Zdenka Mizerovská

Milý Bali. Přijmi srdečný pozdrav a stálou vzpomínku jen na Tebe. Milý Bali, již Ti píšu třetí dopis, a ještě jsi mi neodepsal. Jsi někde pryč, nebo máš jinou adresu, nebo se Ti něco snad stalo? Podej o sobě jakoukoliv zprávu. Ani nevíš, jaký mám strach o Tebe. Měl jsi jeti také ven, až se vrátíte, tak hned napiš (…) To víš, je to něco nezvyklého, že bys Ty nepsal (…)

Ještě jednou Tě zdraví a líbá Tvá věrná Ti

Baly

Dopis, který v únoru 1953 zaslala 21letá Zdenka Mizerovská z Kunratic u Liberce svému chlapci, který právě vykonával „nejčestnější občanskou povinnost“ ve vzdáleném Lipníku nad Bečvou, se jen málo lišil od tisíců jiných. Při jeho četbě nezúčastněného člověka mimovolně napadne, že i v této nejtemnější době, kdy ve věznicích z politických důvodů trpěly desetitisíce nevinných lidí a pražský kat měl plné ruce práce, žily milióny obyvatel tehdejšího Československa svými každodenními radostmi a starostmi, aniž se jich dotýkala „historická“ doba. Dopis, jenž se do dnešních dnů dochoval jako corpus delicti, však nestojí na počátku velké Lásky a nemá happy end. Jeho autorce zbývalo jen několik měsíců života. Jeho adresátovi pak jen několik dní. Spojitost mezi smrtí obou mladých lidí je mrazivě prostá – ve chvíli, kdy „věrná Baly“ psala dopis, v němž se tolik obávala o osud svého „milého Baliho“, již měla do detailů naplánovanou jeho chladnokrevnou vraždu. Bylo to v době, kdy mladík již vlastně neměl být mezi živými. Jeho milá však projevila zcela mimořádnou otrlost, vytrvalost a chladnokrevnost. Kvůli kombinaci těchto vlastností tak vstoupila do dějin – dne

7. listopadu 1953 se stala první ženou, která byla v dějinách československého trestního práva odsouzena za vraždu k nejvyššímu trestu, který byl nad ní nejen vynesen, ale i vykonán…

Čítankový pár

Zdenka se narodila 22. července 1931 v české rodině v Jablonci nad Nisou. Po vychození obecné a měšťanské školy a jednoročního obchodního kursu nastoupila v roce 1946 jako pomocná dělnice v podniku Skleněná bižuterie v Jablonci nad Nisou. Po jeho likvidaci o tři roky později si našla místo jako úřednice v jablonecké filiálce Krkonošských papíren a v červnu 1951 (zřejmě v rámci akce „77 000 do výroby“) byla poslána do těžkého průmyslu. Po dvou měsících však dosáhla přijetí do podniku Liaz v Rýnovicích. Po krátkém přeškolení pracovala znovu jako úřednice, avšak od března 1952 byla na vlastní žádost přeřazena do dílny k soustruhu, kde si vydělala mnohem víc než v kanceláři.

V roce 1950 poznala Antonína Janků, jenž pracoval jako dělník ve smaltovně ve stejném podniku v partě, kterou vedl Zdenčin otec. Tonda, který pocházel z jihomoravských Miroslavských Knínic, se líbil nejen Zdence, ale i jejímu otci, takže nic nebránilo tomu, aby se, oficiálně jako podnájemník, asi po dvou měsících nastěhoval do jejich rodinného domku v Kunraticích č. p. 21. Mladý pár, jenž měl k dispozici celé první patro domu, začal pomýšlet na trvalejší svazek. Dohodli se, že se vezmou, až se Tonda vrátí z vojny. Aby věci urychlil, přihlásil se dobrovolně k odvodu a v říjnu 1951 narukoval.

Na vojně patřil k bezproblémovým, vzorným vojákům. Navíc byl perspektivním dělnickým kádrem, a proto byl po odsloužení prvního roku vybrán ke studiu na Vojenské akademii v Lipníku nad Bečvou. Občas jezdil do Kunratic a se Zdenkou plánovali společný život. Z ušetřených peněz dokonce zařizoval podkrovní byt, do něhož koupil kuchyni. Svou nastávající představil rodičům, ti na oplátku přijeli do Kunratic navštívit Zdenčinu rodinu. Všechno šlo prostě tak, jak jít mělo, až do léta 1952.

