Meda Mládková uměla své okolí okouzlit, měla ale také tvrdé lokty při prosazování svých cílů
Ve věku 102 let zemřela historička umění a mecenáška Meda Mládková, podlehla zdravotním obtížím souvisejícím s pokročilým věkem. V tiskové zprávě o tom dnes informovala Nadace Jana a Medy Mládkových a Museum Kampa, které Mládková založila. Mládková zemřela dnes v brzkých ranních hodinách, uvedl předseda správní rady nadace Jiří Pospíšil. Jaký byl život známé mecenášky umění?
Sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková. Celý její příběh vyznívá až pohádkově, ale stojí za ním půvab, kouzlo osobnosti i fatálně tvrdé lokty a ještě tvrdší prosazování vlastních cílů. Nejtěžší úkol byl pro ni paradoxně ten poslední: vrátit sbírku v hodnotě stovek miliónů korun do České republiky.
Ve škole mívala problémy s prospěchem i chováním. Vše skončilo ve chvíli, kdy začala chodit do taneční školy k Martě Aubrechtové, známé choreografce. Tančila denně několik hodin – aby byla nejlepší. Pak přišel záskok ve Velké operetě v Praze, rodinné škole dala vale a tanci zcela propadla.
Rozhodla se vsadit na vlastní síly a jako velmi mladá opustila domov. Angažmá ve Velké operetě přerušila válka. Nechtěla tančit nacistům. Dílem náhody odjela na scénu do litevské Klaipėdy v domnění, že se tu skryje. Čekal ji opakovaný a potupný výslech gestapem. Zjistili, že Medina matka je sudetská Němka. Zase musela pryč. Další tři roky pak vystupovala v kabaretu ve Vídni. Díky svému půvabu a kouzlu osobnosti pronikla do vysoké společnosti, kde se potkávala s rakouskými umělci a intelektuály. S nikým si nezadala.
Konec války zastihl Medu v Praze. Stala se svědkem brutálního zacházení s německými civilisty. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodla Čechy opustit. Vyběhala si povolení ke studiu francouzštiny v Ženevě. Ta byla posledním městem, kde si Meda Sokolová přivydělávala tancem. V noci tančila, ve dne studovala.
Švýcarsko a emancipace
Z francouzštiny Meda přestoupila na ekonomii a politologii. Chtěla se erudovaně účastnit diskusí o politické situaci. Často vyvolávala údiv, když se s vervou pouštěla do debat s muži. U žen to nebylo zvykem.
Přišel únor 1948 a Češi v zahraničí byli vyzváni k návratu. Pro Medu byl nemyslitelný. Požádala o azyl a sháněla stipendia českým studentům, kteří na poslední chvíli uprchli z ČSR. V přesvědčování finančníků, aby peníze darovali, byla velmi úspěšná.
V roce 1949 přijala po dlouhém váhání nabídku k sňatku od belgického šlechtice Remiho Antoina Josepha de Mûelenaera. Nejistý azyl byl její noční můrou. Získala tak belgický pas a se svým mužem poznala řadu evropských muzeí a galerií. Umění ji nadchlo.
Zároveň se zapojila do chodu redakce časopisu Skutečnost, který se ostře vymezoval proti komunismu a odsunu sudetských Němců. U zrodu stál i legendární Ferdinand Peroutka. „Meda se velmi dobře znala s českými starousedlíky a díky tomu měla Skutečnost finanční podporu. Měla zvláštní talent proniknout mezi důležité lidi a přitahovat peníze,“ vypravuje spisovatel Peter Demetz, jeden z členů redakce, v knize Ondřeje Kundry Meda Mládková: Můj úžasný život. Časopis zanikl v roce 1953.
To už ale Meda zakládala vlastní nakladatelství, Edition Sokolovo. Nadchla se pro myšlenku podávat svědectví o výjimečných českých osobnostech žijících v exilu. Meda prodala šperky od matky, aby získala vstupní kapitál. Dala inzerát do všech emigrantských novin po světě a žádala krajany o příspěvky. Řadu lidí navštěvovala osobně ve Švýcarsku, v Británii a ve Francii. Poznala tak mimořádné množství československých intelektuálů. Vydala Ferdinanda Peroutku, Ivana Blatného a knihu Andrého Bretona o malířce Toyen.
