Freddie Mercury: Rodák ze Zanzibaru se stal největším zpěvákem od dob Elvise
Přes den to byl tichý, zdvořilý člověk. Velkorysý kamarád a hodný syn svých rodičů. Večer na koncertech se skupinou Queen a potom v noci ve vykřičených čtvrtích evropských metropolí ale řádil jako černá ruka. Všichni slyšeli o jeho eskapádách, všichni se báli, jak dopadne. Bůh výstřednosti. Znalec temných uliček. King of Queen. Bylo by vůbec možné, aby se zpěvák Freddie Mercury (5. září 1946 – 24. listopadu 1991) současnosti? Vzhledem k jeho životnímu stylu asi těžko. A navíc – geniální muzikanti umírají mladí.
Zanzibarský sultanát, tvořený dvěma ostrovy při východoafrickém pobřeží, spadal v době Freddieho narození pod britskou koloniální říši. Jeden z největších provokatérů v dějinách světové pop-music přišel na svět ve staré části hlavního města Zanzibaru, kterému se říká Kamenné město. Ve vládní nemocnici dostal od svých rodičů jméno Farrokh Bulsara. (Bulsar je bývalý název nynějšího města Valsad ve svazovém státě Gudžarát, označovaném za perlu západní Indie.) Farrokhův otec Bomi Bulsara měl perské předky a společně se svou ženou Jer patřil k pársům – vyznavačům starověkého zoroastrismu, k jehož velekněžím kdysi údajně náleželi i bibličtí tři králové (mágové). Podstatou učení proroka Zarathuštry je dualismus dobra a zla, dvou neustále zápasících sil, jež nelze oddělit, neboť se k sobě mají jako den a noc. Totéž můžeme vztáhnout na celý Freddieho život.
Město plné barev
Syn pokladníka Britského koloniálního úřadu si v dětství moc radosti neužil. Už v pěti letech ho „odložili“ do klášterní školy řízené britskými jeptiškami, načež se Bulsarovým narodilo druhé dítě, dcera Kashmira, takže byl malý Farrokh definitivně odstaven na vedlejší kolej. Brzy nato otce přeřadili na jiné místo a rodina se musela stěhovat ze Zanzibaru do Bombaje. Na jedné straně si přilepšili: bydleli ve velikém domě, měli služebnictvo a Farrokh mohl dostat kvalitní vzdělání. Na straně druhé se tím u chlapce zvýšil pocit izolace, protože ho rodiče, obávající se častého stěhování z místa na místo, poslali na internát. Bylo mu teprve sedm!
Škola sv. Petra v Pančgani mu v mnoha směrech otevřela oči: právě tady si poprvé uvědomil, že miluje muziku a že k ní má vlohy. V osmi letech začal brát lekce klavíru a bavil ho i sport, především ping-pong, v němž neměl konkurenci. U Svatého Petra byl také zasvěcen do tajů lidské sexuality. Podle všeho tu získal první zkušenost s osobami stejného pohlaví. Zoroastristé považují homosexualitu za zvrácenou, a tak si své procitnutí zřejmě nechal pro sebe. Ani později na toto téma nic kloudného neřekl. Jen v jednom rozhovoru utrousil: „Měl jsem takového zvláštního spolužáka, který mě balil. Tehdy jsem byl ještě zelenáč. Tím si holt kluci ve škole musí projít. Dál bych to nerozváděl.“
Nezmiňoval se ani o tom, že ho někteří žáci u Svatého Petra šikanovali. Druzí mu však už tenkrát začali z kamarádství říkat Freddie a pár z nich ho doprovázelo ve studentské kapele Hectics. Zpívání ve školním sboru mu dalo slušný základ, při hodinách se naučil hudební teorii. Na různých besídkách se nedalo přehlédnout, že je Freddie přirozený showman.
Ze školy Svatého Petra nebylo do Bombaje daleko. Chceme-li pochopit, jak se stalo, že se z Freddieho vyklubal tak mimořádný hudebník a skladatel, musíme cestovat až sem, do třináctimiliónového města s výhledem na Arabské moře. Bludiště úzkých uliček, rušné bazary a barvy – všude barvy! Fakíři a zaříkávači hadů, hráči na exotické nástroje, podmanivé rytmy, to vše v budoucím performerovi zanechalo mocný dojem. Indii konce padesátých let rovněž zachvátil rock’n’roll a nesmíme zapomenout, jak moc Freddiemu prospělo, že ho rodiče vzdělávali v klasické hudbě. Operu znal stejně dobře jako hity bollywoodské zpěvačky Laty Mangeškarové, ale do piana třískal po vzoru Little Richarda.
