Karel Höger

Věrnost Hitlerovi, věrnost Husákovi - Takto šokoval 11. prosince 2004 titulek v MF Dnes a pod ním archívní snímky z Národního divadla z let 1942 a 1977. Čeští herci na nich hajlují po heydrichiádě a podepisují tzv. Antichartu. Z obou událostí byla detailně otištěna pouze fotografie KARLA HÖGRA. Jaký to paradox! Jeden z největších a lidsky nejcharakternějších českých herců 20. století se totiž za války zapojil do protiněmeckého odboje a později byl komunistickým režimem několikrát šikanován ...

Je na místě připomenout to právě v těchto dnech, kdy od hercova narození uplynulo sto let, což je vhodná příležitost k očištění jeho památky. MF Dnes zveřejnila Högrovy snímky před pěti lety, protože se objevily v knize Heydrich od Jaroslava Čvančary. Redakční článek pak srovnával zneužití populárních umělců vládnoucí mocí jak v protektorátu, tak v komunistickém režimu. Pro mnohého čtenáře to bylo téma nové, přitažlivé i dráždivě sebemrskačské. Věřme, že otištění hned dvou Högrových fotografi í způsobila zlá náhoda, nikoliv zlý úmysl. Naštěstí však paní Eva Högerová, jež pečlivě opatruje manželovu pozůstalost, oslovila redakci Lidových novin a poskytla jí materiály svědčící o hercově dosud neznámé odbojové činnosti. Z nich vyplynulo, že jako kurýr vozil z Prahy na Moravu a opačně šifrované zprávy, což po válce potvrdila partyzánka Julia Táborská; v letech 1943 až 1944 měl krycí jména Kolanda 036 a Eva 036. Finančně pomáhal několika rodinám, jejichž členové se ocitli v koncentračních táborech; uchovával majetek jedné židovské rodiny; pomáhal i spisovateli Františku Kožíkovi, jehož hledalo gestapo, a několik dní ho ubytoval ve svém pražském bytě. Dodejme, že v době války byl herec svobodný a žil s maminkou, která - jak vysvítá z dokumentů - o jeho ilegální činnosti věděla. Riskoval tak svůj i její život.

O ODBOJI NEVYPRÁVĚL

"Manžel mi o své odbojové činnosti moc nevyprávěl. Připadalo mu nevhodné mluvit o tom, že někomu pomáhal," říká dnes paní Högerová. Známý televizní reportér Stanislav Motl, jenž se válečnému období detailně věnuje, vypátral po více než šedesáti letech příbuzné partyzánky Táborské a také zjistil, že Höger nejméně dvakrát tajně navštívil židovské ghetto v Terezíně: "Zjevně tam někomu něco přinesl. Byl to nesmírně statečný i riskantní čin. Kdyby ho tam zadrželi, jistě by se odtud nevrátil." Tyto jeho poznatky se objeví v novém vydání Motlovy knihy Mraky nad Barrandovem. Pokud jde o účast herců na shromáždění v ND, kde byli nuceni projevit "oddanost" Říši, vysvětlení je jednoduché: po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha - od konce května do konce června 1942 - bylo popraveno na sedm set lidí. Neprojevit tehdy vůči Němcům loajalitu rovnalo se smrti. Herců se to týkalo obzvlášť, jak potvrdil v Motlově televizním dokumentu Högrův kolega Luděk Munzar: "Jiřina Šejbalová například vyprávěla, že když se nedostavila na večírek pořádaný Heydrichovým nástupcem K. H. Frankem, přijelo pro ni auto se vzkazem, že pokud s nimi nepojede, brzy ji jiný automobil odveze jinam ..." Proto je nutné vidět snímky herců, kteří byli k účasti na proněmeckých setkáních donuceni, pouze optikou této reality. Bylo by nanejvýš nespravedlivé označit je za zrádce a kolaboranty.

