Jules Verne: Průkopník žánru vědeckofantastické literatury, jehož dílo se stalo synonymem dobrodružství
"Četli jsme to všichni," pravil francouzský prezident Jacques Chirac, když v roce 2002 ukládali v pařížském Panthéonu ostatky Alexandra Dumase. Pokud by došlo k podobné manipulaci i s ostatky Julesa Verna (8. února 1828 – 24. března 1905) u příležitosti výročí jeho úmrtí, tak by tato věta platila snad dvojnásobně.
"Nezaznamenával pouze pokrok, v nějž ústilo úsilí vědců, on jej předpovídal ... To on vytvořil dnešní generaci cestovatelů, kolonizátorů,mužů činu, kteří také měli svůj sen, přelud, ideál, a jako takový byl prvotřídním vychovatelem," čteme v dobovém nekrologu listu Le Figaro. Ray Bradbury zase mínil: "Všichni jsme tak či onak dětmi Julesa Verna." A ještě poslední věta posledního Vernova životopisu vydaného v češtině od Herberta R. Lottmanna: "Když ho čteme, jako bychom i my byli účastni zrodu moderního světa."
Jablko, které padlo daleko od stromu
"Jsem z generace směstnané mezi dva génie, Stephensona a Edisona," řekl o sobě. Nejstarší syn Pierra Verna, právníka z Nantes, a jeho choti Žofie, rozené Allotte de la Fuye, se uměl (8. 2. 1828) narodit. Za jeho života se svět v relativně krátkém časovém úseku proměňoval tak dynamicky jako nikdy předtím. Vernovští badatelé museli dlouho vycházet především ze životopisu, který k stému výročí jeho narození utkala spisovatelova neteř Marguerite Allotte de la Fuye. Už dlouho je znevažován jako nepříliš spolehlivé, tendenční dílo. Rodinná legenda, která zamlčuje a zamlžuje některé skutečnosti ze života, především soukromého.
Vyrůstal v blízkosti Nantes, jednoho z nejvýznamnějších přístavů Francie. Ve všech vernovských biografiích najdeme historku, kterak jako jedenáctiletý hoch utekl z domu a pokusil se dostat na loď mířící do Indie: historka má posilovat teze o zájmu malého Julesa o daleké země, přiživovaného oblíbenou četbou Jamese Fenimoora Coopera, Richarda Wysse a spol. Žel, jak tvrdí již zmíněný Lottmann, jedná se nejspíš o krásné zdání. Za svého života se Verne o útěku, kterému otec Pierre zamezil za pět minut dvanáct, nezmínil. K dráze námořního důstojníka byl předurčen mladší bratr Paul, Jules měl vystudovat práva a převzít rodinnou firmu.
Za proměnu v umělce mohla studia v Paříži. Už v Nantes psal juvenilní poezii a divadelní hry a v Paříži se hojně účastnil sezení kroužku místních literátů. Všestranný rozvoj jeho literární činnosti nastává až v prvních letech pařížského působení. Záhy se seznámil s Victorem Hugem, a především Alexandrem Dumasem starším.V Dumasově divadle byla v červnu 1850 předvedena komedie dvaadvacetiletého Verna Stébla trávy: co na tom, že je podepsána Dumasem synem? "Když jsem se poprvé setkal s Dumasem," tvrdil po letech, "rozhodl jsem se: co on udělal pro historii, udělám já pro geografii."
O rok později zlomil vytrvalý otcův odpor a rezignoval na právnickou praxi. Čtyři léta strávil na bídně placeném postu sekretáře ředitele Lyrického divadla a spisováním nevalných aktovek a povídek, na nichž si cizeloval styl (vlivem nervového vypětí z přepracování si záhy pořídil paralýzu obličejových svalů, která jej bude pronásledovat do konce života). Poslední, Zimování v ledovém moři z roku 1855, je označována za předstupeň k jeho vrcholným kusům v edici Podivuhodné cesty.
