Šestidenní válka
Málokterá válka změnila v tak krátké době tak radikálně vojenskopolitickou situaci v jedné oblasti. Arabský svět, sjednocující se několik let do ozbrojené koalice proti Izraeli, hrozil tomuto státu smetením do moře: "Židům, kteří přežijí náš útok, umožníme odchod ze země. Ale lze pochybovat, že někdo přežije..." Po dvou neúspěšných válkách s Izraelci si Arabové tentokrát byli jisti. Ale vše bylo nakonec jinak.
Před čtyřiceti lety, ráno 5. června 1967 v 8.45 hod. káhirského času, prořízl vzduch na západ od Suezského průplavu řev proudových motorů. Izraelské letouny zaútočily na patnáct egyptských leteckých základen a rozhodily vějíř zkázy, který smetl desítky egyptských strojů rozestavených u rozjezdových ploch, jejichž povrch zničil k nepoužití. Vzdušný úder s kódovým označením "Moked" začal.
TŘI METRY NAD VLNAMI
Čas útoku poněkud narušoval až dosud trvající tradici, kdy první úder přicházel s ranním rozbřeskem. Nebyl však zvolen nahodile, nýbrž na základě poznatků, které poskytl Mossad. Díky nim Izraelci věděli, že většina egyptských velitelů nastupuje do služby v devět hodin a je v té době uprostřed městského provozu. Tím byli zbaveni možnosti jakkoli zasáhnout do právě vznikající situace.
Za druhé - první ranní hlídka egyptských stíhačů přistávala v 8.35, a byla tudíž na dně s palivem, zatímco druhá startovala teprve v 9.10; mezitím se podávala snídaně. Počítalo se tedy s tím, že egyptští stíhači nebudou schopni okamžitě reagovat. Třetím faktorem byla mlha nad Nilem a Suezským průplavem, zdvihající se kolem 8.30, což byl moment pro přesné zásahy nesmírně důležitý.
Nezanedbatelnou roli hrál také ohled na předpokládanou únavu pilotů, kteří museli kvůli předletové přípravě a dalším úkolům vstávat nejméně dvě hodiny před zahájením bojových úkolů. Den útoku měl být pro ně velmi dlouhý, proto byla snaha poskytnout jim co možná nejdelší dobu spánku. A konečně, brala se v úvahu i okolnost, že ve zvolený čas bude obráncům svítit do očí vycházející slunce.
Přípravy k útoku začaly ovšem dříve. Devadesát minut před začátkem operace "Moked" zahájilo izraelské letectvo elektronické rušení protivníkovy radarové ostrahy. Dobře k tomu posloužila osvědčená metoda ještě z dob druhé světové války - drobné staniolové proužky. Jako první s nimi odstartovaly dopravní dakoty.
Izraelští velitelé se rozhodli maximálně využít momentu překvapení a zaútočit nikoli od východu, odkud mohl být útok očekáván, ale z moře, ze směru, kde by nalétávající stroje čekal málokdo. Letadla letěla těsně nad vlnami, jen ve třímetrové výšce, aby podlétla egyptský radarový deštník.
Pro první úder bylo určeno 185 strojů ve třech vlnách. Šlo o stíhačky typů Ouragan, Mystyre, Super Mystyre a Mirage III C a dvoumotorové Vautoury pro vzdálenější cíle. (Všechny typy byly francouzské provenience.) Na ochranu vlastního vzdušného prostoru bylo vyčleněno pouze dvanáct strojů; osm hlídkovalo ve vzduchu, čtyři čekaly na zemi.
Moment překvapení byl naprostý. Egyptská letadla stála zaparkovaná u ranvejí nebo rozestavěná u hangárů. Ale ani tam, kde byla skryta v ochranných náspech, neunikla zkáze. Izraelci nejprve svrhli pumy na rozjezdové plochy, aby Egypťané nemohli odstartovat. A potom svými palubními zbraněmi začali ničit protivníkovu techniku.
Kromě stíhaček sovětské výroby mělo egyptské letectvo ve výzbroji i proudové bombardéry Il-28 a Tu-16 - zvláště ty druhé měly značný dolet a únosnost, byly by schopny bombardovat Tel Aviv. Egypťané jich měli ve výzbroji třicet. V prvních třech vlnách útoku Izraelci zničili šestnáct těchto strojů, další pak postupně.
