Werwolfové

I když jsou legendy o upírech a vlkodlacích roztroušeny po celém světě, nejvíce se tato chmurná mytologie dostala pod kůži Němcům. Už ve středověku existovala pod tímto jménem tajná sdružení s vlastním - na okolní společnosti nezávislým - žebříčkem hodnot. V roce 1918 vznikl v poraženém Německu pod tímto jménem teroristický spolek, jenž likvidoval všechny, které považoval za rudé nebezpečí pro Vaterland. V roce 1923 byla založena pod stejným názvem ultrapravicová organizace, jejíž členové v roce 1933 přešli jako jeden muž do nacistické polovojenské organizace Úderný oddíl (SA). V roce 1938 se Hitlerovo Německo dalo znovu na pochod.

Zpočátku šlo všechno dobře, západní demokracie se jedna za druhou vzdávaly nové ideologii, která na východě uzavřela s podobně zrůdnou ideologií oboustranně výhodné spojenectví. Jenže pak přišel rok 1943, který byl ve znamení obratu. Stalingrad, kapitulace Němců v Tunisku, dobytí Sicílie a invaze do Itálie. V této situaci přišla Němcům vhod každá taktika, jež by jim pomohla od sílícího tlaku Spojenců. A to přesto, že se jednalo o způsob boje, kterým nacisté u "rasově podřadného protivníka" nejvíce opovrhovali: o partyzánské, záškodnické a teroristické operace. První úvahy na toto téma začaly zpracovávat německé štáby na jaře 1943. Se systematickým plánem na zřízení lidové teroristické organizace přišel v létě 1944 šéf politické špionáže nacistické strany Walter Schellenberg.
Říšský vůdce SS Himmler tehdy napsal: "... v oblastech, o nichž nepřítel věří, že už je dobyl, opět vždy za jeho zády vzplane německá vůle k odporu a na smrt odvážní dobrovolníci budou jako werwolfové škodit nepříteli a odstřihávat nitky jeho života!"

Proč zrovna werwolf?

Nová úderná síla dostala oficiální název - Werwolf. Kdo ale byli ti "werwolfové", co v minulosti škodili nepřátelům Německa? Odpověď najdeme v nevzhledném vydání knihy Der Werwolf tuctového německého spisovatele Hermanna Lönse. Příběh vypravuje o selské domobraně v severním Německu, která se v roce 1623 během třicetileté války postavila na odpor žoldákům. Masového vydání se sice autor nedožil - padl už v září 1914 jako dobrovolník u francouzské Remeše - ale určitě ho muselo ve Valhale blažit, když viděl, jak tiskárny třicet let po jeho smrti, v čase totálního nedostatku papíru, chrlí milióny výtisků jeho knihy. Málokdo ví, že počet exemplářů tehdy dokonce překročil náklad Hitlerova Mein Kampfu. Čím se stala ta kniha tak populární?
Stačí nahlédnout do románu, jehož hlavní hrdina se jmenuje Wulf: "Žádný z vojáků neodešel se zdravou kůží. Jeden z nich křičel: Smilování! Maminko! Ani to mu ale nepomohlo - dobili ho za křiku: Mladá kočka také škrábe! ... A když pak jejich těla visela na stromech a přišel vítr a mrtvoly rozhoupal, werwolfové se smáli: Ty zvony dneska ale pěkně zvoní!" Kniha Hermanna Lönse se v propracovanému systému Goebbelsovy propagandy stala morální učebnicí novodobých německých partyzánů. Mytický náboj tohoto spolku je zřetelný například ze zprávy důvěrníka československé zpravodajské služby, která popisuje obřadný způsob přijímání werwolfů. Každý adept, ať muž, či žena, se musel nejprve rituálně umýt. Velitel teroristické buňky pak otevřel bibli a vedl nad jejími stránkami malé politické školení. Pak vyzval zájemce, aby přistoupili a dali ruku na bibli.
Místo slavnostního slibu však nejprve přes ně dostali tři rány olověným obuškem. Pak jim ještě opálili ruku nad ohněm a vrazili pod nehty třísky. Teprve když to všechno vydrželi, mohli složit skutečný slib, dostali krycí jméno a byli odesláni do tajného výcviku.

