tu partu kamarádů, jimž se už dávno jevil jako úplně normální kluk, skromný a uzavřený, který s dětskou hvězdou neměl už vůbec nic společného – tak na něj aspoň vzpomíná Petr Kaisler, jeho vrstevník ze sousední obce Polevsko. Vlaďka Zahradníková, někdejší manželka zpěváka Aleše Brichty a kytlická víkendová rezidentka, poodkrývá legendu Holého úmrtí: „Vždycky se tu prý děsně zmazali a jezdili na diskotéky do Nového Boru. Ten večer byl Tomáš asi s mladým Čiperou, Pražákem, jehož rodiče tu mají chatu, a vzal mu klíčky od auta, že bude řídit.“ Škodovka ale skončila ve stromě, kamarád v nemocnici a Tomáš … „Nikdy jsem ho neviděl, ale vím, že se zabil nějakých dvě stě metrů od naší chalupy,“ říká mi Brichta sám.
„Tomáš Holý se zkrátka stal ideálem, roztomiloučkým klučinou, kterému mírně odstávají uši a oči hoří milión a jednou čertovinou; neposedou, co zvládne každou situaci s odzbrojujícím úsměvem, idolem mnoha maminek a tatínků, kteří toužili, aby i ten jejich capart byl takový slaďounce okouzlující a slavný.“ (Filmový kritik Jaroslav Sedláček pro měsíčník Cinema, 1998.)
„Je to v kopci, kterému říkáme Tannenberg, první zatáčka, když vyjdete nad Polevsko. Na pravé straně visí dodnes na stromě kříž,“ popisuje pomníček často ozdobený umělými i živými květinami paní Kamešová z místního koloniálu, která ví všechno, i když v Kytlicích v době Holého bouračky nebydlela. Křižovatku na Tannenbergu, který je známý hlavně díky skvělým běžeckým trasám, co tu začínají, líčí paní Kamešová jako místo odchodů ze světa, nedobrovolných i dobrovolných: „Je to asi rok, co to kousek nad Tomášem, takových čtyři pět stromů, napral do jednoho z nich jedenatřicetiletej kluk. Měl štěstí, bylo na místě po něm. Rozeslal všem dopisy, chtěl se zabít. Teď se aspoň občas rozsvítěj svíčky i u Tomášova pomníčku.“
Dost voraženej
„Víš, jak vytrhnout velrybě stoličku? Sestrojíš mořský jeřáb, víš, dáš velrybě vagón algeny, načasuješ nálož dynamitu – tři, dva, jedna, bum!“ Takhle si pamatujeme Holého nejlíp, jako rozumbradu a raubíře, který neohroženě leze v horolezeckém sedáku po příkré pískovcové stěně a zároveň je s dalekohledem v ruce schopen působit, jako by nepozoroval srnky pod Jezevčí skálou, ale vlastní budoucnost … V tomhle duchu na něj vzpomíná třeba režisér Miroslav Sobota, jenž s Holým roku 1978 natočil televizní komedii Babička je ráda: „Tomáš byl dost voraženej. Točil jsem s ním, když už byl v plné slávě a působil prakticky jako profesionální herec. Jednou přišel Vláďa Menšík, kterého mimochodem v diskusích Tomáš málem přebil, jak byl drzej, a malej se ho ptá: Hele, prosím tě, kolik máš na knížce?“
V mnoha ohledech byl rošťák i v dětství opravdu dospělý, a nešlo jen o pracovní vytížení a skutečnost, že pobíral solidní honoráře. Když třeba Tomáš natáčel na Srní trojici filmů Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem, byla, jak už tak na Šumavě bývá, příšerná zima. Dostával prý tedy podle vzpomínání pana Jindřicha Dolanského, majitele chalupy, kde se točilo, štamprličky na zahřátí. Že by i kvůli tomu přišel při natáčení Gajerovy trilogie k úhoně? Na Šumavě si totiž školák rozbil hlavu a pokousal ho pes, modřiny a šrámy nepočítaje.
