Julius Zeyer

O soukromém životě Julia Zeyera - od jehož smrti uplyne 29. ledna 105 let, zasněného romantika se smyslem pro exotiku, se toho příliš neví. Velkou část svého života procestoval, ještě větší strávil psaním a četbou. Jeho spisy vyšly v pětatřiceti svazcích, ale nezahrnují obsáhlou korespondenci, v níž se Zeyer neustále vrací ke svému velkému tématu, k rozdvojení mezi realitu a sen, cizinu a domov. Paradoxně nejznámější z jeho díla je drama Radúz a Mahulena, ačkoliv Zeyer jako dramatik příliš neuspěl a značně tím trpěl.

O výslovnosti Zeyerova jména se vedou stále spory, někdo ho vyslovuje jako "zajer", jiný jako "zejer". Tyto zmatky souvisí se Zeyerovým původem, po otci Janovi pocházel ze starofrancouzské aristokratické rodiny ze Štrasburku a jeho matka Eleonora byla zase židovka, jinak ale pravověrná katolička. Kromě Julia porodila Janovi čtyři syny a tři dcery. Jan Zeyer byl velkoobchodníkem s dřívím, vlastnil tesařský závod a dvě pily. Po jeho brzké smrti převzala řízení podniku Eleonora a vedla k převzetí závodu Julia, jak to manžel určil ještě před svou smrtí. Oba starší synové se totiž rozhodli pro jinou dráhu, Jan se stal později známým architektem.
Julius Zeyer se Janovi a Eleonoře narodil 26. dubna 1841. Matka se dětem velmi věnovala a na pomoc si povolala českou chůvu, učitelku, učitele francouzštiny, a k Juliovi pak navíc profesora Kašpara, aby ho učil češtině. V rodině se sice mluvilo německy, ale nálada byla spíše pročeská. Matka se po léta snažila splnit otcovu vůli stran Juliovy budoucnosti a dala ho studovat nejprve na staroměstskou, pak novoměstskou reálku. Julius však od mládí inklinoval k literatuře, stále četl a už v osmi letech napsal nedochované drama Královna Tomyris - či spíše závěrečnou scénu, v níž královna přichází s Cyrovou hlavou a ponoří ji do krve. Hochovu fantazii podporovala vydatně také chůva vyprávěním pohádek a různých příběhů.
Ačkoliv chlapec k obchodování evidentně netíhl, zkoušel to ještě na technice, pak krátce pomáhal matce v závodě a vzápětí byl ve svých dvaceti letech poslán do Vídně do tesařské dílny mistra Fellnera. V roce 1862 odjel do světa na zkušenou, procestoval Německo, delší dobu pobyl v Hamburku a Frankfurtu, odkud se vydal do Švýcarska, kde navštívil Curych a Ženevu, a dále do Paříže. Po této cestě nastal zřejmě definitivní zlom a matka, milující Julia, se rozhodne podporovat ho na literární dráze. Zeyer se pokouší doplnit si vzdělání, ale u maturity neuspěje z matematiky. Přesto si na filozofické fakultě zapisuje přednášky z filozofie, estetiky, logiky, etiky, dějin filozofie, které však navštěvuje podle vlastní chuti. Dále se věnuje studiu jazyků, naučí se anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, rusky a polsky. Kromě toho si osvojil základy sanskrtu, a dokonce studuje koptskou mluvnici.

OKULTISMUS A MAGIE

Zeyerovy literární začátky byly plné paradoxů. Debutoval nepříliš zdařilou humoristickou povídkou Krásné zoubky (Paleček 1873), v níž se milostný románek promění v grotesku v momentě, kdy hrdina zjistí, že jeho milovaná má umělé zuby, a navíc mu podá kávu v hrníčku, v němž zuby předtím uviděl. Do žertovné tematiky se Zeyer už bohudíky nikdy nepustil.
Jeho první tvůrčí období se obrátilo zcela jiným směrem, Zeyer se ponořil do magie a okultismu. Z podobných inspirací vycházel např. Jakub Arbes, i když je ztvárňoval jinak. Těžko říci, jaké všechny praktiky Zeyer vyzkoušel, s určitostí se ví pouze to, že patřil do zednářské lóže. Zeyer byl také blízkým přítelem Vojtěcha Náprstka, který založil soukromý zednářský spolek U Halánků, jehož snahy směřovaly k dobročinným a vzdělávacím činnostem.
V magii a okultismu se orientoval především pomocí francouzské literatury, Francie těmito proudy v té době přímo žila. Okultní praktiky se objevují v Zeyerově díle většinou jen v jednotlivých motivech. Pouze zpočátku jim věnoval svazek nepříliš zdařilých Fantastických povídek (1882), v nichž hrdinové rozmlouvají s duchy. V první povídce Z papíru na kornouty je tímto duchem mnich, který vystoupí z obrazu, hrdinův zážitek je ale zahalen rouškou snu.
Od zednářství je jen krůček ke středověkým ideálům, jež Zeyer ztvárnil v mnohých dílech. V Románu o věrném přátelství Amise a Amila (1880), inspirovaném francouzskou středověkou legendou, se Amis a Amil zrodí zázračným způsobem při spojení Belisanty se sochou boha Adónida. Postavy Amise a Amila představují typ duchovního přátelství mezi muži, můžeme v nich hledat ztvárnění něžných vztahů, které Zeyer choval ke druhému pohlaví. Jeho homosexualita je dodnes otázkou spekulací, svůj intimní život úzkostlivě tajil. V jeho díle jsou ale kromě něžných přátelství mezi muži i další rysy homosexuality: popisy těl mladíků, např. ve Vyšehradě (1880) a vidění ženy ne jako erotického objektu, ale jako objektu estetického, jako ideální bytosti hodné zbožňování.
Velkým tématem Románu o věrném přátelství Amise a Amila je zápas pohanství a křesťanství. To se promítá i v dalších Zeyerových dílech, v Maeldunově výpravě (1896), Kronice o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898). Podobně, Soumrak bohů, se jmenuje také Wagnerova opera z tetralogie Prsten Nibelungův. Zeyer iWagner vycházejí v těchto dílech ze starých mýtů a zachycují v nich zánik pohanství a úsvit křesťanství.
Zeyer tuto rozsáhlejší a z jeho díla poměrně neznámou prózu situuje do staré Skandinávie. Principy obou náboženství ztělesňují jednotlivé postavy či celé rody, přičemž představitelé křesťanství mají rysy kladné, představitelé pohanství většinou záporné. Mezi těmi druhými vyčnívá postava temné Halgjerdy, která rody proti sobě poštvává.

