Emerich Rath: Snažil se zachránit umírajícího Hanče, komunisti ho ale z tragického příběhu vymazali
Patřil k all-round sportsmanům, velkým to mužům dávnověku sportu. Pražský Němec, jehož před sto lety znala celá sportovní Evropa, dosáhl tolika významných úspěchů, že dnešní čtenář, zejména ten, co má sklony k pochybnostem, může následující text považovat za mystifikaci. To by však byl omyl. Nejde totiž o žádného Járu da Cimrmana českého nebo německého sportu. Pouze vrstva dějinného prachu zapomnění na jeho příbězích je moc vysoká. A čtyřicetiletý komunistický režim neměl nejmenší chuť ji setřít.
Narodil se 5. listopadu 1883 v Praze jako druhé dítě v rodině chudého německého ševce. Když mu byly čtyři roky,rodina se odstěhovala do Broumova na Náchodsku. "Dětská léta jsem strávil na venkově a již tehdy jsem měl radost z pohybu . V sedmi jsem se naučil plavat i bruslit a jako desetiletý jsem lyžoval , " napsal později v knize, o níž ještě bude řeč. Tehdy ho potkala osudová náhoda: od spolužáka původem z Vídně dostal lyže, náčiní tehdy u nás málo známé. Na divokých prkýnkách jezdilo v Čechách jen pár nadšenců. "V technice jsem byl samouk. Měl jsem jednu dlouhou bambusovou hůl, s jejíž pomocí jsem se odrážel i brzdil jakýmsi švihem, podobným pozdějšímu telemarku. Brzy jsem jezdil takzvaně na hory, kopce nad Broumovem a při hranicích s Pruskem," líčil později v časopise Zimní sport. Lyžujícího školáka brzy následovali dospělí z Broumova, jimž učarovala jeho vytrvalost, odvaha i um. Proto dnes můžeme říci, že Emerich Rath byl navzdory svému mládí propagátorem lyžování na Broumovsku.
Vyniká muskulaturou
Ve čtrnácti odešel do Prahy a v železářství U Rotta se učil příručím. Jako učeň neměl čas na sportování, jen v neděli mohl hrát fotbal za DFC Praha, pražské Němce. Tuhle odmlku však brzy dohonil. Po vyučení a vojně v Krakově se vrhl do nekonečného reje tréninků a závodů: v atletice, plavání, veslování, pozemním i ledním hokeji, kanoistice a rychlobruslení. Coby atlet proslul v běhu a chůzi na dlouhých tratích. V roce 1905 zvítězil v chodeckém závodě z Liberce do Ústí nad Labem: 108 kilometrů urazil za 12 a půl hodiny.Vyhrál i známý závod Praha-Brandýs (1908) na 20 kilometrů v čase 1:49,47 hod. Mnohokrát běžel silniční závod Běchovice-Praha na 10 kilometrů, při němž podal pozoruhodný důkaz o své dlouhodobě udržované fyzické kondici: poprvé v roce 1904 skončil třetí za 40:52 min. a naposledy roku 1954, kdy mu bylo jedenasedmdesát, přiběhl do cíle za hodinu bez 13 sekund.
Z a půl století se zhoršil pouze o dvacet minut! Byl také žákem slavných rychlobruslařských bratří Potůčků a tradovalo se, že roku 1904 prohrál v Mladé Boleslavi se šampiónem Nedvědem, aby mu však po 28 letech (!) porážku oplatil.
Náruživě plaval a mnohokrát startoval v závodě Napříč Prahou. Denně posiloval horní půlku těla a paže. Není divu, že v časopise Sport a hry o něm již v roce 1906 napsali: "Jest zajímavým zjevem sportovním. Jsa 22 let stár, vyniká krásnou muskulaturou."