Další věc, jež Tomáše vrhla do života dospělých, byl fakt, že jeho rodiče byli rozvedení. Alespoň tak na to vzpomíná populární režisérka dětských filmů, autorka „Velryby“ a „Polepšovny“ Marie Poledňáková: „Z mnoha situací vím, jak těžce se s tím vyrovnával. Při konkursu jsem hledala dítě rozvedených rodičů, aby bylo schopné pochopit trápení a situace, které bude při natáčení prožívat. Tomáš rozvod rodičů rozhodně popřel! Přesto jsem ho vybrala. Večer jsem mluvila telefonem s jeho maminkou a ta se mě zeptala: Nebude vám vadit, že jsme rozvedení?“
Tomáš a Lucie
Ještě než nejslavnější dětská hvězda, jakou kdy česká filmová scéna měla, otočila klíčkem v zapalování osudové Škody 120, prožívala velkou lásku s rockerkou Hankou Zaňákovou, tehdy už Lucií Bílou. Ta i dnes mluví o svém příteli s nečekanou pietou: „Zamilovat se do takového chlapa nebyl problém. Říkali jsme mu Božský, já a naše partička přátel, dnes už zavedených právníků. Když na něj vzpomínáme, mluvíme o něm, jako by byl někde ve Francii, kde moc toužil aspoň chvíli žít. Jako by se měl každou chvíli vrátit a zas vymýšlet kulišárny.“
Každý z jiného těsta, a přece si výborně rozuměli, jak zpěvačka popsala ve své životopisné knize s názvem Teď už to vím … Možné je všechno. Dokonce spolu bydleli; Bílá dodnes s úsměvem vzpomíná, jak Tomášovi o vánocích v osobním rekordu dokázala ze samé lásky uplést za tři dny černo-zelený pruhovaný svetr. „A pak jsme jeli na silvestra společně vlakem, on byl za hvězdu a podepsal se nějakým dětem, zatímco mě tehdy málokdo znal,“ vybavuje si zpěvačka svou poslední vzpomínku na kluka, který „byl v tramvaji schopný přesvědčit tramvajáka, aby mu svůj vůz prodal – a to už pro něj bylo herectví dávno passé“.
Když se pak Lucie vrátila ze zájezdu na Slovensko, dozvěděla se, že Tomáš Holý už nežije: „Po mém odjezdu trávil Tomáš čas na chalupě se svým kamarádem, který měl přezdívku Šlajch. Ve vesnické hospodě se dohodli, že zburcují další známé a uspořádají pořádný tah. Měli maličko upito, ale Tomáš chtěl mermomocí řídit. V plné rychlosti narazili čelně do stromu. Šlajch měl odřené koleno, Tomáš byl na místě mrtev.“
Pohřeb byl podle Lucie Bílé rychlý, tichý a soukromý. „Nebýt Tomášovy maminky Marušky, jež byla stejně silná jako on, nezvládla bych to. Takhle si pamatuju jen černou tmu a Marušku vedle sebe. Víte, my s Tomášem jsme měli pocit, že se nás statistika netýká, že je život louka, po které můžeme běhat, jak chceme. Pak přišla tahle rána.“
Fenomén Holouš
Tomáš Holý začal hrát v sedmi letech; první angažmá ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ z roku 1976 mu dohodil strýček, jenž byl barrandovským rekvizitářem. Režisér Oldřich Lipský tehdy potřeboval malého kluka pro epizodní roličku – Tomáš si zahrál žáčka, který podá profesorovi místo ředitelského oběžníku ocucaný bonbón, a rozesmál celý štáb a pak i diváky. Následovaly konkursy na další úlohy.
Dokonale bezprostřední, roztomilý, a přitom sebejistý chlapeček od počátku převyšoval své vrstevníky, takže okamžitě dostal role v televizních filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Ať žijí duchové!. Děti tomu „obtloustlému klukovi s kulatou tváří a dlouhými vlasy“, jak na svém prvním konkursu působil na režisérku Poledňákovou, brzy začaly posílat dopisy a hračky, před Tomášovým domem postávaly dvojice holčiček s památníčky. Tak jedinečné bylo jeho hraní, takový se z něj stal fenomén.
„S Tomášem se pracovalo úplně bezvadně, člověk mu nemusel vůbec nic říkat – psychologii rolí měl v sobě. Blížila se mu snad jen Žaneta Fuchsová,“ srovnává malého Vaška s Lucií – postrachem ulice režisér Sobota. „Fuchsové už pak hraní moc nešlo – dětský herec často ztratí bezprostřednost, když se ocitne v pubertě a začne o hraní přemýšlet. Jen z naprosté menšiny se stanou dospělé herecké hvězdy, málokdo dojde tak daleko jako Shirley Temple-Blacková,“ navazuje Miroslav Sobota na přirovnání hojně po užívané v souvislosti s hereckými výkony Tomáše Holého na festivalu v Monte Carlu, kde tehdy získala ceny za nejlepší scénář a režii snímku Jak dostat tatínka do polepšovny Marie Poledňáková.