Díky nakladatelství se potkala i se svým budoucím mužem Janem Viktorem Mládkem. Ten už byl v té době ekonomickou hvězdou, podílel se na Marshallově plánu obnovy Evropy a byl zaměstnancem Mezinárodního měnového fondu. Pod záminkou rozhovoru si s ním Meda sjednala schůzku v jeho pařížské kanceláři.
„Pane Mládku, já pořád slyším, jaký jste patriot, máte takovou pozici, a přitom nám posíláte jen dva dolary ročně,“ vzpomínala Meda Mládková na první setkání v jednom z rozhovorů.
Janu Mládkovi vyrazila dech, takhle s ním nikdo nejednal. Po chvilce se začal smát a pozval Medu na oběd. Tak začalo italské období jejich vztahu. Meda se po šesti letech ve Švýcarsku přestěhovala i s nakladatelstvím do francouzské metropole.
Paříž, umění, Kupka
Meda Sokolová a Jan Mládek byli jako oheň a voda. Pan Mládek nikdy neopustil svůj diplomatický styl a u Medy Sokolové platilo: co na srdci, to také na jazyku. Dlouho bydleli odděleně. Ke svatbě došlo tajně, dokonce beze svědků. Ani Medina matka svatbu neviděla. Meda dostala matku a bratra z Čech do Paříže v roce 1954. Přejít tehdy ilegálně hranice nebylo téměř možné, další důkaz Mediny buldočí tvrdošíjnosti. Přátele sňatek překvapil, věděli, jak moc si Jan hájil svou nezávislost. Meda byla jediná z množství přitažlivých žen v jeho životě, která se nedala odradit. Svatební obřad byl podle Medy zlom, „Itálie“ se proměnila ve šťastné manželství jako mávnutím kouzelného proutku.
Paříž padesátých let coby světové centrum umění dýchala strhující atmosférou svobodného projevu ve všech směrech. Meda začala studovat výtvarné umění na Sorbonně. Zpočátku se jí nedařilo proniknout do světa moderny. Stála před obrazy a nic neviděla. To se změnilo po první návštěvě v ateliéru Františka Kupky. Když vešla, pocítila nesmírné vzrušení, běhala od obrazu k obrazu a nemohla se vynadívat.
Jeden obraz si přinesla hned domů a při pohledu na něj se třásla a nemohla se odtrhnout. Kupka byl v té době plachý, zklamaný a nepříliš známý. Byl na sklonku života a moc už nemaloval. Meda se tehdy zavázala, že celý život bude usilovat o jeho zaslouženou slávu. Když umíral, „zalhala“ mu, že se už připravuje jeho velká výstava. Viditelně ho zprávou potěšila. Svůj slib dodržela, použila k tomu všechny své schopnosti. Tento velikán by zůstal pravděpodobně bez jejího přičinění světu skryt.
Katedrála v Americe
Na začátku šedesátých let se Mládkovi přestěhovali do Ameriky, kam se přesunulo i hlavní kolbiště moderního umění. Meda se zapisuje na G. Washington University ke studiu americké literatury a umění. Mládkovi zakládají jednu z nejhodnotnějších soukromých sbírek moderního a středoevropského umění, ponejprv šlo hlavně o Františka Kupku. A pak se Meda rozhodla všem dokázat, že tvorba umělců v totalitním Československu je srovnatelná se světovou špičkou. Měla neomylnou intuici poznat kvalitní umělecká díla, jejichž hodnota časem vzrůstala.
Kromě mužova příjmu dokázala vydělat dost peněz sama. V prominentní washingtonské čtvrti kupovala zchátralé domy, moderně je renovovala, vybavila starožitným nábytkem, koupeným na bleším trhu a zrestaurovaným. Výsledek byl exkluzívní a zisk mnohonásobně převyšoval vklad. Z tučných sum za prodej nikdy neslevila, ostatně jako nikdy z ničeho, to bylo krédo této tvrdé obchodnice. Sběratelství Mládkovi propadli, dokonce neváhali prodat vlastní dům, aby koupili Kupkův obraz Katedrála.