Za první útočnou vlnou následovala po sedmi až deseti minutách druhá a třetí. Útoky se opakovaly a výsledek byl pro Egypťany zdrcující: z celkového počtu 340 bojeschopných strojů museli odepsat tři sta devět. Během tří hodin se ocitli prakticky bez letectva.
TANKY NA SINAJI
Tankový úder na Sinajský poloostrov na letecký útok těsně navazoval. Izraelci rozmístili v předvečer konfliktu na hranicích s Egyptem tři obrněné divize, nazvané podle jednotlivých velitelů Tal, Joff e a Šaron. Jakmile jejich velitelé dostali zprávu, že letecký úder vyřadil egyptské letectvo ze hry, vydali rozkaz k útoku.
Proti nim stálo sedm egyptských obrněných divizí v počtu 100 tisíc mužů a 1000 tanků. Početní převaha byla jednoznačně na straně Egypťanů. Nicméně Izraelci útočili, měli iniciativu ve svých rukách, navíc disponovali schopnými veliteli a měli i převahu psychologickou. Arabové mohli tuto válku i prohrát - Izraelci nikoli. Všichni věděli, že bojují o bytí a nebytí svého státu.
Generál Israel Tal zaútočil z jihu ve směru na osadu Chán Júnis západně od Gazy. Generál sám měl pověst nejlepšího izraelského tankového střelce, vynikal náročností, do velitelských funkcí povyšoval mladé odvážné lidi. Všichni velitelé tankových rot v jeho divizi se vyznačovali vysokou bojovou morálkou a rozhodností. Přes převahu, kterou Izraelci měli, museli ale podstupovat boj. Proražení linie odporu u osady Chán Júnis bylo obtížné pro velký počet egyptských přesně pálících protitankových kanónů. Po půldni bojů však postoupil generál Tal podél moře do hloubky Sinaje a už druhý den obsadil letiště al-Aríš, jež mělo být podle plánu obsazeno výsadkáři.
Na středním úseku postupoval generál Ariel Šaron se dvěma brigádami lehkých tanků. I on musel zdolávat houževnatý odpor, takže vítězství dosáhl teprve 5. června v noci.
Výsadkáři se dostávali ke slovu při dobytí opevněného postavení Bi'r Džifdžafa, osazeného sovětskými děly. Prapor elitních výsadkářů byl nasazen po dvaadvacáté hodině, kdy už panovala tma. K lepší orientaci měly jednotlivé roty natřené obličeje fosforeskujícími barvami různých odstínů. Tak bylo možné pálit po všech stínech, na něž jednotky narážely, a současně se dobře orientovat, ze které roty kdo je. Když se uvnitř opevněných pozic objevily postavy cizích parašutistů vysazených ve tmě z vrtulníků na lanech, nastal všeobecný zmatek a bezhlavý útěk. Nedobytná pevnost s kruhovou obranou byla opanována za pouhou hodinu. (Egypťané přitom měli s bojem v noci další problém - přestože je islám v Egyptě zakořeněn už od 8. století, uchovávali si Egypťané řadu pověr pramenících z původních náboženství starého Egypta. K nim patřila i pověra, že kdo by zemřel - nebo byl zabit - v noci, bude se muset v posmrtném životě pohybovat jenom v noční tmě. Snad v této okolnosti lze spatřovat jedno z možných vysvětlení, proč Egypťané ve dne stateční v noci odmítali bojovat.)
Když pozdě v noci uzavíral velitel izraelského letectva generál Mordechaj Hod první den operace "Moked" a hodnotil výsledek vzdušného úderu, poznamenal: "Ani v nejbujnějších snech bych nepomyslel, že jsme schopni takového rekordu. Počítal jsem přinejmenším s polovinou dne, či spíše s dnem a nocí. A zatím nám stačilo pár hodin..." Dodejme, že Mordechaj Hod začínal svou dráhu v Československu v roce 1948, kdy se u nás cvičili první piloti budoucího izraelského letectva. Absolvoval výcvik na letišti v Hradci Králové a patřil k nejlepším frekventantům.
NA TŘECH FRONTÁCH
Ještě během prvního dne útoku nařídil generál Hod přenést letecký úder na Sýrii. Stalo se tak odpoledne 5. června a opakoval se tentýž obraz jako při útoku na egyptská letiště. Izraelské stíhačky se znenadání objevily nad syrskými základnami, svrhly pumy na rozjezdové plochy a pak svými palubními zbraněmi likvidovaly arabské stroje. Na jednom ze syrských letišť dvě izraelské stíhačky rozstřílely dvacet MiGů-21 za ohromeného přihlížení syrských pilotů. Sovětský poradce, který byl této výrobě kovošrotu přítomen, si bezmocně zoufal. Teprve když syrskému veliteli pohrozil pěstí a řevem jej přinutil, aby konečně vydal nějaký rozkaz, docílil, že odstartovali dva Syřané (což musel být v té řeži vynikající výkon) a Izraelce raketami sestřelili.
