Josef Dobrovský: Zasloužil se o národní obrození, zachránil život šlechtice a dožil stižen šílenstvím
"Požaduji svědectví, spolehlivá svědectví - nikoliv možnosti; důkazy - nikoliv deklamace," prohlásil roku 1786 Josef Dobrovský (17. srpna 1753 – 6. ledna 1829). Jako vědec, který toto krédo naplňoval celým svým dílem, nemohl mít snadný život. Ani dnes, kdy mluvit s opovržením o "pouhých faktech" patří k dobrému tónu, by to asi neměl lehké.
Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753, v Ďarmotech (dnes Balassagyarmat) v Uhrách, kde byl jeho otec, strážmistr dragounského pluku, právě posádkou. Krátce po narození syna opustil vojenskou službu a usadil se v tehdy zcela německém Horšovském Týně. Už v dětství projevoval Dobrovský mimořádné vlohy a na přímluvu místního faráře mohl jít studovat do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu a Klatov. V obou městech totiž žili, jak vypravuje i první Dobrovského životopisec, František Palacký, dlužníci jeho otce, kteří své závazky spláceli výživou mladého studenta.
Když přišel Dobrovský do Německého Brodu, mluvil vlivem dosavadního prostředí jen německy a spolužáci se mu posmívali: "Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici je házel , " a doprovázeli svou průpovídku kameny. Přes tyto zkušenosti zde zvládl základy češtiny, které pak stále zdokonaloval. Jako literární řeč mu však stále zůstávala bližší němčina, která tehdy, v době Goethově, Schillerově či Herderově, prožívala skutečně zlatý věk. Za mateřský jazyk označoval nicméně češtinu.
V patnácti letech přišel Dobrovský do Prahy na filozofii. Jezuitský učenec, matematik Stepling, rozpoznal jeho talent a zařídil, aby byl přijat jako novic do jeho řádu. Dobrovský komentoval některé jezuitské zvyky prý sarkasticky, ale oceňoval, že se mu otevírá cesta ke studiu. Za necelý rok však byl tento řád zrušen a Dobrovský se rozhodl studovat teologii v Praze. Zabýval se především orientálními jazyky, potřebnými pro důkladné poznání bible. Když skončil studia, přijal místo vychovatele synů hraběte Františka Antonína Nostice.
Drama na lovu
Do aristokratického prostředí zapadl Dobrovský, "krásný muž vysoké štíhlé postavy, pravidelných rysů, živého pohledu a výrazného duchaplného vzezření, nenuceného a uhlazeného chování", dokonale. S přední šlechtickou rodinou ho sblížila i jedna neobvyklá příhoda. V září 1782 se společně s jedním svým svěřencem účastnil honu. Když spatřil, že hraběnka Nosticová zamířila a nedopatřením vystřelila směrem, kde stál její syn, postavil se s neuvěřitelnou duchapřítomností a obětavostí do rány. Kulka se mladého hraběte jen nepatrně dotkla, zatímco Dobrovskému vjela do kyčle. Nostic omdlel a všichni ho začali křísit. Až po chvíli upozornil jeden myslivec, že zraněn byl vlastně Dobrovský, který se vzápětí skácel k zemi. V následujících dnech se pohyboval mezi životem a smrtí; nakonec se sice uzdravil, ale toto zranění stejně poznamenalo jeho zdraví - tělesné i duševní.
Po této události nedali Nosticové na Dobrovského dopustit a stále ho podporovali. Na druhé straně i Dobrovský nacházel v jejich domě, kde působil ještě například statistik Jaroslav Schaller či historik František Martin Pelcl, přátelské a intelektuálně velmi podnětné prostředí. Právě tito učenci ho vybízeli, aby se více věnoval poznávání české minulosti.
Služba vědě a státu
Prvním dílem, kterým Dobrovský osvědčil své schopnosti, bylo kritické vydání pražského zlomku evangelia sv. Marka, o němž se věřilo, že ho apoštol sepsal vlastní rukou. Dobrovský ale prokázal, že tento rukopis, který roku 1354 získal Karel IV. pro pražský metropolitní kostel, vznikl až v 6. století. Způsobil tak senzaci - většina kléru v Čechách považovala takové tvrzení za "téměř bezbožné", vysocí církevní hodnostáři včetně papežského nuncia ve Vídni však uznali Dobrovského důvody a ocenili jeho důmyslný postup.
Dobrovský záhy pronikl do centra vědeckého života v Čechách i střední Evropě. Stal se jedním z prvních členů Učené společnosti, která se formovala v polovině sedmdesátých let 18. století. Dobrovský se činně zúčastnil práce společnosti, přednášel v ní i publikoval. Do povědomí učených kruhů celé Evropy se dále začal zapisovat rozsáhlou korespondencí. Jeho dopisy představovaly vlastně řadu drobných brilantních odborných pojednání, v nichž nejen objasňoval některé problémy, nýbrž i probouzel zájem dalších badatelů, kladl jim otázky a vybízel k další vědecké práci.
