Jan Voženílek

Jan Voženílek se narodil 23. června 1895 v Praze na Smíchově v rodině dílovedoucího Ringhofferovy továrny. Jeho matka krátce po porodu zemřela, a tak se otec František Voženílek staral o čtyři děti. Právě to mohlo být důvodem, proč mladý Jan nastoupil v roce 1910 ke studiu c. a k. kadetky v Praze, kterou ukončil jen několik dní před vypuknutím první světové války. Od srpna 1914 se poručík Voženílek stal příslušníkem třicátého šestého pěšího pluku, s nímž byl posléze nasazen proti Rusům na východní frontě. Naučil se tu respektovat německou armádu, napomohlo tomu i osobní setkání s tehdejším poručíkem Erwinem Rommelem. Po přibližně dvouletém zajetí v Rusku se na jaře 1918 zúčastnil - jako zástupce rakousko-uherských zajatců - jednání se sovětským lidovým komisařem války Lvem Trockým.

ČETNÍK KAŽDÝM COULEM

Po návratu do Prahy si nadporučík Voženílek raději prostřelil ruku, než aby musel na italskou frontu, a 28. října 1918 byl jedním z prvních důstojníků, kteří složili přísahu Národnímu výboru v Praze - konkrétně do rukou Jiřího Stříbrného. Počínaje 9. listopadem 1918 spojil svůj osud s četnictvem, s nímž se zúčastnil první výpravy na Slovensko. O několik dní později padli u Trnavy v boji proti Maďarům první tři čeští četníci.
V květnu 1919 již jako velitel oddělení v Piešťanech zažil prudkou maďarskou ofenzívu: "Ubohé četnické stanice byly odkázány samy na sebe. Četníci ustupovali ponejvíce s vojskem a prodělávali tak až do 24. června 1919 opětně všechny útrapy válečné. Byly to chvíle zoufalé, ženy, děti, všechno v nebezpečí."
Kapitán Voženílek vystřídal na Slovensku několik velitelských postů, než se na téměř deset let stal velitelem četnické stanice ve Vysokém Mýtě. V únoru 1931 byl oblíbený důstojník s "bystrou hlavou a srdcem na pravém místě" přesunut na četnickou stanici Berehovo. Poté následovaly Hranice na Moravě a Česká Lípa. V červnu 1936 o něm Četnické listy napsaly: "Byl to velitel spravedlivý a jeho přímost a upřímnost vzbudily u podřízených naprostou důvěru, se kterou se k němu v případech potřeby obraceli, a on vždy dobře poradil. S každým srdečně promluvil a v každém směru ukázal se pravým demokratem."
Během mobilizace na podzim 1938 spolupracoval s armádou a jednotkami Stráže obrany státu při přípravách obrany republiky, poté se podílel na likvidaci československé bezpečnostní infrastruktury v Sudetech.
V listopadu 1938 byl major Voženílek ve funkci velitele soustředěného četnického oddílu nasazen na Podkarpatské Rusi, odkud z Perečína referoval zemskému četnickému veliteli generálu Josefu Ježkovi: "Hlásím, že bezpečnostní poměry na Podkarpatské Rusi pokládám za uspokojivé. Poplašné zprávy, které docházejí do Prahy, považuji jednak za nepravdivé, jednak za zkreslené. Obyvatelstvo je klidné, nedošlo k žádným výtržnostem politického neb sociálního rázu."
V polovině března 1939 se jeho oddíl o síle osmi důstojníků a 291 mužů s patnácti lehkými kulomety přesunul do Piešťan, odkud referoval: "Většina inteligence slovenské by byla pro vážné opatření proti nezodpovědným mladým živlům, kteří otevřeně mluví pro samostatné Slovensko, lid sám je neinformován a věří prostě tomu, kdo přijde poslední, a viděl by nejraději, kdyby měl buď pokoj, nebo kdyby se mu dala příležitost k drancování." Několik dní poté -po rozpadu Česko-Slovenské republiky - již Voženílek vyvádí své četníky na území okupované Moravy.
Na podzim 1939 se do kompetence čerstvého pobočníka generálního velitele četnictva dostala komunikace s gestapem ohledně internovaných protektorátních občanů. Z prvních let okupace se dochovala řada srdceryvných, či naopak děkovných dopisů rodičů s údaji o Češích v koncentračních táborech. Některé se Janu Voženílkovi podařilo dostat na svobodu. Po uvěznění ministerského předsedy generála Aloise Eliáše mu hrozilo zatčení, neboť sám přispíval do jeho informačního systému zprávami o německých bezpečnostních opatřeních.
I nadále se pochopitelně věnoval svým četníkům. Jeden z nich, Čestmír Kalaš, se mu -byť poněkud pateticky - v listopadu 1944 vyznal: "Slovutný pane plukovníku, laskavě přijměte mé upřímné ujištění, že my -- mladí a mladší důstojníci - jsme vždy s největším obdivem a hlubokou úctou vzhlíželi k Vaší plodné práci a tak úspěšné činnosti, v níž vidíme svůj zářivý příklad. A velmi mnozí rádi jsme vzpomenuli zejména na Vaši vzácnou osobnost, již jsme měli tu čest -byť i snad jen zpovzdáli - poznati."

