Herodes Veliký

Že nechal pobít nějaké haranty v Betlémě! Jeho jméno je zostuzeno jednou provždy.“ Je tomu skutečně tak? Viníme Heroda z vraždění novorozeňat už 2000 let nespravedlivě?

Biblický král Herodes Veliký byl nejen krutým tyranem, ale rovněž vynikajícím státníkem i geniálním stavitelem. To on dal zbudovat nejkrásnější lidské dílo své doby, druhý jeruzalémský chrám, z něhož dnes zbyla jen Zeď nářků. Sedával u jednoho stolu s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby, s Juliem Caesarem, Markem Antoniem, Oktaviánem Augustem i egyptskou královnou Kleopatrou. Za jeho vlády bylo Judské království největší od časů krále Davida. Do legend křesťanského světa však vstoupil jako prototyp nejukrutnějšího vraha.

Biblický příběh vypráví o putování tří mudrců, kteří se jeli poklonit novému mesiáši. Podle židovských proroctví jím měl být novorozený chlapec z rodu Davidova. Hvězda je dovedla až do Jeruzaléma, kde navštívili krále Heroda. Ten se vylekal. Není v zemi místa pro dva krále. Nedal na sobě ale nic znát, pohostil mudrce a požádal je, aby mu při zpáteční cestě řekli, kde nový král přebývá, aby se mu i on mohl poklonit a uctít ho dary. Hvězda zavedla tři poutníky až do betlémského chléva, kde ležel malý Ježíš. Zpátky domů se ale vrátili oklikou, protože se jim ve snu dostalo varování před Herodem. Král zuřil. Poručil pozabíjet všechna betlémská nemluvňata do dvou let. To už ale byli Josef s Marií a novorozeným synem dávno na cestě do Egypta.

O legendárním "vraždění neviňátek" se zmiňují pouhé dva verše z Matoušova evangelia. Ty zapříčinily, že je král Herodes už dva tisíce let prototypem nejhoršího zločince. Křesťanské církve uvádějí hrůzné počty zabitých nemluvňat, od 14 tisíc až po desetinásobek. Jenže nikde jinde, v žádném jiném evangeliu, není o podobné události ani zmínka. Stejně tak neexistuje jediný záznam starověkých historiků. Je přitom nanejvýš nepravděpodobné, že by se masakr takových rozměrů odehrál bez povšimnutí. Existuje možnost, že k vraždám dětí skutečně došlo, ale nestály historikům za zmínku, protože to byla čistě lokální, betlémská záležitost. Matoušovo evangelium hovoří koneckonců v originále o zabití, nikoli hromadném masakru. Vzhledem k velikosti tehdejšího Betléma, který byl nevelkou osadou čítající několik stovek obyvatel, mohlo jít zhruba o dvacet dětí. Měl ale Herodes k takovému činu skutečně motiv? V témže roce dal král popravit své vlastní dva syny. Co když byly zaměněny dvě rozdílné události?

Pokusme se odhrnout nánosy mýtů a legend a vydejme se proti proudu času do starověké Judeje, jak ji líčí ve svých spisech židovský historik Josephus Flavius a jeho předchůdce Nikolaos z Damašku, spisovatel a Herodův poradce. Z jejich vyprávění vystupuje biblický vládce plasticky, jako pozoruhodná osobnost s velmi dramatickým osudem.

