Tutanchamón
Před několika týdny přišli britští egyptologové s překvapující zprávou: objevili prý mumii egyptské královny Nefertiti. Egyptští vědci sice jejich objev záhy zpochybnili, ale světová veřejnost tak opět na chvíli upřela svůj pohled na starověkou egyptskou civilizaci. Nejoslnivější výsledek však přinesly archeologické průzkumy starého Egypta už před 81 lety: koncem listopadu 1922 nalezl tým Howarda Cartera ve skalách Údolí králů hrobku faraóna Tutanchamóna. Jediný nevyloupený hrob faraóna se tehdy stal mediální senzací a dějinami zapomenutý Tutanchamón nejpopulárnějším egyptským panovníkem.
"Hledat v tomto Údolí neobjevený královský hrob je stejně bláhové jako čekat, že z kamenného kvádru vyleze živá myš." S těmito slovy prý roku 1914 vzdával americký milionář Theodore M. Davis po dvanácti letech koncesi na archeologický výzkum v Údolí králů. Celá lokalita byla, alespoň podle odborníků, několikrát překopána a proseta, doba objevů již minula. Přesto ještě téhož roku o licenci zažádal anglický sběratel starožitností George Edward Stanhope Molyneux Herbert - pátý earl of Carnarvon, jehož vykopávky vedl Howard Carter.
Z KRESLÍŘE ARCHEOLOGEM
Vědecké archeologii se Carter naučil při vykopávkách v Thébách (dnešní Luxor) pod vedením švýcarského egyptologa Henriho Edouarda Navilla. Jako pětadvacetiletý již zastával úřad generálního inspektora Památkové správy pro Horní Egypt a Núbii a od ledna 1902 řídil své první vykopávky v Údolí králů. Práce financoval výše zmíněný měďařský milionář Davis. Carter zavedl první elektrické osvětlení do některých hrobek a podařilo se mu odhalit vyloupené hroby faraóna Tutmose IV.a královny Hatšepsowety. Po nešťastném incidentu s výpravou opilých francouzských turistů byl Howard pod politickým tlakem roku 1905 zbaven úřadu a Davis, který měl již přiděleného jiného archeologa, jej ze známosti přijal jako kreslíře. Na Carterův nespravedlivý "vyhazov" naštěstí nezapomněl ředitel Památkové správy Gaston Maspero a od roku 1907 mu vyjednal místo vedoucího vykopávek u lorda Carnarvona.
CARTEROVA FIXNÍ IDEA
Prvních sedm sezón (kvůli příznivému klimatu jen od podzimu do jara) kopal mecenáš hrabě Carnavon a Carter mimo Údolí králů. Tam mezitím Davis objevil malý šachtovitý hrob a nedaleko něj několik nádob a zlatých plátků s Tutanchamónovou kartuší. Domníval se, že vykopal faraónův hrob, a s klidným srdcem Údolí opustil. Carter,jehož vztahy s chlebodárcem Carnarvonem byly vždy napjaté, pak lorda přesvědčil, aby uvolněnou konfesi koupil. Později uvedl: "Chci konstatovat, že jsme rozhodně měli naději nalézt hrob jistého krále, a tím byl Tutanchamón . " Své instinktivní přesvědče ní Carter opíral o několik skromných nálezů se jménem Tutanchamóna, mezi nimiž vytyčil uprostřed Údolí trojúhelník, v němž se měla hrobka nacházet.
Po první světové válce, která práce načas zastavila, překopal a prohrabal Carter bezúspěšně téměř celý trojúhelník. V posledním neprobádaném cípu těsně před vchodem do hrobky Ramesse (Ramsese) VI. odkryl v zimě 1919-20 základy bývalých dělnických chýší. Pro neshodu s Památkovou službou, která požadovala ponechat volný přístup do turisticky hojně navštěvovaného hrobu, byl však nucen výkop zasypat a výzkum přesunout mimo trojúhelník. Na jaře 1922 došla lordu Carnarvonovi trpělivost, konfesi již nemínil obnovit. Carter byl však výmluvný a podařilo se mu vyjednat ještě jednu sezónu na hledání.
