Vladimír Hučín

S Vladimírem Hučínem jsem se poprvé setkal v prosinci 1999, když jsem psal první ze série článků o jeho případu - zrovna vybuchla bomba před kanceláří Konfederace politických vězňů (KPV) v centru Přerova.
Tehdy ještě byl kapitánem Bezpečnostní informační služby (BIS), nevyhýbal se ale rozhovorům s novináři a k mému překvapení měla naše diskuse hlavu a patu. Působil na první pohled sympaticky - když mi líčil podrobnosti komunistického spiknutí v Přerově, díval se zpříma do očí a bylo znát, že je výborným komunikátorem. Pak přišla řeč na výrobu výbušnin, to se už nehlídal a začal vášnivě líčit, jaká směs dobře bouchá a co je tam dobré přidat, aby účinek byl ještě vyšší.

Při další návštěvě mi nabídl tykání a opět jsme se bavili o tom, co je nového na přerovské frontě boje proti komunismu, kde se skupinka několika desítek přesvědčených antikomunistů skrývající se pod hlavičkou Konfederace politických vězňů a Klubu angažovaných nestraníků (KAN) snaží vyburcovat z letargie apatickou většinu. Na nástěnce KAN v centru města se pravidelně objevují fotky kdysi nejzasloužilejších komunistů okresu, z nichž někteří patří nyní mezi okresní elitu policie a státní správy. Čas od času vybuchne ve městě neškodná nálož, občas někdo prostřelí okno kanceláři konfederace jako v rušných padesátých letech. Celá tato maloměstská válka i přes důležitý podtext vypořádání s minulostí nepostrádá prvky humoru.

BOJOVNÍK PROTI NÁSTĚNKÁM

Vladimír Hučín se narodil 25. května 1952 ve Zlíně, ale vyrůstal už v Přerově. Otec, přesvědčením národní socialista, pracoval jako vedoucí konstruktér v podniku Meopta. Rodina často poslouchala zahraniční rozhlas nikdo ale nebyl režimem přímo perzekvován. Naopak, matka byla učitelkou, členkou KSČ a stala se ředitelkou školy.
Na základní škole byly Hučínovými nejoblíbenějšími předměty chemie a biologie. Kvůli tomu, že rodina po roce 1968 odjela nakrátko do zahraničí, se nedostal na střední školu a musel jít do učení na jemného mechanika v přerovské Meoptě. Začátkem sedmdesátých let byl typickým příslušníkem mladé generace - nadával na Rusy i komunisty, flákal se po Přerově a jeho koníčkem byly kromě sportování a hraní v bigbeatové kapele také pokusy s podomácku vyrobenými výbušninami.Tehdy začaly jeho potíže se zákony - charakteristické pro ně bylo, že zpravidla působil v partě a dokázal využívat své vrstevníky tak, že se do akcí zapojovali s větší vervou než on sám - a taky si v řadě případů odnesli od soudu přísnější tresty.
Zajímavé také je, že některé z incidentů se podle policejních protokolů staly jinak, než jak je svým posluchačům dnes líčí Hučín.
Událostí, kterou Hučín často zmiňuje jako impuls, proč se zbraní v ruce začal bojovat proti komunismu, byl incident v restauraci Komuna z 13. května 1972. Komunisté z přerovského železničního depa tu slavili 51. výročí vzniku KSČ, když se ve tři odpoledne mezi nimi objevil Hučín s dlouhými vlasy, v triku s nápisem Led Zeppelin, obvázanou rukou (zranění z pokusu s H2SO4 a K2CR207) a šel si koupit kofolu. Hučín popisuje dění takto: "Viděl jsem jen, jak se uzavřel kruh a slyšel - ty vlasy dáš důle. Odvlekli mě na záchod, rvali vlasy a třískali se mnou o rozbitou záchodovou mísu. Pak tam přišli kamarádi, řekl jsem jim, co se stalo, tak jsme se ještě o cosi pokoušeli ..."
Podle policejních protokolů na nadávky a strkanici skutečně došlo. Poté Hučín ustoupil, po Přerově vyhledal kamarády a ti si v počtu deseti počkali večer na oba železničáře před restaurací, kde je zřezali anténou od nedaleko zaparkovaného moskviče.
Ve rvačce se nejvíce angažoval Hučínův kamarád Jiří Matušenko, který také dostal u soudu půl roku nepodmíněně. Hučín vyvázl s 11 měsíci peněžitého trestu srážek ze mzdy.
Po tomto incidentu se Hučín vrhl do boje proti komunistickému režimu, a to, jak říká, i přes zájem Státní bezpečnosti. "Konstruoval jsem vodíkové balóny a o významných výročích je i s letáky vypouštěl nad Přerov. Inspiroval jsem se akcemi Svobodné Evropy v padesátých letech a ukázalo se, že je to efektivnější než roznášet letáky lidem do schránek." Pracoval v Pohřební službě a v olomouckém krematoriu, odkud odešel (údajně na nátlak StB) do Přerovských strojíren, kde si ho vzali pod patronát příslušníci Lidových milicí. "Před 21. srpnem umístili v podniku obrovský, bytelný transparent s textem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Vyrobil jsem dvě termitové nálože s časovým zařízením a v noci to odpálil. Termit vzplanul ve chvíli, kdy šel kolem jakýsi voják, milicionáři hlídkující všude okolo ho povalili na zem a strašlivě zbili. Sledoval jsem to z velkého odstupu, třesoucíma rukama jsem si uvědomil, co se může stát, a tak na další akce už jsem chodil ozbrojen," vzpomíná Hučín. Své útoky mířil na nástěnky Svazu československo-sovětského přátelství, Lidových milicí a KSČ. Bylo jich prý kolem čtyřiceti, ale nikdy se při nich nikomu nic nestalo.
O dvou věcech z té doby se ale Hučín sám od sebe nezmiňuje.V roce 1972 začíná spolupracovat jako informátor s tehdejším Sborem národní bezpečnosti (SNB). Donáší příslušníkovi Hynkovu Vykoukalovi a udává až deset nelegálně držených zbraní. Spolupráce končí, když Vykoukal nahlásí průstřel nohy, který utrpěl v honičce za nebezpečným pachatelem.
SNB posléze vyšetřil, že příslušník si způsobil zranění sám, aby dostal vyznamenání - Vykoukal musel odejít k Ozbrojené ochraně železnic. Podle Hučína se jednalo o provokaci StB, protože Vykoukal neměl v lásce komunisty a trval na stíhání některých milicionářů.
Další provokací StB bylo podle Hučína také stíhání za to, že v září 1972 píchl pod kůži petrolejovou injekci kamarádovi Milanu Jirků, aby dostal neschopenku. Hučín ale vše popřel a jeho stíhání bylo po dvou měsících zastaveno - Jirků však dostal rok nepodmíněně, protože píchl petrolej dalšímu z kamarádů a nakonec se přiznal.

