Karel Zich

Karla Zicha k umělecké dráze předurčilo místo i původ. Rozhraní Vinohrad a Vršovic bylo přehuštěné talenty. Vedle vily Karla a Josefa Čapkových žil Miroslav Horníček a Lubomír Lipský, kousek dál výtvarník Milan Kopřiva a spisovatel Ota Pavel. Ve stejné Šrobárově ulici jako Zichovi bydleli Jiří a Ladislav Štaidlovi, poblíž Michal Prokop.
Mezi významnými Karlovými předky byl nejslavnější jeho dědeček Otakar Zich (1879-1934), operní skladatel a podnětný estetik, zakladatel moderní hudební sémantiky. Dědeček z matčiny strany, Karel Moravec, hrával na housle ve varšavské filharmonii a v Ševčíkově kvartetu.

Karlův otec, matematik, fyzik, filozof a estetik Otakar Zich ml.
(1908-1984), založil na Karlově univerzitě první českou katedru logiky, razil cestu teoretické kybernetice a stačil i hrát na violoncello v Zichově klavírním triu. I Karlův strýc Jaroslav, profesor na AMU, vynikal jako klavírista i estetik. U Zichů se scházíval pražský hudební Parnas; dirigent Rafael Kubelík sem po listopadu 1989 přijel jako domů a s Karlovou matkou si povídali téměř do rána.
Karel se narodil jako benjamínek 10. června 1949. O dvanáct let starší sestra Marie, zvaná Otka, o něm i v jeho dospělosti občas mluvila jako o "našem malém"; její cesta mířila podle rodinné zvyklosti k univerzitní vědě, k fonetice. Čtyřletý odstup od bratra Otakara připadal Karlovi mnohem snesitelnější -nebýt ovšem Otových záviděníhodných sportovních výsledků. Ve stolním tenisu někdy porážel i budoucího mistra Evropy Milana Orlowského a pod dohledem legendárního Pepiho Bicana hrával ve Slavii fotbal s pozdějším reprezentačním útočníkem Františkem Veselým.
Pokud nejmladší Zich ve vzpomínkách na své dětství nepřeháněl, tak do dvou let nechodil ani nemluvil, jen vykřikoval. Ani hlavu prý neměl pořádně kulatou. Otec jednou matku utěšoval: "Ale ty starší děti se nám povedly, viď?" Čas a Karlova houževnatost však postupně vykonaly své. Nejenže se učil od pěti let hrát na klavír a od jedenácti na kytaru; díky gymnastice, házené, hokeji, cyklistice, kanoistice a lehké atletice se vytáhl do konečných 174 centimetrů, 70 kilogramů a širokých ramen. Kdyby neuklouzl na antuce a neulomil si kus čéšky, mohlo být o sportovce víc a o hudebníka méně.
V čem ovšem za sourozenci nezaostával nikdy, byla krásně řezaná tvář, jiskřící oči a tmavé vlasy, obojí dohněda. Všichni tři prostě byli - v terminologii vedoucího Pražských madrigalistů Miroslava Venhody -opticky vhodní. A když Otka svým obdivovatelům ještě ukázala obrázky exulantů Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného v medailónku na aristokratické šíji, estetické, erotické i politické napětí prudce stouplo. Karlův krk měl své kouzlo uvnitř.
I zpěvácké začátky měl ale těžké. Během mutace mu po osmihodinových denních cvičeních začal krvácet hrtan a nebylo ani jisté, jak bude mluvit. Tehdy se ho ujal Přemysl Kočí. Ač sám problematický baryton i člověk, díky metodě svého ostravského učitele zpěvu Rudolfa Vaška uměl poradit i operním hvězdám, jako byla Drahomíra Tikalová. "Léčil mě skoro jako doktor," vzpomínal Karel vděčně. Mohl si zpívat podle nahrávek s Presleym, Rayem Charlesem, ale také s písněmi Franze Schuberta.
Všichni ho už pamatují jen s nádherným hlasem. Jiří Štaidl v něm ještě hledal hvězdičku pro dětské texty a posléze ho alespoň získal pro jednu písničku ve filmu s Karlem Gottem. Michal Prokop ho poznal už coby příležitostného mladičkého kolegu v začátcích soulové skupiny Framus Five. "On se jako jediný z nás už vlastně nikdy moc hlasově nezměnil."