U STOLU S CAESAREM

Herodes se narodil roku 74 před naším letopočtem, do bouřlivé a nejisté doby. Římská říše, která považovala Judeu za svou sféru vlivu, se zmítala v občanské válce mezi Pompeiem a Juliem Caesarem. Malé království si uchovalo samostatnost mimo jiné proto, že představovalo nárazník mezi Římany a nepřátelskou Parthskou říší (Peršany). Na území si ale dělaly nárok i okolní arabské kmeny, Syřané a v neposlední řadě také Egypt. Ani situace uvnitř státu nebyla právě jednoduchá. Po smrti královny Alexandry z rodu Hasmoneovců nastoupil na trůn její prvorozený syn Hyrkanos. Mladší Aristobúlos se ale rozhodl, že to tak nenechá, a vytáhl proti svému bratrovi do boje. Právě tehdy se naskytla životní příležitost pro Herodova otce Antipatra, vojevůdce a toho času správce Idumey, oblasti na jihu země. Pomohl nerozhodnému a slabému králi Hyrkanovi obhájit trůn a získat podporu Římanů. Nečinil tak ovšem z dobroty srdce. Za své zásluhy získal titul správce Judeje a fakticky vládl celé zemi, zatímco Hyrkanos se věnoval spíš náboženským záležitostem. Královský úřad byl totiž spojen s funkcí velekněze. Antipatros byl velmi zdatný nejen vojensky, ale i politicky. Poskytl azyl a žoldnéře patnáctileté královně Kleopatře, když bojovala se svým bratrem o egyptský trůn. Těžil z přízně válečníka Pompeia, ale v pravou chvíli se přiklonil na stranu jeho protivníka Julia Caesara, kterému pomohl vybojovat vítěznou bitvu. Posléze si dokázal naklonit i Caesarovy vrahy a zároveň u svého stolu hostil mladého Marka Antonia, protože tušil, že on bude dalším vládcem Říma. Jeho cíl byl jediný: získat pro své syny královský trůn.

POLOVIČNÍ ŽID

Herodes byl druhorozeným synem Antipatra a arabské princezny Kypry ze skalního města Petra. Oproti zvyklostem dal otec všechny chlapce obřezat. Mezi Idumejci, kmenem násilně požidovštěným, nebyl tento zákrok nikterak populární, ale ambiciózní politik usoudil, že předkožka je přijatelná oběť za politickou kariéru. Židovskou víru přijal teprve jeho otec a k získání postavení u dvora bylo nutné, aby se synové stali plnohodnotnými Židy, a to včetně vzdělání. Idumejci neboli Edomité, podle Starého zákona potomci chlupatého a divokého lovce Ezaua, byli prý odsouzeni sloužit potomkům Jákobovým, protože Ezau prodal své prvorozenství mladšímu bratru Jákobovi za mísu čočky. Teď se ale Idumejci rozhodli Židům vládnout.

Brzy měl nový král postavit nejkrásnější chrám na světě, do něhož ale jeho noha nikdy nevkročí. To proto, že je jen "poloviční Žid". Ale ten, kdo mu to připomene, zaplatí za svou troufalost životem.

SPRÁVCE GALILEJE

Ve svých 25 letech se stal Herodes správcem Galileje. Záhy si znepřátelil synedrion, vládnoucí radu kněží v čele s králem, když se svým vojskem zlikvidoval galilejské vzbouřence, kteří se ukrývali v horách a na přilepšenou přepadávali vesnice v okolních zemích. V království zákon zakazoval popravit Žida bez řádného soudu a rozsudky smrti byly pouze v kompetenci synedria. Herodes se měl ze svých činů zpovídat před radou, ale nikdy k tomu nedošlo. S vojskem vytáhl proti Jeruzalému. Otec, správce Judeje a nejmocnější muž v zemi, ho podpořil. Při jedné z hostin v královském sídle ho proto nechali političtí odpůrci otrávit. Dost možná to byli přívrženci králova synovce Antigona, který utekl k sousedním Parthům a za své dosazení na trůn slíbil parthskému vládci tučnou kořist a 500 dívek z nejlepších rodin. Ten nelenil a vytáhl do války, v níž přišel Herodův milovaný bratr Fasael o život a král Hyrkanos o uši. Parthové si ho nechali jako rukojmí, ale zbytečně. Bez uší už nemohl být veleknězem a v královském paláci již o něj také později nikdo nestál.

Parthové se blížili k Jeruzalému. Zůstalo na Herodovi, nyní třicetiletém zralém muži, aby dostal do bezpečí nejen své příbuzné, tedy matku, sestru s dětmi a svou ženu se synem, ale i královskou rodinu a další dvořany. Podařilo se mu to. Když královský konvoj na útěku dohonily parthské oddíly, svedl vítěznou bitvu a všechny v pořádku dovedl do nedobytné skalní pevnosti Masada, kde museli přečkat zimu. Sám se potom vydal na nebezpečnou plavbu přes rozbouřené zimní moře do Říma, za svým dobrým přítelem Markem Antoniem. Zpět do Judeje se už vrátil jako král potvrzený římským senátem.

