Andy Warhol

Život amerického malíře, grafika, filmaře Andyho Warhola provázely četné paradoxy a on sám byl k nevíře rozporným člověkem, pohybujícím se mezi genialitou a banalitou, ať už v díle, nebo ve spoustě výroků, které máme k dispozici díky knize Od A k B a zase zpět (Filozofie Andyho Warhola). Vymyslel nejen bonmot o tom, že každý může zažít svých patnáct minut slávy, který nejlépe charakterizuje postmoderní éru a jehož platnost si každý den neustále ověřujeme, ale také bezostyšně horoval pro konzumní svět: „Nejkrásnější na Tokiu je McDonald’s. Nejkrásnější na Stockholmu je McDonald’s. Nejkrásnější na Florencii je McDonald’s. Peking a Leningrad nemají nic krásného.“ Uznejte, že v jeho podání zní i nejpřízemnější banalita jako zenová moudrost.
Ať je to, jak chce, během necelých devětapadesáti let, která mu byla vyměřena, pozměnil nejenom vnímání „výtvarného umělce“ veřejností, ale především umění samotného, a to tak razantně, jako se to před ním povedlo snad jen Pablu Picassovi. Musel to být Warhol, jenž malíře a sochaře Larryho Riverse v roce 1963 přivedl k tomuto prohlášení: „Umělec je v téhle zemi poprvé na jevišti. Už nešaškuje ve sklepě nad něčím, co možná nikdo neuvidí. Je teď a tady, v přímém světle pozornosti.“
Lidé nemuseli vědět, co dělá, natož aby tomu rozuměli, ale dobře věděli, kdo je Warhol. Přece ten bledý chlapík s načervenalým nosem, stříbrnou parukou na hlavě a magnetofonem nebo polaroidem v ruce, kolem něhož se pohybují zástupy podivných existencí z okraje společnosti stejně jako slavných umělců z nejrůznějších oborů. Opravdová, totiž „všeobecná proslulost“ se určuje podle toho, je-li umělec poznán na ulici. Warholovi se to stávalo běžně. Takzvané hvězdy obdivoval, hvězdou chtěl být a své přání si vyplnil. Když mu bylo kolem dvacítky, jako nějaký zoufalec psával dopisy a denně telefonoval spisovateli Trumanu Capoteovi, jednomu z nejvýznamnějších amerických autorů druhé poloviny minulého století, pokládanému za „zázračné dítě“ literatury (Snídaně u Tiffanyho, Chladnokrevně). Capote se mu vyhýbal, nechával se zapírat. O dvacet let později již byl spisovatel rád, že může být v jeho společnosti. Prostě dosáhl málo vídané všeobecné oblíbenosti. Už čtyři roky po smrti bylo Warholovi ve slovenských Medzilaborcích otevřeno muzeum, první na světě a dosud jediné v Evropě, další následovalo v Pittsburghu, které je největší muzeum věnované americkému umělci.