PŘÍPRAVY PŘEVRATU

Ze vzpomínek blízkých příbuzných vyplývá, že Jan Voženílek - nyní již ve štábní funkci u generálního velitelství uniformované policie - se po potlačení povstání ve Varšavě obával obdobně krvavého průběhu při předpokládaném povstání v Praze. Jeho četníci mezitím sloužili protektorátnímu režimu, bojovali proti kriminalitě a někdy také vypomáhali odbojovému či partyzánskému hnutí.
Podle vlastního Voženílkova vyjádření došlo k prvnímu "oficiálnímu styku" s odbojáři 19. dubna 1945. Skupině Roušar-Kotrlý byly předávány veškeré tajné zprávy generálního velitelství uniformované policie o sabotážní činnosti partyzánů.
Přípravy k vystoupení proti Němcům se zintenzívnily po 29. dubnu 1945, kdy Voženílka navštívil podplukovník František Bürger, náčelník štábu a motor budoucího velitelství "Bartoš". Bürger Voženílka požádal o součinnost četnictva a policie se skupinou bývalých příslušníků československé armády. "Byla sjednána schůzka s (nadcházejícím velitelem Prahy - pozn. aut.) generálem Karlem Kutlvašrem v privátním bytě Bürgra.
Generál Kutlvašr byl zpraven o přípravných pracích, které byly vykonány, a to s výslovným schválením politického vedení Dr. RoušarHruška. Generál Kutlvašr sdělil pak celý plán vojenské skupiny," vypovídal později Voženílek.
Kutlvašr pak v komunistickém vězení na schůzku z konce dubna 1945 vzpomínal: "Účel schůzky byl celkově ten, že Voženílek podával informace o jedné stránce ilegality. Počínal si tajuplně, až trochu záhadně a s největší opatrností vyložil své úsudky."
Dne 30. dubna dostal Voženílek úkol nejdéle do čtyřiadvaceti hodin vypracovat přesný a podrobný plán obsazení rozhlasu a hlavního krytu protiletecké ochranné policie (LuftschutzPolizei) v Bartolomějské ulici, kde bylo poté od prvního dne povstání umístěno vojenské velitelství Velké Prahy - "Bartoš".
Díky podplukovníku Bürgrovi se podařilo sehnat plány budovy Radiojournalu. Ještě posledního dubna se Voženílkovi podřízení -štábní kapitán Bohumil Valtr a kapitán Rudolf Suchánek - spojili s redaktorem rozhlasu Alfredem Technikem, který je první májový den seznámil s organizací rozhlasu, upozornil na nejdůležitější technické zařízení a rozmístění německé stráže. Valtr se ihned pustil do pečlivého plánu na obsazení Radiojournalu, které plukovník Voženílek poněkud průhledně skryl pod heslo: Rozhlas. V prvních dnech května k sobě do budovy generálního velitelství pozval velitele vězeňského oddělení pražské policie kapitána Paličku a praporčíka Hladíka, šéfa boxerské sekce policejního klubu, kteří měli vybrat třicet mužů vhodných k proniknutí do budovy na Fochově (tehdy Schwerinově) třídě.
Kapitán Suchánek navíc 3. května 1945 navštívil v civilu rozhlas, kde ho redaktor Technik seznámil s aktuální situací. Voženílek to komentoval: "Suchánek zjistil na místě přímo v budově možnosti útoku na rozhlas.
České vedení nás ujistilo, že něco podobného s nimi nikdo neprojednával, což bylo pro nás uklidněním, že akce v rozhlasu se v daném okamžiku tříštit nebude."
V odpoledních hodinách 4. května byl vedoucí operačního oddělení generálního velitelství uniformované policie informován, že protiněmecká akce může být zahájena již v neděli. V reakci na to seznámil Voženílek s přípravami své kolegy ze zemského četnického velitelství plukovníka Jaroslava Stukavce a podplukovníka Rožka z pražské policie.
I přes určité překvapení, jak náhle se situace 5. května 1945 v Praze vyvinula, byl plukovník Voženílek první kompetentní osobou schopnou zareagovat a ještě před polednem vydal rozkaz k zahájení útočné akce v rozhlasu stejně jako k převzetí moci v podřízených složkách policie a četnictva. Zároveň bylo využito pohotovosti vlastních příslušníků a budova generálního velitelství na Tržišti se připravila k boji. Pro srovnání - vojenský velitel Prahy generál Kultvašr sice v 11.20 nařídil velitelskou pohotovost svému štábu, v očekávání návštěvy sovětských parašutistů se však zdržel ve svém bytě na Vinohradech a pro vyhlášení odboje nebyl k dispozici.
Velitelství "Bartoš", které bylo základním kádrem obsazeno až v důsledku rozhlasové výzvy o pomoc, se podle válečného deníku ve čtvrt na dvě telefonicky dotazovalo právě plukovníka Voženílka, zda "začínáme". Dozvěděli se: "Samozřejmě."