POÚNOROVÝ TREST

Jedenatřicetiletý Karel Höger přišel do pražského Národního divadla v roce 1940 po nabídce šéfa činohry Jana Bora, jenž prý i tak u podpisu smlouvy řekl: "Na Národní divadlo jste ještě moc mladý!" Tak čteme ve vzpomínkové knize Z hercova zápisníku. Höger v ní nejdříve popisuje své dětství a mládí. Narodil se 17. června 1909 v Brně-Králově Poli jako třinácté, nejmladší dítě rodiny, jejímž živitelem byl topič v cihelně. Od dětství hrál loutkové a brzy i ochotnické divadlo, což určilo jeho život. Po maturitě na učitelském ústavu působil na několika vesnických školách a během vojenské služby v Brně absolvoval hereckou konzervatoř; kdo by řekl, že armáda první republiky bude nakloněna múzám ... Nicméně i po vojně chtěl být učitelem. Protože však nebyla volná místa, přijal dočasně herecké angažmá v brněnském Zemském divadle a čekal, až se ozve některá škola. Jaká šťastná náhoda pro českou kulturu, že k tomu nedošlo. Takže u herectví zůstal a na scéně ND se stal novým hereckým idolem. Hrál role milovnické i psychologicky náročné. Brzy se uplatnil i ve filmu: ve válce natočil snímky Za tichých nocí, Turbina či Modrý závoj, po ní vynikl ve filmech Krakatit a Mrtvý mezi živými. Přišel však únor 1948 a náhle poznal nepřízeň osudu: když tzv. akční výbor Národní fronty prověřoval členy ND, hrozilo mu propuštění. Důvod mu soukromě sdělil herecký kolega Stanislav Neumann: "Říká se, že čteš Peroutkův Dnešek a Tigridovy Obzory ..." Šlo o časopisy, které nebyly nakloněny komunistům. Oficiálně mu to však nikdo neřekl. Nakonec místo propuštění dostal dvouletý zákaz filmování a pohostinské hry a po tu dobu měl i o čtvrtinu nižší plat. Tak dávala KSČ najevo svou moc. Teprve když se odvolal k ústřednímu akčnímu výboru Národní fronty, byl mu trest bez omluvy či vysvětlení zkrácen o jeden rok; nejspíš pomohly doklady o odbojové činnosti za války. Tohle vysvětlení zmiňuje kniha Faustovské srdce Karla Högera (Mladá fronta, 1994), která vyšla díky iniciativě hercovy manželky Evy.

SKVĚLÝ WILLY LOMAN

Mnoho Högrových rolí v divadle, filmu či v rozhlase by zasloužilo připomenout. Z těch, jež vytvořil na scéně ND, zmiňme Honzlovo nastudování Tylova Jana Husa, Cyrana v režii Františka Salzera, role v Langrových Jiskrách v popelu či ve dvou Radokových inscenacích - Loupežník a Podzimní zahrada. Zaskvěl se v pěti představeních režiséra Otomara Krejči: Podivín, Srpnová neděle, Strakonický dudák, Racek, Křišťálová noc. Vrcholný a nezapomenutelný výkon podal v Millerově hře Smrt obchodního cestujícího režírované Jaromírem Pleskotem jako cesťák Willy Loman. Kvůli této roli odřekl dokonce Hamleta; toho pak hrál Radovan Lukavský. Nicméně teatrolog Vladimír Justl se domnívá, že po Lomanovi, kterého hrál téměř sedm sezón na přelomu 50. a 60. let, dostal v Národním divadle příliš m

BOJ S ŘEDITELEM

V období nejtužší politické normalizace, v letech 1969 až 1978, byl novým ředitelem Národního divadla jmenován operní pěvec Přemysl Kočí (1917-2003), oddaný člen KSČ. S Högrem si politicky ani lidsky nepadli do oka. Kočí to ve své knize Dobrý den, živote (vyšla roku 2000) líčí v souvislosti s inscenací Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti:



... Na samém prahu normalizace Höger improvizoval dialogy své role kuráta s Kuráží (tu hrála Dana Medřická, pozn. red.) se zřejmými a lehce "průhlednými" invektivami proti okupační moci. Na premiérách vždy bývali zástupci státních a stranických institucí, přičemž Höger si s Danou zajistili u našich pokladních první dvě řady v parteru pro své přátele a obdivovatele, kteří při každé narážce působili jako klaka a v hledišti vyvolávali smích, potlesk - leč i pohoršený neklid. A Höger svoji politicky vyostřenou ironii stále stupňoval. Někdo by třeba řekl, že byl statečný, ale snažte se laskavě vmyslet do úlohy ředitele uměleckého ústavu. Dostal jsem vynadáno z ÚV, sám jsem vyčinil režiséru Kačerovi i šéfu Prokošovi, ale nebylo to nic platné. Provokace se opakovaly. Nakonec jela Matka Kuráž na festival do Itálie a poté byla stažena z repertoáru. Höger a bohužel i Dana dostávali potom po několik let méně úkolů. (Konec citace)

"Manžel ovšem až do konce života," dodává dnes paní Högerová.

NĚKOLIK JOBOVEK

Vraťme se ještě k jeho další nelehké životní situaci. Od roku 1945 učil budoucí herce - nejdříve na pražské konzervatoři, později na DAMU a FAMU. U žáků byl oblíben, vychoval desítky výrazných osobností. Avšak na počátku roku 1971 došlo na FAMU k revizi úvazku pedagogů, čímž se počet Högrových vyučovacích hodin snížil na polovinu. Koncem téhož roku se pak situace pod vlivem začínající politické normalizace ještě zkomplikovala, takže sám podal výpověď; navíc, aby umlčel pár zlých hlasů, že učil kvůli penězům, vrátil dva platy. Po čtvrtstoletí učitelské práce, již měl tak rád. Zároveň se ale již blížila další jobovka v podobě dopisu ředitele Kočího z 8. února 1972:





Vážený soudruhu!

Upřímně se Vám omlouvám, že v době, kdy jsem Vás jmenoval členem umělecké rady činohry, jsem si neuvědomil, jak jste zaneprázdněn svou uměleckou činností nejen v Národním divadle, ale i ve filmu, televizi, rozhlase a Supraphonu, a proto také velmi unaven a fyzicky vyčerpán.

