Paul Simon

Když byl zkraje loňského roku zrušen společný pražský koncert dvou hvězd světové pop-music, Paula Simona a Stinga, diváci z tohoto koutu Evropy se vzdali nadějí, že by malého velkého muže s kytarou ještě někdy viděli naživo. Pětasedmdesátiletý Simon ale není zas takový nelida. Chvilku své příznivce napínal a potom oznámil, že se do Prahy vrátí – sám, zato s novým materiálem z ještě horkého alba Stranger to Stranger. Samozřejmě že většina pamětníků by Paula nejraději viděla po boku jeho někdejšího pěveckého partnera Arta Garfunkela. V druhé půlce šedesátých let nemělo folkrockové duo Simon & Garfunkel konkurenci – nikdo neuměl vystihnout náladu velkoměsta, v jejich případě New Yorku, jako tihle zdánlivě obyčejní mladí muži. Art byl vysoký, vlasatý, disponující andělským hlasem a zvláštním druhem sex-appealu. Paula Simona ženy také uháněly, daleko víc jim ale imponoval bravurními kytarovými vyhrávkami, hřejivým témbrem, a především skladatelským umem. Kristepane, vždyť ten hašteřivý, do sebe zahleděný Napoleonek dokázal napsat nejnádhernější balady pod sluncem: Bridge Over Troubled Water, Home­ward Bound, The Sound of Silence…

Důvodem, proč Simon při loňském a předloňském turné vyměnil kamaráda Arta za svého britského kolegu Stinga, byla Garfunkelova hlasová indispozice. Také to však můžeme brát jako přirozený vývoj složitých vztahů mezi oběma polovinami dvojice, která se pro nepřekonatelné rozpory rozpadla v roce 1970. Od té doby na sebe Art s Paulem narážejí s železnou nepravidelností jako zhrzení milenci, co si čas od času dopřávají vzpomínkový sex. Pokud myslíte, že se Simon & Garfunkel rozešli ve zlém, pusťte si málo známý skeč z Artovy kompilace Up ’Til Now, jež vyšla dva roky po Simonově první pražské návštěvě, tedy v roce 1993. Mluvená scénka je zajímavá tím, že se v ní Garfunkel snaží naoko seriózně popsat důvody zániku úspěšného tandemu, zatímco Simon ho z kontrolní kabiny neustále přerušuje a říká mu věci typu: „Prosím tě, na tuhle větu dej větší důraz…“ Ne že by k sobě pánové nechovali jistou nevraživost; zároveň ale měli dostatek nadhledu, aby svůj rozchod brali sportovně.

Právě v třiadevadesátém šly staré animozity stranou a Simon s Garfunkelem k sobě zase hledali cestu. Nejprve podnikli opatrné turné po Americe a Dálném východě. Pak se mezi nimi znovu cosi pokazilo a přátelé z dětství na sebe opět promluvili až při předávání ceny Grammy za celoživotní dílo v roce 2003. Téhož roku v říjnu odstartovala jejich společná šňůra s nadějeplným názvem Old Friends. Následovala série evropských zastávek v čele s vystoupením v římském Koloseu pro 600 000 diváků. K dalšímu oživení dávné slávy došlo v roce 2009, když Paul přizval Arta ke třem písním na scéně newyorského Bacon Theatru. Nedlouho poté začaly Garfunkela zlobit hlasivky, až nakonec musel kapitulovat a Simon si za něj – nutno říci, že nerad – našel náhradu. Nebýt neblahého zásahu přírody, možná by jejich sbližování probíhalo i nadále a pozdní comeback dua Simon & Garfunkel by měl nová a nová pokračování. Anebo by se třeba zase nepohodli – kdo ví? Tak či tak, narovnání vzájemných vztahů pro ně nikdy nebylo důvodem, aby upozadili svou vlastní kariéru.

CEJCH S NÁZVEM GRACELAND

V uplynulých čtyřech dekádách byl zájem médií logicky upřený hlavně na samostatnou dráhu slavnějšího z dvojice – zpívajícího kytaristu a textujícího skladatele Paula Simona. Začalo to slibně: až do roku 1977 se Paulovi dařilo utíkat stínu bývalého partnera pomocí výrazných sólových hitů Loves Me Like a Rock, Still Crazy After All These Years či 50 Ways to Leave Your Lover. Žánrově neukotvený muzikant se stále více zajímal o jiné kultury; začal u afroamerické tradice (gospelu, blues a soulu) a dostal se až k tomu, čemu dnes říkáme ethno. V jeho éře šlo o novinku a Simon byl jedním z průkopníků world music. Po osobním i uměleckém propadu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zázračně vyšvihl do sedla s veleúspěšným albem Graceland, které pro něj znamenalo hudební i lidskou obrodu. A také mu přineslo nejedno trápení – to proto, že si v zájmu rozšíření tvůrčích obzorů dovolil podniknout průzkumnou expedici do Jihoafrické republiky, přestože věděl, že do krajů, kde vládne apartheid, slušný člověk nejezdí. Aspoň podle OSN, jež na zemi praktikující nepřípustnou politiku rasové segregace uvalila kulturní bojkot.

Upřímně řečeno, Paul Simon to za svůj výlet do Johannesburgu v roce 1985 strašlivě schytal. Nebyl sám; stejně tepali kritici třeba skupinu Queen, ba dokonce i stárnoucího Franka Sinatru. Jenomže si neuvědomili, že je tu malý rozdíl. Zatímco ostatní koncertovali za tučné sumy v segregovaném zábavním resortu Sun City, vzdáleném asi dvě hodiny od největšího města JAR, Paul tutéž nabídku odmítl – a to hned dvakrát! Výlet za africkou hudbou pojal jako čistě soukromou iniciativu a o mnohém jistě vypovídá, že mu s její organizací pomáhal kromě Quincyho Jonese též jeden z největších bojovníků za občanská práva, zpěvák Harry Belafonte. Přes to všechno dostal Simon cejch. A že se ho nezbaví do smrti, vyšlo najevo zrovna nedávno, když si svět připomínal třicáté výročí jeho přelomové nahrávky.