NÁRUČ SPIRITUÁLU

Neúhybná rodová tradice dovedla i jeho ke studiím: na konzervatoři ke skladbě, harmonii a kontrapunktu u Zdeňka Hůly a současně na filozofické fakultě (1967-1972) k sociologii a estetice. Tam si ho poprvé všiml Jiří Tichota: jako kluka, který při jedné ze stávek, jimiž vysokoškoláci protestovali proti sovětským okupantům a tuzemským kolaborantům, hrál dobře na kytaru i zpíval. Spirituál kvintet získal v desátém roce svého trvání novou posilu a jeho dosud nejvýraznější mužský hlas i zjev - Oldřich Ortinský - dvojnásobnou konkurenci. Hned na tematickém albu několika skupin, Písně amerického Západu (1969),Tichota svěřil Zichovi dvě sóla, Doney Gal a Kovbojův nářek. Autor dnešní causy je tehdy v recenzi napůl chválil, napůl jim vytkl operistický patos. Dva roky nato Zich nazpíval Černošský ghetto výtečně, srovnatelně s Presleyho originálem a zároveň už napůl vyzutý ze střevíců svého idolu. Ubylo okopírovaného vibrata, zůstal impozantní presleyovský rozsah včetně vysokého tenorového b, zesílila rozdychtěná dynamika, diktovaná mládím i temperamentem a ovládaná vytříbenou muzikálností. Všimli si toho i odborníci z jiných hudebních oblastí, od cimbalisty Jana Rokyty až po cimrmanologa Ladislava Smoljaka. A pochopitelně i publikum po celé republice. Ze tří Zichů se nejmladší stal nejznámější. Univerzitní vědkyně a inženýr chemie mu to přáli.
Zich nebyl ve Spirituál kvintetu první ani jediný, kdo barevně ladil s ostatními a přitom i vynikal osobitým zvukem. Stal se však prvním a s pozdější výjimkou bratří Nedvědů i jediným, kdo skupinu opustil, aby se mohl úplně věnovat sólové kariéře. Bylo mu čtyřiadvacet, vedle Tichotovy španělky a loutny byla jeho dvanáctistrunná kytara široko daleko nejplatnějším nástrojem (studiově pomáhal i kolegům) a uměl si složit hudbu. Na své první a nejlepší album Dům č. 5 (1975) si napsal všechnu. Při výběru textařů měl ze Spirituál kvintetu zažité měřítko, jaké nasadil Tichota,Vančura a František Novotný.
Rychle, ač nerad, zjistil, že ale takový text jako Borovcův Jak jdem tím zdejším světem nebo Rytířovo dylanovské Penzión blues už nalezne málokdy a vůbec že se v popmuzikálním kolejišti jezdí jinak. "Co já měl těch idiotských rozhlasových nebo televizních trvalek," hořekoval v listopadu 1979. "To se vždycky dělalo pro nějaký pochybný pořad a naštěstí už je nikdy nikdo neuslyší."
Navenek vypadala Zichova sólová bilance nadějně. Ve Zlatém slavíku, tehdy jediném jakž tak měřítku popularity, poskočil v roce 1973 ze 101. místa na dvanácté, za rok na páté a nadlouho se zabydlil mezi prvními deseti. Většinu úspěšných singlů nesly jeho vlastní melodie. Mezi převzatými si uměl vybrat a předělat je ke svému obrazu. Alenice, jak fotrovsky říkal své asi nejznámější nahrávce Alenka v říši divů (Living Next Door To Alice), nebyla v době, kdy se ji naučil od australského folkového tria New World, ani stínem světového hitu, jaký z ní o vánocích 1976 udělali britští Smokie. Poradil si i s rollingstonovskou pomalou milostnou Nelži (Angie). Oproti charakteristické stísněné nervozitě Micka Jaggera z písně vytáhl téměř modlitební, zpěvnější vroucnost.
Třebaže velké festivaly čím dál méně obrážely vývoj populární hudby, účast na nich patřila ke kariérním nezbytnostem. Na Bratislavské lyře si Zich dvakrát vyzpíval druhá místa: za Vondráčkovu a Borovcovu vůbec ne banální Máš chuť majoránky (1977) a za svou melodii s Bukovičovým textem Jeden den (1983). Jakmile svlékl festivalová kvádra a vyrazil na zájezdy se svou doprovodnou skupinou, stal se, jak bývalo běžné, námezdným agenturním umělcem za neměnný plat. Nebývalo to ani čistých čtyři sta korun za večer. Když se ženil s jednou ze čtyř dcer kulturního redaktora Natálií Langáškovou, ještě dávno nebyl sociální oporou rodiny. Měli spolu Adélu (1981) a Karla neboli Káku (1987). Zichovi vadilo, že pro ně neměl víc času, ale zdálo se, že svůj kočovný životní styl zvládá a má docela rád. Než by přes den čichal za volantem výfukové plyny, raději jel po koncertu z Liptovského Mikuláše voňavou nocí až do Prahy. V krajním případě to bral s humorem. Při jednom hluboce nočním návratu jsme na sebe natrefili u pumpy na karlovarské silnici. Cestou na WC jsem si mu postěžoval, že za pár hodin už musím zase jet na Moravu. "Tak to už na ten záchod radši ani nechoď," poradil mi s pokerovou tváří.
(Jen jednou jsme si byli hodně daleko. Karel tenkrát písničkou Životopis de facto ironizoval jednoho ze svých kritiků, redaktora Melodie Františka Horáčka. Mrzela mě nejapnost v Bukovičově textu: Horáček nebyl zhrzený zpěvák ani manekýn, ale pronikavý folkový odborník.)