Podobně působilo také Dobrovského rozhodnutí vydávat vědecký časopis, který měl "sbírati a uveřejňovati všechna data, jejichž souhrn vyznačoval by tehdejší stav vědeckého úsilí v Čechách a na Moravě". Plánoval, že jeho Böhmische Litteratur bude jen referovat o tom, co bylo vykonáno, a nebude to kriticky posuzovat. Ale samozřejmě i v počtu řádek věnovaných nějaké práci je možno hledat vyjádření kritického stanoviska, a tak se Dobrovský nemohl vyhnout různým polemikám a bojům. Po několika letech působení jako spisovatel a redaktor si Dobrovský vyzkoušel i druhý pohled na literární tvorbu - totiž z pozice cenzora. Tento úřad, který měl vždy špatnou pověst, přijal Dobrovský proto, že tehdy (1786) bylo stanoveno, aby se v duchu osvícených ideálů prohlédla veškerá literatura vydaná v posledních pěti letech a aby se z ní, zejména z různých modlitebních knih, odstranilo všechno "ohlupující bejlí", které do nich nakupila "mnišská pověra". Dobrovský se jako cenzor nepochybně osvědčil, nebyl tak radikální jako jiní osvícenští duchovní (například Rafael Ungar), ale jak se všichni shodli, nejsvědomitější.
Skutečnost, že Dobrovský přijal tuto funkci, svědčí o tom, že se stavěl pozitivně ke státu a císaři Josefu II., jehož obliba ve šlechtických kruzích z různých důvodů rapidně klesala. Přijímal, byť s určitou rezervou, zásady josefinismu - péči o blaho poddaných (třeba proti jejich vůli) a patřičný zřetel ke státním zájmům (centralizace apod.). V tomto směru chtěl také aktivně působit, konkrétně se chtěl podílet na výchově kněží, která se v té době začala nově organizovat v tzv. generálních seminářích, podléhajících nikoli jako dříve dohledu jednotlivých biskupů, nýbrž státní autoritě. Cílem tohoto opatření bylo, aby se nová generace duchovenstva aktivně podílela na realizaci cílů státní politiky, zejména v oblasti obecně kulturní a mravní.
Roku 1787 odešel z Prahy do generálního semináře v Hradisku u Olomouce, kde se stal prorektorem a později dokonce rektorem. Svůj úřad vykonával opět vzorně, snad měl na své svěřence příliš velké nároky. Po třech letech však Josef II. zemřel a generální semináře, které on sám zavedl, ho nepřežily. Zanedlouho, v souvislosti s vypuknutím Francouzské revoluce, došlo k obratu státní politiky ve výrazně konzervativním směru - Dobrovský na svou angažovanost pro josefínské ideály doplatil, v Rakousku se pro něj už nenašel žádný veřejný úřad.
O oddanosti a náklonnosti
Bezprostředním nástupcem Josefa II. se stal jeho bratr Leopold II., považovaný oprávněně za ještě radikálnějšího osvícence než jeho předchůdce na trůnu - zároveň ale za obratnějšího. Během své krátké, dvouleté vlády se mu podařilo uklidnit nespokojenost, kterou Josef svými reformami (a netaktickým způsobem jejich prosazování) způsobil, a přitom uchovat podstatnou část Josefova odkazu. Součástí Leopoldova postupu bylo rozhodnutí, že se dá korunovat českým králem.
Během pobytu v Praze se císař 25. září 1791 účastnil i zasedání Učené společnosti, na němž Dobrovský přednesl slavnou řeč O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému, v níž vysvětlil význam Rakouské říše pro rozvoj slovanských národů, ale i opačně upozornil, že Slované tvoří podstatnou část obyvatelstva této říše, která i jim vděčí za svůj rozkvět. Dobrovského proslov vyvrcholil žádostí, aby císař ráčil "chrániti českou národnost s její řečí mateřskou tímto drahocenným dědictvím jejich předků proti příkrému zacházení a neskromnému útlaku". Císaři se Dobrovského řeč líbila a na znamení své spokojenosti předal Učené společnosti jako dar 6000 zlatých, které byly mj. použity na Dobrovského cesty do Švédska a Ruska, na nichž pátral po starých památkách české literatury.
