Stanislav Lem

Z FUTURISTY MORALISTOU

V šedesátých letech minulého století uměl díky svým encyklopedickým znalostem a intuici velmi dobře předvídat i komentovat dobu. Kvůli jeho knihám byly pořádány vědecké konference, mnohé z jeho nápadů byly doceněny až o desítky let později. Přestože dovedl v myšlenkových konstrukcích kráčet dál než většina jeho současníků, zůstal svým způsobem skeptikem a konzervativcem.

Tyto vlastnosti se výrazněji projevily až v posledním období jeho života. O sloupky, jež psal do odborných i kulturních periodik, byl nadále zájem, nicméně mnohé z nich již nenabízely žádnou originální stravu pro ducha. Razanci si však autor zachoval až do smrti, zejména vůči politice vlastní země.
Lem byl typický příslušník elity. Nastoloval témata, vyvolával polemiky. Ale zároveň v něm bylo něco z elitáře, který nedokázal dohlédnout demokratický potenciál moderních technologií a médií. I on se připojil k apokalyptikům, pro které byl příchod reality shows na televizní obrazovky málem předzvěstí soudného dne. Ani on nedokázal přimhouřit oči nad přítomností erotiky na Internetu a raději zlomil hůl nad celým kyberprostorem, jejž označil za symbol novodobé dekadence.

LÉKAŘ NA SCESTÍ

Otec Stanislawa Lema Samuel byl zámožný a uznávaný lékař. Stanislaw Lem se narodil 12. září 1921 v polském městě Lvově. Na rozdíl od otce jej odmalička lákaly spíše technické obory. Měl nakročeno na technickou univerzitu, ale do jeho studií zasáhla válka. V roce 1939 bylo město podle sovětskoněmecké dohody obsazeno Rudou armádou a sovětskou byrokracií. Na techniku se Lem kvůli svému maloburžoaznímu původu nedostal, avšak otec mu zajistil místo na medicíně. Po dvou letech byla škola kvůli blížící se frontě uzavřena a mladý Lem byl nasazen do německé firmy, jež využívala použitou válečnou techniku jako hutní surovinu. Zkušenost s demontováním znehybnělých tanků možná ovlivnila jeho ambivalentní vztah k technologiím i jeho pozdější zájem o techniku budoucích válek.
Podle poválečného rozdělení Evropy Lvov připadl Sovětskému svazu a Lemova rodina se i kvůli válečným zkušenostem s novým zřízením rozhodla pro přesun do Krakova.
Lem zde dokončil studia medicíny, ale oblíbená technika jej stejně neminula. Na univerzitě vypomáhal s rozesíláním odborné literatury a mnohé z ní ještě předtím stihl pročíst. Tak mu rukama prošla i slavná Kybernetika od Norberta Wienera a Lem byl lapen. Knihu ještě luštil "jako Champollion" se slovníkem v ruce, ale potenciál nového oboru poznal bezpečně a stal se jakýmsi amatérským filozofem kybernetiky a příbuzných věd. To vše v době, kdy ještě byla ve východním bloku kybernetika oficiálně považována za podezřelou pavědu.
