Josef Jungmann
Před sto šedesáti lety, 17. listopadu roku 1847, procházel pražskými ulicemi nekonečný pohřební průvod. Na rakvi, v jejímž nesení se střídali akademičtí hodnostáři a spisovatelé, spočíval skvostně svázaný výtisk jednoho z dílů Slovníku česko-německého a Rytířský kříž Leopoldova řádu. Za ní následovalo duchovenstvo, představitelé státní moci a množství lidí ze všech stavů. Česká vlastenecká veřejnost se loučila s Josefem Jungmannem.
Pohřeb se stal velikou manifestací úspěchů a početního vzrůstu českého národního hnutí, takže advokát Frič mohl po návratu domů ke své rodině s uspokojením prohlásit: "Děti! Zdá se mi, že vyhrajeme, už je nás veliká síla, kterouž bohdá více nepřekonají a neušlapou." Bylo tomu skutečně tak, masová účast na pohřbu stejně jako řetězové pořádání smutečních bohoslužeb takřka ve všech českých městech, o nichž český tisk pravidelně informoval, ukázaly, že vlastenci nejsou izolovanými skupinkami podivínů, ale že tvoří sílu, s níž bude nutno počítat.
Zároveň je poslední rozloučení s Jungmannem možno chápat i jako symbol ukončení jedné z kapitol dějin českého národního obrození. Kapitoly, která je charakterizována péčí o vytvoření, kultivaci a rozšíření českého spisovného jazyka. Za několik měsíců po jeho smrti již vypukla revoluce přinášející nové problémy.
OTEVŘENÍ CESTY
Josef Jungmann je skutečně dokonalým představitelem starší vlastenecké generace nastupující do veřejného života počátkem 19. století. Narodil se 16. července 1773 ve středočeských Hudlicích a prošel dráhou obvyklou pro nadané synky ze selských a maloměstských rodin. V dětství odešel do piaristické školy v Berouně, pokračoval na gymnáziu téhož řádu v Praze. Po absolvování filozofické fakulty (ta byla tenkrát povinnou "přípravkou" pro pokračování na fakultách označovaných jako "vyšší) nastoupil studium práv. Roku 1799 se ale rozhodl pro celoživotní dráhu středoškolského profesora. Nastoupil na gymnázium v Litoměřicích a již za tamního pobytu se začal projevovat jako aktivní český vlastenec. Učil (zdarma, jak zdůrazňovali všichni jeho životopisci) češtinu na biskupském semináři a začal publikovat v českých časopisech své původní práce i překlady. Právě výběr knih, které se rozhodl převést do češtiny, názorně ilustruje povahu počínajícího národního hnutí. Do dějin české literatury se Jungmann totiž zapsal především přebásněním Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy novely Atala aneb Láska dvou divochů na poušti. Nábožensky vlažný litoměřický profesor tu českému publiku předkládá dílo anglického puritána 17. století a hluboce věřícího katolického romantika své současnosti. K tomu je potřeba připočíst ještě skutečnost, že tehdejší pouze česky čtoucí publikum (prostí lidé na venkově i ve městech) si četlo spíše příběhy o zazděných jeptiškách a bezhlavých rytířích a vzdělanci toužící po vyšší literatuře mohli bez problémů sáhnout po originálech.
Smysl Jungmannova činu byl tedy především manifestační: podání důkazu, že čeština je schopna přetlumočit arcidíla starší i novější evropské literatury.
V Litoměřicích napsal Jungmann i dvě Rozmlouvání o jazyku českém, vášnivou obhajobu práva češtiny na další rozvoj podepřenou důkazy její historické vyspělosti. Vzhledem k tomu, že jazyk byl v té době obecně ztotožňován s národem, byla Rozmlouvání přijímána i jako obrana samostatné národní existence. Podle svědectví řady obrozenců to byla právě četba této Jungmannovy práce, která je přivedla k aktivní vlastenecké činnosti. A její autor se rychle vyšvihl mezi nejznámější a nejpopulárnější vlastence. Logickým pokračováním pak byl roku 1815 jeho přechod do Prahy, kde až do penzionování působil na staroměstském gymnáziu.
Práce na překladech jej ale upozornila na vážné nedostatečnosti soudobé češtiny při vyjadřování moderní krásné literatury, o vědecké produkci ani nemluvě. Pro většinu tehdejších českých spisovatelů byla totiž věčným a nepřekonatelným ideálem čeština tisků Daniela Adama z Veleslavína z doby předbělohorské, označované také jako "zlatý věk českého jazyka a literatury". Jak v oslavném životopise slavného knihtiskaře napsal jeden z jeho největších ctitelů, Jan Nejedlý: "Každý, an dobře česky psáti chce, musí spisy Veleslavínovy za příklad sobě zvoliti, neunavitelnou snažností je bedlivě čísti, aby své cti a svým krajanům vděčně posloužil."