NÁVRAT NEZTRACENÉHO

Důvody, proč někdo navzdory svému nadání nepostoupí až do pomyslné české extraligy populární hudby, nikdy nebývají jednoznačné.
U Zicha se zdají hlavními dva: 1. přílišná slušnost, vyhlášená zichovská superkorektnost; uměl si "dojít na Supraphon", ale už ne zvýšit hlas ve správné kanceláři, 2. neschopnost soustředit se na kvalitní, především vlastní hudbu. Například alba, která v Praze natočil s Belgičankou Viktor Lazlovou nebo Američankou Wandou Jacksonovou, zůstala jen příjemnými, stylově odzpívanými studiovými večírky.
O koncerty ale neměl nouzi nikdy, ani po sametové revoluci. Stejně tak jako Spirituál kvintet, s nímž měl vždy dobré vztahy. Když po odchodu Jana Nedvěda odešel Spirituálům v roce 1992 i jeho bratr František, Jiří Tichota nejdřív nechtěl Zichovi ani volat; hlavně nevěřil, že by měl čas.
Zich k nim zapadl, jako by odešel včera, a ne před devatenácti lety. Honička to samozřejmě byla. Během dvanácti let nahrál se skupinou šest alb. Stíhal její koncerty i svoje sólové. Půl roku po teroristickém útoku na New York tam zpíval při vzpomínkovém večeru. ("Myslím si, že u nás je spousta daleko vhodnějších interpretů," zněl jeho typický komentář.) Letěl se čtyřicetistupňovou horečkou, při přistávání přestával vidět, ale jako vždy to nějak překonal. Pomáhal při organizaci každoročního mezinárodního hudebního festivalu v Mariánských Lázních, v nadaci Život umělce i jiných charitách. Byl přesvědčen, že si musíme pomáhat. ("Kdo to neví, je pitomec.") Koupil byt dceři Adéle, objížděl doktory s Kákou.
Jakékoli spory ho trápily, ale neuhýbal před nimi. Když jeho manželství dospělo k rozchodu, začal v roce 2001 bydlet s Janou v Praze 2. Vzali se napřesrok, chtěl, aby na svatbě ještě byla jeho nemocná matka.
Při vinohradském vinobraní v roce 2003 zpíval hodinu zadarmo. "Nikdy bych nevěřil, že já, starej fotr, budu křepčit při rokenrolu jako ňákej mladík," pochválil si to jeden ze Zichových nových spoluobčanů.
Jako se moc nesvěřoval se starostmi, neinzeroval ani nové manželství, byl však očividně šťastný. Také díky novému sportovnímu vznětu. "Udělal jsem si mezinárodní potápěčský kurs, a to díky mé ženě, která ho má už dávno. Potápění je nádherný zážitek.
V létě se opět chystáme k moři ... Svět pod vodou je naprosto fantastický."