OD TUNISKA DO JAPONSKA

Zeyer miloval cestování reálné i snové. Na svou dobu procestoval velké množství zemí a dostal se poměrně daleko, i když ve svých dílech zabloudil až do Japonska, jako v románě Gompači a Komurasaki nebo v dramatu Lásky div (1894), do Číny v povídce Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), do Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) nebo na Island v již zmíněném V soumraku bohů. Cizí kultury ho zajímaly ale pouze ve svém vzletu, ve své nejvyšší estetičnosti, vzdělanosti a ušlechtilosti. Vybíral si z nich to, co lahodilo jeho představě o kráse, z jejich písemnictví zejména přetvářel legendy a mýty. Tak se často stalo, že ať Tunisko, Izrael, nebo Japonsko, vše získalo podobnou tvář Zeyerovy tvůrčí ruky, jeho specifické transformace. V souvislosti s těmito znovuzpracovávanými náměty se u něho mluví o tzv. obnovených obrazech, každé jeho dílo je větší či menší nápodobou jiných pramenů. Někdy se téměř zdá, že jde o překlad, jako v případě rozsáhlého cyklu epických básní Karolinská epopeja (1896). Zeyerovy reálné a nereálné cesty znamenaly jeho vystoupení ze všednosti, z malosti českého prostředí, jež ho sužovaly; ne nadarmo se Zeyerovi říkalo aristokrat. Jsem v Africe, je mi to jako sen. Ale jaký sen! Z Tisíce a jedné noci, věř. Něco takového jako zdejší bazary, arabské kavárny, židovky jako samá Sulamita, nedá se ani myslit. Kouřil jsem již i hašiš, nelekej se, byla to jen malá dosis, z pouhé zvědavosti, nebyl jsem ani omámen (Zeyerův dopis J. V. Sládkovi,Tunis 16. 5.
1884). Kromě již zmíněné pracovní cesty po Německu Zeyer často pobýval v Rusku, přitahovaly ho románské země. V roce 1880 odjel do Ruska jako vychovatel, dvakrát se tam vrátil; naposledy necelé dva roky před svou smrtí, v roce 1899. Jakožto vychovatel u hraběte Harracha projel v roce 1882 více zemí a míst - Bonn, Kolín nad Rýnem, Cáchy. Později viděl Nizozemsko, Belgii a Vídeň, vydal se do Itálie, Francie, Španělska, přes Polsko jel na Kavkaz, v roce 1894 do Slovinska a Chorvatska a o dva roky později do Bavorska. Každá cesta byla spojena se studiem děl dané země, s hledáním nových pramenů, a především s inspirací pro psaná díla.
Zeyer velmi trpěl tím, že neměl tak velké úspěchy na divadle jako Vrchlický. Byl to také hlavní důvod jejich dlouholeté roztržky, která vznikla spíše ze Zeyerovy strany. Jeho dramata lze považovat za lyrickoepické básně psané dramatickou formou, básně mnohdy nádherné, jako je tomu v případě hry Sulamit (1885), pro jeviště však značně statické. Zeyer sahal i po námětech z českých dějin, např. v dramatu Neklan (1893) nebo Šárka (1906). Bezesporu nejznámější jeho hrou, jedinou, která je dodnes hrána, je Radúz a Mahulena (1898). Daleko více lákalo Zeyerovo dramatické dílo hudebníky - k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Šárku si jako libreto pro svou první operu zvolil Leoš Janáček a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.