Proti tomuto staromileckému pojetí Jungmann postavil potřebu obohatit historický jazyk novými slovy převzatými z ostatních slovanských jazyků, lidové mluvy a případně i novotvary; společně s tím usiloval i o modernizaci českého pravopisu. Ve všech těchto případech Jungmann prokázal šťastnou ruku i vytříbený jazykový cit a jím vytvořená slova dnes běžně užíváme. Jazykové spory mezi Jungmannem a Nejedlým již dnes nikoho nezajímají, je ale dobré si uvědomit, že se jednalo o první boj za vyproštění národa z úzkého provincionalismu (v něm by totiž Češi v případě ustrnutí na starých jazykových formách beznadějně uvízli) a otevření cesty k modernímu vzdělání.
SLOWNÍK TICHÉHO GÉNIA
Od roku 1816 otevíral dvorský studijní dekret alespoň částečně možnosti středoškolské výuky češtiny. To Jungmanna přivedlo k sestavení Slovesnosti, představující vlastně první učebnici české stylistiky. Šlo o antologii ukázek (autorů historických i soudobých) stylu různých literárních druhů, která se stala pro celou řadu budoucích českých autorů prvním uvedením do spisovatelského řemesla. Základní pomůckou pro následující generace historiků a literárních vědců se stala také Jungmannova Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Nejedná se sice o dějiny literatury v našem slova smyslu, spíše jde o bibliografický soupis všech tehdy známých česky psaných spisů s krátkými úvodními obecně historickými přehledy. Na svou dobu se ale jednalo o významný počin dokumentující bohaté dějiny české literatury. Životní a skutečně zakladatelské dílo na Jungmanna ale teprve čekalo.
Základním normativem každého spisovného jazyka je slovník kodifikující jeho slovní zásobu. A právě ten rodící se česká literatura bolestně postrádala, respektive existovalo tu pouze několik nedokončených a nepříliš zdařilých pokusů. Důvody byly nasnadě: zmíněné nedostatky soudobé hovorové mluvy stejně jako přílišná závislost literárního jazyka na historických vzorech více než dvě století starých. Jungmann si byl potřeby slovníku vědom již nejméně od roku 1810 a v podstatě od této doby na něm začal pracovat. Dílo pak dokončil až na sklonku třicátých let, kdy vyšel pátý a poslední díl velkého Slowníka česko-německého. Bez nadsázky monumentální dílo vytvořil sám pouze s pomocí přátel a žáků, kteří mu posílali dialektická slova ze svých prázdninových cest, upozorňovali jej na odborné profesní výrazy apod., konečná práce ale ležela jenom a pouze na Jungmannovi.
O tom, že se čeština zařadila mezi moderní evropské jazyky, již nyní nemohlo být pochyb. Za toto dílo se také pražský profesor dočkal i veřejných poct: Císař Ferdinand Dobrotivý jej poctil Leopoldovým řádem, svým čestným členem jej jmenovalo několik zahraničních akademií a učených společností, vlastenecké skupiny mu zasílaly čestné poháry a prsteny. Na počátku čtyřicátých let tak byl Josef Jungmann bezesporu nejpopulárnějším a nejobdivovanějším mužem české národní společnosti. Její úcta k "tichému géniovi" (jak mu přezdívali) byla takřka nezřízenou.
NÁBOŽENSKÁ SEKTA
Úcta k tvůrci slovníku ale současníkům nedovolovala vidět i stinné stránky Jungmannova veřejného působení. Sem patří především jeho tvrdošíjné prosazování časomíry namísto přízvuku v české poezii. Podobně neperspektivní bylo i Jungmannovo slovanství. Český vlastenec se na počátku 19. století celkem pochopitelně nadchl představou, že není pouze členem malého a takřka zapomenutého národa, ale příslušníkem velké rodiny slovanských národů v čele s Ruskem, na němž se ostatně v té době i skvěl vavřín vítěze nad domněle nepřemožitelným Napoleonem. V některých svých projevech snil o všeobecném slovanském jazyku založeném na ruštině, občas ale zašel i dále, když pomýšlel i na politické sjednocení Slovanů pod carským žezlem. Zcela slepým tak byl vůči ruskému samoděržaví, v němž mladší již viděli nepřítele svobodomyslných idejí a politického liberalismu. Přivítal dokonce i porážku polského listopadového povstání 1830-1831, která v jeho perspektivě měla být dalším krokem ke slovanské jednotě.
Upřímná láska k národu jej zavedla i k nekritickému přejímání někdy i zcela fantastických nápadů a podvrhů. Nejednalo se zdaleka jen o Rukopisy královédvorský a zelenohorský (i když Josef Dobrovský tušil padělatele právě v Jungmannově okruhu), ale Jungmann věřil i Kollárově představě původního slovanského osídlení Itálie (a tím pádem ve slovanské kořeny antické kultury), uvítal Vinařického hypotézu českého původu vynálezce knihtisku atd. Příliš sympatií dnes nebudí ani jeho prudké odmítnutí ušlechtilých (i když zřejmě nereálných) výzev Bernarda Bolzana k národnostnímu smíru mezi Čechy a Němci. (Proti Jungmannově výlučně jazykové definici národa stavěl Bolzano představu národa dvojjazyčného založenou na příslušnosti ke společné vlasti.)
