Michael Kocáb: Muž mezi hudbou a politikou, který řídil odsun sovětských vojsk
Vždy se pohyboval mezi hudbou a politikou, ať již jako vůdčí osobnost legendární skupiny Pražský výběr, nebo tvář odchodu sovětských vojsk z bývalého Československa. V lednu 2009 dal Michael Kocáb (*28. červenec 1954) znovu přednost politice a nastupil do vlády Mirka Topolánka jako ministr pro lidská práva. My zveřejňujeme Causu z tištěného Reflexu, která vyšla právě v roce 2009.
Vynikající hudebník, rebel, drzoun a umělec, který se cpe do politiky, tak by se dal charakterizovat Michael Kocáb. Zároveň je to člověk, jenž na sebe dokáže strhnout pozornost, prosadit své názory a v neposlední řadě své ego. Teď má šanci stát se jednou z hlavních tváří Strany zelených, která ho nominovala do vlády. Přitom sám politicky tak trochu tápe a jedinou jistotou je u něj navázanost na okruh okolo exprezidenta Václava Havla.
Průšvihář v šedé zóně
"Byl jsem z disidentské rodiny," vypráví dnes Kocáb jednoznačně o přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a nebezpečí návratu komunismu prý dodnes cítí velmi intenzívně. Není divu, narodil se v roce 1954 v rodině protestantského faráře Církve českobratrské evangelické, Alfréda Kocába, jenž byl pronásledován komunistickou tajnou policií, Státní bezpečností. Přesto o Michaelu Kocábovi dnes mnozí tvrdí, že se pohyboval spíše na disidentském okraji "šedé zóny" než v "tvrdém" disentu. Něco na tom je.
Jeho učitelé, jako byl například skladatel Ilja Hurník, měli snahu držet nad ním jako nadaným žákem ruku a žehlit jeho politické průšvihy. Kocáb tak dostal od tehdejšího režimu možnost studovat konzervatoř, veřejně hrát a psát hudbu. Navíc Státní bezpečnost ve druhé polovině sedmdesátých let zkoušela právě na rodině Kocábových relativně novou metodu rozeštvávání disentu: uvolnit části disidentů opratě, vzbudit tím podezření, že spolupracují s tajnou policií, a vyvolat mezi nimi a jejich kamarády nedůvěru.
Michael Kocáb byl i přesto neustálý průšvihář. Nepodepsal sice Chartu 77 jako jeho otec, "rodinná rada" totiž rozhodla, že stačí, když za podpis bude trpět jeden člen rodiny, ale pusu si na zámek rozhodně nedával. První velký vroubek - kromě několika vzpour na škole - si vydobyl u režimu, když podle Státní bezpečnosti "narušil třicáté výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".
V pražském kostele u Salvátora Kocáb a jeho kamarád Jan Zlatohlávek položili na oltář při bohoslužbě papírek s nápisy "Dvěma pánům nelze sloužit" (myšleno totalitnímu režimu a Bohu) a "Tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte". To bylo v roce 1975. Dezorientovaný kazatel hesla za přítomnosti udavačů a státních církevních tajemníků přečetl nahlas a Zlatohlávka s Kocábem zachránila před postihem jen amnestie po nástupu Gustáva Husáka na post prezidenta.
Pražský výběr první verze
Michael Kocáb byl nadaný hudebník. K muzice se dostal díky své matce, která si už od jeho narození přála, aby hrál na varhany. Začínal u klavíru s klasikou a pak se vrhl na jazz. V roce 1977, ještě v době studií, založil později pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky legendární skupinu Pražský výběr. Ta se fakticky až do pádu komunismu pohybovala na pomezí legální a zakázané hudby. Kocáb nechtěl zůstat někde "ve sklepě" jako třeba undergroundoví The Plastic People of the Universe a koncertoval se svou tehdy jazzrockovou kapelou i na oficiálních akcích.