Vlasatý trhovec
Když Bulsarovi v době indických nepokojů přesídlili do Felthamu v anglickém hrabství Middlesex (co by kamenem dohodil od londýnského letiště Heathrow), nastaly Freddiemu krušné časy. Místní kluci ho nebrali; lišil se od nich jak svým přízvukem, tak chováním. Navrch ty vystouplé přední zuby… Freddie na odmítavý postoj okolí reagoval tím, že se stáhl do sebe. Až jednou bude slavný, nedá nikomu vůbec žádné interview, které by se týkalo této etapy jeho dospívání. Prostě ho chtěl absolutně vytěsnit. Čím dál více ho zajímalo výtvarné umění a v září 1966 se navzdory námitkám rodičů zapsal do kursů užité grafiky a grafického designu na technice v Ealingu, ležící na západě Londýna. Aby se s otcem a matkou nemusel hádat, najal si vlastní byt ve čtvrti Kensington, jež se stane jeho zamilovanou oblastí.
Srdcem západolondýnského Kensingtonu bylo v šedesátých letech tržiště, kam se stahovali hipíci z celého města. Byla tu i spousta butiků a hospod – v jedné z nich se Freddie seznámil se členy skupiny Smile, založené jeho kamarádem Timem Staffellem a nějakým Brianem Mayem, což byl jednak nadějný mladý astrofyzik a za druhé zajímavý kytarista. Sám Freddie si často představoval, že je Jimi Hendrix, a před zrcadlem si vrážel imaginární kytaru do slabin. Ti, kdo znají pouze éru Mercuryho největší slávy (knírek, tílko, krátký účes, maskulinní vzhled, na který mimochodem letěly ženské stejně jako chlapi), bývají překvapeni, když se setkají se snímky z úvodní fáze Freddieho kariéry. Ze začátku totiž nosil semišová sáčka, boty na podpatcích, těsné kalhoty, šperky – a havraní vlasy mu přerůstaly hlavu jako dobře zalévaná divoká rostlina.
Kapela Smile slavila od roku 1969 stále větší úspěchy. Postupně předskakovala zavedeným firmám Pink Floyd, T. Rex, Family a Free, dokonce se ocitla na plakátě s Joem Cockerem. Novým bubeníkem skupiny se stal student dentální medicíny Roger Tayor, s nímž se Freddie, snažící se ke klukům přifařit, brzy spřátelil. Protože si potřebovali přivydělat, rozjeli Freddie a Roger společný byznys: za deset liber týdně si pronajali na kensingtonském trhu kiosek velký jako telefonní budka a prodávali v něm pánskou konfekci. A také obrázky… Výtvarné školy sloužily v zlatých šedesátých jako zašívárna mnoha potenciálních rockerů, nedá se ovšem popřít, že z nich vzešla pěkná řádka všestranných umělců – například John Lennon. Své výtvarné schopnosti Mercury v budoucnu mnohokrát využije, počínaje tím, že vytvoří známé logo skupiny Queen, a návrhy obalů jednotlivých elpíček (třeba Hot Space) konče.
Místo aby se Freddiemu splnilo to, po čem toužil – to znamená, aby ho udělali frontmanem Smile –, vzala ho na milost spřátelená kapela Ibex z Liverpoolu. S Ibexem vymetl kdejakou štaci a už tenkrát si na scéně vykračoval s toutéž teatrální pompou jako později na největších světových pódiích. Je ale zajímavé, že podle mnoha svědectví v té době ještě nebyl zdaleka tak dobrý zpěvák. Ostatně, dobové záznamy ukazují, že s intonací měl problém i v prvních letech svého působení ve skupině Queen. Patří k největším záhadám Mercuryho života, kdy a jak přesně se z průměrného interpreta stal onen úchvatný, všemi obdivovaný velikán, bořící svým zpěvem hranice mezi populární a artificiální hudbou.
Merkur, posel bohů
Chvíli to vypadalo, že by Freddie mohl žít obyčejným životem. Do bytu v Kensingtonu si přivedl dívku, Mary Austinovou, a ačkoliv se podle kytaristy Ibexu Mikea Bersina „choval krásně přihřátě, parádil se a byl úžasně výstřední, takovým tím britským způsobem“, v osobní rovině se nejspíš snažil svou homosexualitu potlačit. Nepovedlo se, nicméně Austinová zůstala Freddieho důvěrnou přítelkyní až do jeho trpkého konce. Po neúspěšném pokusu žít s Mary přebýval Freddie v Barnesu na jihozápadě Londýna ve společném podnájmu s ostatními členy skupin Smile a Ibex. A tady se zrodila myšlenka na vznik nové kapely. Ibex se přejmenoval na Wreckage (Trosky), načež se pod tíhou tohoto názvu rozpadl. Freddie si zatím sehnal angažmá v další partě, oxfordské sestavě Sour Milk Sea. Uskutečnilo se jen pár koncertů, dál to nikam nevedlo. Podobné problémy měli kupodivu i dříve úspěšní Smile. Nikomu z obyvatel domu na Ferry Road v Barnesu se nedařilo v hudební sféře prorazit. Když potom opustil loď zpívající basák Tim Staffell, půda pro novou formaci byla připravena.