MESIANISMUS

S přirovnáním osudu české země k utrpení Kristovu nepřišel Zeyer jako první, tyto paralely však tvárně rozvinul, a to hned několikrát. Jisté náznaky mesianismu se objevují v Zeyerově největším románu se silně autobiografickými rysy, v Janu Marii Plojharovi (1891). Plojhar v Itálii trpí odtržením od své země, až se utrápí k smrti. Pro svou vlast je ochoten podstoupit souboj s tím, kdo ji uráží. Podle svědectví Zeyerových přátel se básník držel ve společnosti stranou, ale velmi útočným se stával, když někdo napadal české zájmy. Do deníku si některé z těchto historek zaznamenala jeho letitá přítelkyně Anna Lauermannová-Mikschová, jejíž salón v devadesátých letech Zeyer hojně navštěvoval.
Nejvýrazněji téma mesianismu Zeyer rozvinul v triptychu Tři legendy o krucifixu (vydané posmrtně v roce 1906). V první z legend, Inultovi, ztvárňuje příběh básníka, jenž se v Praze potká s italskou sochařkou Flavií, která ho ukřižuje a vytváří podle něho sochu. Inultus, podobající se Kristu, tak přináší oběť české zemi, a to až vlastní smrtí. V této povídce s barokním nádechem se Zeyer snažil zachytit jak barokní Prahu, tak umělecký zápas, jenž se člověku vymyká z ruky.
Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), které spadají mezi díla s výraznými dekadentními rysy jako již zmíněný Jan Maria Plojhar nebo Dům U tonoucí hvězdy (1897), končící požárem domu, v němž uhoří šílený Rojko, jedna z hlavních postav, i tři tajemné stařeny.
V Trojích pamětech Víta Choráze se objevují mnohé autobiografické momenty. Choráz se ve druhé části básně uchyluje na malé město českého venkova. Zeyer žil od roku 1887 téměř až do své smrti ve Vodňanech, kde se přátelil s básníkem Otakarem Mokrým a lékárníkem Františkem Heritesem.
Předobrazem postavy milované Chorázem je reálná žena, která Zeyera inspirovala rovněž k postavě Cateriny v Janu Marii Plojharovi, Anna Marie Stoneová. Zeyer ji poznal již v roce 1867 v Čechách, kde žila s rodinou, její otec byl anglický průmyslník. V době seznámení byla zasnoubena s anglickým obchodníkem z Liverpoolu, jehož si po letech skutečně vzala, ale v manželství nebyla příliš šťastná. Sňatku se Zeyerem bránila jeho nejistá existence, jejich vztah ale trval po léta. Vídali se i v cizině, a dokonce spolu podnikli cestu do Španělska. V roce 1892 se sešli v Benátkách a vztah definitivně ukončili. Zeyer se s tím vyrovnával velmi těžko a napsal Tři zápisky, jež po sedmi letech přepracoval na Troje paměti Víta Choráze.
V Zeyerově životě existoval ještě protipól Stoneové, předobraz Dragopulos z Jana Marii Plojhara. Byla jím anglická vychovatelka miss Kershawová, která působila ve stejné době jako Zeyer v Rusku u generála Popova, s nímž měla poměr, z něhož se narodila dcera Marie, přijatá generálem za vlastní až po letech. Zeyer navázal bližší kontakt s Kershawovou v době, kdy její vztah ke generálovi ochladl. Poměr ke Kershawové ho přiměl k tomu, aby v Rusku zůstal, ačkoliv mu doma onemocněla matka, která se jeho návratu už nedočkala. I s Kershawovou Zeyer udržoval kontakt po celý život.

BÁSNÍKOVA SMRT

Julius Zeyer byl velmi křehký a po celý život trpěl depresemi a úzkostmi, jak o tom svědčí více či méně otevřená vyznání v korespondenci přátelům. Těžko se vyrovnával zejména se svou osamělostí, přecitlivěle také reagoval na veškeré kritiky určené jeho dílům a na nedostatečný zájem čtenářů. Jeho blízkým přítelem a mecenášem byl architekt Hlávka, který mu poskytl pomoc i v závěru jeho života. Zeyer se z Vodňan uchyluje nejprve na jeho zámek v Lužanech a pak do jeho pražského paláce. Střídavě také pobývá v Praze u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž umírá 29. ledna 1901 na selhání srdce podobně jako oba jeho rodiče.
Jako první z českých tvůrců je pohřben na Slavíně, ač si přál odpočívat na lesním hřbitově u Vodňan.
Nad Zeyerovým životem i nad jeho dílem se vznáší mnoho otazníků. Zájem o jeho tvorbu je dán možná i tím, kolik témat Zeyer nabízí a jak je jeho dílo přes jednotu tvůrčího aktu mnohotvárné. Také proto je přiřazován k mnohým směrům: novoidealismu, novokřesťanství, katolické moderně, novoromantismu, parnasismu, dekadenci nebo symbolismu. Možná mnohé z těchto termínů by se pro silnou obrazivost a také pro pozdní inspiraci sochařským uměním Františka Bílka daly shrnout pod termín výtvarný: secese.