Rakouský maratonec a český hokejista
V zimě dával přednost lyžím. Velké úspěchy slavil například roku 1907 při mistrovství Království českého: vyhrál běh na pět kilometrů, druhý skončil na desítce i na padesátce. Tehdy porazil v prestižním závodě, zvaném Štít dr.Dieskaua, jasně nejlepšího krkonošského lyžaře Bohumila Hanče. I o něm bude později zmínka. Na lyžích závodil a vítězil jak v našich horách, tak i v Německu, Rakousku, Itálii i Skandinávii. Na olympijských hrách v Londýně 1908 startovalo samostatně šest Čechů pod červeno-bílou vlajkou. Rath byl Němec, proto běžel maratón za Rakousko-Uhersko a skončil na 25. místě za 3:50:30,4 hod. Krátce po olympiádě odešel za prací do Berlína, kde vesloval za slavnou osmu Hellady a pustil se do dalších sportů. Hrál ragby v týmu Berliner SC,boxoval a zápasil. Roku 1912 vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze (v Hamburku pak slavně porazil i šampióna anglických kolonií), na zápasnické žíněnce bojoval nerozhodně s berlínským mistrem těžké váhy a také se zúčastnil soutěže mužské krásy: ze 150 účastníků získal slušné šesté místo.
Uplynuly dva roky a všestranný svalovec běžel opět maratón na olympiádě, tentokrát ve Stockholmu 1912. Byl třiatřicátý časem 3:37:03 hod. a znovu reprezentoval c. a k. mocnářství. Leč o dva roky později nastoupil za hokejisty Čech na mistrovství Evropy v Berlíně. Není to úžasná šíře záběru? Měly tu hrát čtyři týmy: Němci, Belgičané, Švýcaři a naši. Když však Švýcarsko nepřijelo, pořadatelé povolali místní Berliner SC. Hrál mimo soutěž a právě proti němu nastoupil Rath. Proč? Čechů bylo málo, navíc jeden náhle onemocněl. Emerich v Berlíně pracoval, hokej tu hrál za DEHG a se všemi hráči se z Prahy dobře znal. Na finále s Němci přijely rychlíkem z Prahy posily, Češi šampionát vyhráli a v berlínské restauraci Čecha Krátkého triumf oslavili. Kronika českého hokeje (Olympia 2001) uvádí, že u toho byl i Rath s manželkou Františkou, a cituje tehdejší pražský Sport: Jak jinak by to vypadalo v Rakousku, kdyby zde byli samí Rathové!!!
Statný vegetarián
V Německu ho proslavily i chodecké závo dy na padesát kilometrů s vojenskou výzbrojí o váze kolem třiceti kilogramů. Vyhrál jich jedenáct, první roku 1905. Zanedlouho o této zvláštní disciplíně vydal knihu Der Gepäckmarsch über 50 Kilometer und w arum ich hegte (volně přeloženo Proč chovám náklonnost k pochodům se zavazadlem nad 50 kilometrů ). Roku 1909 vytvořil rekord: šest hodin třináct minut. Byl to poloviční čas, než jaký požadovala armáda. Když mu v závěru jednoho takového závodu hlásili, že má hodinový náskok, udělal žertík pro obveselení publika: před cílem zastavil, nechal si přinést umyvadlo a šatstvo, umyl se, převlékl a teprve pak překročil cílovou čáru. Abstinent a nekuřák popisoval v knize svůj životní styl: pravidelně cvičil, skoro celý rok plaval v řece a od šestnácti let byl vegetarián. "Maso jsme v dětství mívali jen v neděli, a stejně mi nechutnalo," vysvětloval. Jedl chléb,zeleninu, ovoce, ořech y,semena či zrna, pil mléko. Na závodech se posilňoval hrozinkami, mandlemi a hroznovou šťávou.
Říšské ministerstvo války při pohledu na statného junáka chtělo zavést bezmasou stravu v armádě, pozvalo ho na konzultace, ale posléze od záměru upustilo. Rath byl na své vegetariánství hrdý a rád o něm mluvil. Zatímco doma je dnes neznámý,vegetariánské organizace ve světě se o něm zmiňují na svých webových stránkách. Například španělská Vegetariana Canaria ho v historickém přehledu světových sportovců-vegetariánů řadí k a tletům tak zvučných jmen, jako jsou Paavo Nurmi, Abebe Bikila nebo Edwin Moses.