Zlom nastal na začátku osmdesátých let, kdy Kocáb využil fakticky už mrtvého jazz-rockového Výběru a pustil se do hudebního trendu v tehdejším Československu zatím neobvyklého, nové vlny. "Michal Pavlíček tehdy zprostředkoval Kocábovi rockovou avantgardu jako Talking Heads a další desky, které mu přinesl," říká hudební kritik Vojtěch Lindaur. Na tomhle základě a díky myšlenkové invenci dua Kocáb-Pavlíček vzniklo v roce 1983 slavné album Pražského výběru Straka v hrsti s písněmi "Na václavském Václaváku" nebo "Pražákům je hej".
Deska nakonec oficiálně vyšla až v roce 1988 pod názvem "Pražský výběr". Do té doby se ale stala nejúspěšnějším hudebním samizdatem socialistického Československa. Šířila se v éře bez možnosti stahování hudby z Internetu prostřednictvím doma přehrávaných magnetofonových kazet.
Konec nové vlny
Komunistické moci ale došla s Pražským výběrem právě v roce 1983 trpělivost. Po koncertu v Hradci Králové na základě obvinění, že skupina "prodávala neoficiální plakáty, čímž se nezákonně finančně obohatila", uvedla načerno předskupinu a že "odehrála místo tří koncertů čtyři", kapelu na čtyři roky zakázala. V bolševickém ideologickém časopise Tribuna vyšel navíc článek "Nová vlna se starým obsahem", jenž celý tento trend označil za ideologickou diverzi a brak nehodný socialistické společnosti.
Pro muzikanty nastaly krušné časy. "Čtyři roky zákazu, to samozřejmě nebyl kriminál, ale bylo to psychicky hodně zatěžující, takový hnití zaživa," vzpomíná dnes Michal Pavlíček. Michael Kocáb byl šikanován komunistickým režimem a přišel o zdravotní pojištění, i když to podle socialistické ústavy bylo nemožné. Nicméně mohl se živit filmovou hudbou. Paradoxně mu možná pomohla jeho americká manželka Marsha, s níž se seznámil při koncertování v Mnichově a s níž až do roku 2009 žil. Režim zřejmě tušil, že z pronásledování manžela Američanky by mohl být mezinárodní problém.
Po znovupovolení Pražského výběru ve druhé polovině osmdesátých let dosáhla kapela vrcholu popularity. Ale nebyl by to Kocáb, aby si opět "nezaprovokoval". Na festivalu Děčínská kotva řekl v roce 1988 veřejně, přímo v televizním přímém přenosu, že "každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží". Následoval další zákaz koncertování.
Stavba mostů k moci
Právě na tomhle prohlášení ale nakonec Kocáb postavil svoji politickou kariéru. "Tehdejší předseda vlády Adamec slyšel to moje vystoupení na Děčínské kotvě a pamatoval si ho. To nám pomohlo s iniciativou Most," vzpomíná Kocáb. Most, to byli vlastně Michael Kocáb a textař Michal Horáček. V září 1989 sestavili dokument, jenž chtěl nabídnout a zprostředkovat dialog mezi disidenty a mocí. Měli přátele mezi disidenty a byli natolik veřejně známí, že se s nimi mohli, jak předpokládali, bavit i vysoce postavení komunisté. Svoji výzvu, a to byl Horáčkův nápad, který se pak ukázal jako klíčový, adresovali premiéru Adamcovi.
Když pak vzniklo po brutálním rozehnání studentské demonstrace 17. listopadu 1989 Občanské fórum (OF) jako opoziční platforma proti komunistické moci, řešilo, s kým jednat. "První rozhodnutí bylo, že vyloučili Jakeše a Štěpána (tajemníky komunistické strany) a rozhodli se, že budou jednat s Adamcem," vysvětluje historik Jiří Suk z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
"Důležité bylo, že budou jednat s předsedou vlády, ne s KSČ. A Kocáb s Horáčkem řekli, že to zařídí." Oba organizovali setkání OF s představiteli komunistické vlády a velkou měrou se podíleli na hladkém předání moci. Kocáb navíc spolu s Václavem Klausem jednal s generálem Mojmírem Zachariášem a později také s generálem Miroslavem Vackem o nezasahování československé armády do sametové revoluce.