OD VÝBUCHŮ K CHARTISTŮM

"Bylo mi jasné, že nemůžu pracovat sám, a tak jsem kolem sebe shromáždil skupinu lidí," vypráví Hučín. V roce 1974 se do party vetřel Antonín Mikeš, neúspěšný agent rozvědky, který byl přenechán okresní StB v Přerově (nyní si v pardubické věznici odpykává trest za podvody). Tomu se Hučín svěřil s plánem napadnout slzným plynem koncert Deana Reeda na přerovském zimním stadiónu - následovalo zatčení a domovní prohlídka, při které našla policie pistoli.
Na vazbu v Ostravě a bití při výsleších vzpomíná Hučín jako na hodně brutální (v roce 2000 zastavila státní zástupkyně stíhání estébáků Vladimíra Zusky a Jana Úlehly s tím, že "nezpůsobili zvlášť závažný následek", a vše je tudíž promlčeno). V srpnu 1977 potvrdil Hučínovi ostravský soud devět měsíců nepodmíněně, a protože si osm z nich odseděl už ve vazbě, šel na podmínku ven.
O tom, jakou měl agent Mikeš pro přerovskou okresní StB cenu, vypovídá neuvěřitelná laxnost vyšetřovatelů, kteří ho nechali pod vlastním jménem vypovídat u soudu.
V prosinci 1983, prý v úmyslu "rozkrýt agenta StB a KGB", navedl Hučín svého kamaráda Ladislava Brázdu, aby odpálil před domem Mikeše 200 gramů permonexu. Den poté Brázdu s Hučínem sebrala policie a při domovní prohlídce našla v úkrytu zbraně. Ještě předtím totiž Hučín rozjel další akci - Brázdu poslal, aby pro něj v domku Hučínova tchána, myslivce z Brodku u Přerova, ukradl kulovnici ráže 7,62 mm, se kterou chtěl ostřelovat nově odhalenou sochu Klementa Gottwalda na přerovském náměstí. K velké radosti místní StB se našla i tiskárnička, na níž Hučín začátkem sedmdesátých let tiskl letáky s heslem "Pryč se sovětskou okupací". Estébáci si tak mohli udělat čárku za odhalený protistátní delikt a Hučínovi přineslo obvinění z krádeže, nedovoleného ozbrojování, poškozování cizí věci a pobuřování dva a půl roku vězení.
Kriminál v Minkovicích pro něj měl novou dimenzi - až tady se seznámil s lidmi z prostředí disentu. Byli tu vězni jako Jiří Gruntorád nebo Miroslav Dolejší. "Ten mi říkal počkej, ta Charta, ty ti dají - a s odstupem času vidím, že měl pravdu. Když jsem pak po propuštění s Chartou začal spolupracovat (podepsal ji až v roce 1987 - pozn. red.), měli o mně každou informaci a byl jsem pod bdělým dohledem. Dokonce bych řekl, že Charta byla zčásti řízena Státní bezpečností," říká Hučín.