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ

Počátkem října 1944 stáli Američané na historických německých hranicích, zatímco sovětská vojska s 1. československým armádním sborem teprve bojovala na hřebenech Karpat. Proto bylo rozhodnuto o bojové premiéře werwolfů právě na západní frontě. Pod nejpřísnějším utajením se rozjelo školení pro "akci W" v celé řadě výcvikových center. Vlkodlaky školil na zámečku Friedenthal u Berlína dokonce nechvalně proslulý Otto Skorzeny. Záhy se však objevil nečekaný problém. Mnozí vytypovaní dobrovolníci odmítali vstoupit do organizace, která by podle jejich mínění nebojovala čestným způsobem tváří v tvář. Absolventi se v několikatýdenních kursech učili šifrovat, vyhazovat do povětří vlaky, budovy a mosty, zacházet se zbraněmi potenciálních protivníků, falšovat dokumenty ... Velký význam se kladl i na výcvik v tichém zabíjení, a zvláště na maskování. Základní organizační jednotkou byly malé skupinky, většinou čtyřčlenné, které byly cvičeny pro operace v prostoru, jejž velmi dobře znaly.
Taktika byla jednoduchá: při spojeneckém postupu se nechat "přejít" frontou a pak se stáhnout do lesů, kde už předtím byly vybudovány podzemní bunkry. Cesta k nim byla vytrasovaná jen stopařskými značkami - jeden z werwolfů zajatých v Teplicích nad Metují zavedl policisty k tajnému skladu až po několika hodinách toulání v lesích a skalách, při kterém pečlivě odpočítával kroky a směr určoval například podle drobných smrkových větviček přivázaných do korun listnáčů vysoko nad zemí. Z těchto základen měla v noci podnikat komanda útoky na vojenské, ale i civilní cíle v týlu Spojenců nebo vraždit své krajany, kteří se provinili kolaborací s nepřítelem. Přes den se pak werwolfové měli v civilních šatech a s falšovanými dokumenty potulovat po vesnicích a sbírat zpravodajské informace.

Operace Karneval

Přihlédneme-li k úsilí a nákladům vynaloženým na výstavbu jednotek Werwolf, byla jejich bojová efektivita na západní frontě překvapivě nízká. Bylo to způsobeno jednak rychlým postupem Spojenců a také tím, že se Němci dokázali s faktem, že budou poraženi od "civilizovaných" národů, smířit spíše než s myšlenkou porážky od slovanských "podlidí". Většina zabijáků byla záhy po přechodu fronty odhalena na základě udání od sousedů a jen pár fanatiků znepříjemňovalo palebnými přepady až do květnové okupace Německa život spojeneckým hlídkám. Pravděpodobně jediná úspěšná akce werwolfů na západní frontě proběhla v Cáchách. Pod krycím jménem Karneval se skrýval výsadek skupiny šesti mužů (nejmladšímu bylo 16 let) a jedné jen o málo starší dívky. Komando mělo za úkol zavraždit prvního demokraticky zvoleného starostu německých Cách Franze Oppenhoffa. Skupina seskočila na nizozemsko-belgických hranicích v noci 25. března 1945. Při vykopávání mrtvé schránky byli překvapeni nizozemským pohraničníkem, jehož zastřelili a pak se přesunuli do Cách, které byly od září 1944 prvním německým městem obsazeným Spojenci.
Lstí se jim podařilo dostat do domu starosty a na Květnou neděli ho na schodech do sklepa popravili. Jen několik dnů před svou smrtí se Oppenhoff svěřil ženě: "Znám ty jejich gestapácké metody, oni mě nakonec dostanou. Někde tady se už pohybuje parašutista, který má za úkol mě zavraždit." Při pronásledování byla většina komanda zraněna nebo zabita a zajata. I když se po dalších peripetiích podařilo všem ve zmatku panujícím na konci války zmizet, byli později až na jejich velitele znovu dopadeni a postaveni před soud. V roce 1949 byly vyneseny rozsudky - část komanda byla osvobozena, největší trest zněl na čtyři roky. Do vězení však nešel nikdo. Po odvolání jim při líčení v roce 1952 snížili tresty na pár měsíců, a protože ty si odkroutili už během internace po kapitulaci Německa, byli propuštěni na svobodu.