FACTORY

Musel mít neobyčejně silné charisma. Ve Factory (Továrně), jak se říkalo jeho newyorskému ateliéru, jejž v roce 1962 zřídil v bývalém skladišti na 47. ulici (roku 1968 se přesunul do domu na Union Square), sice probíhal nepřetržitý večírek, ale především se tvrdě pracovalo na obrazech, filmech, na fotografiích, což bylo možné jednak díky entuziasmu zúčastněných a jejich chuti něco tvořit pod vedením Andyho Warhola, jednak v souvislosti s kvanty povzbuzujících amfetaminů, jež se tam konzumovaly. On všemu vládl mírnou, ale respektovanou rukou, takže mohl zdánlivě chaotickou
a nesourodou komunitu vést směrem, jejž uznal za vhodný. Pomáhal mu Gerard Malanga, přítel a asistent v jedné osobě. Warhol ovlivňoval a inspiroval.
Pomohl na svět rockové skupině Velvet Underground a Jean-Michel Basquiat se s jeho přispěním stal nejvlivnějším afroamerickým malířem, dokonce tak úspěšným (bohužel zemřel roku 1988, v pouhých sedmadvaceti, na předávkování), že o něm Julian Schnabel, taktéž malíř, natočil v roce 1996 film Basquiat, kde si Warhola zahrál David Bowie.
Z pracovních i skutečných (sexuálních) orgií, jimž prý podle očitých svědků jenom se zájmem přihlížel, pročež byl dokonce z jedné vykázán, se vracel ke své mamince. Ta s ním poté, co se v roce 1949 odstěhoval z Pittsburghu do New Yorku a zkrátil si příjmení na Warhol, bydlela více než dvacet let, až do roku 1972, kdy zemřela. Vyměnila prostředí provinciálního města, na něž si jakžtakž zvykla, za tu nejživější a nejzmatenější metropoli, jíž už vůbec nemohla porozumět.
Těžko měla bližší ponětí o Andyho uměleckých aktivitách i o bizarním životním stylu a homosexuální komunitě, k níž tíhl, a určitě neviděla ani jednačtyřicetiminutový film Blow Job z roku 1963 (dohromady jich natočil více než sedm desítek), na němž byla zachycena tvář muže, jemuž se dostává orálního sexu. Pro ni zůstával bezvýhradně milovaným dítětem a v domě na Lexington Avenue jej zahrnovala dojemnou slovanskou mateřskou láskou. Bez jakékoliv stopy ironie, neboť i cynici vědí, že mateřská láska je svatá a nežertuje se o ní!

RUSÍNI Z MIKOVÉ

Andy Warhol se narodil 6. srpna 1928 v Pittsburghu ve státě Pensylvánie. Rodiče pocházeli ze severovýchodního Slovenska, z vesnice Miková, a je považován za největšího umělce se slovenskými kořeny, nicméně ze strany Slováků jde spíše o přání, jemuž pochopitelně rádi věří (Češi nejsou v tomhle ohledu jiní, stačí si vzpomenout na humbuk kolem „objevení“ údajného českého původu senátora Johna Kerryho, kandidujícího na amerického prezidenta).
Jak otec Andrej, tak matka Júlia (za svobodna Zavacká) byli Rusíni, a patřili tedy k národu žijícímu na pomezí západní Ukrajiny a severovýchodního Slovenska, částečně také v jihovýchodním Polsku. Budeme-li přesní, tak vzhledem k současnému státnímu uspořádání šlo o slovenské Rusíny. Protože v odlehlém kraji panovala obrovská bída, docházelo k silné migraci do USA, kam se jako první z rodiny vypravil v roce 1912 Andrej Varchola, z nějž se stal Andrew Warhola. Jeho manželka jej následovala až o dlouhých devět let později. Andrew pracoval v dolech, protože v okolí Pittsburghu byla spousta uhelných pánví, zásobujících zdejší ocelárny. Přistěhovalci z Východu, Poláci, Slováci, Rusíni, Litevci, Ukrajinci nebo Češi, dělali pochopitelně tu nejhorší práci za nejméně peněz. V roce 1923 se manželům Warholovým narodil syn Paul (ale nebylo to jejich první dítě, tím byla holčička, o niž přišla Júlia na útěku před vojáky během první světové války), o dva roky později John. V osmadvacátém přichází na svět benjamínek a dostává jméno po tatínkovi, kterého si však kvůli jeho pracovnímu vytížení příliš neužil.