Věřím, že si potřebujete odpočinout, protože jsem si sám všiml Vašeho vynechávání paměti v Maškarádě a Vašeho relaxování při monologu dědečka ve Furiantech. Jmenování do umělecké rady činohry jste sice přijal, její práce se však ani jednou nezúčastnil. Proto Vás tohoto členství zprošťuji.

I mně jako Vám leží na srdci, abychom si dlouho uchovali umělecké osobnosti pro práci v Národním divadle v plné jejich svěžesti a vrcholných tvůrčích silách. Proto laskavě počítejte s tím, že v zájmu plné koncentrace na práci v ND nebude možné až na další Vám povolovat žádnou mimodivadelní činnost. V tomto smyslu podávám návrh uměleckému šéfu činohry a uvědomuji naše státní umělecké instituce.

S přáním načerpání dalších sil i dobrého zdraví Vás pozdravuji.




Přemysl Kočí
Jak bezmocně si musel připadat třiašedesátiletý herec plný tvůrčích sil nad řádky tvářícími se přátelsky a zároveň i ironicky jedovatě. Přitom pro neúčast na zasedání umělecké rady činohry měl pádné důvody: termíny jednání se vždy na poslední chvíli měnily a on měl již jiné pracovní závazky. To však ředitel nepotřeboval slyšet. Navíc když Kočí sděloval institucím zákaz Högrovy mimodivadelní činnosti, uváděl termín - srpen 1972. Jemu samotnému to však zamlčel a ponechal ho v nejistotě. Msta ředitele-normalizátora, třeba jen za roli kuráta v Matce Kuráži, byla tak zjevná.

RYCHLÝ SLED UDÁLOSTÍ

V letech 1968 až 1976 nastudoval na naší první scéně pouze dvanáct rolí. Naposledy tu hrál 29. března 1977 v Gogolových Mrtvých duších. Poté čekala budovu Národního divadla velká rekonstrukce. Že to bude jeho poslední představení ve zlaté kapličce, nikdo nemohl tušit. Leč zvolna se kupily další osudové události: v lednu to byla smrt jeho bratra Rudolfa a krátce nato účast na setkání osobností kulturního života v Národním divadle, kde Jiřina Švorcová přečetla provolání československých výborů uměleckých svazů, nazvané Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru; později známé jako Anticharta. Podpis znamenal automaticky vyjádření loajality komunistickému režimu a zároveň odmítnutí textu disidentské Charty 77. "Vybavuji si, jak manžel ten den přišel zamlklý domů. Hned jsem věděla, že ho potkalo něco zlého," vzpomíná paní Högerová. Herec, stejně jako většina přítomných v ND, podepsal proti své vůli něco, s čím vnitřně nesouhlasil; někteří, jako například Jan Werich, pak tvrdili, že podepsali prezenční listinu.

Osud však rychlými kroky pádil skrytě dál. Když koncem dubna potkal kolegyni Vlastu Fabianovou, kterou právě vyzval ředitel Kočí k odchodu slovy, že "v tomto divadle si už nezahraje", rozhodl se k solidárnímu podání výpovědi, o níž sám již delší dobu uvažoval. Na ředitelství ji odevzdal 2. května dopoledne a odpoledne natáčel nově vznikající televizní seriál Nemocnice na kraji města, v němž měl roli primáře Sovy. Večer si šel dříve lehnout, protože cítil únavu. Když mu nebylo lépe ani druhý den, zavolala jeho paní známého internistu, jenž ho odvezl do nemocnice na Karlově náměstí, kam čas od času chodíval se srdcem na kontroly. Následující den, 4. května, mu manželka přinesla do nemocnice pár věcí a uslyšela od něj, že si tu poleží jen pár dní. Leč krátce po návratu domů jí lékaři telefonovali, že manželův stav se náhle zhoršil. A pozdě večer následovala zdrcující zpráva o jeho skonu.

NEMÁME NOVÉ HÖGERY

Odchod Karla Högra těžce zasáhl nejen divadelníky či filmaře, ale i milióny jeho obdivovatelů. Jeho kultivované herectví bylo civilní a nezpochybnitelné, protože nikdy nepřestával být sám sebou. Disponoval jemným a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, přímo stvořeným pro rozhlasovou četbu či pořady pro děti. Nezapomenutelné je jeho ztvárnění Večerníčků, mj. Čtvrtkova loupežníka Rumcajse, Ladova Kocoura Mikeše, Čapkovy Pohádky o pejskovi a kočičce. Byl milovníkem českého jazyka, jak svědčí jeho kniha Z hercova zápisníku, v níž popis mladých let snese nejpřísnější literární měřítka. Pokračovat v memoárech ve stejném duchu však odmítal: o řadě lidí by nemohl napsat pravdu a lhát nechtěl. V kulturní paměti národa tak zůstane trvale zapsán jako navýsost slušný člověk a jeden z největších českých herců. To potvrzují i slova režiséra Jiřího Krejčíka: "Česká herecká kvalita proti časům minulým hodně poklesla, už tu není kvalita Štěpánka či Högra a celé té velké herecké garnitury."