Toho roku dal divadlu vale a ten následující je v jeho životě přelomový. Jedna událost úzce souvisí s druhou. Oženil se, a aby rodinu finančně zajistil, získal skrze bratra nevěsty místo makléře na pařížské burze.V následujících pěti letech podnikal, absolvoval s přítelem Hignardem dvě cesty (do Skotska, Dánska a Norska - obě pak ve svých dílech zužitkoval), zplodil syna Michela a psal divadelní hry s Hignardovou hudbou. Bez úspěchu.
Burzu opustil na sklonku roku 1862. To už měl v ruce rukopis Pěti neděl v balóně a za sebou osudové setkání s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem. Smlouvu o vydání knihy podepsali v říjnu toho roku: co bylo dál, je kapitola z dějin francouzské literatury.
K slávě odsouzený
Vernův úspěch byl okamžitý a oslnivý. Budiž řečeno, že jeho pracovní a životní návyky zvlášť nepoznamenal. Životopisci snesli mnoho dokladů o tom, jak jej sláva iritovala a jak před jejími projevy prchal: nejdříve do obce Crotoy na břehu kanálu La Manche (1866-1871), pak do Amiensu, rodného města choti Honoriny (1871-1905; od roku 1896 už jej neopustil). Jedinou ambicí, kterou mu přiznávají, byla snaha dostat se mezi elitní společnost pařížské Akademie - snaha, kterou nikdy nekorunoval úspěchem a na niž v sedmdesátých letech rezignoval.
Pracovní tempo diktované smlouvou s Hetzelem nejspíš umocňovala skutečnost, že se k psaní utíkal před nepříliš vyvedeným sňatkem a obtížemi, jež mu záhy začal přinášet problémový syn Michel. (Už jako jinocha jej otec poslal do zařízení, které bychom mohli s velkým zjednodušením označit za luxusní polepšovnu. Michelovým vrcholným kouskem byl skandál, který ztropil, jsa čerstvě ženat: vzápětí totiž obtěžkal zpěvačku místní divadelní společnosti a uprchl s ní, před zraky náležitě pohoršených občanů města Amiens, v dál.)
Největší ránu Vernovi osud uštědřil v březnu 1886, kdy jej postřelil další duševně nevyrovnaný člen rodiny, synovec Gaston. Následky zranění výrazně omezily jeho akční rádius (mimo jiné prodal luxusní jachtu Saint-Michel, toho jména třetí, na níž v letech 1878-1884 podnikl několik cest po evropských mořích). Jediné vytržení z monotónního pracovního tempa v podzimu Vernova života můžeme spatřovat v jeho působení na amienské radnici: bývalý autor operet a komedií se zasloužil o první stálý divadelní soubor města a přestavbu budovy amienského divadla.
Vernovo tuskulum ve věži domu v ulici Charlese Duboise vedlo v druhé půli devadesátých let k pověstem, že jeho pozdní práce už páchá dílna "černochů", zaštítěná slavným jménem; pověsti stejně houževnaté a stejně nepřípadné jako ta o jeho polském původu. Ve skutečnosti píše jak šílený: "Uveřejňuji jen dva svazky ročně, ale mám takový předstih, že teď píši pro rok 1903," píše Italovi Mariu Turiellovi, s nímž v oněch letech udržoval pevný korespondenční styk.
Když 24. března 1905 umírá, nachází se v jeho pozůstalosti množství dokončených rukopisů Podivuhodných cest, které v následujících letech zavdají mnoho příčin k debatám, zda jejich text neupravil Michel Verne, nezdárný strážce otcova odkazu (pod kuratelou Pierra Hetzela mladšího, který po smrti svého otce v roce 1886 převzal rodinný podnik včetně zlaté akcie).
Tři etapy
Ondřej Neff, jehož publikace Tajuplný svět Julesa Verna z roku 1978 je nejvlivnějším domácím tezaurem informací o Vernovi (autor počátkem března na Neviditelném psu píše o novém, přepracovaném a rozšířeném vydání), dělí v doslovu k poslednímu vydání vernovky Matyáš Sandorf Mistrovo dílo na tři etapy.