BOJ NA KORSICE

Karlova smrt dopadla loňského léta na všechny nečekaně, ale rodinu Zichových osud zkoušel nesnesitelně. Rok předtím jim zemřela maminka Milada. Těsně po Karlových pětapadesátinách náhle skonal (18.
června 2004), aniž by se dožil konce své probíhající fotografické výstavy, Otčin manžel a Karlův švagr, chovatel koní Václav Bořek Dohalský, úctyhodný pokračovatel statečného šlechtického rodu. Den poté musel Karel absolvovat se Spirituál kvintetem jejich závěrečný předprázdninový koncert v Dobré Vodě u Hartmanic. Kdo mohl tušit, že Karlův poslední vůbec?
Podrobnou zprávu o tom, co se stalo 13.
července 2004 ve Francii, na Korsice, v lokalitě Iles Cerbicales, v oblasti Porto-Vecchio, sepsal vedoucí devítičlenné potápěčské skupiny Radomil Hertl, který po jejím rozdělení na tři skupinky zůstal se Zichem, jeho ženou Janou a další potápěčkou. Zichova "fyzická kondice byla velmi dobrá, před a při ponoru nevykazoval žádné příznaky stresu. Potápěčská kvalifikace IANTD OWD, zkušenost zhruba 15 ponorů. Poslední předchozí ponor v září 2003 (Řecko) ... K zanoření došlo v 11.59, ponor trval celkem 48 minut, maximální hloubka 21 metrů, průměrná hloubka 12,1 metru, teplota vody 23 stupňů, slunečno, bezvětří."
Kdo viděl Zicha třeba při míčovém sedmiboji dvojic, což bývá zvláště v červnu celodenní dřina, při níž odpoledne uvadají i bývalí reprezentanti, dosvědčí, že patřil k nejpohyblivějším.
"Během návratu však zesílil proud, a to tak, že v šestimetrové hloubce bylo fyzicky náročné udržet se rukama výčnělků skal ... Absolvovali jsme dvouminutovou bezpečnostní zastávku v hloubce šesti metrů (v menší hloubce to nebylo možné) ... Po dvou minutách jsme se vynořili na hladinu, kde nás velkou silou unášel hladinový proud směrem na sever, dál od lodi a od útesu." Zatímco Janě Zichové a několika dalším "se podařilo s vypětím sil doplavat k útesu a v příboji na něj vylézt", Hertlova tříčlenná skupina "byla proudem odnášena směrem na více vlnité moře". Hertl oba partnery ujistil, "že se nejedná o nic závažného, jelikož jsem byl s kapitánem lodi dohodnut, že v tomto případě pro nás přijede ... Doporučil jsem oběma použít šnorchl či plicní automatiku ... Oba potápěči reagovali klidně, bez příznaků stresu. Proud na hladině byl silný a vlny dosahovaly půl až jednoho metru ... Během asi dvaceti sekund jsem zpozoroval, že Karel Zich neustále měnil šnorchl a automatiku a neví, co má raději použít. Měl jsem pocit, že má vlivem přicházejícího stresu pocit nedostatku vzduchu ... Když jsem k němu doplaval (zhruba pět sekund), oznámil mi, cituji: Ty vole, mně je blbě."
Málokdo o Karlovi věděl, že někdy mívá nenormální strach a nutí sám sebe ho překonávat a neobtěžovat druhé. Při zájezdu se Spirituál kvintetem vylezl v australském přírodním parku do korun stromů na umělé lávky, z nichž se obručemi jako na komíně dalo vystoupat ještě výš. Předtím se tam dostal Oldřich Ortinský i tamní důchodci. Karel slezl a zmizel. Našli ho až u kafe, s cigaretou, úplně bledého. Něco podobného se jednou stalo i začátkem května v Tatrách na horské cestě ke Slezskému domu. Přes cestu ještě místy byla ledová pole. "Bylo to trochu nepříjemné, člověk nevěděl, co je pod tou krustou," pamatuje si Zdenka Tichotová. Když došli dolů, Karel někam zmizel. "V hotelu Jirkovi vynadal, že tam šlo o život."
Nečekaný, nepřiznaný stres. Nestalo se něco podobného i na Korsice?
"... proto jsem mu ihned rozepnul zátěžový opasek ... V této chvíli jej Karel Zich ovšem chytil oběma rukama a sevřel jej v dlaních obrovskou silou ... v tento moment jsem zjistil, že ho nedrží, nýbrž že jeho ruce jsou v křeči." To už byl Zich v bezvědomí. "Od vynoření po stav bezvědomí uplynulo jen něco okolo jedné minuty." Byla to minuta podobná oné australské, nebo tatranské? Hertlova zpráva dál popisuje záchranné práce (www.stranypotapecske.cz/nehody/zichrh.as p?) a končí návratem zpěvákova těla do Prahy. "Ve středu 28. 7. mě primář patologie MUDr. Jan Hladík informoval, že pan Karel Zich prodělal infakt. Smrt byla okamžitá."
Ze stěny mi kouká do klávesnice tenisová raketa, kterou mi Karel Zich dal, a já žasl, jaký je to rozdíl proti mému starému dřevu. Ale ještě víc žasnou ti, co Zicha znali jen letmo a prvně uslyší Dým, jen dým (Mystery Train), slavobránu k jeho posmrtnému výběrovému albu se Spirituál kvintetem. Tady si jako rovný s rovným podává ruku s verzí dvacetiletého memphiského závozníka Elvise Presleyho.