Zelená banda

Organizovaný zločin má v Číně sice bohatou tradici, ale tamní obdoba mafie připomínala ještě v 18. a 19. století spíše družstevní podnikání, svépomocná sdružení vzájemně se podporujících příslušníků chudiny. Tito páriové čínské společnosti začali zvedat hlavu až po poznání plného dosahu úsloví, že v jednotě je síla. Jejich ambice týkající se podílu na reálné moci a vlivu na přerozdělování bohatství postupně rostly až k zenitu dosaženému před japonským útokem na oslabenou Čínu v červenci 1937.

K nejúspěšnějším z tajných společností patřila takzvaná Zelená banda. Její kořeny sahají k buddhistické sektě, parazitující na přepravě rýže a obilovin po vodních cestách, spojujících venkov s velkými městy. Přesun podstatné části objemu vnitrozemské přepravy na námořní kabotáž zvýšil význam přístavů, mezi nimi Šang­haje.

Aktivity Zelené bandy se na území velkoměsta utěšeně rozvíjely až do roku 1927, kdy se na obzoru objevilo vážné nebezpečí: stávky dělnictva podněcované komunistickou stranou, jejíž slušně vyzbrojené milice dokázaly ovládnout několik městských čtvrtí, včetně obsazení tamních policejních stanic. Tehdejší šéf Zelené bandy Tu Jüe-šeng se vážně obával krvavé revoluce, jaká o deset let dříve změnila Rusko k nepoznání. Vlivný gangster se proto rozhodl uzavřít s politickými odpůrci extrémní levice vzájemně výhodnou dohodu. Pravicové formaci Kuomintang nabídl nejen nasazení vlastních ozbrojených jednotek k zažehnání rudého nebezpečí, ale snažil se eliminovat rizika přímo u kořene. V předvečer velké stávky, naplánované na 12. dubna 1927, se mu podařilo vylákat několik vlivných vůdců dělnického hnutí na hostinu, během níž byli povražděni. Stovky Tuových gangsterů se pak navlékly do dělnických mundúrů a vyrazily do ulic, aby se infiltrovaly do davu stávkujících. Následovala krvavá řež, korunovaná vítězstvím kriminálních živlů, koordinujících postup s vojáky Kuo­mintangu. Vystupňování brutality do krajnosti mělo komunistické hnutí rozložit. Na místním nádraží proto vraždící komando vhazovalo chycené odpůrce zaživa do žhnoucích topenišť kotlů lokomotiv.

Když se následujícího dne asi 100 000 dělníků shromáždilo k protestu, zahájili do nich vojáci palbu z kulometů. Následující dny ochro­mil Šanghaj teror, zmizelo až 10 000 nepohodlných osob. Násilnosti se přelily do dalších čínských provincií, ovšem s vydatným přispěním Zelené bandy se nakonec podařilo komunisty v Šanghaji prakticky vymýtit a na východě i jihu země zásadně oslabit.

Záhy po krveprolití se život v Šanghaji vrátil do zajetých kolejí. Formovaly jej drogy, sex, hazard. Gangsteři upevnili svoji moc a zavázali si státní orgány vděčností za pomoc v nouzi nejvyšší.

Děvka Asie

Šanghaj si ve 20. a 30. letech minulého století získala pověst nejzkorumpovanější metropole světa. Šéfové místní policie současně ovládali organizovaný zločin, přesnější by ale bylo zdůrazňovat větší význam funkce hlavy podsvětí. Diplomaté čile kšeftovali s exotickými státními občanstvími, vyděrači měli žně a o své zisky se pragmaticky dělili s místní správou, justici nevyjímaje. 

Uživily se tu stovky opiových doupat, kasin či „kabaretů“, oslňujících půvaby tisíců dívek. Jedna prostitutka tehdy připadala na pouhých 130 obyvatel Šanghaje, a to včetně žen a dětí. Nejspíše šlo o světový rekord. Vzletná přirovnání, jako Paříž Východu, bledla ve srovnání s mnohem trefnějším označením Děvka Asie.

Již v roce 1912 sloužil každý dvanáctý dům jako nevěstinec, přičemž potěšení si mohly dopřát prakticky všechny společenské vrstvy. Každá „cenová skupina“ pochopitelně mířila do jiné ulice.

Diskrétní prostory pro kouření opia zároveň fungovaly jako nálevny a kolem opilých či omámených zákazníků se proplétala „kvítka“ čili padlé ženy. Významnou část z desetitisíců prostitutek přitom tvořily cizinky. Po roce 1917 hrály prim Rusky utíkající před revolucí ve své vlasti.