Je třeba zabít Tondu

Tehdy údajně mezi snoubenci došlo k banální hádce, protože si Tonda nepřál, aby se Zdenka stala členkou místního hasičského sboru. Zatímco on zřejmě považoval celou věc za vyřízenou, ve Zdence začal klíčit pocit, že Tonda není ten pravý. Pocit se změnil v jistotu, když se někdy v říjnu téhož roku blíže seznámila s Rudolfem Langem, stejně starým seřizovačem soustruhů, zaměstnaným v Liazu. V mnohém byl Rudy Tondovým pravým opakem – oproti atletickému, zdravím kypícímu Moravákovi působil neodsunutý sudetský Němec až trochu zženštilým dojmem. Byl vážně nemocný (trpěl cukrovkou) a do Zdenky se bezvýhradně zamiloval. Tu na něm zřejmě přitahovala i jeho nezkušenost a jistá plachost – byla jeho první dívkou a intimní poměr mezi nimi vznikl až po několika společně strávených nocích.

Je škoda, že počátkem 50. let platila psychologie za „buržoazní pavědu“ a že se během pozdějšího vyšetřování nebo soudního procesu nikdo nepokusil sestavit psychologický profil „věrné Baly“. Místo toho, aby udělala, co se v takových případech obvykle dělává, tedy napsala Tondovi do Lipníku dopis, že ruší svatbu a rozchází se s ním, protože má jiného, ho ne-

ustále ujišťovala o své lásce a oddanosti. Ne že by zapeklitou situaci nechtěla řešit. Před svou nejbližší přítelkyní Boženou Endlerovou, které se se vším svěřila a jež ji vlastně také dala dohromady s Rudym, si povzdechla, že by se s Tondou měla rozejít.

Osmnáctiletá Božena, která se v té době právě vdala, ji měla (a to dokonce ještě před tím, než Zdenka začala chodit s Langem) přivést na spásnou myšlenku – Tondy je třeba se zbavit jednou provždy. Od této chvíle nebyla ve hře žádná jiná varianta.

Vražda na druhý pokus

O chystané vraždě se v průběhu dalších týdnů dozvěděl kromě Langa, jenž měl převzít roli vykonavatele, ještě manžel Endlerové a také oba rodiče Mizerovské. Nikdo z nich se ani nepokusil přípravy zločinu překazit. Především u rodičů Mizerovské, kteří se mohli přesvědčit, že jejich jediná dcera hodlá svůj úmysl skutečně dovést až do hrůzného konce, je to přinejmenším podivné. Na první pohled slušní a poctiví lidé, kteří neměli nikdy potíže se zákonem. Přestože pracovali oba v dělnických profesích, byli dobře materiálně zajištění. Nepatřili k novým osídlencům, naopak v Kunraticích prožili celou válku. Rozhodně nešlo o žádné deklasované živly nebo nějaké vykořeněné asociály, balancující na hraně zločinu.

Zpočátku byla v přípravách vraždy velmi agilní Endlerová – slíbila Zdence, že jí obstará cyankáli. Když zjistila, že získat tuto látku v socialistických drogeriích je prakticky nemožné, slevila na běžně dostupnou rtuť. To Zdenka pokrytecky odmítla s tím, že „nechce Toníkovi způsobit takovou bolest“. Další iniciativu pak převzala Zdenka s Rudym. Jako nejvhodnější doba se jim zdály vánoční svátky, kdy měl nic netušící Tonda přijet na dovolenou. Probírali různé možnosti, od zastřelení v lese až po umlácení ve vypůjčeném autě. Nakonec vybrali variantu, v níž Zdenka vyláká pod záminkou obhlédnutí zakoupeného palivového dříví Tondu do hluboké strže v sousedním Lukášově, kterou protékal potok. Tam bude ve skrytu čekat Rudy, jenž ve vhodnou chvíli Tondovi rozbije hlavu železnou tyčí. Těla se zbaví tak, že ho hodí do potoka.

Den „D“ měl nastat na Hod Boží, tedy 25. prosince 1952. Tonda se Zdenkou se však zdrželi v Liberci a do lesíka přišli pozdě. Rudymu, který byl vyzbrojen 41,5 centimetru dlouhým železným šroubem, byla zima a z úkrytu v hromadě roští se přesunul do nedaleké opuštěné kůlny. Když zaslechl blížící se dvojici, nestihl se už vrátit zpět na své místo. Zdálo se, že z plánu sejde, když si Tonda všiml zdánlivě opuštěné chaty a projevil přání se do ní podívat. Najednou na něj ze tmy vyrazil Rudy, jenž se ho pokusil udeřit šroubem do hlavy. Tváří v tvář však proti pořízkovi v uniformě neměl šanci. Po několika minutách ležel na lopatkách. Rychle si vymyslel, že zde má také koupené dřevo, které mu někdo chodí krást, a že za toho zloděje považoval právě Janků. Tondovi se to zdálo podezřelé a ptal se Zdenky, jestli ho zná. Ta to popřela a v následujících dnech se všemožně snažila jeho přetrvávající podezření rozptýlit, což se jí zřejmě podařilo.