Za vydělané peníze jezdila Meda do Evropy pro další Kupkovy obrazy. Do Československa poprvé přijela v roce 1967 hledat na zdejší výtvarné scéně další „Kupky“. V období pražského jara intenzívně pomáhala výrazným talentům z humanitních oborů. Vyjednala mimořádná stipendia u Fordovy nadace a první desítka vybraných odjela. Současně připravovala s Jindřichem Chalupeckým a Galerií Václava Špály rozsáhlou výstavu českého současného umění v Americe. Plány zmařila invaze v srpnu 1968. Jedním ze stipendistů měl být i Václav Havel.
Do Čech Meda jezdit nepřestala, aniž se tajila svým postojem ke komunismu. Podporovala umělce, kteří nesměli vystavovat, nákupem jejich děl. Namátkou jména některých z nich: A. Šimotová, K. Malich, V. Janoušek, V. Kolíbal, V. Boudník, K. Nepraš, M. Jetelová. Komunisté to se skřípajícími zuby tolerovali, protože velkou část sumy za díla placená v dolarech si nechávali.
U Mládků ve Washingtonu se často scházela vybraná společnost. Meda cíleně vystavovala získaná díla ve svém domě, kde je obdivovali umělci, kritici umění, galeristé. Mezi časté hosty patřili i H. Kissinger, G. Soros, M. Albrightová, manželé Peroutkovi a Brzezinští.
Medě se podařilo uspořádat i několik výstav. Mládkovi byli vyhlášeni svou pohostinností. Na to vzpomíná sochařka Jaroslava Brychtová: „Meda je báječná, velice akurátní. Několikrát mě hostili v Americe a půjčili nám s manželem byt v Londýně. Strávili jsme s nimi i dovolenou na jachtě ve Francii.“ Mládkovi byli nesmírně velkorysí, půjčovali své byty a domy, hostili množství českých umělců. Přitom došlo i k řadě excesů, které u svých bohémských hostů vždy přecházeli.
Nová republika?
Tři měsíce před listopadem 1989 Jan Mládek po dlouhé nemoci umírá. Medu jeho smrt těžce zasáhla. Stranila se společnosti. Pád komunismu jí nakonec pomohl vystoupit z letargie. Přijela do Prahy a nabídla pomoc Občanskému fóru. Vrhla se do organizace „po americku“, což poněkud naráželo na místní váhavost. Poté, co konstatovala, že všichni chodí nemožně oblečení, dala k dispozici šaty, košile, vesty a kravaty po svém muži. Byla novým směřováním republiky tak nadšena, že se rozhodla vrátit svou sbírku tam, kam patří, jak sama říká.
V devadesátých letech tak notně rozčeřila politické vody svou snahou získat budovu v centru Prahy, kam by svoji třicet let budovanou sbírku umístila. Nasadila své páky. Pražský magistrát navštěvovala obden, řada politiků se před ní nechávala zapírat. Svým jednáním a kousavými poznámkami na adresu tehdejších vlivných mužů si cestu k vytouženému stánku umění nepochybně prodloužila. Nakonec se jí ale podařilo zdevastované Sovovy mlýny na Kampě na 99 let pronajmout. Po náročné rekonstrukci budovu zničila povodeň v roce 2002. Slavnostně tedy otevřela o rok později.
Založila Nadaci Jana a Medy Mládkových, jež galerii a sbírku darovanou Praze spravuje. Z veřejného života se stáhla a vedením nadace pověřila dlouholetého přítele a spolupracovníka Jiřího Pospíšila. Způsob, jakým to udělala, označuje Jiří Pospíšil za typický pro ni: „V pořadu ČT vyhlásila, že mně Museum Kampa předává. Na otázku redaktora, zda o tom vím, odpověděla, že ne, ale určitě s tím budu souhlasit.”