Při přepadu jordánských letišť v Ammánu a Mafraku se odehrával tentýž scénář - bylo zničeno 22 stíhaček typu Hunter plus šest dopravních letadel. Avšak pokud se Jordánci dostali do vzduchu, ukázali se jako tvrdí soupeři. Přestože se jejich huntery nemohly rovnat izraelským letadlům, podstupovali boj, nevyhýbali se ani přesile a v ojedinělých případech dokázali vítězit. Pro Izraelce to bylo nečekané překvapení. Pozdější analýzy to vysvětlovaly tím, že Jordánci byli na rozdíl od Egypťanů a Syřanů vycvičeni britskými instruktory RAF, jež mělo nezdolnost a vysokou bojovou morálku hluboko ve své tradici. Jistou roli sehrával zřejmě i fakt, že jordánský král Husajn II. měl rovněž výcvik proudového pilota a udržoval častý osobní kontakt se svými letci. Nicméně i Jordánci byli vyřízení již 7. června.
DAVID PŘEMOHL GOLIÁŠE
Šestidenní válka skončila 10. června 1967 triumfem Izraele. Byla ještě válkou druhé generace, válkou industriálního období, která důsledně aplikovala vzorec Blitzkriegu. Což představovalo zahájení války bez vypovězení, provedení paralelního vzdušného úderu směřujícího k vyřazení protivníkova letectva, k vytvoření vzdušné nadvlády v operačním prostoru a nasazení mohutných tankových klínů. Díky převaze na bojišti, naprosté převaze v bojové morálce, převaze ve velitelských kádrech se Izraelcům podařilo rozbít arabskou koalici, navodit paniku v protivníkově táboře a dosáhnout přesvědčivého vítězství v několika dnech.
Morální krize protivníka se projevila neschopností pokračovat v boji (neřkuli pokusit se o zvrácení dosaženého výsledku). Egyptský prezident Gamál Abd an-Násir se dokonce rozhodl k dramatickému gestu a na masovém shromáždění v Káhiře podal demisi. Vyvolalo to obrovský nesouhlas demonstrantů, kteří s žalostným křikem žádali jeho setrvání ve funkci - a tak tedy setrval...
Izrael dokázal, že ho nelze smést do moře, ale že naopak představuje nezpochybnitelnou sílu, s níž se musí počítat. Obsazením Sinajského poloostrova odblokoval uzavření Akabského zálivu s přístupem k Rudému moři (Sinajský poloostrov pak okupoval do března 1979, bezmála dvanáct let). Obsazením Golanských výšin získal strategicky významnou pozici otevírající cestu na Damašek. (Toto území Izrael okupuje dodnes jako určitou pojistku proti militantním Syřanům; dnes ovšem musí čelit četným obviněním, že okupuje výšiny především proto, aby mohl využívat zdejší vodní zdroje.)
Ohlas šestidenní války v tehdejším světě byl obrovský. Nesmírně posílil sebevědomí Židů v diaspoře, vědomí nezdolnosti židovského národa, jeho práva nejen na vlastní stát, ale i na vůdčí roli v oblasti. Dobytí východního Jeruzaléma a získání přístupu ke Zdi nářků znamenaly naplnění snů mnoha generací.
Ohlas této války dolehl i do Československa. Vždyť náš stát byl na dění na Blízkém východě zainteresován: ve druhé polovině čtyřicátých let nejprve vyzbrojoval Izrael, aby mohl vést válku proti Arabům, a později zase Araby, aby mohli bojovat proti Židům. I když jsme tak začasté nečinili z vlastní vůle, nýbrž podle pokynů z Moskvy, určitou vlastní režii jsme si uchovávali. Zatímco ale Izraelci platili skvěle, v dolarech a včas, s Araby to bylo o poznání horší -červnový debakl se tedy odrazil i v platební bilanci našeho zahraničního obchodu.
Ale příklad Davida, který přemohl Goliáše, v širším významu jistě přispěl i k tomu, že se česká společnost odvážila na jaře 1968 rozhodněji vystoupit proti těm silám, které jí bránily ve svobodném a demokratickém vývoji.