Soukromým učencem
Když za Leopoldova syna Františka byla Dobrovskému odepřena možnost veřejného působení, mohl realizovat své bohaté schopnosti, zázračnou paměť, schopnost analytického i syntetického myšlení jen ve vědecké práci. Žil z malé penze, kterou dostával za svou službu v generálním semináři, a využíval pohostinství přátel a příznivců. Není možné vyjmenovat všechna jeho díla; stačí snad jen připomenout německy psané Dějiny české řeči a literatury (1792), soubor opět německy psaných studií Kritické pokusy, jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (1802-1803), Zevrubnou mluvnici jazyka českého (1809) a latinskou práci Základy jazyka staroslověnského (1822).
V každém případě je však třeba zdůraznit, že Dobrovský položil základy celých věd - bohemistiky, slavistiky a výrazně přispěl k rozvoji české historie, literární historie a slovanské filologie tím, že aplikoval metody soudobé evropské historické a filologické kritiky na český a slovanský pramenný materiál. Věda pro něj znamenala skutečně velice mnoho: úcta k faktům, nechuť přijímat automaticky tvrzení autorit, racionální kritika a metodická skepse, především láska k pravdě a vášeň poznávat - to byly podstatné prvky určující jeho osobnost a formující jeho hierarchii hodnot.
Dobrovského blouznění
Za svou genialitu, kterou uznával i J.W. Goethe, Dobrovský těžce zaplatil. Roku 1795 se u něj projevila duševní choroba, již sice s pomocí lékařů přemohl, ale která se potom vracela téměř pravidelně. Dobrovský odmítal představu, že tyto stavy (mj. také deprese) pocházejí z usilovného studia, a přičítal je spíše následkům svého postřelení. Někdy se ho zmocňovala zuřivost (roku 1801 ho pražská policie chtěla dokonce izolovat), většinou se ale jeho choroba projevovala blouzněním, ztrátou kontroly nad tím, co říkal a psal. V jeho dopisech přátelům tak můžeme číst různé fantastické filantropické návrhy a předpovědi rozmachu Slovanstva.
Dobrovský si samozřejmě uvědomoval, jak se šíří němčina a český jazyk zaostává, jak nedrží krok s rozvojem vědy a moderního života. O možnosti jejího nového rozkvětu při zdravém rozumu pochyboval - a litoval toho. V podvědomí, ve skrytu duše tohoto střízlivého vědce, skeptika, však tato naděje zřejmě žila velice intenzívně. Jeho vztah k češtině byl tedy složitý a zájem nebyl zdaleka - jak se často vykládá - prost hlubokých emocí. V každém případě mu šlo o to, aby byla vůbec schopna plnit funkci základní komunikace s prostým obyvatelstvem.
Slavisující Němec
Nová, romantická generace, která se soustřeďovala kolem Josefa Jungmanna, si začala stavět jiné úkoly. Přála si, aby se čeština stala schopnou komunikace na všech úrovních, včetně té nejvytříbenější. V tom spatřovala záruku národního oživení, zformování českého etnika jako plnoprávného národního celku. Tomuto počínání Dobrovský nerozuměl, například snahu Presla vytvořit českou terminologii dost tvrdě odsoudil. Na druhé straně neváhal pomáhat všem, kteří se chtěli zdokonalit v jazykovědě, historii a jejích pomocných disciplínách. Jeho nejnadanějším i nejvděčnějším žákem byl František Palacký. V jedné věci se však s mladšími intelektuály zásadně rozešel - nedovedl přijmout, že velký cíl by mohl ospravedlňovat užití i nečistých prostředků, konkrétně že by k povzbuzení národního vědomí mohlo být užito padělku. To byl případ tzv. Zelenohorského rukopisu (nazývaného také Libušiným soudem). Že jde o padělek, Dobrovský poznal okamžitě po jeho údajném objevení v roce 1818, a když byl přes jeho varování tento rukopis v roce 1822 otištěn a pak dokonce přeložen do němčiny, se svým přesvědčením veřejně vystoupil. (V pravost dalšího padělku, Rukopisu královédvorského, uvěřil - šlo nepochybně o mistrovské padělatelské dílo; není ostatně divu, neboť na jeho vytvoření se s největší pravděpodobností podílel Václav Hanka, který patřičné znalosti získal právě od Dobrovského.)
Dobrovského kritika byla všem, kteří se tímto dokladem údajné vysoké kultury starých Čechů pyšnili, krajně nepříjemná. Reakce na sebe nedala dlouho čekat a brzo začal být Dobrovský označován za "hyperkritika", "nevlastence" či "slavisujícího Němce". Dobrovský zemřel 6. ledna 1829. Z určitého zapomenutí a podceňování vytrhl Dobrovského až T. G. Masaryk, který se k němu přihlásil jako ke svému předchůdci. Jako kritický intelektuál, stavící nade vše - i nad údajný národní zájem - hodnoty nezávislého poznání, žije v našem povědomí dodnes.
