Houska

Jsou lidé, kteří se otočí hned za bránou Housky a prohlásí, že dál už nepůjdou. Na jiné padá v hradní kapli tíseň i slabost a rychle odcházejí.
Středověký hrad, který ze tří stran chrání téměř kolmé skály, je jako stvořený pro tajemné bytosti, ne-li samotného ďábla.
Ano, právě tudy se v Čechách vstupuje do pekla.
"Jenže já tu cítím klid a bezpečí," říká dcera majitele Zuzana Pavlík-Šimonková. První zmínka o Housce pochází z roku 878. Tou dobou zřejmě předchůdce zdejšího hradu dostavěli, přesné záznamy však chybějí. Jen pár kroků od bran se vzápětí objevila díra, ze které šel strach. Lidé se báli přiblížit.
"Prý se tam vynořovala,hovada pekelná, ďábelská', která lidem škodila," vypráví kastelán Miroslav Konopásek. Muž, který tajemství hradu a jeho ďábelskou pověst snad i trochu přiživuje.
Jeho cesta na Housku začala před čtyřmi lety. Tehdy objevil v novinách inzerát. Hledali pro Housku kastelána. Původním povoláním ekonom, ale také kovář, přemluvil rodinu a od té doby žijí v hájovně ze 16. století sousedící s hradem.

POLOČLOVĚK, POLOZVÍŘE

V roce 1594 se zámečtí páni rozhodli přijít na kloub tajemné díře. Navrhli vězni odsouzenému k smrti, aby se spustil do díry. Pokud to udělá, slíbili ušetřit jeho život.
Muž souhlasil, po pár metrech ale křičel hrůzou a prosil, ať ho vytáhnou zpět, že raději zemře. Později hovořil o strašném křiku, sténání i pekelném zápachu, který dole panuje. Ve tmě však nic neviděl.
Padlo rozhodnutí díru zavézt a utěsnit. I to však trvalo déle než dvacet let. Kdykoli se zdálo, že je jáma plná, ozval se rachot a vše se propadlo do nekonečné hlubiny. Bylo třeba začít znovu. To už nikdo nepochyboval, co se v proláklině skrývá, a tak nad dírou vystavěli jednolodní kapli, kterou zasvětili svatému Michaelovi, veliteli nebeské jízdy.
V kostelíku se dodnes dochovaly tajemné fresky, jejichž původ nedokáže nikdo vysvětlit. Pocházejí ze třináctého nebo čtrnáctého století. Na jedné je levoruká lučištnice, poločlověkpolozvíře s namířeným šípem. "Nepředstavuje zlo. Spíš jako by chtěla varovat před nebezpečím, které odsud lidem hrozí," myslí si kastelán.
Vchod do pekel hlídá černý mnich bez obličeje, podle mnohých samotný průvodce podsvětím.
Tajemné fresky byly objeveny až v roce 1929. Do té doby se zdálo, že Houska žádnou kapli nemá, protože vchod do ní byl několik století zazděný.

PLASTICI A DAŇCI

Evangelický farář Svatopluk Karásek, jenž často opakuje, že na Housce strávil svá nejhezčí léta, kroutí nad pekelnou historií hlavou. "Je to blbost. Houska je krásné místo. Prožil jsem tu pět nádherných let, ale nic nadpřirozeného se na ní neděje," říká svérázný poslanec, který na hradě skládal písničky pro undergroundovou skupinu The Plastic People od the Universe. Karásek dělal na Housce v sedmdesátých letech kastelána. V té době byl hrad pro veřejnost uzavřen a Univerzitní knihovna v Praze tu měla uskladněné knihy. Na ty Karásek dohlížel. Hlavní náplní jeho práce bylo každé ráno otevřít a večer zavřít sto padesát oken.
A tak se Karáskovi bavili. V několikapatrovém zámku si hráli s dětmi na schovávanou, opravovali sgrafita na jeho fasádě a kapela The Plastic People of the Universe nahrála v Loveckém sále, kde je dnes vystavena jedinečná expozice daňčích trofejí, jednu ze svých desek.
Nahrávka putovala do Kanady k vydání.
A Karásek za mříže. Státní bezpečnost si pro něj přijela přímo na Housku. Přesto odmítá hrad spojovat s peklem. "Copak má ďábel čas flákat se někde na Housce? Vždyť by z toho měl průšvih," směje se farář.