Název Queen navrhl Freddie, hlavně kvůli majestátní liteře Q, kterou původně mělo obklopovat dosti nemravné grafické pozadí. Ostatní věděli, že slovo má i homosexuální podtext, ale usoudili, že je zvučné, úderné a snadno zapamatovatelné. Pro sebe si pak Freddie vymyslel nové příjmení; ať už měl jakýkoliv důvod, nechtěl dávat najevo, odkud pochází, a tak si zvolil pseudonym podle římského posla bohů Merkura. Definitivně se z něj stal Freddie Mercury v červenci 1970. Počátkem následujícího roku sestavu doplnil baskytarista John Deacon, už předtím ale Queen koncertovali na zajímavých místech, například v liverpoolském klubu Cavern, kde hrávali Beatles. May a Taylor směřovali k hardrocku, Mercury je však táhl k melodičtější, promyšlenější hudbě. Nakonec se jim podařilo najít kompromis, pro který jimi fanoušci rockových legend typu Led Zeppelin dodnes upřímně pohrdají a posluchači středního proudu je zase považují za pěkně tvrdou kapelu.
Queen jsou prostě Queen, kategorie sama pro sebe. A Freddie Mercury mohl být ve svých okázalých pózách sebetrapnější, jenže málo platné, lepší zpěvák se na téhle planetě od dob Elvise nenarodil. To si svět paradoxně uvědomil až poté, co Freddie na podzim roku 1991 v pouhých pětačtyřiceti letech zemřel na AIDS – nemoc, již do poslední chvíle tajil. O pár měsíců později se v londýnském Wembley konala velkolepá koncertní pocta zemřelému králi a jediný, kdo se mu pěvecky dokázal přiblížit, byl George Michael se svou dech beroucí interpretací hitu Somebody To Love. Doteď pociťují někteří fanoušci, že byla chyba, když Michael následně odmítl stát se novým frontmanem skupiny Queen. Naopak je trochu nespravedlivé kritizovat Paula Rodgerse (někdejší hvězdu skupin Free a Bad Company), že hozenou rukavici zvedl a se zbývajícími „Queeny“ v letech 2004 až 2009 absolvoval řadu vyprodaných vystoupení. Rodgerse totiž Freddie vždycky ctil a formace, v nichž účinkoval, se stylem kapely Free částečně inspirovaly.
Člověk mnoha tváří
Když to zjednodušíme, můžeme říci, že Mercury má čtyři různé tváře. Tvář zšenštilé máničky ze sedmdesátých let, kdy Queen po rozpačitém začátku překvapili dvěma bezvadnými alby, nazvanými podle filmových komedií bratrů Marxů: A Night at the Opera a A Day at the Races. Vrcholem tohoto období je bezpochyby šestiminutová suita Bohemian Rhapsody. Stálo to hodně přemlouvání a úplatků, aby ji rozhlasoví diskžokejové pustili do éteru... A pak přišlo album Jazz se skandálním singlem Bicycle Race / Fat Bottomed Girls, jehož obal (nahá dívčí zadnice na dámském kole) byl okamžitě zcenzurován stejně jako klip s pětašedesáti nahými modelkami šlapajícími do pedálů tak vášnivě, že se orosila nejen firma Halfords, která jim ta kola půjčila. Když bylo po všem, museli Queen zaplatit 65 nových kožených sedel.
Druhou tvář Freddieho Mercuryho, tu z let osmdesátých, zdobí sado-maso knírek, vlasy nakrátko a nečekaně mužný zjev. Je to éra jeho největších stadiónových úspěchů a hitů, jako Under Pressure (duet s Davidem Bowiem), Radio Ga Ga, I Want To Break Free, A Kind of Magic nebo leitmotiv ze sci-fi filmu Flash Gordon. V roce 1985 ukázal Freddie další tvář: na sólovém projektu Mr. Bad Guy se vrhl do víru módního diska a ukázal, že i syntezátorový popík může mít úroveň. Jeho oblíbeným rejdištěm byl tehdy noční Mnichov a také slunná Ibiza. Někdy v té době se zpěvák začal až panicky bát možnosti, že by se tak jako někteří jeho homosexuální přátelé mohl nakazit virem HIV. Jeho obavy se potvrdily v době, kdy připravoval svou labutí píseň – desku duetů se španělskou sopranistkou Montserrat Caballé. Titulní píseň alba Barcelona byla to, čemu se říká „smash hit“, v soukromí se ale Freddiemu hroutil svět. V únoru 1991 vyšlo Innuendo, poslední regulérní LP skupiny Queen. V klipu k baladě These Are the Days of Our Lives, jedné z nejlepších, co nazpíval, odhaluje Mercury svou čtvrtou tvář: tvář blížící se smrti. Ta ho podťala téhož roku v listopadu.