V té době začal psát a publikovat povídky. Často psal pro katolický časopis Tygodnik Powszechny, ač sám katolíkem nebyl. Časopis měl dobrou pověst a byl jeho textům otevřený. "Můj otec byl agnostik a i já, co mi paměť sahá, jsem nebyl nikdy věřící," svěřil se novináři Stanislawu Berešovi. "Možná ne přímo v agnostickém smyslu, ale pozitivně jsem věděl, že ,tam nahoře' nikoho nemám." Přesto se ideou Boha v nejedné ze svých prací později zaobíral.
Nejrozsáhlejší prací z jeho autorských začátků je novela Marťan, vydaná na pokračování časopisecky. Literárně nepříliš zdařilé dílo bylo poplatné četbě zahraničních detektivek a špionážních románů. Je zajímavé především tím, že nehledě na literární kvalitu obsahovalo v zárodečné podobě motiv, který bude motem Lemovy tvorby na poli science fiction: obtížnost pochopení inteligence jiného druhu. Vypravěč se stane spíše nedobrovolným účastníkem jakýchsi Akt X. V tajné podzemní laboratoři v Americe je členem týmu zkoumajícího mimozemský organismus, zčásti mechanický a zčásti biologický, jenž ztroskotal na naší planetě. Pokusy vědců jsou zoufale neúčinné a pro některé z nich i osudné. Zcela v duchu mechanistické vědy se snaží cizí život pochopit tím, že jej začnou nemilosrdně pitvat. Mimozemšťan je nakonec rozmetán, aniž by došlo k jakémukoliv kontaktu inteligencí.
Lemovy ambice nezůstávaly u sci-fi. Další knihou, kterou napsal, byl realistický román z lékařského prostředí odehrávající se za války. Rukopis koloval po redakcích a nebyl shledán dostatečně ideologicky vhodným.
Později se stal součástí třídílného románu Nepromarněný čas (česky vyšel v roce 1959).
Krátce poté se Lem setkal na horském výletě s člověkem, z něhož se vyklubal zástupce vydavatelství Czytelnik. Jejich nezávazná rozmluva o nedostatku nové polské fantastiky vyústila v nabídku napsat sci-firomán.
Ke svému překvapení obdržel Lem záhy poštou skutečnou autorskou smlouvu. Aniž by měl ještě v hlavě jakoukoliv představu o ději, vyplnil do kolonky Název titul Astronauti.
Lem tentokrát dobře pochopil, jaká měřítka musí takový román nové doby splňovat. Bez dlouhého otálení napsal čtivý dobrodružný příběh o prvním průzkumu planety Venuše. Mezinárodní posádka kosmické lodi Kosmokrator se zde setká s řadou neobvyklých úkazů a postupně odhalí skutečnost, že planeta byla dříve obydlena, ale její imperialistická civilizace se sama zničila v globální válce.
Román byl silně poplatný době svého vzniku a obsahoval povinnou dávku protiválečné agitky.
Podobně laděný byl další román - K mrakům Magellanovým. Ten vyšel až po půlročním váhání. Jeden z lektorů rukopisu totiž odhalil, že autor do knihy vpašoval buržoazní vědu kybernetiku v přestrojení pod názvem mechaneuristika. Lem se později ke svým raným dílům příliš nehlásil, ačkoliv si získala mezi mladými čtenáři značnou oblibu. Astronauti byli zfilmováni v tehdejší NDR jako Mlčící hvězda, K mrakům Magellanovým posloužilo jako inspirace pro český film Ikarie XB-1. Zřejmě kvůli nevyřešeným autorským právům však Lemovo jméno v titulcích chybí.