Bylo mi to trochu líto
"V revoluci byl nadšený, že může být u toho. Teď, dvacet let po revoluci, kdykoliv se vidíme, stále mluví o politice," vzpomíná na Kocába jeho kamarád, textař Michal Horáček. "Kocáb byl drzej, myslel ve velkým, přes čáru," říká o hudební spolupráci s ním. Tahle drzost se projevila i v politice.
Kocáb obratně vmanévroval Občanské fórum do toho, aby se jeho jediným kandidátem na prezidenta stal Václav Havel. Oznámil jak Adamcovi, tak veřejně, že on je pro Havla. Jenže celé to oznámil tak dvouznačně, že to vypadalo, jako by pro Havla bylo celé OF. A pak už nešlo couvnout.
Volba disidenta Havla byla symbolickým odmítnutím celého, i reformního komunismu. Alternativou totiž bylo zvolení Alexandra Dubčeka, tváře pražského jara z roku 1968. "Zvolení Havla ukázalo, že komunismus byl chyba od začátku, že to nebyla nějaká věc, kterou lze reformovat," hodnotí to Kocáb. Byl to také začátek hlubokého vztahu mezi Havlem a Kocábem. Kocáb se nakonec stal na celé desetiletí Havlovým poradcem. Zároveň je podle Pavlíčka Václav Havel jedním z těch lidí, před nimiž má Kocáb, který jinak projevuje ambiciózní snahu se prosadit, respekt a k nimž chová úctu.
Kocáb se mezitím stal poslancem a vrhl se na odstranění dalšího pozůstatku roku 1968 - odsun sovětských okupačních vojsk. Byl šéfem parlamentní komise pro odsun vojsk, iniciátorem odsunu i jeho mediální tváří. Nakonec ho 27. června 1991 úspěšně dokončil. "Byl to největší Kocábův politický čin," tvrdí historik Suk. Slavnostně byl odchod posledního sovětského vojáka zakončen obřím koncertem Pražského výběru Adieu C. A. Jenže pro Kocába byla chvíle triumfu i okamžikem smutku. Veřejně totiž slíbil, že až odejde poslední sovětský voják, odejde i on z politiky, kterou si tak oblíbil. "Vzpomínám si, že mi to tehdy bylo trochu líto, že jsem se sám z politiky vyexpedoval," říká dnes Kocáb.
Trend: Byli jsme hloupí
Kocáb se vrátil k hudbě a vrhl se na podnikání. I v byznysu chtěl zřejmě vyniknout jako v politice. Se svým dnes už bývalým švagrem, hudebníkem Martinem Kratochvílem, vybudovali hudební a filmové impérium pod značkou Bonton. Spojili se se zahraničními investory, společností Sony a americkým investičním fondem Bancroft, a koupili i dva proslulé podniky - nakladatelství dětských knih Albatros a hudební vydavatelství Supraphon. Kocáb později část svých akcií v Bontonu prodal a dneska je díky tomu "za vodou".
Méně úspěšný byl Kocáb se svým a Kratochvílovým investičním fondem Trend, který se účastnil kupónové privatizace. "To, že s Martinem Kratochvílem představujeme známé tváře, znamená, že dáváme kromě kapitálu svých firem jako vklad do VIF Trend svou pověst, a jak doufám, tak i záruku, že nechceme hazardovat," objevovalo se v reklamách na Trend vedle tváře Michaela Kocába.
Jenže oba tehdy i se svými společníky naletěli podvodníkům. V srpnu 1995 prodali investiční společnost Trend, jež fond spravovala, poměrně neznámé Královéhradecké brokerské společnosti v čele s Miroslavem Hálkem. Za tři sta miliónů korun - 36 z toho dostal Kocáb. Kvůli nevýhodným transakcím s akciemi provozovaným Hálkem a vysokým smluvním pokutám začaly záhy z fondu mizet peníze. V červenci 1996, kdy ministerstvo financí zablokovalo obchodování s akciemi tohoto fondu, byli jeho drobní akcionáři chudší o 1,3 miliardy korun.