Zachraňoval Hanče
Stalo se to 24. března 1913. Od Labské boudy vyběhlo šest lyžařů k závodu na 50 kilometrů. Čtyři Češi a dva Němci, jedním z nich byl Rath. Po startu se jarní počasí změnilo ve sněhovou vichřici. Rath odstoupil již v prvním kole, vzdávali i další, až běžel pouze Hanč. Když v předpokládaném čase nedokončil druhý okruh, tři nejzdatnější lyžaři ho vyrazili hledat. Rath na něho narazil u Zlatého návrší: ležel, byl vyčerpaný a cosi mumlal. Odepnul mu lyže a snažil se ho nést, ale oba padali do závějí. Proto posadil Hanče k tyči hřebenové cesty a spěchal k Labské pro pomoc. Šest záchranářů se saněmi sice nebohého lyžaře posléze přivezlo, ale ten již byl po smrti. Neumrzl, selhalo mu srdce. Došlo však ještě k další tragédii: Hančovi půjčil na trati svůj kabát a čepici jeho kamarád Václav Vrbata a sám pak umrzl. O události byl v roce 1956 natočen film Synové hor.
Nelíčil ovšem nic o tom, že pro Hančovu záchranu nasazoval život Rath. Důvod? V polovině padesátých let byl jako bývalý živnostník na indexu. I o tom bude zmínka. Rath při natáčení působil jako poradce, dostal i malou roli hajného, ale s nalepeným mohutným vousem, aby nebyl poznán. Při premiéře však svým přátelům smutně říkal: "Takhle to tehdy na hřebenech vůbec nebylo ..."
Lyže a stetsony
Za první světové války Rath narukoval do Krakova, odkud ho coby instruktora lyžování převeleli do Alp.Tady málem přišel o život při sesuvu laviny,v níž zahynulo přes tři sta vojáků. Po válce zůstal v Bolzanu, věnoval se jízdě na bobech, lyžování a horolezectví. Vystoupil na mnoho alpských vrcholů, mimochodem i v Divoké Šárce je po něm nazván skalní komín, jejž zlezl jako první. Řeky - to byla jeho další láska. Na kajaku sjel po Adiži a Pádu z Bolzana do Benátek. Po plavbě na Tibeře z Citta di Castella do Říma se v cíli dočkal bouřlivého uvítání. Když se v roce 1923 vrátil do Prahy,nastoupil opět u Rotta, kde v jednom patře zahájili novinku: prodej sportovních potřeb.Tady pracoval šest let a pak si otevřel vlastní obchod s tímto zbožím v pasáži mezi Ovocným trhem a ulicí Na příkopě (po rekonstrukci v roce 1996 nese jeho jméno).
Prodával i trampské potřeby,takže kromě lyží, míčů, raket či bruslí tu byly k mání kotlíky,opasky s pouzdry na kolty, klobouky zn. Stetson, indiánské čelenky,luky a šípy.Obchodoval a stále sportoval. Putoval třeba 360 kilometrů po Seině do Paříže na olympijské hry 1924. Setkal se tu s Pierrem de Coubertinem. Na kajaku pádloval po Dunaji z Pasova do Vídně za čtyřiadvacet hodin. Vyhrával mistrovství Československa kajakářů a byl také mezinárodním tajemníkem našeho svazu kanoistiky.
Šedivý vlk
V knize Dějiny trampingu z roku 1939 se dočteme: "V našem sportovním světě neexistuje snad nikdo, jenž by neznal rázovitou postavu sportovce-trampa Emericha Ratha. Jeho život ukazuje, co dokáže vášnivá láska ke sportu - Rathovi je padesát šest let. Tento věk je sice znát na jeho sportovních výkonech, ale nikoliv na jeho pevných zásadách, které jsou stále mladé a svěží. Rath, zvaný též Šedivý vlk, jde tak daleko, že hodlá sportovního života zanechat až v sedmdesáti letech. Trampingu však nikdy!" Do přírody jezdil celý rok. Vlastnil chatu v osadě Delaw are, pak ji přestěhoval do osady Ajax na Zlaté řece. K táborákům chodil v indiánském obleku s čelenkou a tomahavkem. Takto oděn obcházel každoročně v Praze své přátele a přál jim hezké vánoce. Na osadě v Lukách pod Medníkem se zasloužil o vybudování hřiště a běžecké dráhy. "Sport jest poctivá práce v hávu radostném!" říkával s oblibou nejen při trampských sportovních soutěžích.