Graceland ovlivněný styly zydeco, isicathamiya a mbaqanga bez debat podnítil zájem běžných posluchačů o africkou muziku. I tak se ale dodnes najdou mnozí, kteří autora pranýřují nejen za údajné schvalování apartheidu, ale rovněž za to, že prý Afričanům jejich hudbu ukradl, a ještě se na ní napakoval. Aby toho nebylo málo, skupina Los Lobos ho obvinila, že si přisvojil jejich melodii. „Udivuje mě, že s tím čekali devět měsíců,“ odtušil písničkář, se značným zpožděním obdarovaný cenou Grammy v kategorii Album roku. Ano, bylo to tak: dokud se nerozkřiklo, že deska vydělala 100 000 dolarů, nikdo neřekl ani popel. A pokud jde o nařčení, že se Paul přiživil na cizích tradicích, asi nejlépe to vystihl jihoafrický basista Bakithi Kumalo, jenž prohlásil: „Když Simon přijel do Afriky, lidi tam neposlouchali svoji hudbu, ale Beatles.“

KAPUCÁK JE VRAH

Simonův život je sinusioda, a proto po velikém sukcesu přišel o to větší pád. Do devadesátých let Paul vtančil v rytmu pulsující desky The Rhythm of The Saints, inspirované pro změnu Latinskou Amerikou. Pak si ještě střihl pěkný akustický koncert z tehdy módní série Unplugged. A potom obrátil list a začal psát novou kapitolu, jež se mu měla stát osudnou. Vzpomněl si totiž na muziku, s níž vyrůstal: pouliční doo-wop, vícehlasý zpěv teenagerů z chudších čtvrtí New Yorku, ideální soundtrack k příběhům podobným Bernsteinově městské tragédii West Side Story. Vzpomněl si na Portorikánce a jejich „el bar­rio“ neboli špinavé kouty, v nichž bojovaly klučičí party na život a na smrt. Vybavil si příběh, který zahýbal Amerikou, když bylo Paulovi osmnáct. Příběh mladistvého vraha Salvadora Agrona, přezdívaného podle jeho černé kapuce s červeným lemováním The Capeman.

Stručná historie Kapucákovy kauzy je taková: v srpnu 1959 se portorikánský gang Upíři z newyorské čtvrti Upper West Side vydal na válečnou stezku. Cílem bylo vyřídit si účty s konkurenčním irským gangem z Hell’s Kitchen. Cestou se Upírům připletlo do cesty několik mladíků, kteří se nehlásili ani k jedné, ani k druhé straně. Šestnáctiletý „Upír“ Salvador Agron dva z nich smrtelně pobodal a pak se svým kumpánem Tonym Hernandezem, jemuž se pro jeho oblíbenou rekvizitu říkalo The Umbrella Man (Deštníkář), z místa činu utekl. Za pár dní byl dopaden a veřejnost pobouřeně sledovala, jak se jí Agron vysmívá. „Je mi fuk, jestli mě usmažej, má máma ať se kouká!“ odsekával novinářům. Měl dostat křeslo, v poslední chvíli mu však trest změnili na dvacet let vězení. Za mřížemi se proměnil v básníka a zemřel až v roce 1986. Paulu Simonovi tento typicky newyorský antihrdina připadal jako protipól Jamese Deana. Vyhledal Salvadorovu matku a sestru, mluvil s jeho spoluvězni… A když byl s pátráním hotov, oslovil renomovaného básníka-nobelistu Dereka Walcotta, aby mu pomohl napsat texty k melodiím, jež měly mít latinskoamerický ráz.

Zkraťme to: ze Simonova muzikálu The Capeman, uvedeného roku 1998 na Broadwayi, se stal historicky největší propadák svého druhu. V tříhodinovém představení, jež mělo pouhých 68 repríz, utopil skladatel neuvěřitelných jedenáct miliónů dolarů. Koho zajímá, že hlavní roli ztvárnil vynikající Marc Anthony, pro nějž to byl odrazový můstek k hvězdné kariéře? Co naplat, že spatřilo světlo světa výtečné studiové album Songs From The Capeman, s hudbou tak chytlavou a opojnou, že se jednomu chce naráz brečet i křičet štěstím. Navzdory mnoha kritikám šlo evidentně o Simonův „majstrštyk“. Ale jako by to nikdo neslyšel… Částečně si Paul za tu katastrofu mohl sám. Především mu však podrazilo nohy obvinění, že oslavuje sprostého vraha. Kdosi se lekl, jiný si opovržlivě odplivl – a kde byla náhle všechna sláva tvůrce Gracelandu? Musel zase začít od píky.

Nespravedlnost, s níž absolutně nepočítal, ho uvrhla do hluboké deprese; vyhrabal se z ní až roku 2000 díky nenápadnému, nicméně o to kvalitnějšímu albu You’re The One, na němž dále rozvíjel svůj specifický model world music. Definitivně dal najevo, že je zpátky, teprve na albu Surprise v roce 2006, kde mu – vskutku překvapivě – sekunduje zvukový vizionář Brian Eno. Odkaz jiného zvukového vynálezce, Harryho Partche, vzkřísil Paul Simon letos na pozoruhodné desce Stranger to Stranger. Ve svém věku by si už mohl dát pohov, a přesto se dívá do budoucnosti. Někdo by řekl, že je nenapravitelný. Ještěže tak!