POSLEDNÍ ŠANCE
Veškerou naději Carter vkládal do zmíněného malého cípu u hrobky Ramesse VI., jenže opět narazil u Památkové služby a vyvzdoroval si povolení kopat pouze na prvních čtrnáct dní v listopadu. Do 3. listopadu byly znovu odkryty zbytky chýší a výkop pokračoval ještě o metr hlouběji. Ráno 4. listopadu byl Carter přivolán k právě objevenému schodu ve skále. Práce pokračovaly v horečném tempu, nazítří odpoledne bylo odkryto již 12 schodů a Carter si mohl prohlédnout vrchní část zazděného vchodu. Jasně rozpoznal pečeť Města mrtvých králů - šakala a devět zajatců. "Nemohl jsem nalézt žádný otisk pečeti se jménem , " vypráví Carter, "bylo však jasné, že jde o hrob vysoce postavené osoby. Vysekal jsem díru pod horním dřevěným rámem dveří, dost velkou , aby jí prošla elektrická lampa , a objevil jsem, že chodba za zdí je až po strop zasypána kamením a sutí. Všechno, doslova všechno mohlo ležet za touto chodbou. Potřeboval jsem veškeré sebezapření, abych vchod neprolomil a nepokračoval v průzkum u." Ještě jednou zkontroloval pečeti, vylezl z jámy a nechal schodiště zasypat. Následující ráno poslal hraběti Carnarvonovi telegram: "Konečně učiněn skvělý objev v Údolí; velkolepý hrob s neporušenými pečetěmi; do Vašeho příjezdu vše opět zasypáno, gratuluji . "
Do Luxoru lord dorazil až 23. listopadu a druhý den byly obnoveny výkopové práce. Carter si povzdechl: "Kdybych věděl, že jen o pár centimetrů hlouběji, než jsme se prvně prokopali , je zřetelný otisk pečeti Tutanchamóna, měl bych lehčí spaní a u šetřil bych si tři týdny nejistoty . " Radost ale brzo vystřídalo zklamání, při zevrubném průzkumu dveří bylo zjištěno, že část omítky byla obnovována, a hrob byl tedy přece jen vykraden. Podle pozdějšího bádání zloději vnikli do hrobky hned dvakrát, a to asi 10 až 15 let po pohřbu Tutanchamóna. Specializovali se na zlato a drahé oleje, jejich kořist však nemohla být velká, o čemž svědčila nepatrná plocha probourání dveří i úzká štola vyhrabaná v suti pod stropem chodby.
Po zdokumentování byly dveře strženy a 7,6 m dlouhá šachta vyklizena. Šestadvacátý listopad nazval Carter "dnem dní", s hrabětem stanuli u druhých zapečetěných dveří na konci chodby.Archeolog nejprve vylámal malou díru a vsunul do temnoty svíčku. Plamen hořel dál, zkouška neprokázala jedovaté plyny.Rozšířil otvor a prostrčil za svíčkou i hlavu. "Nejprve jsem nic ne viděl, když si oči zvykly na přítmí, vyplouvaly jednotlivosti z mlhy - podivná zvířata, sochy,zlato, všude třpytící se mihotavé zlato. Lord Carnarvon nemohl déle snést nejistotu a optal se, zda něco vidím ."´Ano´," dokázal jsem jen říci," ´zázračné věci´."