KAPITÁNEM BIS

Listopadový převrat zastihl Hučína jako pomocného dělníka ve slévárně šedé litiny.
Svou činnost popisuje takto: "Obstaral jsem zbraň - pistoli ráže 7,65 mm a tři náboje. To, že do Přerova jezdí různí umělci a studenti, zpívá se na náměstí, ale pro mě nebylo to pravé. Bylo jasné, že milice a StB horlivě ničí dokumenty, tak jsem s pistolí v ruce přepadl milicionářský vůz z elektrárny naložený dokumenty. Řekl jsem řidiči: vyhoď tu bednu ven a jeď do prdele - a on to opravdu udělal."
Dokumenty si prý Hučín dobře schoval, stejně tak naložil s údaji, k nimž se dostal jako člen prověrkových komisí příslušníků SNB. Po Listopadu pak zakládá místní buňku Konfederace politických vězňů a v září 1991 vstoupil na její doporučení do olomoucké pobočky nově vznikající Bezpečnostní informační služby. Dostal hodnost rotmistra a začal se specializovat na levicový extremismus.
Kromě zápalu pro věc však neměl žádnou zpravodajskou průpravu: "Nevěřil jsem takovým věcem jako mobily, spoléhal jsem na mrtvé schránky," říká Hučín o svých metodách. Díky komunikačním schopnostem se mu dařilo verbovat agenty, získávat informace, a především prezentovat svou práci nadřízeným. "Byl vynikajícím zpravodajcem a přispěl k tomu, že analytická zpráva k nám byla vždy velmi příznivá," říká bývalý vedoucí pobočky BIS Petr Částečka, kterého po propuštění Hučína ústředí přeložilo na práci vrátného.
V roce 2000 je kapitánem BIS a jediným operativcem této tajné služby, který ke zděšení nadřízených veřejně vystupuje v médiích.To se už několik let soudí o svou rehabilitaci - s popsaným trestním rejstříkem totiž nemůže v BIS sloužit (část skutků už byla rehabilitována). Úspěšně využívá svého komunikačního talentu a stává se vůdčí postavou přerovských antikomunistů, kteří se vytrvale snaží upozorňovat na staré struktury ve státní správě, policii a justici. Významným kritériem se ovšem stalo také to, jak kdo z nich ublížil Hučínovi - pravidelným cílem výpadů přerovských antikomunistů je například učitel na policejní škole v Holešově plukovník Ján Murček, který jako náčelník obvodní stanice VB kdysi psal na Hučína nelichotivé posudky soudům.
To už na místech spojených s aktivitami přerovských antikomunistů bouchají nálože. Stalo se tak v červnu 1998 před soudem v Přerově.V únoru 1999 vybuchla bomba opět v centru Přerova a téhož roku v prosinci na parapetu přerovské kanceláře Konfederace politických vězňů.
Výbuchy a jejich původci jsou hlavní municí Hučínovy kauzy. Antikomunisté jsou přesvědčeni, že je má na svědomí tradiční Hučínův nepřítel, bývalý agent StB Ludvík Zifčák z nedalekého Bruntálu. A Zifčák zase ve svých novinách Nové Bruntálsko vytrvale psal, že výbuchy jsou dílem Hučína a je jen otázkou času, kdy nad ním spadne klec.