ČOKOLÁDA PRO SAMOTÁŘE

Jeho matka si nikdy neosvojila angličtinu a na malého Andyho mluvila rodnou řečí. „Otec byl velmi často pryč na práci v uhelných dolech, takže jsem ho nikdy moc neviděl,“ vzpomíná ve své Filozofii, která vznikla v roce 1975 na základě jeho rozhovorů s Pat Hackettovou, přítelkyní z Factory, nahraných na magnetofonový záznam. „Maminka mi četla z Dicka Tracyho, jak to se svým československým přízvukem nejlépe uměla, a já jí vždycky po dočtení kapitoly řekl: ,Děkuji, mami,‘ přestože jsem nerozuměl ani slovo. Dostával jsem od ní tabulku Hersheyho čokolády pokaždé, když jsem dokončil stránku ve svém sešitě omalovánek.“ To, že matčin akcent pokládal za „československý“, je jen drobným detailem vystihujícím, jaké potíže mají děti emigrantů v nahlížení své identity.
Warholovi neměli peníze, patřili k nemajetné dělnické třídě. Čokoláda pro něj byla tudíž čímsi výjimečným a měl ji rád i později – snad jako připomínku na prchavé okamžiky blaženosti v dětství, které nebylo zrovna veselé. Mezi osmým a desátým rokem se vždycky jako na povel začátkem prázdnin nervově zhroutil, třikrát ho zasáhla nemoc chorea (nebo také tanec svatého Víta), nervová porucha spočívající v mimovolních rychlých pohybech obličeje, rukou či ramen. Jak přišla, tak odešla a více se neprojevila. Byl samotářské dítě, nesnadno navazující kontakty s vrstevníky, navíc chatrného zdraví – pro budoucnost byla tato jeho uzavřenost podstatná v tom, že místo aby se potloukal s vrstevníky, raději si kreslil. Rodinné ekonomické poměry se ještě zhoršily, když v roce 1942 hlava rodiny předčasně umírá, v pouhých šestapadesáti letech.

KULT PENĚZ

Andy Warhol byl proto penězi fascinován a byl na ně opatrný i v době, kdy byl pokládán za velmi zámožného muže. Pořád o nich intenzívně přemýšlel a z dolarových bankovek vytvořil též některé svá díla: v roce 1962 si dal například tu práci, že jednodolarovou bankovku s Washingtonovým portrétem nakreslil tužkou na papír formátu 45x60 centimetrů. Ve stejném roce vytvořil i známou serigrafii 80 dvoudolarových bankovek. Tvrdil: „Je to divné, ale mít peníze moc neznamená. Vezmete tři lidi do restaurace a zaplatíte tři sta dolarů. Pak tytéž lidi vezmete do jídelny na rohu – bufetu – a dostanete tam všechno. Naprásknete se v tom bufetu jako v luxusní restauraci – a ve skutečnosti ještě víc – a bude vás to stát jen patnáct či dvacet dolarů, přičemž budete mít skoro totéž jídlo.“ Nerad se jich zbytečně zbavoval prostě proto, že věděl, jakou cenu mají: „Jednou jsem dal taxikáři sto dolarů. Ve tmě jsem myslel, že je to dolar. Jízdné bylo šedesát centů (bylo to před tím, než šly ceny naposledy nahoru) a řekl jsem mu, ať si zbytek nechá. A ještě pořád mě to deprimuje.“
Jinými slovy, kdo se s penězi nenarodil, kdo zažil chudobu, stěží se jich někdy nabaží, nedojdeli v jeho životě k okamžiku prozření či osvícení. Andymu se to nepovedlo a často se k tematice dokreslující jeho sociální determinaci vracel, třeba když se zmiňoval o tom, že neví, jak se chovat ke služebným, protože mu setkání s nimi činilo značné potíže a přinášelo rozpaky: „Když jsem v hotelu, přistihuju se, že se snažím zůstat celý den na pokoji, aby služebná nemohla přijít dovnitř. Protože bych nevěděl, kam s očima a co dělat, zatímco uklízí.“ Zdá se těžko pochopitelné, že by nevěděl o takové drobnosti, že v takovém případě stačí dát na kliku cedulku s nápisem Nerušit. Svými slovy jenom podtrhuje skutečnost, že ačkoliv patřil ke smetánce a byl všude vítán, uvnitř nebyl s to se úplně se svým strmým vzestupem a společenským statusem srovnat. Na jiném místě to zase potvrzuje z příznačně bizarního úhlu pohledu, když si trochu stěžuje, že bohatí mají kromě jiného výhodu nad chudými v tom, že dokážou při večeři plynule konverzovat, kdežto on, má-li promluvit, jako naschvál žvýká sousto. Je v tom spousta sebeironie i pravdivosti zároveň (zvláště když už víme, že 3. května 1988 byla na aukci Sotheby’s vydražena jeho pozůstalost za částku převyšující pětadvacet miliónů dolarů) a totéž bývá obsaženo i v jeho díle, považovaném za stěžejní hodnotu mezi umělci tvořícími na popartové scéně.