FARAÓN POHŘBENÝ VE ZLATĚ
Po senzačním nálezu bylo Údolí denně v obležení novinářů, turistů i politiků. Přes obrovský tlak však objevitel nevyklidil poklady z předsíně, aby mohl vstoupit do pohřební komory. Naopak podařilo se sestavit mezinárodní tým špičkových odborníků, kteří každý předmět prozkoumali, fotografovali, evidovali a konzervovali. Z předsíně byly vyneseny rozložené faraónovy válečné vozy, nosítka s postranicemi v podobě bizarních zvířat i zlatý králův trůn. "Carter si stále kladl otázku, zda něco nepřehlédl , " píše Philipp V andenberg, německý popularizátor archeologie. "Nějaký korálek se mohl zakutálet, hrozilo riziko,že pomocní dělníci něco ukradnou. Proto nespustil z očí žádný z předmětů od vyzdvižení přes transport do laboratoře v hrobce Sethiho II . až po zakatalogizování. Kdykoli se něco přenášelo,kráčel vedle . " Přes veškerou pečlivost se nepodařilo zachránit některé pod dotykem se rozpadající cennosti (především látky), mnoho zničili starověcí vykradači, kteří po sobě zanechali spoušť.
Předsíň byla po třech měsících vyklizena a na 17. únor 1923 byla pozvána přibližně dvacítka nejváženějších hostí na otevření dveří pohřební komory.Usazeni jako v divadle sledovali, jak Carter rozšiřuje otvor, a s překvapením spatřili asi 65 cm od dveří další stěnu "celou z masívního zlata". Teprve po odstranění celých dveří vyšlo najevo, že jde o zlatem obloženou dřevěnou schránu, jež téměř vyplňovala pohřební místnost. Rozebrání zlatých skříňových rakví trvalo Carterovu týmu celý další rok. V první totiž stála menší druhá, v ní třetí a pak i čtvrtá, umělecky nejhodnotnější. Pod skříněmi se objevil mohutný křemencový sarkofág se žulovým víkem, který skrýval další tři do sebe vložené rakve. V prvních dvou dřevěných, potažených plátkovým zlatem, ležela 185 cm dlouhá, 224 kg vážící rakev ve tvaru lidského těla z 2,5 až 3,5 mm silného čistého zlata. Uvnitř pak spočívala Tutanchamónova mumie, jejíž hlavu zdobil snad nejatraktivnější poklad - králova posmrtná zlatá maska.
Carter se hrobce věnoval deset sezón, po sarkofágu s neumenšenou pečlivostí popsal ještě výbavu pokladnice a boční komory. V jeho dosud plně nepublikované evidenci figuruje na 3500 předmětů pohřební výbavy.
KRÁL - LOUTKA PROTIREFORMACE
Již z výbavy v předsíni hrobky bylo Carterovi jasné, že Tutanchamón vládl v dětském a jinošském věku. Lékařský výzkum silně poškozené mumie dokázal, že král zemřel v 18 nebo 19 letech. Na trůn vstoupil ještě v Achetatonu a v nezletilém věku jej zastupoval vezír Aje (asi Tutanchamónův prastrýc) a vojevůdce Haremheb. Tehdy ještě užíval původního jména Tut-anch-Aton (Podoba živého Atona nebo Živoucí obraz Atonův). Vzhledem ke zmíněné protireformě a návratu k Amónovi se pravděpodobně z popudu Aje přestěhoval do Memfidy a pak to Théb,centra kultu Amóna, a uzpůsobil své jméno na Tut-anch-Amón (Živoucí obraz Amónův). Egyptologové se ujednotili, že Tutanchamón vládl devět až deset let, komplikace
však nastávají s časovým vymezením celé 18. dynastie, jejímž dvanáctým panovníkem byl. Ještě v osmdesátých letech historici datovali jeho korunovaci do let 1351 až 1345 a smrt 1342 - 1336 př.Kr.Současní odborníci Tutanchamónovo kralování vymezují lety zhruba 1339-1329 nebo 1336-1327 př.Kr. Nejasný je rovněž faraónův původ. Přední český egyptolog Miroslav Verner uvádí, že "Tutanchamón označuje za svého otce Amenhotepa III . (otec Achnatona) , nicméně mohlo jít o určitou nadsázku, resp.obecnější označení vzdálenějšího královského předka. Na základě porovnání délky Tutanchamónovi předcházejících faraónů se zdá, že mohl být synem Achnatonovým, ne však Nefertitiným, která byla hlavní Achnatonov ou manželkou, ale některé z vedlejších manželek . "