ŽIDOVSKÝ KRÁL

Herodovi se splnil sen. Konečně usedl na judejský trůn, který byl ale, jak sám dobře věděl, poněkud vratký. Prvním krokem k upevnění moci byla likvidace synedria, rady o 71 členech, jíž stejně nemohl předsedat, protože jakožto Idumejec nemohl vykonávat funkci velekněze. Povolal k sobě velitele tajné policie a vydal pokyny. Během jedné noci mělo synedrion o polovinu členů méně. Podobný osud čekal během následujících 30 let mnohé saduceje, příslušníky tradiční židovské šlechty.

Nyní potřeboval Herodes legitimizovat svůj nárok na trůn a nejvhodnější cestou byl sňatek s ženou z tradičního vládnoucího rodu Hasmoneovců, která odvozovala svůj původ až od prvního krále Davida. Byla jí Mariammé, osmnáctiletá vnučka zajatého krále Hyrkana. V cestě mu stála jen jeho vlastní žena Dóris, s níž měl pětiletého syna. Neváhal a Dóridu i se synem zapudil. Mariammé představovala jeho vstupenku mezi šlechtu, a navíc se do krásné a hrdé židovské princezny bezhlavě zamiloval. Tak bezhlavě, že ji za pár let o hlavu připraví on, ze žárlivosti.

Život v paláci měl k idylce daleko a mohl by být kvalitní předlohou k Shakespearově tragédii. Našel by se motiv z Othella, Macbetha i Hamleta. Herodova matka Kypra a sestra Salome nenáviděly Mariammé a její matku Alexandru pro jejich povýšené chování. Nevraživost byla vzájemná, hasmoneovské šlechtičny zase nemohly vystát ambiciózní přivandrovalkyně, které si uzurpovaly čím dál víc vlivu a chodily donášet králi. Intriky mezi vládnoucími rody záhy vyústily v řadu mrtvých. Jedním z nich se stal i bezuchý exkrál Hyrkanos. Sousední parthský král ho rád vydal ze zajetí, jen aby přilil olej do ohně a Herodes se cítil ohrožen. A tak byl Hyrkanos jednoho dne nalezen mrtev. Tragický konec měly i Alexandřiny ambice v případě Aristobúla, mladšího bratra Mariammé a pravoplatného následníka trůnu. Římský vládce Marcus Antonius ho na její přání pozval do Říma a uvažoval o něm jako o novém králi. Herodes tedy pod tíhou okolností jmenoval Aristobúla veleknězem. Lid jásal, což ho vyděsilo ještě víc. A tak došlo při slavnostní hostině na počest nového velekněze k ošklivé nehodě. Aristobúlos se utopil v zahradním bazénu.

Při tom všem Herodes stále miloval Mariammé stejně jako před svatbou a trápilo ho, že cit není vzájemný. Za sedm let společného života mu porodila pět dětí, ale láskou k němu zrovna neoplývala. Od začátku se mezi ní a Herodem povážlivě vršily mrtvoly z řad jejího příbuzenstva. A pak tu byl jeho nízký původ: Mariammé svým manželem pohrdala a dávala to čím dál otevřeněji najevo.

STAVITEL A DIPLOMAT

Herodes se přitom snažil své ženě i poddaným ze všech sil dokázat, že je pravověrným Židem a zasloužilým panovníkem. Zveleboval říši a přihlásil se k odkazu legendárního krále Šalamouna, stavitele prvního, dávno zbořeného jeruzalémského chrámu: s pomocí deseti tisíc dělníků vybudoval nový, podle vlastního návrhu. Zpočátku nikdo nevěřil, že je možné plán uskutečnit, a přece: Na kopci nad městem na umělé plošině o velikosti 20 fotbalových hřišť vyrostl chrám z bílého a zelenkavého mramoru, nejvelkolepější a nejkrásnější stavba starověku. "Svět dostal od Boha 10 měřic krásy a z nich devět připadlo Jeruzalému," říkali Židé a žasli. Ale krále přesto nemilovali. I proto, že na chrámových dveřích visel jako symbol nadvlády zlatý římský orel.