Po vánočním debaklu se do věci vložila znovu Endlerová a velmi rozhodně chtěla uplatnit své travičské schopnosti. Se Zdenkou vymyslely, že až Tonda příště přijede na dovolenou, vylákají ho na chatu a dají mu jed buď do čaje, nebo mu podstrčí otrávený zákusek. Již v té době si se Zdenkou rozdělily Tondův majetek, který měl u Mizerovských. Koncem ledna 1953 však Endlerová onemocněla a musela být hospitalizovaná v jablonecké nemocnici. V této situaci se Zdenka s Rudym dohodli, že Tondu „oddělají“ doma u Mizerovských. U toho už zůstalo.

Kunratická kvadratura muže

Okolo druhé hodiny ranní – ve středu 4. března 1953 – zazvonil Tonda u branky domku Mizerovských, aniž tušil, že právě začal poslední den jeho života. Otevřela mu Zdenka, která však musela v půl páté vstávat na směnu. Když se z ní odpoledne vracela, potkala v autobuse Rudyho, jejž během cesty požádala, aby jí v šest hodin přinesl domů knížky. Bylo to smluvené heslo, že k vraždě dojde ten večer. Před šestou poslala Tondu na nákup a Rudyho ukryla na půdě.

Tonda byl unavený, a tak si brzy po večeři šel lehnout. Ustlal si v kuchyni. Zdenka tam za ním několikrát přišla, aby se přesvědčila, že už tvrdě spí. Průběžně o stavu věcí informovala na půdě schovaného Rudyho. Asi okolo desáté večer mu řekla, že už přišel čas, a z dřevníku mu přinesla sekeru. Rudy vykouřil cigaretu, šel do kuchyně a tam několikrát vší silou udeřil spícího Tondu tupou stranou sekyry do hlavy. Tentokrát neměl spící voják sebemenší šanci. „To ti do smrti nezapomenu,“ pochválila Zdenka vraha. Pak šli spát.

Druhý den zůstali doma a dali se do odklízení stop. Místo, kde došlo k vraždě, Zdenka šestkrát vydrhla. Uniformu spálili v kamnech. Když přišli odpoledne z práce Zdenčini rodiče, začali „mladým“ velmi aktivně a iniciativně pomáhat. Otec Zdence poradil, aby do kuchyně vzala fenku s malými štěňaty, aby případně nebylo možné použít policejního psa. Matka jí pomohla vyprat zakrvácené cíchy, peřiny a prostěradlo. Zůstávala však otázka, co s tělem. Otec navrhoval, aby je hodili do studny u některého opuštěného domu s tím, že se budou brzy bourat a studny zasypávat. Kdyby poslechli jeho rady, Tondovo zmizení by zřejmě navždy zůstalo neobjasněno. Rudy však nakonec prosadil svůj nápad – tělo rozřezat a hodit do osm metrů hluboké propusti v bývalém továrním objektu v Lukášově.

Zatímco celé Československo drželo smutek za zemřelého generalissima J. V. Stalina, který Tondu přežil jen o jediný den, u Mizerovských v Kunraticích měli 6. března jiné starosti. Sekerou a nožem oddělovali Rudy se Zdenkou Tondovy končetiny a hlavu od trupu. Všechno pak zabalili do starých pytlů a hadrů. K večeru naložili trup do nůše, aby jej odnesli do zrušeného továrního objektu, což se jim podařilo. Když však šli podruhé, začal u továrny štěkat pes. Toho se lekli a náklad (hlavu a končetiny) vysypali do splavu potoka, který končil v podzemním kanále. Tondovy věci, hodinky a asi 4800 Kčs v hotovosti, si nechala Zdenka. Něco dala svému otci a něco Endlerové, tak jak se dříve dohodly.

Pátrání po „dezertérovi“

Akademikovi Janků měla dovolená končit až následujícího dne. Pátrání po něm se rozběhlo zřejmě v pondělí 9. března 1953. V jeho rámci se policisté přišli ptát i k Mizerovským. Zdenka jim však řekla, že u nich Tonda sice byl, ale že se 4. března okolo sedmé večer tak pohádali, že si vzal svoje věci a odešel. To potvrdili i její rodiče a policisté se s tím spokojili. Jako pravděpodobná se jim totiž jevila možnost, že mladík své osobní problémy vyřešil dezercí a nejspíš i útěkem za hranice.