Propletenec rovněž skýtá Tutanchamónovo manželství s Anchesenamon, třetí dcerou Achnatona a Nefertiti. Tutanchamón se nejspíše oženil se svou nevlastní sestrou, ale zároveň i vdovou po otci. Incestní vztahy byly přitom ve starém Egyptě normální. Vandenberg píše, že "panovníci posedlí smyslem pro tradici se snažili legitimizovat svůj božský původ sňatky s nejbližšími členy rodiny.Králův nemanželský syn Tutanchamón se tedy musel oženit s legitimní královskou dcerou bez ohledu na věk (snad již v šesti letech), sňatek z lásky to rozhodně nebyl." Pro historii měl Tutanchamón význam jen jako obnovitel starého náboženství. Podle Carterových slov se proslavil pouze tím, že "zemřel a byl pohřben" .Z nálezu na rentge novém snímku mumie, který odhalil v dutině lebeční úlomek kosti a další pohmožděniny,se soudilo, že Tutanchamón byl zavražděn. Verner ale upozorňuje na poslední výzkumy "dokládající, že zranění hlavy snad bylo staršího data a nemuselo být fatální, na rozdíl od zranění hrudníku. Příčinou smrti mohl být pád z vozu taženého koňmi." Po Tutanchamónovi se králem stal vezír Aje. Dynastii pak ukončil válečník Haremheb, který se postaral, aby amarnské období, tj. vládcové spojení s kultem Atona, bylo vymazáno z historie. Proto upadl Tutanchamón a jeho hrob v zapomnění a dělníci tesající hrob faraóna 20. dynastie Ramesse VI. (1143 až 1136 př.Kr.) si nad zasypaným schodištěm postavili ch ýše a hrobku tak uchránili před pozdějším vyplundrováním.
ZLATÉ TEORIE
"Navzdory bohatství obsahu nebyla Tutanchamonóva hrobka zdaleka tak velkolepá jako ostatní hrobky v Údolí králů , " píše britská egyptoložka Lucia Gahlinová, "na rozdíl od obvyklých hrobů s dlouhou chodbou měla být pouze soukromým pohřebním místem vezíra Aje a po smrti Tutanchamóna byla rozšířena na královský hrob."
V souvislosti s krátkou vládou Tutanchamóna, jeho předčasným úmrtím a uspěchaným pohřbem do malého hrobu si badatelé kladou otázku, jaké nesrovnatelně větší bohatství asi skrývaly přepychové hroby významných vládců. Existuje ovšem iopačná teorie zastávaná např.káhirským egyptologem Labibem Habaším. Egypťané by li prý Tutanchamónovi vděčni za náboženský návrat, a tak na pohřeb spotřebovali veškeré zlato ze zkrachovalého kultu Atona. Faraón Achnaton totiž své zlato získával rovněž přetavením pokladů z likvidovaných svatyň Amóna v Thébách. Proto snad byla Tutanchamónova pohřební výbava nebývale bohatá. Několik týdnů po otevření druhých zapečetěných dveří, za nimiž se skrývaly zlaté schrány s Tutanchamónovým sarkofágem, zemřel za ne zcela vyjasněných okolností lord Carnarvon. Různí autoři hovoří o bod nutí moskyta, infekci, zimnici, horečnatém blouznění či zánětu plic. Ozvaly se první hlasy o "trestu, jenž stihl hanobitele hrobu" , a vznikla fáma o faraónově kletbě. Psalo se o "řetězu záhadných úmrtí" a o tajemných jedech v hrobce. Proti kletbě podivuhodně imunní Carter články hodnotil jako "směšné historky a duchařské povídky" a přistupoval ke své práci "s posvátnou úctou a hlubokou vážností, a však rozhodně bez strašidelné hrůzy, jejímuž tajemnému kouzlu tak snadno podléhá dav,který prahne po senzacích" .Své životní dílo ve zdraví dokončil počátkem třicátých let. Zemřel téměř zapomenut roku 1939 ve svém rodišti Kensingtonu v Anglii.