MÁCHA V ROCE 2006

Mezi slavné majitele hradu patřil Hynek z Dubé - to bylo v roce 1316 -i Albrecht z Valdštejna - od roku 1622. Na začátku 18. století získal Housku rod Kouniců.
V létě roku 1836 tu strávil noc další z významných návštěvníků -básník Karel Hynek Mácha, jenž si oblíbil okolí nedalekého hradu Bezděz. Na Housku došel kolem druhé hodiny ranní, nutno dodat, že značně ovíněn, a vše ho táhlo k mýty opředené pekelné jámě. Sestoupil prý dolů (těžko říci, jak to udělal, když byla v té době zasypaná), aby prožil jednu z nejhorších nočních můr svého života.
"Bytosti lidské, s lícemi změněnými, začasté nevidomé, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány smutným labyrintem," popisuje svůj zážitek v dopise příteli Eduardovi. Mácha byl přesvědčen, že je v pekle. Pak se ho zželelo jakési dívce - jedné z oněch tajemných bytostí - a ta mu prozradila, že se nachází v Praze roku 2006. Dala mu nahlédnout do skříňky, kterou nesla u boku.
"Já uzřel živý obraz, ty vidiny se měnily a přelévaly, na nich skutečné peklo horoucí," pokračuje Mácha. Co vlastně romantický básník viděl? Kastelán Konopásek zná odpověď. Když Mácha hovoří o "plápolajících doupatech v útesech", vidí prý panelové domy a "kostlivými netvory" z básníkova dopisu jsou naše stožáry vysokého napětí.

MASARYK A KOMANDATURA SS

V roce 1924 koupil Housku od Kouniců baron Josef Šimonek, poslanec parlamentu a ředitel Škodových závodů v nedaleké Mladé Boleslavi. Koncem dvacátých let hrad zrekonstruoval, nechal instalovat důmyslné rozvody, Houska získala díky agregátu i elektřinu. A někdy tou dobou ji také navštívil prezident Masaryk. Z nedaleké Lobče sem přišel pěšky.
Pak končí zlatá éra hradu.
Ve válečných letech sídlila na Housce komandatura SS. Co přesně se za hradními zdmi ve válečných letech dělo, už nelze dohledat. Houska snad sloužila jako depozitář předmětů, které se odvážely do říše. Místní tvrdí, že sem blonďatí a urostlí němečtí vojáci přijížděli za vězněnými Polkami a Ruskami. Žádné důkazy o tom však neexistují. Lidé v okolí si také vyprávějí, že tu po válce našli zakopané mrtvé Němce.
V padesátých letech se na Housku jezdilo na ozdravné pobyty. Hradní místnosti zaplnily železné postele - zavládl zde "zdravý duch ve zdravém těle".
Pekelné záměry měla s Houskou v osmdesátých letech i Spolana Neratovice. Původně gotický hrad chtělo vedení firmy proměnit na moderní lázeňské sanatorium se skleněnou kupolí, v němž měli odpočívat pracující i sovětští vojáci z nedalekého Ralska. Z Housky měly zůstat jen obvodové zdi. Za megalomanii Spolany zaplatila vyhlídková věžička, která zabírala místo pro plánovanou výstavbu pokojů. Spolana se lázeňských záměrů vzdala v roce 1987, chyběl zdroj vody.
Potom hrad už jen pustl a chátral. Jeho zkáze zabránila až revoluce v roce 1989. Po ní byl vrácen Jaromíru Šimonkovi, dědici ředitele Škodových závodů. Bez elektřiny, vody, bez řady oken a dveří.

OBNOVA

"Rozbitá kachlová kamna, vytrhané parkety, na zdech socialistická hesla po předchozích majitelích," líčí Zuzana Pavlík-Šimonková, jak vypadala Houska, když poprvé vstoupila do hradu. "Bylo to deprimující."
Na ten den nikdy nezapomene. Dědeček jí ukazoval, ze kterých oken býval nejlepší výhled, kde byl jaký pokoj, kde stávala fotokomora. Rodina chtěla zchátralou památku prodat, nenašla však kupce. Dnes jsou rádi, že to tak dopadlo. Zuzana si Housku oblíbila. V pekelné kapli se vdávala a nedokáže si představit, že by její děti někdy hrad prodaly.
Na Housku se vrátily světlé časy. Rodina Šimonků se pustila do pozvolné rekonstrukce - jak to zisky ze vstupného umožňují. Kousek po kousku, pokoj po pokoji se pokoušejí vrátit Housce podobu, kterou hrad získal po rekonstrukci v roce 1928.
V roce 1997 otevřeli památku pro veřejnost.
"Každý rok postoupíme o něco dál. Teď nás čeká dokončení dvou místností ve druhém patře a část prvního patra. Chceme získat grant na obnovu fresek v kapli," vypráví Zuzana Pavlík-Šimonková.
Hrad ožil. V prvních letech ho navštěvovalo pět tisíc lidí, dnes jich je šestkrát více. Nádvoří žije hostinami, jarmarky, letními koncerty, v kapli se konají svatby. A těm, kdo se pozastavují nad jeho ďábelskou pověstí, kastelán vzkazuje: "Je lepší prožít peklo v kapli než ho mít po zbytek života."
Otazníky se však nad Houskou vznášejí dál. Co se vlastně skrývá v tajemné díře pod hradní kaplí? Co tolik vyděsilo společensky unaveného Karla Hynka Máchu? A konečně: Jaká mocná síla zhatila pekelné a megalomanské plány Spolany Neratovice?
Na malý hrad je toho až dost.