POVSTÁNÍ V PLNÉM PROUDU

Generální velitelství převzaté Voženílkem a jeho podřízenými do českých rukou se díky svému postavení v bezpečnostní hierarchii stalo informačním centrem o dění v Praze i mimo ni. Již v odpoledních hodinách 5. května se Voženílek snažil zasáhnout v nedalekém sídle německého velícího generála Phillipa Müller-Gebharta a zabránit ostřelování civilního obyvatelstva. Podle hlášení velitelství "Bartoš" ze tři čtvrtě na čtyři bylo prý "rozhodnuto, že německé jednotky mají zastavit palbu a věc má být vyřízena smírnou cestou".
Jednou z mnoha informací životně důležitých pro vývoj povstání byly údaje o příchodu prvních jednotek 1. divize Ruské osvobozenecké armády do Velké Chuchle. Hodinu před půlnocí proběhla konzultace generála Kutlvašra s plukovníkem Voženílkem ohledně vlasovců, která - i když je zachována ve zjevně zmanipulované verzi - nasvědčuje zájmu obou velitelů o pomoc ruských dobrovolců.
Voženílkův štáb soustřeďoval údaje o počtu zbraní dostupných povstalcům - samotné zemské četnické velitelství rozdalo občanům i vládnímu vojsku 280 pušek, 167 pistolí a 30 revolverů včetně příslušného střeliva.
V průběhu 6. května 1945 se zvýšila frekvence informací předávaných velitelství "Bartoš" o postupu německých obrněných a pěších kolon stejně jako vlasovců na Prahu.
Čas od času se objevovaly i nepřesné údaje o příjezdu amerických tanků.
V podvečer 6. května se Voženílkovy složky uniformované policie distancovaly od dezinformačních zpráv německého rozhlasu: "Velitelstvím německých sil v Čechách a na Moravě byla vydána zpráva, že prý česká policie spolupracuje se Sicherheitsdienstem, pokud zakročuje proti rušitelům veřejného pořádku, a prý je německými služebními místy v tom podporována. Česká policie odmítá tuto lež a prohlašuje ústy svého velitele, že je v naprostém a bezohledném boji proti německým vrahům. Policejní soustava zůstává nezměněna, generální velitelství a inspektorát pracují ve stejné formě ve smyslu nařízení národního výboru."
Po poledni 7. května se plukovník Voženílek s důstojníky generála Vlasova účastnil dalšího jednání s Němci. "K dohodě došlo jen v tom směru, že z posádky nebude útočeno, nepodnikne-li osazenstvo generálního velitele policie nebo vlasovci sami útok. Příměří stanoveno do 10. hodiny dne 8. 5. 1945."
Téhož dne rozhlas poněkud opožděně Voženílkovým jménem vyzýval k odstranění Háchových a Hitlerových obrazů. Česká národní rada mezitím - tedy stále ještě 8. května -jmenovala do čela uniformované policie Ing. Antonína Sameše ze své vojenské komise.
Po příjezdu Rudé armády se četnictvo podílelo na vyhledávání vhodných objektů pro sovětské jednotky. Avšak jedenáctý květnový den zatkli plukovníka Voženílka v jeho kanceláři příslušníci neidentifikované bezpečnostní složky, kteří nemluvili česky (zřejmě ze sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš). Bylo to zhruba ve stejnou dobu, kdy generál Kutlvašr informoval plukovníkova syna Záviše o tom, že jeho otce "polně" povýšil do generálské hodnosti (nepřímo to potvrzuje i jedno z hlášení rozhlasu ze 7. května).
Plukovníkovi blízcí nějakou dobu nevěděli, kde se nalézá. Až díky majorovi Františku Venturovi se s ním jeho prvorozený syn Záviš J. Voženílek setkal v červenci ve vazební věznici na Karlově náměstí. Tam se dozvěděl, že byl po zadržení zajištěn v Terezíně - spolu s posledním protektorátním premiérem Richardem Bienertem, s nímž se znal od října 1918 - a poté umístěn na Pankráci. Tyfem nakažený plukovník Voženílek byl kolem 25. července propuštěn z vazby a převezen do nemocnice na Bulovce. Zde se naposledy viděl se svým synem-medikem, kterému se podařilo proniknout na infekční oddělení. Desátý srpnový den četnický velitel umírá. Díky nástupu komunistů se nad jeho životem zavřela na několik desítek let voda.