VE VAZBĚ I NA PSYCHIATRII

Policisté ze speciální pyrotechnické jednotky vzpomínají, s jakým úsilím se Hučín snažil dostat na policejní školení o výbušninách.
Jako specialista na tuto oblast byl přizván také do policejního týmu Výbuch, který se šetřením explozí zabýval. Podle zástupce ředitele severomoravské policejní správy Jiřího Pščolky ale nikdy nepřispěl žádnou užitečnou informací - a v lednu 2000 ho BIS z týmu odvolala.
V lednu 2001 odstavil ředitel BIS Jiří Růžek Hučína od zpravodajské práce a šéf pobočky Jan Princ ho vyzval, aby předal své agenty. Hučín odmítl s vysvětlením, že má obavy, aby nedopadli jako tři z jeho informátorů, kteří zahynuli za podivných okolností Otakar Křivánek při přepadení, dr. Měřický a Pavel Trhlík spáchali sebevraždu. Pak události nabraly rychlý spád: 16. února byl Hučín na hodinu propuštěn z BIS, 7. března zatčen a s obviněním z neuposlechnutí rozkazu a urážky mezi vojáky umístěn do vazby. Strávil v ní téměř rok a jen těžko lze vysvětlit, proč ji soudy tak dlouho prodlužovaly. Poslední rozhodnutí ostravského krajského soudu prohlásil Ústavní soud za protiprávní.
Část vazby strávil Hučín vyšetřením na psychiatrii v Brně, odmítl však spolupracovat s lékaři kvůli tomu, aby z něj nevyrobili blázna.V posudku doktorky Naděje Kubíčkové (je na www.hucin.com) však není ani slovo o tom, že by byl psychopatem nebo pyromanem. Naopak, Hučín je prý mírně nadprůměrně inteligentním jedincem, bez postižení bájivou lhavostí. Posudek ovšem hovoří i o výhradách, které k Hučínovi mají "někteří svědci": je prý militantně zaměřeným fanatikem s narcisistickými sklony, jehož motivací nebyl boj proti komunismu, ale snaha být hrdinou za každou cenu. O tom, že Hučín "zneužívá lidi ke svým cílům", hovoří v jednom z policejních výslechů (ve věznici, kam se dostal za dopravní nehodu, se ho policisté ptali, zda ho Hučín nenaváděl k výbuchům) také jeho bývalý kamarád ze sedmdesátých let a odsouzený z rvačky před přerovskou Komunou Jiří Matušenko.

SUPERMYSTIFIKACE, NEBO SPIKNUTÍ POLICISTŮ?

Obžaloba viní Hučína i z úplných malicherností typu neuposlechnutí rozkazu nebo podvodu kvůli 7600 korunám neoprávněně vyplacených nemocenských dávek. Klíčová část se ale skrývá pod zneužitím pravomocí veřejného činitele.
"Máme důkazy, že se Hučín podílel na explozích v Přerově. Nechte se překvapit u soudu," tajnůstkaří policejní náměstek Pščolka. Policie Hučína podezřívá, že k výbuchům i dalším činům naváděl svého agenta. Nejmenovaný policista hovoří o tom, že Hučín rozehrával zpravodajské hry až do té míry, že své agenty naváděl k propagaci ultralevicových ideologií a pak o tom informoval jako o komunistickém nebezpečí. BIS na to přišla až po několika letech a podle neoficiálních informací měl případ Hučín přispět k zavedení kontrolních mechanismů v tajné službě.
Hučín trvá na tom, že výbuchy provedla ultralevice ve spojení s bezpečnostními složkami. Cílem bylo odstavit člověka, který jim překážel a jenž na ně díky dokumentům nashromážděným během převratu v roce 1989 má spoustu kompromitujících informací.
Zvláštní zájem dostat Hučína pak prý mají funkcionáři severomoravské policie ze strachu, aby nepřišli o své bezpečnostní prověrky. "Špinavou práci organizoval Zifčák a vyšetřování pak vedli takoví lidé jako plukovník Pščolka. Vedení přerovské policie jim přitom podsouvalo falešné důkazy," dodává Hučín.
Jen těžko lze hledat důvody, proč někteří představitelé policie šíří dokument s názvem Stručná rekapitulace konfliktů Vladimíra Hučína se zákonem a společností do roku 1989. Ten kriminalistickým způsobem analyzuje Hučínovy skutky a tvrdí, že nebyly motivovány politicky a šlo o běžné kriminální delikty. Navenek si ale policie dala mimořádný pozor, aby do kauzy přímo nezamontovala někoho s komunistickou minulostí - případ přidělila mladému vyšetřovateli, absolventu zemědělské školy Ondřeji Starému. Pražský útvar pro boj s organizovaným zločinem prověřil Zifčákovu skupinu - se závěrem, že v kauze přerovských výbuchů prsty nemá.
Také u přerovského soudu dostal případ na starost Michal Jelínek, mladík ročníku 1973, který v roce 1989 ještě studoval.
Dnes Hučín marně shání práci, pobírá sociální dávky něco přes 1000 korun měsíčně a na mítincích antikomunistů nabádá do boje proti zakuklenému rudému nebezpečí.
Hlavní část jeho procesu začne na podzim.
Kvůli obavám BIS z úniku tajných informací se bude konat za zavřenými dveřmi. Škoda, rýsuje se zajímavé divadlo. Dva nejzarputilejší rivalové sporu, Hučínovi příznivci a policie, shodně tvrdí, že pravda je na jejich straně - a chtějí, aby soud byl veřejný.