První trvá dvaadvacet let a nazývá ji zlatou. Jules Verne v největší síle píše základní díla cyklu Podivuhodných cest. Na počátku stojí Pět neděl v balóně (první knižní vydání 1863) a první regulérní díl Podivuhodných cest, Kapitán Hatteras. Následují Ze Země na Měsíc (1865) a Okolo Měsíce (1870), Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871), Cesta kolem světa za osmdesát dní (1873), majstrštyk Tajuplný ostrov (1875), Patnáctiletý kapitán (1878), Ocelové město (1879) a další.
Matyáš Sandorf, pocta velkému vzoru Dumasovi, tvoří předěl mezi Neffovou érou zlatou a stříbrnou, kterou uvozují výstřely v ulici Charlese Duboise. V ní strmí Robur Dobyvatel (1886), Dva roky prázdnin (1888), César Cascabel (1889) a třeba i Tajemný hrad v Karpatech (1892).
Roli předělu mezi touto a poslední tvůrčí periodou hraje druhá pocta druhému velkému vzoru, Ledová sfinga (1897), dokončení Poeova Příběhu Arthura Gordona Pyma. Poté následuje před- a posmrtné doznívání: z těch let pochází například Závěť výstředníka (1899), Drama v Livonsku (1904), Lodivod dunajský (1908) či Tajemství Viléma Storitze (1910).
A ještě dovětek: když v roce 1920 vyšla jako poslední svazek Podivuhodných cest Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsakovy - co do možného spoluautorství Michela Verna dílo nejspornější -, nebylo dílo Julesa Verna stále zpřístupněno celé. Poslední rukopis, o kterém vernovští badatelé nicméně věděli, ležel do roku 1989 v garáži spisovatelova pravnuka Jeana Verna. Rukopis románu Paříž ve XX. století, kterou Hetzel roku 1864 odmrštil pro pesimistický tón a řemeslné nedostatky, se pět let po jeho znovuobjevení prodával více než znamenitě.
Povahu a poslání Podivuhodných cest nastínil Hetzel v předmluvě ke Kapitánu Hatterasovi: " ...jeho cílem (Vernovým) je totiž shrnout veškeré geografické, fyzikální a astronomické znalosti shromážděné moderní vědou a podat tak novou, přitažlivou formou, která je mu vlastní, dějiny světa." Hetzel Verna dirigoval, krotil jeho tendenci k poučování čtenáře a snažil se jej orientovat na rozhled a představivost mladého publika.
Dnes nejsme příliš s to docenit, jak významnou úlohu hrály při úspěchu některých Vernových knih jejich divadelní adaptace. Když mělo v listopadu 1874 premiéru nastudování Cesty kolem světa za osmdesát dní, tázal se protřelého divadelního šíbra Duquesnela, je-li hra úspěšná. "Ne, je to terno!" odpověděl muž na slovo vzatý. Finanční úspěch byl obrovský, a to ještě nebylo nic proti hnutím, která vyvolala o pět let později adaptace další znamenité vernovky: Michal Strogov (alias Carův kurýr).
Co chtěl říct?
Snad každý Vernův ctitel, oslněný aureolou vizionáře, jež září nad spisovatelovou hlavou, sčítá vynálezy, které Verne předpověděl nebo domyslel. Verne používal fantastické stroje asi ve třetině svých děl, rekvizity tohoto druhu tedy nepatřily mezi autorovy nejoblíbenější. Jistě též vyhledává záměrné omyly nebo chyby z nevědomosti, kterých se Verne při vymýšlení vynálezů dopustil, případně logické nesrovnalosti mezi jednotlivými díly, jimž se tak plodní spisovatelé k potěše hnidopichů občas nevyhnou (nejslavnější je časový nesoulad ve vzájemně provázané "silné trojce" Dvacet tisíc mil pod mořem - Děti kapitána Granta - Tajuplný ostrov).