Rozpaky vzbuzují i některé Jungmannovy osobní vlastnosti. Již současníkům někdy vadila jeho přílišná opatrnost hraničící až s bázlivostí. Omlouvali ji většinou učeneckým charakterem Jungmannovy osobnosti, která je zcela zaujata svou vědeckou prací a nechce se rozptylovat veřejnými spory a polemikami. Také z dnešního hlediska lze pochopit povahu člověka z chudých poddanských poměrů (nezapomínejme, že až osm let po Jungmannově narození zrušil císař Josef II. nevolnictví), jenž se nikdy necítil úplně doma ve "velkém světě", do kterého jej uvedla jeho práce. Horší je, že "tichý génius" do polemik často vysílal své oddané žáky a přátele, jež povzbuzoval z pozadí. Tak například v době pravopisných sporů s Janem Nejedlým v soukromé korespondenci naznačoval, že ho Nejedlý u úřadů označuje jako politicky podezřelou osobu, a stavěl se do mučednické pózy: "Jestli vláda uvěří takovým pošetilým klevetám, jest po mně veta." V případě Dobrovského zase pro změnu zpochybňoval upřímnost jeho češství.
Skupina Jungmannových přívrženců tak někdy svým chováním připomíná fanatickou náboženskou sektu. Její členové se s uspokojením navzájem informovali o tom, že další z českých spisovatelů přešel k novému pravopisu, stejně jako když mezi věřícími zavládla radost ze šíření jejich náboženství. Naopak obrany Nejedlého byly potírány jako hereze. Když se například na Nejedlého stranu postavil Jiří Palkovič, nebrala si Jungmannova strana servítky. Podobně případ politicky motivovaného odstranění Bernarda Bolzana z jeho univerzitního působení, které většina svobodomyslně smýšlejících současníků rozhořčeně odsuzovala, kvitoval třeba Antonín Marek s uspokojením. Svému ideálu tehdy psal, že by byl roztrpčen takovým zasahováním vídeňské vlády vůči pražským profesorům, "kdyby to právě bylo nepotkalo Čechů nepřítele a Vašeho protivníka. Na takových českého ducha záhubcích nechať se opětuje rozhněvaného nebe kárání."
ZATRACENÝ
V létě roku 1873 prožívala Praha opět slávu spojenou s Jungmannovým jménem, na náměstí před chrámem P. Marie Sněžné byl kladen základní kámen k jeho pomníku. Podle dobových svědectví předstihl počet účastníků dokonce i slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. Slavnostním řečníkem byl František Ladislav Rieger, který využil příležitosti k připomenutí pokroku dosaženého českým národním hnutím během 19. století. Jeho projev vlastně shrnul rodící se obrozenskou legendu, podle níž zde na počátku stojí národ takřka umírající a opovrhovaný, jehož řeč je zdánlivě odsouzena k zániku. Pak ale povstávají pracovníci nehledící na osobní oběti a jako starozákonní proroci jej vyvádějí z temnoty ke světlým zítřkům a mezi nimi na předním místě stojí právě postava Jungmannova. Ve stejném duchu psaly i tehdejší noviny a časopisy přinášející množství oslavných článků, stručných životopisů a básniček.
Podobně jako bylo roku 1847 slouženo slavnostní rekviem, pořádali i nyní vlastenci po českých městech slavnostní akademie s deklamacemi a příslušnými projevy místních notáblů, kteří se pochopitelně chtěli také na Jungmannově slávě přiživit. V analogii s pohřbem ale můžeme pokračovat, i v tomto případě jde současně o ukončení další kapitoly dějin českého národního obrození. V záloze už stála připravena nastupující generace, pro niž byly ideály Jungmannovy doby nedostačující. V osmdesátých letech odmítli mladí čeští vědci pravost dosud uctívaných Rukopisů a vůdčí postava rukopisného boje Tomáš Garrigue Masaryk napadl mravní integritu Jungmannovy osobnosti. Mladým mnohem více imponoval strohý kriticismus Josefa Dobrovského či realismus a politická odvaha Karla Havlíčka Borovského. Josef Jungmann již přestával být součástí živé národní kultury a stěhoval se do čítanek a učebnic; za oficiálními frázemi se jeho skutečná postava ztrácela.
Kritiky se dočkal i v naší současnosti, kdy byl napaden jako jeden ze zakladatelů českého provinciálního a xenofobního nacionalismu. Letošní výročí jeho smrti tak probíhá bez většího zájmu veřejnosti.
Přesto tu ale Jungmannovy zásluhy budou, pokud budeme mluvit česky. Aniž bychom jej měli nekriticky velebit po způsobu předků z 19. století, neměli bychom zapomínat na obrovské dílo, které vykonal. Stačí si uvědomit, že svůj monumentální slovník sestavil v podstatě sám. Při pohledu na podstatně skromnější produkci badatelských týmů vybavených moderními počítači se nelze nesklonit před neuvěřitelnou pílí jedince pracujícího "pouze ku prospěchu svého národa". Ostatně, pokud chceme odsoudit český nacionalismus, najdeme v dějinách řadu jedinců (a mnohdy dosud uctívaných), kteří na patřičnou kritiku teprve čekají.