KAŽDÉMU JEHO OBRAZ

Warhol si ve svém umění nic nevymýšlel, nefáral do hlubin podvědomí, nestudoval psychoanalýzu a nebojoval s plátnem a barvami – jako kupříkladu o patnáct let starší Jackson Pollock, depresívní král mezi abstraktními expresionisty. Začínal od podlahy, jako komerční grafik kresbami do magazínů, a zejména spoluprací s Millerovou obuvnickou firmou si získal věhlas i peníze. Nikdo prý před ním ani po něm neuměl boty jako Andy. Na začátku šedesátých let reklamu opouští. Maloval to, co měl rád, jako třeba láhve s coca-colou, kterou pokládal za dokonalé pojidlo všech sociálních vrstev (pro všechny stejná) nebo plechovky Campbellovy polévky, na níž si pochutnával celý život. Nebo jeho obrazy pojednávaly o tom, koho měl rád či kdo jej fascinoval, jako herečka Marilyn Monroeová, k jejímuž kultu bezesporu přispěl svými soubory serigrafií (neboli sítotisků – grafické techniky, které se věnoval od roku 1962). Následovaly další hvězdy show-businessu (Liz Taylorová, Mick Jagger) nebo politiky (Nixon, Mao, Lenin), které vzhledem ke své fascinaci slávou po celý život zvěčňoval. Nebyl sofistikovaným tvůrcem – na jeho obrazech bylo jen to, co se na nich reálně objevilo – a řídil se instinktem: „Když musím o obrazu přemýšlet, vím, že je špatný. Jakmile se musíš rozhodovat a vybírat, je to špatně. A čím víc se rozhoduješ, tím horší bude výsledek. Někteří lidé, kteří malují abstraktně, si sednou a přemýšlejí, protože mají pocit, že něco dělají.“

VÍC NEŽ 15 MINUT

Při výběru témat si nechal klidně poradit od svých blízkých a během samotné tvorby měl pomocníky, asistenty, jako je kdysi běžně míval třeba Cranach, Rubens nebo Goya, ale ve dvacátém století to byl právě až Warhol, kdo podobný přístup legitimizoval. Umělec už nebyl v roli osamoceného génia-stvořitele, jenž vše vymyslí a vykoná, ale „druh katalyzátoru pro rozmanité vnější vlivy“ (Klaus Honnef). Díky dělbě práce ve Factory a užití sítotisku často kombinovaného s akrylovou malbou byl schopen chrlit spoustu variant jednoho obrazu a každá se stávala dalším originálem. Rozmnožoval své dílo a tvrdě dřel, protože se snažil, aby po něm zůstalo něco hmatatelného, trvalého, a ne jen image muže se stříbrnou parukou (v pittsburském muzeu jich mají tři desítky). Věděl, že to chce víc: „Vždycky byste měli mít produkt, kterým nejste pouze ,vy‘. Herečka by si měla počítat své hry a filmy, modelka by měla počítat své fotografie, spisovatel by měl počítat slova a malíř obrazy tak, aby každý věděl, jakou má cenu, a abyste nezůstali v zajetí domněnky, že vaším produktem jste vy, vaše sláva a vaše aura.“
Patnácti minut slávy si může užít každý, k tomu stačí vyhrát v loterii nebo přežít atentát, ale nesmrtelnost si žádá mnohem víc.