Kocába tenhle případ osobně zasáhl. Stejně jako Kratochvíla. "Určitě to byla chyba, že jsme dali svá jména k dispozici a pak jsme to prodali. Byli jsme hloupí. Já si dokonce napřed myslel, že si Michael dělá srandu, když mi volal, že to někdo rozkradl," vzpomíná dnes Kratochvíl.
Mezi hudbou a zelenou
Kocáb se snažil až panicky očistit z téhle veřejné potupy a svoji nevinu dokazuje při každé vhodné příležitosti dodnes. "Byla to exemplární blbost," říká a zdůrazňuje, že tehdy s takovým jednáním nikdo neměl zkušenosti, že Hálka sám žaloval a že utržené peníze z Trendu věnoval na charitu.
Případ Trend zřejmě také zmírnil jeho politické ambice a Kocáb se - přes nabídky, jež dostával - vrátil téměř pokorně k muzice. To vše se střídavými úspěchy. "Zatímco deska Běr (z roku 1997) je ještě lepší než Straka v hrsti, deska Pražský výběr II (z roku 2007) je už hodně nepovedená, je to trochu pod Kocábovu úroveň," říká kritik Vojtěch Lindaur. Nicméně Kocáb zůstal hudebním chameleónem a všežravcem, který si slovy kritika "bere ze všeho, co potřebuje. Jednu chvíli obdivuje Michaela Jacksona, druhou dřevní rokenrol."
Při založení skupiny Pražský výběr II před dvěma roky se Kocáb rozhádal se svými bývalými spoluhráči, zejména Michalem Pavlíčkem. Navzájem se obvinili, že si do skupiny jen tak odskakovali od jiné práce. "Na Výběr jsem se nemohl existenčně spolehnout. Michael například po revoluci přerušil Výběr na několik let kvůli byznysu a nyní to svým vstupem do politiky jen potvrzuje," tvrdí Michal Pavlíček. "Myslím si, že ho politika fascinuje a že má talent na zákulisní jednání."
Od nepříliš úspěšné "dvojky" Výběru si skutečně Kocáb odskočil do politiky - nejprve ke kandidatuře v senátních volbách v roce 2008. Logicky pro intelektuála a umělce, který se nemůže identifikovat s velkými stranami - s ODS a se sociální demokracií, se obrátil k zeleným.
Proti komunistům
Ve volbách neuspěl, zato však, byť okrajově, zasáhl svými vystoupeními do sporu uvnitř Strany zelených. Postavil se nepřímo na stranu tehdejšího předsedy strany Martina Bursíka proti jeho rivalce Daně Kuchtové. Trochu překvapivě, když po léta finančně podporoval Literární noviny, které vedli bývalí vůdci ultralevého křídla Strany zelených Jakub Patočka a Jan Beránek. Kocáb pak ve Straně zelených veřejně prohlásil, že strana by neměla směřovat doleva.
"Já bych to nějak asi nakonec řešil, a vyřešilo se to samo (prodejem Literárních novin lidem, kteří jsou spojeni s ČSSD - pozn. red.)," říkal potom Kocáb o kauze Literárek. Sám prý byl vždycky středopravý a jeho program měl zelený akcent. Do politiky se prý vydal hlavně kvůli možnému ohrožení demokracie: jak ze strany domácích komunistů, tak ze strany stále více se rozpínajícího Ruska. "Sociální demokracie ovládla republiku a přizvala komunisty k moci. Státní moc se vykonává nejen v ústředí, ale i v krajích. Před únorem 1948 komunisté také napřed ovládli venkov," varuje.
Strana zelených ho navrhla na ministra majícího na starost lidská práva a ochranu menšin. "Kdo má blízko k Havlovi, má blízko k lidským právům. To je Havlovo výsostné téma," zdůrazňuje Kocáb svoji kvalifikaci. Konkrétně chtěl prosadit novelu zákona o veřejně prospěšných společnostech a antidiskriminační zákon. Také připomínal, že značnou část dětství strávil v severních Čechách, a má tak blízko k Romům.
Možná bral své ministrování trochu jako předstupeň pro další politickou kariéru. Kdo ví, jednou třeba bude usilovat o post prezidenta. Sám to nikdy, byť s trochou nadsázky, nevyloučil.