Rok ve vězení
Za německého protektorátu ani v nejmenším netěžil z výhod, jež mu mohla skýtat jeho národnost. Naopak. Se svou ženou ukrýval ve skladě obchodu německého žida Borise Efenbergera. Po prozrazení by všechny čekal transport do koncentráku. A protože skrývaný byl homosexuál, na něž měli němečtí "nadlidé" obzvláště spadeno, tomu by hrozil jistý ortel smrti. "Efenberger odjel po válce na Západ a Rathovi m u i pak finančně pomáhali. Byli to moc hodní lidé," vzpomínají dnes manželé Fejglovi, kteří s nimi bydleli v domě na Karlově náměstí. Přišel únor 1948 a Rath měl i nadále ve výloze obchodu Pepka námořníka, americkou vlajku a zboží pro skauty i trampy.Kvůli tom u se dostal do sporů s komunistickým režimem. Ten mu obchod zabavil a jeho na rok zavřel. Po propuštění bral nejnižší důchod, takže si přivydělával manuálně.
Na osud však nežehral. "Byl veselý a dobrosrdečný, ale po smrti své ženy i neukázněný. Když jsem ho napomínala, že jako cukrovkář snědl talíř dortů, jen se smál," dodává paní Fejglová. Nutno dodat, že při finanční nouzi prodával knihy a zbytek majetku, leč nepříliš úspěšně. Například Náprstkovo muzeum od něho koupilo pouze model čínské džunky a jihoamerické bolaso, obojí jen za šest set korun. Nicméně rok před olympiádou 1960 v Římě dostal coby nezdolný optimista úžasný nápad. "Pojedu tam na kole se spacákem a stanem a cestou zpět budu o hrách přednášet ve Švýcarsku, Německu, Rakousku i u nás. Kromě němčiny a češtin y mluvím anglicky, francouzsky, italsky, polsky, rusky," vyprávěl kdekomu. Slyšel to i Josef Erlebach, tehdy lyžař Dukly a dnes učitel v Jilemnici: "Měli jsme soustředění na Luční boudě. Pan Rath tam pomáhal v kotelně a občas lyžoval s jednou holí, jak to uměl z mládí. Ukazoval nám fotky a vyprávěl o svém sportování. V pokoji měl gramofon a desku s italštinou, kterou si před chystanou cestou na olympiádu opakoval." K putování do Říma však potřeboval povolení našich úřadů. A to nedostal. Což nedokázal pochopit. Místo toho mu Fejglovi sehnali pobyt v domově důchodců u Benešova. Probůh, jak nedůstojný to byl konec velkého plánu! A protože se mu život mezi důchodci nelíbil, záhy odešel za bratrancem do Broumova.
Smutný konec příběhu
Leč soužití s ním skončilo po pár měsících sporem. Emerich Rath z bytu odešel, spal na lavičkách a myl se v kašně na broumovském náměstí. Jenomže být bezdomovcem v ČSSR roku 1962 nebylo myslitelné. A proto příslušníci SNB odvezli dvojnásobného olympionika do Domova důchodců ve Stárkově. Tady mu úřednice při vyplňování přijímacího protokolu zapsala do rubrik:
Hotovost: žádná
Závěť: nic nemá, odpadá
Osobní záliby: Chce sportovat a pracovat
Zůstal věrný svému krédu, ale nemohl tušit, že mu zbývají jen čtyři měsíce života: 21. prosince 1962 podlehl infarktu v broumovské nemocnici, bylo mu devětasedmdesát.