Herodes ale neměl na vybranou. Mocné římské spojence potřeboval a uvědomoval si, že osud království zcela závisí na jejich přízni. Kdyby nebylo dobrých vztahů s Markem Antoniem, Judeu by dávno zabrala Kleopatra nebo by skončila, jak se stalo po Herodově smrti, jako římská provincie. Bylo třeba Římany okázale hostit, uplácet a náležitě obdivovat. Největší zkouška jeho diplomatických schopností přišla ve chvíli, kdy vojska Marka Antonia rozprášil Caesarův synovec Oktavián a stal se prvním římským císařem s titulem Augustus Caesar. Ten k sobě Heroda povolal, aby se mu zpovídal ze své loajality vůči jeho někdejšímu nepříteli. "Jsem loajální k Římu a budu mu věrně sloužit, ať je vládcem kdokoli," pravil Herodes. "Nyní jsi mým pánem ty." Tím si zachránil život i trůn. Jako hmotný důkaz jeho loajality vyrostlo v Judeji z moře a písku veliké město, modernější než samotný Řím, nesoucí jméno Caesarea. Nechyběla žádná z vymožeností evropské civilizace, včetně řeckých lázní, amfiteátru, arény, kde se konaly gladiátorské zápasy, nebo dostihové dráhy. Třešinkou na dortu pro Římany a poslední kapkou v poháru hořkosti pro Židy byl chrám zasvěcený Augustu Caesarovi.

Nenávist lidu rostla a Herodes už do konce života budoval jen pevnosti. Po celé Judeji vyrostla síť hradů, které neměly za úkol chránit zemi před nájezdníky, nýbrž krále před poddanými. Na sklonku života už králi nepřipadal bezpečný ani Herodeion, přepychový palác postavený na vrchu uměle navršené hory. Nádherné zahrady s bazénem působící uprostřed pouště jako fata morgána mu už neskýtaly potěšení, ovládla ho nenávist a všudypřítomný strach. Bezpečně se cítil pouze v nedobytné pevnosti Masada, již upravil na luxusní sídlo s vlastním bazénem napájeným akvaduktem.

POPRAVA MARIAMMÉ A SYNŮ

Období, kdy si už Herodes zcela znepřátelil lid nepřiměřenou krutostí a kdy se o něm šířily zvěsti, že zešílel, ale předcházela událost, která snad nejzásadněji ovlivnila jeho život a proměnila ambiciózního člověka, jenž byl ochoten jít i přes mrtvoly, ve skutečného paranoidního tyrana. Byla jí poprava milované ženy Mariammé.

Jak bylo řečeno, vztah mezi královskými manželi nebyl nikterak idylický, ale skutečný zlom nastal v okamžiku, kdy se Herodes chystal na onu nebezpečnou návštěvu císaře Oktaviána Augusta. Nevěděl, zda se vrátí živý, a tak zanechal svému příteli instrukce, co má dělat v případě jeho smrti. Součástí pokynů byl strašlivý dodatek: Pokud zemře on, má být zabita i Mariammé, aby ji nedostal žádný jiný muž. Herodes se v pořádku vrátil, ale jeho manželství bylo v troskách. Mariammé se o příkazu dozvěděla a odmítala s ním dál sdílet lože. "Jsi poloviční Žid," pronesla jako největší možnou urážku.

Situace využila Salome, která se, ač sestra, nejspíš chtěla stát Herodovou manželkou. Ostatně na základě jejího obvinění dal Herodes popravit oba její manžele. Nyní obvinila Mariammé z cizoložství. Proti vlastní dceři svědčila i Alexandra, jež myslela, že si tím zachrání život. A tak byla teprve pětadvacetiletá Mariammé, matka pěti Herodových dětí, odsouzena k smrti. "K popravišti kráčela beze strachu a pohrdlivě hleděla na své vrahy i vlastní matku," praví zápisy židovských kněží.