Dny plynuly a šance vrahů na to, že zůstanou neodhalení, se zvyšovaly. Jejich štěstí nic nestálo v cestě až do 19. dubna 1953, kdy si Antonín Leubner z Lukášova

č. p. 79 při odstraňování klacků z potoka všiml, že ve vodě leží balík. Zatáhl za elektrický drát, kterým byl převázán, a pytel se roztrhl. Bylo vidět, že v něm jsou lidské nohy. Kousek proti proudu pak našel i hlavu. Policie dostala hlášení o hrůzném nálezu následujícího dne.

Vyšetřování a soud

Případ brutální vraždy vyšetřovala Krajská správa Veřejné bezpečnosti v Liberci, která nejdříve marně pátrala v seznamu pohřešovaných z okolí a snažila se tělo neznámého identifikovat. Zlom nastal, když na dvoře služebny rozvěsili všechny pytle a hadry, v nichž bylo tělo zabaleno, a nechali je vyschnout. Na jednom se objevila písmena „MRK 21“, z nichž policisté odvodili, že znamenají Mizerovský Rudolf, Kunratice 21. Při vyšetřování zjistili, že snoubenec jeho dcery je hledán jako dezertér. Podezření se potvrdilo, když přivezli otce Janků a s jeho pomocí ostatky identifikovali. Při domovní prohlídce u Mizerovských navíc našli části oděvů zmizelého a bundu z teplákového kompletu, v jehož kalhotách byla zabalena část těla. Mezitím vzali 21. dubna do vazby vraždící dvojici, manžele Endlerovy i rodiče Mizerovské jako spolupachatele. Mizerovská s Langem se pod tíhou důkazů během nočního výslechu přiznali a vinu prokázali i ostatním. Zdenka Mizerovská úporně zapírala a přiznávala pouze to, co jí vyšetřovatelé jasně dokázali, největší díl viny se snažila shodit na svého milence Langa. Ten se otevřeně přiznával k postupné přípravě a nakonec vraždě svého soka, policistům podrobně popisoval, jak se Zdenkou spřádali jeden zločinný plán za druhým – a některé se i pokusili realizovat.

Zcela nepochopitelná byla snaha její kamarádky Endlerové se na vraždě podílet. Stejně tak jako postoj starých Mizerovských. Přestože věděli o úmyslech své dcery, neučinili nic, aby jí šílený nápad rozmluvili nebo překazili. Veřejná bezpečnost případ uzavřela a předala Okresní prokuratuře v Liberci, která zhotovila obžalovací spis a postoupila věc soudu.

Lidový (okresní) soud v Liberci zasedl nad kauzou Zdenky Mizerovské a jejího milence 8. srpna 1953. Před senátem stanuli i její rodiče a manželé Endlerovi. Předsedou soudu se stal JUDr. Karel Valenta, soudci z lidu byli Marie Kmentová a František Kolář. Při výslechu Lang obšírně popisoval průběh vraždy a na otázku prokurátora Antonína Kosíka, jaký by si za to určil trest, klidně odpověděl: „Trest smrti.“ Rovněž Mizerovská detailně vysvětlovala, jak plánovala svého snoubence zlikvidovat. K vrcholům absurdity celého případu patří reakce Marie Mizerovské, když jí dcera přiznala, že se před chvílí dopustila vraždy: „Maminka na mne pohlédla káravě a řekla: To jste to ale vyvedli.“

Zdenka Mizerovská a Rudolf Lang byli za trestný čin vraždy odsouzeni k trestu smrti, Božena Endlerová za pomoc k vraždě

k 25 letům žaláře, manželé Marie a Rudolf Mizerovských každý

k 6,5 roku odnětí svobody a Vladimír Endler k 1,5 roku.

Vražedná dvojice se odvolala, ale odvolání bylo zamítnuto, milost jim odmítl udělit také prezident republiky. Potom již nic nebránilo výkonu spravedlnosti.

Poslední den Zdenky Mizerovské i jejího milého Rudolfa Langa nastal 7. listopadu 1953. Každého vyvedli na jeden z popravčích dvorků věznice Praha-Pankrác a po přečtení rozsudku předali katu. Zemřeli krátce po sobě, Rudolf Lang v 5.04, Zdenka Mizerovská v 5.10. Jejich těla byla pravděpodobně zpopelněna a uložena do hromadného hrobu na hřbitově Praha-Motol. Paradoxem doby se Rudolf Mizerovský o smrti své jediné dcery vůbec nedozvěděl a ještě roku 1954 žádal vězeňskou správu o její adresu – domníval se totiž, že dostala milost!