Výjimečnému postavení se těšil Great World, na svou dobu obří zábavní palác – vícepatrová stavba s obrovskými reklamními plochami a nepřehlédnutelnými věžemi, tyčícími se nad ulicemi mezinárodní koncese. Po vstupu do labyrintu chodeb návštěvníka udeřil do obličeje dusný vlhký vzduch, směsice pachu potu, kuchyňských výparů, ale také potravin s dominantním aromatem sušených ryb, dále dým z opia i tolik oblíbených ohňostrojů. Na šesti patrech bylo možné utrácet ve stáncích s občerstvením, na střelnicích, za návštěvu divadla, ale i vzrušení nabízené hernami či masážními salóny. Great World představoval Šanghaj v kostce, narazili jste tu na typické dálnovýchodní vypravěče dávných příběhů, ale hned vedle běžela projekce žhavých hollywoodských novinek.

Češi v reji dancingů

V Šanghaji třicátých let žilo více než šedesát tisíc cizinců (město bylo z různých historických důvodů rozděleno do několika enkláv – některé ovládali Francouzi, některé Britové společně s Američany), mezi nimi několik stovek Čechů a Slováků. V roce 1932 sem zavítal také „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch. Místní atmosféru považoval za dekadentní a mámivou pro ty, co jsou uvnitř, bolestnou pro ty, již stojí vně jejího bohatství a lesku. Kisch Šanghaj ironicky označil za „nejlepší místo v Pacifiku, lepší než Hongkong, Saigon, Manila a Singapur dohromady“.

Šest let před ním psal o Šanghaji další český cestovatel, architekt i divadelní scénograf Bedřich Feur­stein, později spojený například s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha. „Čínské město je zapadák, jaký člověk v kinu neuvidí. Spleť uliček plných lidí, sám se tam nemůžeš odvážit. V čínské čtvrti je možno zmizet a nevrátit se. Žije tam pár miliónů Číňanů, spočítat se to prý nedá.“

Během své rekordní cesty kolem světa sbíral v Šanghaji koncem června 1936 síly také globetrotter a podnikatel z pražského Smíchova Břetislav Jan Procházka. Odvážil se i do bělochy obávaného Chinatownu: „Peníze až na několik drobných je lépe nechati v hotelu, do šortek spolehlivou opakovačku tak, aby se jasně rýsovala v kalhotách... Čínští kuplíři jsou hrozný pronárod. Navěsí se na vyhlédnutou oběť, udržují s ní krok a nepopsatelnou angličtinou nabízejí svoje služby. Slibují rajské radosti a veškerou hnusnou rafinovanost, kterou se Číňan může pochlubiti... Dancingy se nejčastěji nalézají v prvním patře. V různých koncesích jest celá řada nočních klubů, z nichž většina je tak přepychově zařízena, že i Amerika zůstává za nimi daleko pozadu, o Francii a Anglii ani nemluvě... Sedí se u stolů tanečního parketu, který jest uprostřed místnosti a bývá ohraničen dřevěným zábradlím. Uvnitř kolem dokola jsou křesla a taxi girls. Většina má pařížské toalety, jistě Made in China neb Japan, a sluší jejich malým postavičkám obdivuhodně dobře. U Evropanů jsou pochopitelně nejoblíbenější Malajky, proti Číňankám a Japonkám mají rozhodně dokonalé postavy.“

Procházka si už krátce po vstupu na čínské území nenechal ujít opiové doupě: „Uléháme na rohože a půvabná dívka mezitím připravuje dýmky... Cítil jsem se tak silný, že staré plány, na které jsem kdys myslil, se mi zdály tak snadno proveditelné a prožíval jsem nejkrásnější rozkoše, na jaké smrtelník může jen mysliti... Nedivím se, že ač v Šanghaji jest i trest smrti na druhé přistižení při kouření opia, přece se řady jeho kuřáků udržují, a dokonce holdování této vášni se dále rozrůstá.“

Ušatý boss

nástupcem Poďobance

K vládcům šanghajského podsvětí dlouhá léta patřil výše zmíněný mafián Tu Jüe-šeng. Do města přišel v roce 1902 jako čtrnáctiletý chudý venkovan. Negramotný sirotek několik let pracoval u obchodníka s ovocem a zeleninou, ale propadl hazardu a opiu. Druhou ze svých vášní však dokázal udržet na uzdě.