Od té chvíle to šlo s Herodem s kopce. Často jednal násilně a litoval, až když bylo pozdě. Nespal, měl vidiny, bloudil po paláci a nechtěl uvěřit, že je Mariammé mrtvá. Potom v hluboké depresi ani nevstával z lůžka. Říkalo se, že král zešílel a není už schopen vládnout. Došlo ke vzpouře, do jejíhož čela se postavila tchyně Alexandra a prohlásila se královnou. To Heroda zvedlo z postele a nechal tchyni i vzbouřence popravit. Nyní už bezvýhradně důvěřoval jen své sestře. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a on se rozhodl určit v závěti své nástupce. Měli jimi být dva synové, Alexandr a Aristobúlos, které mu porodila Mariammé (kromě ní měl ještě devět jiných žen). Salome se ale domluvila s jedním z Herodových mladších bratrů a společně obvinili chlapce, že chtějí pomstít matčinu smrt a plánují královu vraždu. Hrůzná podívaná, kdy dal otec popravit své dva syny, poslední prince z rodu Davidova, se odehrála téhož roku a přibližně ve stejnou dobu, kdy se měl narodit Ježíš.

ŽRÁN ČERVY ZAŽIVA

Nemocnému králi táhlo na sedmdesátku, byl těžce nemocný a pomalu umíral za krutých bolestí. Jeho tělo celé oteklo, na kůži vyskákaly boláky a strašlivé svědění střídalo prudké křeče v břiše. Podle dnešních lékařů šlo o selhání ledvin a srdce. Ani v tomto stavu se ale Herodes nechtěl vzdát rozhodování o osudech země. Po smrti Mariamminých synů povolal do paláce svého prvorozeného syna Antipatra i s jeho matkou Dóridou a ustanovil ho svým nástupcem. Ale Antipatros byl příliš nedočkavý, pokusil se převzít vládu, ještě než otec naposledy vydechl, a to ho stálo život. Několik dnů před svou smrtí ho nechal Herodes popravit. Stejně dopadli i vzbouřenci, kteří si dovolili strhnout římského orla z chrámových dveří. "Ještě nejsem mrtvý!" křičel umírající král, ale ani červi nečekali a začali žrát jeho tělo zaživa. Mouchy mu totiž do otevřených ran nakladla vajíčka. Musel to být strašlivý pohled. Židé v tom viděli Boží trest. Psal se rok čtyři našeho letopočtu.

HERODŮV ODKAZ

Po Herodově smrti se, jak už tomu bývá u vládců, již příliš lpí na vlastní moci, země rozdělila mezi jeho tři zbylé syny, kteří zůstávali dosud moudře v ústraní. Byli jimi krutý Archeláos, poživačný Herodes Antipás, jenž dal popravit Jana Křtitele a měl soudit Ježíše, a moudrý diplomat Filipos, nejpovedenější ze všech Herodových synů. Všichni měli jen tituly knížat a území se stalo římským protektorátem. Z nádherného chrámu zbyly po invazi římských vojsk v roce 70 jen trosky a již nikdy nebyl obnoven. Dnes jej připomíná jediná zachovalá část, známá Zeď nářků.

Židé se tak chodí modlit a plakat k dílu kdysi nenáviděného krále. A tak, ať byl Herodes osobnostně sebehorší, historie ukázala, že pro svůj národ měl podobný význam jako Karel IV. pro Čechy. Přesto se dlouho nedařilo najít jeho hrob. Až v loňském roce archeologové prozkoumali odlehlejší část někdejšího paláce Herodeia a hrobku, už vykradenou a bez kostí, odkryli. Nebyl na ní žádný nápis. Křesťané po tisíciletí odstraňovali všechny zmínky o zlořečeném panovníkovi. Přesto byl dnes Herodes i některými křesťanskými církvemi rehabilitován: "Vždyť nakonec, kolik tyranů a grázlů ještě horších než Herodes běhá dějinami," spravedlivě se rozhořčuje kazatel Stehlík. "A děti se o nich učí jako o slavných vojevůdcích, ještě slavnějších budovatelích pyramid či různých vzkvétajících říší. Nad způsoby, kterými toho dosáhli, se nikdo nepozastaví, přivírá se nad tím oko až dodneška, naopak se jim stavějí pomníky. Herodes Veliký je skutečně nešťastná figura."