Duchaplnému čtenáři se též nabízejí tisíceré sborky a rozborky textu. Může zkoumat, ve kterých světadílech se odehrává nejvíce dílů, třídit vernovské hrdiny podle povolání, věku, povahopisu a národní nebo státní příslušnosti. Může stopovat oblíbené motivy a prvky: jedním z klasických je náhodně nalezený, někdy jen částečně srozumitelný text, který rozhýbe děj románu nebo jej svede do žádoucího řečiště. Láhev (třeba firmy Cliquot!) v Dětech kapitána Granta, Ledové sfinze,Tajuplném ostrově nebo Na kometě nebo šifrovací mřížka v Matyáši Sandorfovi - jistě ráčíte znát.
Rozlehlé pole pro intelektuální cvičení nabízejí výklady "co tím chtěl klasik říci". Zde ovšem není opatrnosti nikdy nazbyt. Některým čelným francouzským intelektuálům druhé půle minulého století jistě nelze upřít snahu odpárat ze svého oblíbeného spisovatele nášivku autora spisů pro děti a mládež, ale uchopit Cestu do středu Země jako "staré schéma iniciační cesty, kterou podstupovali héróové od dob Gilgamešových až po Parsifala, od dob Danta v Božské komedii až po Goetha ve Willhelmu Meisterovi" (Mark Soriano v české literární revui Zlatý máj, 1964), vyžaduje takovou dávku imaginace, že by jí nepohrdl ani sám Verne. O interpretaci postav inženýra Cyruse Smithe z Tajuplného ostrova a Matyáše Sandorfa jako předobrazu Boha, v němž si liboval další význačný Vernův obhájce, Michel Butor, ani nemluvě.
Verne a my
Nezanedbatelným tuzemským vkladem k Vernovi je bezesporu Tajemný hrad v Karpatech, alias Čórtův hrád, v němž, jak známo, strášá. Jinak letos můžeme slavit jedno vernovské výročí: 150 let od chvíle, kdy se Čechům dostalo do rukou první dílo tehdy již velmi proslulého autora v jejich mateřštině. V knižnici Matice lidu vyšly pod souhrnným názvem Cesta kolem Měsíce první dvě vesmírné vernovky. Následovalo pět dalších, v nevalné úpravě (zvláště proti německým vydáním Hartlebenovým, která byla díky dvojjazyčnému prostředí známa a čtena i v Čechách), až po razantních filipikách Jana Nerudy - paradoxně nejspíš prvního Čecha, který kdy nějaké Vernovo dílo četl - zmizely z edičního plánu Matice. Podobným způsobem ztroskotaly v osmdesátých letech předminulého století aktivity vydavatelů Aloise Lauermanna i Jana Otty.
Firmou, která dala českým vernovským překladům jméno, se stalo vydavatelství Josefa R.Vilímka, který Verna zahrnul do své Vilímkovy knihovny mládeže dospívající. Ačkoli u něj nikdy nevyšly všechny Vernovy spisy (a ani v rámci společného projektu vydavatelství Beaufort a Kočí, který hodlal tento záměr naplnit), založil tradici, jež vydržela do druhé poloviny devadesátých let minulého století. Poté, co Vilímkův nakladatelský dům neunikl pozornosti vítězného proletariátu se všemi důsledky z toho vyplývajícími, pokračovala ve vydávání vernovek Mladá fronta a Státní nakladatelství dětské knihy, respektive Albatros.
Po roce 1989 však vydávání Podivuhodných cest v Albatrosu zemdlelo, a i když brněnské nakladatelství Návrat vydalo výpravnou edici Podivuhodných cest (obdobné pokusy plzeňského Mustangu skončily v půli cesty), masový dopad už nemají. Jako by se naplnila Neffova skeptická poznámka v časopise Ikarie z března 3/94, kde tepal plzeňské vydání povídkové sbírky vernovských marginálií Doktor Ox a spol. "Jsme poslední generace, která je schopna vydávat, kupovat a občas číst Verna," píše. Možná. Ale počet těch, kteří - abychom ještě jednou vzpomněli Nerudu - "přitiskli jednou ret a neodtrhli více", je pořád úctyhodný.