Zvýšené životní náklady logicky vedly k hledání přivýdělku a členství v Zelené bandě se dvaadvacetiletému, přirozeně inteligentnímu mladíkovi jevilo jako jediné možné řešení. V zastrčeném chrámu absolvoval rituální zasvěcení, včetně symbolického očištění. Kandidáti vkleče vyslechli historii organizace, poté složili přísahu věrnosti. Analfabetu Tuovi musel s písemným stvrzením slibu pomoci nový kolega. Čekalo je školení, jak se mezi sebou členové identifikují a dorozumívají. Stačilo třeba zvláštním pohybem vytáhnout cigaretu z krabičky.

Tu Jüe-šeng začínal od píky, ale brzy se mu podařilo proniknout k hlavě podsvětí Chuang Ťin-žungovi. Tomu se pro stopy po neštovicích říkalo Poďobaný Chuang. Nejvýše postavený Číňan francouzské enklávy ovládal kromě místní policie také organizovaný zločin. Velké zločiny dokázal vyřešit, nebo dokonce už v zárodku eliminovat, prioritní řešení potíží Evropanů upevňovalo přízeň francouzské správy. Třeba šéfem nařízené předání ukradených hodinek policii zpravidla netrvalo ani 24 hodin.

Tua přijal spolu s dalšími prosebníky a uchazeči o práci během pravidelné ranní audience v čajovně. Tu si brzy získal důvěru Chuanga i jeho milenky Madame Kuej, která měla pod palcem několik nevěstinců, ale bohatla hlavně z neformálního monopolu na exkrementy. Výkaly Šanghajanů prodávala venkovanům na hnojení.

Statný Tu Jüe-šeng s výraznými rysy tváře a velkými boltci (odtud přezdívka Ušatý Tu) získával čím dál větší podíl na výnosech heren, jimž Chuangova organizace zajišťovala ochranu. Za výpalné totiž Zelená banda eliminovala hlavně kapsáře lepící se na hosty podniku. Gangster Tu kombinoval násilí s pragmatickým dělením o zisk. Razií se bát nemusel, na to byla francouzská policie příliš dobře uplacena.

Po hernách mu Chuang svěřil také městské lázně, bordely, a dokonce i lukrativní obchod s opiem. To bylo v Číně zakázáno od roku 1912, ilegální droga mafii sypala. Krátce po oslavách třicetin měl proto Tu na kontě kulatou sumičku 40 miliónů dolarů, tehdy ekvivalent zhruba 80 tisíc nových osmiválcových automobilů značky Ford!

Zelený triumvirát

Chuangův vliv slábl, dokonce byl na čas uvězněn. Tu si bývalého šéfa zavázal tím, že jej ze žaláře dostal tučnými úplatky, ale nejdřív Ušatec pod svá ochranná křídla přetáhl velkoobchodníky s opiem, kteří na jeho popud vytvořili snadno ovladatelný kartel. Moc nad městem převzal mafiánský triumvirát: Tu, Chuang a majitel heren Čang Siao-lin. Zelenou bandu však řídil vlastně jen Ušatec. Měl za sebou „členskou základnu“, pro niž dokázal zajistit velmi slušnou životní úroveň. Loajální členové se mohli spolehnout na – bez nadsázky – sociální jistoty. Ušatý Tu vystoupal do čela v roce 1924, kdy převzal velení nad 20 000 až 100 000 gangstery – odhady se liší.

Měl tedy k dispozici natolik vlivnou organizaci, aby se o oboustranně výhodný modus vivendi začaly zajímat rozhodující politické subjekty. Moc mafií byla v Číně na vzestupu od roku 1912. Po abdikaci císaře převzal vládu regent a říši středu obecně pociťované oslabení legitimity i autority centrální moci uvrhlo do prudce se roztáčející spirály chaosu. K průvodním jevům patřily zákulisní boje o moc, v nichž se angažovali také ambiciózní vojenští velitelé. Nacionalistické sdružení Kuomintang vedl generál Čankajšek, k jehož hlavním cílům patřilo zabránit nástupu komunistů k moci za jakoukoli cenu. Proč tedy vylučovat spojení se Zelenou bandou, když samotný generál byl považován za jejího tajného člena? Čankajškova hvězda stoupala ve stejné době jako Tuova kariéra. V čele Číny stanula hlava Kuomintangu v roce 1928, nejpozději od té doby tedy měla Zelená banda pro své dřívější „zásluhy o stát“ zajištěno krytí na nejvyšších místech a mohla nerušeně expandovat. Její rivalové v podsvětí vyklízeli pozice, Chuang Ťin-žung koupil v roce 1931 Great World za babku.