OCEÁN NEVĚDOMÍ

Spisovatelé science fiction mají jedinečnou možnost zkoumat fungování společnosti jako celku. Lem toho využil ve svých následujících románech Planeta Eden z roku 1959 a Návrat z hvězd, vydaném o dva roky později. V obou knihách ukazuje, k jakým koncům může vést sociální inženýrství. Jako bytostný humanista nemohl být v tomto ohledu optimistou. Na planetě Eden naleznou pozemšťané ponurou totalitní společnost, jejíž občané jsou okradeni o základní svobody v důsledku nestvůrných populačních experimentů. Návrat z hvězd je Lemovým pokusem povýšit sci-fina úroveň obecné literatury.
Obsahově je polemikou s Huxleyho antiutopickým dílem Báječný nový svět. Protagonistou románu je astronaut, jenž se vrátil z cesty vesmírem a nalezl pozemskou civilizaci zcela proměněnou dobrovolnou "betrizací", odstraněním agresivity, ale i touhy po poznání z lidské povahy. Lidé jsou mírní jako beránci, kosmický program je zapomenut a Lem se snaží, aby nad takovou společností nevynášel žádné jednoznačné soudy.
V témže roce jako Návrat z hvězd vychází Lemovo beletristické arcidílo, román Solaris. Znovu se v něm vrací ke starému problému komunikace s radikálně odlišnou entitou.
Tentokrát jí je inteligentní plazma pokrývající jako oceán celou vzdálenou planetu. Vše nasvědčuje tomu, že oceán je jedinou inteligentní bytostí, ale ani desítky let pokusů o navázání kontaktu a vznik celé vědní disciplíny solaristiky nevedou ke kýženému cíli. Solaris v tomto románu zastupuje vše, na co je pozemská věda krátká. Lidské podvědomí i transcendentno. Oceán Solarisu z nepochopitelných důvodů dokáže nejen vytvářet kopie předmětů, ale dokonce umí nahlédnout do těch nejtajnějších komnat lidské duše a zmaterializovat to, čeho se výzkumníci nejvíc bojí a co chtějí nejvíce potlačit. Příchod hlavního hrdiny Kelvina na téměř opuštěnou výzkumnou základnu tak připomíná expozici gotického románu. Na pustých chodbách totiž mohou lidé potkat například kopie svých nejbližších zemřelých. Nejedná se však o nehmotné duchy, ale naopak o nezničitelné rekonstrukce lidských bytostí, jež mají také svůj vnitřní život a hloubají nad vlastní existencí stejně jako zmatení pozemšťané.
Lem jde za své tradiční otázky po povaze poznání, v úvahách jeho hrdinů se rozevírají až gnostické hlubiny. Solaris zde vystupuje v roli neproniknutelného boha, který je sice s člověkem v kontaktu, ale jeho úmysly jsou zahaleny tajemstvím a mlčením.
Solaris byl dvakrát zfilmován, v obou případech významným filmovým tvůrcem. V roce 1972 knihu volně zpracoval legendární ruský režisér Andrej Tarkovskij do svého typického duchovně filozofického podobenství. O třicet let později téma použil Steven Soderbergh, jenž se více věnoval existenciální situaci bytosti, která ví, že je pouhou kopií jiné osoby. I přes obsazení George Clooneyho, jenž zde v necenzurované verzi filmu odhalí své pozadí, film v tržbách propadl. Ale vytvořit kasovní trhák snad ani nebylo Soderberghovým úmyslem. Lem byl z obou filmů upřímně zoufalý, byť druhý dokonce ani neviděl. To mu nezabránilo lamentovat v tisku nad tím, že on ve svém Solarisu o žádné "milostné romanci v kosmu" nepsal. O Tarkovského filmu pro změnu řekl, že to je "Zločin a trest přemístěný do vesmíru".
Lem nikdy neměl ke kritice čehokoliv daleko. V roce 1973 se mu dostalo pocty čestného členství v Asociaci amerických spisovatelů science fiction. Pak však byly přeloženy do angličtiny jeho texty o americké sci-fi, kterou tvrdě pranýřoval pro její kýčovitost a absenci logiky, a členství mu bylo odňato. Situaci ještě zkomplikovala prohlášení spisovatele Philipa K. Dicka, jehož díla si Lem velmi vážil a několikrát o něm psal. Dick v té době již patřil ke špičce americké sci-fi, ale zároveň byl paranoidním schizofrenikem, který nabyl přesvědčení, že Lem není skutečnou osobou, ale komplotem KGB namířeným proti němu. Když se situace uklidnila a vyšlo najevo, že Lem vycházel především ze znalostí americké sci-fistaré dvacet let, dostal spisovatel nabídku k obnovení členství, ale již na ni nereagoval.