Formování Werwolfů v Sudetech

Situace werwolfů v tzv. Sudetech se od budování teroristických skupin v Porýní značně lišila. Začala sice o něco později, ale zato důkladněji. Ostatně i poslední bojový rozkaz velkoadmirála Dönitze v květnu 1945 výslovně werwolfům přikazoval složit zbraně na západě, "protože to poškozuje náš národ", ale o konci bojů proti Rusům, Polákům a Čechoslovákům v něm nepadlo ani slovo.
První zmínka o akci W došla dálnopisem na stůl K. H. Frankovi až 31. ledna 1945, zároveň s rozpisem prvních kursů. Rozkaz byl pedantsky přesný: "Výcvik mužů a žen se provede ve 14denních kursech ... hlášení ve škole Sudetské župy SA v Doksech ... nejbližší učební běh od 19. 2 do 4. 3. 1945. Počet účastníků: na každou oblast a učební běh nejvýše 10 mužů." Ačkoliv se kvartýrem pro velitelství Werwolfu stal Reichenberg-Liberec, nekorunovaným hlavním městem sudetských vlkodlaků se stalo Ústí nad Labem. V jeho okolí vzniklo hned několik velkých výcvikových center.
Organizace se v Ústí začala vytvářet v březnu 1945 převážně z řad Hitlerjugend a Svazu německých dívek, výcvik vedli zkušení frontoví vojáci. Zároveň se v kraji budovala skladiště zbraní v odlehlejších místech Labských pískovců, Českého středohoří a Krušných hor. Konec praporu byl ovšem neslavný. Zatímco stovky mladých nacistů odešly koncem dubna do připravených táborů, jejich velitel 8. května uprchl se svou sekretářkou a vojenskou pokladnou. Protože mladí Sudeťáci nedostali očekávané rozkazy k boji, většinou se v dalších dnech rozešli domů. Výjimkou byla skupina třiceti německých Slováků, kteří v noci z 11. na 12. května odešli na přepad Ústí, ale jejich osud je neznámý. Další werwolfové bojovali v květnových dnech proti americké 1. pěší divizi v údolí Ohře na Karlovarsku.

STŘELBA ZE ZÁLOHY

Bylo by ale mylné poválečnou činnost werwolfů podceňovat. Po skončení Pražského povstání vyrazilo na sever několik bojových vlaků a autokolon s úkolem obsadit historické československé hranice. Zahraniční jednotky armády dosud podléhaly spojeneckému velení, a tak síly určené k obsazení obrovského území nebyly příliš velké. Na území bývalých Sudet byly často napadány palbou ze zálohy. K bojům došlo v Podmoklech na Děčínsku a Teplicích. Ve Vejprtech byla zapálena ruská vojenská nemocnice i s pacienty. Nálože explodovaly v Broumově, Bruntále a na děčínské poště. V poslední chvíli se podařilo zlikvidovat v Krkonoších jednotku werwolfů, která chystala v létě 1945 pumový útok na vládní delegaci v Peci pod Sněžkou. Útoky ze zálohy na české policisty, vojáky, a dokonce i samotné Němce prosluli nacisté z obce Tocov v Doupovských horách. Ve skalách Lužických hor v květnu a červnu zase řádily tak silné skupiny dezertérů vedené místními werwolfy, že proti nim musela kromě finanční stráže zasáhnout naše i Rudá armáda.
V Liberci bylo ještě v roce 1946 před odsunem Němců zavražděno několik českých policistů a německých antifašistů. Silnou pozici měli werwolfové i v Broumovském výběžku, kde ostatně došlo už v září 1938 k velkým bojům s předchůdcem werwolfů - Sudetoněmeckým freikorpsem. K největšímu teroristickému útoku těchto jednotek došlo v Ústí nad Labem ve skladišti válečného materiálu v Krásném Březně, jen několik metrů od bývalé školy werwolfů. Obrovský výbuch nejen zabil na místě desítky lidí, Čechů a Němců, ale zničil velké zásoby strategicky důležitého materiálu. Paniku, která vznikla a jež se stala příčinou pogromu na místní Němce, musela uklidňovat armáda. O tomto incidentu informovala i tajná vysílačka werwolfů, která vysílala až do konce léta 1945, kdy byla zlikvidována Američany na bavorské straně Šumavy. Jen v srpnu a září 1945 naše bezpečnostní orgány zajaly při bojových akcích skoro dvě stě vesměs mladistvých werwolfů a odhalily dvacet tajných skladišť zbraní. Tato fakta jasně svědčí o tom, že československé pohraničí bylo místem nejmasovějšího výskytu werwolfů na Němci okupovaných územích a bojová aktivita tady mnohonásobně překračovala záškodnické akce proti Američanům, nebo dokonce i Rusům v jejich okupační zóně.

Nechtěné následky

Ve spojitosti s krachem německé ofenzívy v Ardenách začali na jaře 1945 Němci šířit fámy o "alpské pevnosti", do které se koncem války stáhnou tisíce nejvěrnějších Němců včetně nepřemožitelných werwolfů, aby odtud vzdorovaly protivníkovi. Těžko říci, nakolik měly tyto fámy reálné jádro, ale podle některých spisovatelů (např. Charles Whiting) právě obava z obrovských ztrát při dobývání "alpské pevnosti" způsobila, že opatrní američtí generálové namísto postupu na Berlín nasměrovali své armády na jih - do Bavorska a Rakouska. Výsledkem této změny bylo, že Berlín okupovali a Prahu osvobodili Rusové, což mělo za následek rozšíření komunismu do střední Evropy a vznik studené války. Paradoxně na tento strategický úspěch werwolfů doplatili nejvíce sami Němci, kteří museli strávit více než čtyřicet let v rozdělené zemi.