Ta podle Holého vzpomínání v rozhovorech podporovala Tomáškovu spontaneitu tím, že mu dávala číst scénář až těsně před záběrem. Rovněž ona pozorovala jisté zhoršení jeho hereckých kvalit, které souviselo s dospíváním: „Tomáš Holý byl opravdu výjimečný. Hned v první velké roli ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku prožíval každou situaci a nic nehrál. I po tom, když ho,zkazili‘ režiséři nebo toho věděl o natáčení víc, než by měl, dovedl být před kamerou velmi přirozený.“
Tomáš, který stihl mezi lety 1976 a 1980 natočit sedmnáct snímků a trochu později přidat německý seriál, se o svém herectví vyjadřoval různě. Novinářům sice jako klouček vyprávěl, jak ho baví natáčení, že může dělat vylomeniny a ulejt se ze školy, později už se však na věc díval jinak: „Celé dětství jsem strávil mezi dospělými, a já si přitom toužil hrát s ostatníma klukama. Zatímco oni měli prázdniny, já se musel pořád učit nějakou roli.“
O hereckém vyzrávání toho věděl opravdu hodně – a rozhodl se nepřezrát. Už ve třinácti letech, jako vzorný žák sedmé třídy jazykové školy, měl ve věci své herecké kariéry jasno: „Jako malý kluk jsem se chtěl stát ,tirákem‘, později pilotem, pak veterinářem. Teď vím, že bych se chtěl příští rok dostat na gymnázium, dále na vysokou školu, věnovat se přírodním vědám. Takže s filmem se jako herec asi rozloučím,“ prozradil v rozhovoru pro filmový časopis Záběr.
Abych mohl být spravedlivý
Nakonec to dopadlo všechno jinak – Tomáš místo na DAMU nebo na přírodovědu odešel studovat práva, jimž se věnoval i jeho tatínek. „Snad abych mohl být spravedlivý,“ přiblížil svou motivaci kluk, který měl, možná i díky natáčení Gajerovy myslivecké trilogie ze šumavských hvozdů, duši trampa. Prázdniny trávíval v Suchdole nad Odrou, kde v luzích a hájích chodil s kamarády na čundr nebo se staral příbuznému o šestici koní. Zvířata opravdu miloval – ve vesnické komedii Prázdniny pro psa, posledním českém snímku, kde si tehdy už dvanáctiletý Tomáš zahrál, vedle něj běhal na filmovém plátně i jeho velšteriér Alton.
Stejně tak měl rád i své herecké parťáky: „Chovali se ke mně jako k sobě rovnému, i když tady byl velký věkový odstup,“ řekl třeba o Janě Preissové a Františku Němcovi, svých filmových rodičích z komedií Marie Poledňákové, redaktorům Zemědělských novin z 24. 12. 1986. Preissová mu věnovala milovaný francouzský model hasičského auta, s Němcem pak vytvořil zcela nezapomenutelnou scénku pro jeden z televizních Silvestrů – dodnes se na serveru Youtube.com můžete kochat výměnou šprčka za rodiče a chechtat se, když Holý svému filmovému otci suverénně káže: „Tak milostpán nemá chuť! To bude pěkná ostuda, až dostaneš pumu. Ale já ti to žehlit nepůjdu!“
Režisérka Poledňáková správně usuzuje, že za Holého popularitou stojí nejen jeho roztomilost, ale hlavně dokonalé splynutí s rolí Vaška: „Tomáš představil prototyp malého rošťáka, jehož milovaly děti – nejvíc ty, kterým chyběl jeden z rodičů; ale taky mámy – nejvíc ty, jimž chyběl táta – a tátové, kteří chtěli mít prima kluka. Tomáš byl, je a zůstane něžným, nevtíravým a humorným ztělesněním touhy po úplné rodině.“ Tak si nejspíš budeme Tomáše Holého pamatovat: ne jako dobrého studenta práv, ne jako někoho, kdo tragicky zahynul, ale jako prostořekého rozumbradu Vaška.