Tu, tehdy největší distributor opia, byl šanghajskou správou jmenován šéfem nově zřízené instituce pro potírání obchodu s omamnými látkami a z titulu funkce dokázal eliminovat konkurenci. Vyráběl z opia heroin i levnější drogu, populární „červené tabletky“. Denně inkasoval asi 15 000 dolarů, ale ani vysocí úředníci rozhodně nepřišli zkrátka. Jednomu ze svých společníků gangster dokonce daroval letadlo, provokativně pokřtěné Vymítač drog. Ve velkém přispíval na charitu a veřejně za své nehynoucí zásluhy přijímal hold podnikatelů i úřadů. Vedl Šang­hajskou burzu, zasedal ve správních radách obchodní komory i čínského červeného kříže. K mistrovským kouskům patřilo získání dohledu nad poštovními zásilkami, což Zelené bandě otevřelo cestu k cenným informacím. „Učitel“, jak se Tu nechal oslovovat, bydlel se svými třemi ženami v luxusním sídle koloniálního stylu. Za čtvrtou chotí docházel do odděleného klidného domu.

Čankajškovo a Tuovo vítězné tažení vykolejila expanzívní politika japonského císařství. Čína představovala velkou, přitom ochromenou kořist. K neuralgickým bodům pochopitelně patřila Šanghaj. Tříměsíční bitva o velkoměsto, táhnoucí se od 13. srpna do 26. listopadu, si vyžádala asi 330 000 životů na čínské straně a přes 92 tisíc padlých útočníků. Tu včas utekl, během války se pohyboval mezi Hongkongem a provizorním sídlem vlády v Čunkingu (Čchung-čchingu). Zelenou bandu ovládal alespoň na dálku.

Rudí drtí zelené

Po kapitulaci Japonců v roce 1945 se gangster vrátil do Šanghaje, načež po volbách usedl do městské rady. Pád společného nepřítele, Japonců, rozložil dočasné spojenectví nacionalistů s komunisty. Vypukla občanská válka a v létě 1948 rudí zahájili mohutnou ofenzívu. Čankajšek ustupoval, národní měna se hroutila, vysoká inflace, nepokoje, rabování a všeobecný chaos se nevyhnuly ani Šanghaji. Na mizérii takového rozsahu už nemohla profitovat ani mafie.

Své šedesátiny však Tu ještě stihl oslavit ve velkolepém stylu. Nabízí se přirovnání ke kapele hrající na potápějícím se Titaniku. Na několikadenní merendu sezval asi 5000 hostů sledujících mimo jiné slavné čínské opery. Jubilant si při té příležitosti vybral jednu z pěvkyň za pátou manželku.

Od konce léta 1948 už však přituhovalo. Na jaře 1949 stály Maovy oddíly před Šanghají.

Den práce, 1. květen 1949, boss Tu Jüe-šeng „oslavil“ překotným útěkem od většiny majetku, už tak nahlodaného stupňující se inflací. Podobně jako za války zvolil za bezpečné útočiště Hongkong. Ještě že měl hlavně ve Spojených státek uložené prostředky pro případ krajní nouze. Velkolepé sídlo však musel vystřídat za pouhé – jakkoli luxusní – apartmá, kam jej následovaly dvě z pěti žen.

Jeho bývalý mentor a partner v triumvirátu, Poďobaný Chuang, utéct nedokázal – nebo vzhledem k vysokému věku už ani nechtěl. Komunistická vláda na něj nezapomněla. Den co den musel zametat ulici před kdysi majestátním velechrámem neřesti Great World, symbolem „zlaté éry“ Šanghaje.

Silný astmatik Tu zemřel v srpnu 1951, aniž se stihl výrazněji zapojit do etablování starých mafiánských struktur Zelené bandy na půdě Hongkongu. Jeho bývalí podřízení doslova převálcovali místní gangy a jejich moc pozorovatele zvenčí šokovala. Počátkem 70. let měli mít na výplatní listině až třetinu policejního sboru a dodnes mají řekněme nástupnické subjekty Zelené bandy valný podíl na pašování heroinu do Kanady, Austrálie, ale i Evropy.

Ani Maovo vítězství nepřerušilo spolupráci velkých hráčů bývalého šanghajského podsvětí s Kuomintangem, který se v čele s Čankajškem v roce 1949 po stažení z pevniny obrazně zakopal na Tchaj-wanu. V OSN – včetně její Rady bezpečnosti – pak Čínu zastupoval až do roku 1971, kdy jej na strategicky významném postu vystřídala komunistická velmoc.