KYBERNETICKÝ STVOŘITEL

Ačkoliv Lem zůstal bez konkrétní víry v Boha, cítil stále potřebu vztahovat se k něčemu vyššímu. Prostředí silně katolického Polska mu jeho bezvěrectví nijak neusnadňovalo.
Nechtěl se smířit s představou vesmíru i člověka jako pouhého složitého mechanismu.
Transcendentno tedy nacházel v náhradních entitách - v nepochopitelně vyspělých vesmírných civilizacích, vysoce rozvinutých umělých inteligencích či prostě v nekonečném rezervoáru možných variant budoucnosti.
Mnohé z autorových věčných témat předznamenal obšírný titul jeho první sbírky esejů z roku 1957: Dialogy o atomovém zmrtvýchvstání, teorii nemožnosti, filozofických přínosech kanibalismu, smutku ve zkumavce, kybernetické psychoanalýze, elektrické reinkarnaci duší, zpětných vazbách evoluce, kybernetické eschatologii, charakteru elektrických sítí, falešnosti elektromozků, věčném životě v bedně, konstruování géniů, epilepsii kapitalismu, řídicích strojích, projektování společenských systémů od Stanislawa Lema.
Tato kniha byla předstupněm k Lemovu kruciálnímu spisu, možná nejdůležitější knize, kterou napsal. Nebyla jím žádná science fiction, ale soubor úvah nazvaný Summa technologiae, publikovaný v roce 1964. Po vzoru teologické sumy od Tomáše Akvinského Lem sepsal a zrevidoval dobové znalosti na průsečíku mnoha vědních disciplín a pustil se do odvážných prognóz na téma člověk versus příroda. Autor vyšel z představy, že technologie procházejí podobným vývojem jako evoluce života a v posledku začnou přírodě konkurovat, respektive vylučovat rozpor mezi přírodou a technikou. Pokud lidstvo neuvázne ve vědomostní pasti, kdy dosáhne stropu maximálního možného vědění, nástup masívní technosféry je nevyhnutelný. Člověk nakonec možná zůstane jediným reliktem přírody v jím vytvořeném prostředí. Lem se nepokoušel navrhovat jednotlivá technická řešení, na to by zřejmě ani neměl vzdělání, ale velmi dobře dokázal vystupovat o patro výše a problémy předvídat i řešit v univerzálnější, metateoretické rovině.
Přesto jsou některé z jeho futurologických předpovědí až pozoruhodně přesné. Poměrně podrobně popsal rozvinutou virtuální realitu, kterou nazval fantomatikou. S dvacetiletým předstihem hovořil o virtuálních brýlích. Rovněž jeho předpovědi nanotechnologií a vytváření umělého života doznaly uznání až mnohem později. S odzbrojujícím sebevědomím píše, k čemu jsou jeho úvahy dobré: "Lidská civilizace je jako loď postavená bez plánů. Tato loď nemá kormidelníka. Civilizaci chybějí znalosti, které by umožnily vědomě zvolit jeden z mnoha možných směrů místo unášení v proudech náhodných objevů."
V roce 1964 ještě většina čtenářů nevěděla, o čem Lem píše. Kniha vyšla v mizivém nákladu, následována pouze jedinou recenzí v tisku. Mezitím sloužila autorovi jako zdroj inspirace k jeho dalším dílům. V Bajkách robotů a Kyberiádě předpověděl robotický a kybernetický folklór, k němuž zákonitě dospěje technocivilizace. Pohádky dál budou vyprávět o dracích a hrdinech, ale budou to draci kvantových realit a hrdinové z konstrukčních laboratoří.
Postupně ale Lema přestala hra na science fiction bavit, začal si z jejích postupů utahovat a nakonec jej znudila i beletrie jako taková. Vyvrcholením jeho fikcí, propojením autora s kritikem, se stala sbírka jeho recenzí na neexistující knihy Dokonalá prázdnota.
Konzervativní autor, jenž se sám vždy označoval za realistu, se tak bezděky ocitl na půdě čiré postmoderny. Pro Lema tyto texty představovaly dvojnásobnou svobodu - svobodu recenzovat vlastní díla, jejichž psaním ani nemusel ztrácet čas.
Ani na sklonku života Lema neopouštěla aura tušení budoucnosti, někdy i proti jeho vůli. Když byl jeho český propagátor Pavel Weigel požádán deníkem Právo o překlad některého z Lemových esejů k uctění autorových osmdesátin, překladatel vybral několik let starý text o tom, že by se Západ měl obávat hrozby globálního terorismu. Český překlad eseje vyšel tiskem 12. září 2001, v listu zaplněném šokujícími zprávami o útoku na Světové obchodní centrum.
Stanislaw Lem zemřel 27. března letošního roku. Na jeho pohřeb přišlo na tisíc lidí, ale hlavním řečníkem byl - nikoliv bez známky jisté ironie v hlase - katolický kněz.