Adam Ondra
Jestli má Česko v nějaké sportovní disciplíně svého Usaina Bolta, svého Michaela Phelpse, je to ADAM ONDRA (23) ve sportovním lezení. Letos se na umělé stěně v Paříži stal už podruhé mistrem světa, v další disciplíně získal stříbro, dvě zlaté si počátkem září přivezl z prestižního klání světové špičky Arco Rock Master. Novináře ovšem zvedl ze židlí jiným kouskem: koncem listopadu pokořil v bezkonkurenčním čase, během osmi dní, cestu Dawn Wall na yosemitské stěně El Captain. Stane se za týden v tradiční anketě Sportovcem roku?
Možná jste na YouTube viděli videa z Adamových přelezů některých z nejtěžších cest na světě, takže si umíte představit, jak takové lezení v jeho podání vypadá. Je to divadelní představení, balet a thriller zároveň. Buď se drží chytů o hraně kovové dvoukoruny v převisu třicet stupňů a při přehmatech řve jak na lesy, nebo při chvilkovém odpočinku patuje mikroskopické výčnělky uprostřed obrovské kolmé stěny, hladké jako sklo, dlouhatánské tenké končetiny roztažené jako sekáč v síti. Železné prsty bílé od magnézia mají poslední články placaté a široké jak prsty pohádkového vodníka, šlachovité paže objímají skálu… Pro lezce i nelezce fascinující obrázek: výkony Adama Ondry jsou nepředstavitelné a vlastně nelidské. A není nic zvláštního, že se k nim tenhle namotivovaný, fyzicky pro svůj sport ideálně disponovaný, technický lezec s úžasnou představivostí a nevídanou výdrží dopracoval právě tady, v outdoorovém, rejoiceovském Česku, kde leze každý pátý.
Krásné dětství v krasu
Tomu, kdo nebydlí na dosah Labáku, Českému ráji nebo jiné z mnoha vyhlášených českých lezeckých oblastí a nevidí mrňata ve skalách denně, to bude připadat jako trestuhodný hazard: malý Adam, dítě z brněnské lezecké rodiny, začínal po vzoru táty Miroslava a mámy Evy ve skalách už jako předškolák. „Oni ale věděli, co dělají – oba lezou odnepaměti a do skal jezdí dodnes, leze ostatně i moje sestra Kristýna,“ vysvětloval charismatický sympaťák Adam Ondra v obsáhlém rozhovoru pro přílohu Reflexu Excellent v listopadu 2014. „V šesti letech jsem u nás v Moravském krasu lezl výhradně na druhém konci lana, což považuju za stoprocentně bezpečné, a vyvádět sám cesty jsem začal až v sedmi.“ Ano, „až“ v sedmi, tedy rok poté, co začal po boku (a s jištěním) svých rodičů lézt na umělé stěně a vyhrávat závody. Už když jako šestiletý stanul na svém prvním klání na bedně na juniorském mistrovství České republiky, bylo zřejmé, že bude dobrý: šlo o kategorii do devíti let a porazili ho jen dva o hlavu vyšší kluci.
Jako dvanáctiletý už tenhle dětský talent patřil mezi deset nejlepších světových lezců na obtížnost. A o rok později? „Jako třináctiletý už jsem do Krasu jezdil i po škole, trávil jsem tam třeba osmdesát dní v roce, a ve čtrnácti letech jsem tam měl přelezené všechny v té době existující cesty.“ Lezení ho posedlo, oblíbené zimní sporty v čele se snowboardingem šly stranou. Má-li Malcolm Gladwell (kanadský novinář a spisovatel, autor světového bestselleru Bod zlomu; pozn. red.) pravidlo 10 000 hodin – tedy že po takovém množství odtrénovaného času by bylo hodně divné, kdybyste se v daném oboru, ať už jde o programování, nebo hru na housle, nestali přeborníky – Adam Ondra, jenž už jako školák nedokázal trénovat méně často než třikrát týdně dvě až tři hodiny denně a na celé víkendy mizel do skal, ho dávno, dávno splnil. Podrobnosti o tom přináší téměř dvouhodinový dokumentární film Petra Pavlíčka Čarodějův učeň z roku 2012, který bere „mládí a zrání“ lezeckého Harryho Pottera skutečně zgruntu a kvalitou se blíží tematicky srovnatelné zahraniční produkci.
Už od svých třinácti let dostával Adam Ondra od sponzorů nejen vybavení, ale i peníze. Jako šestnáctiletý, v roce 2009, získává první stříbro na mistrovství světa v Číně v lezení na obtížnost – poprvé mohl jakožto junior závodit mezi dospělými a hned s takovýmto výsledkem – a zlato na Světovém poháru. Před závody ovšem pořád ještě dává přednost lezení venku, kde publikum tvoří jen parta kamarádů. Nadchl ho pobyt v přírodě, cesty dodávkou upravenou tak, aby se v ní dalo nocovat, snídaně v trávě a společné vaření – Adam Ondra je mimochodem zručný kuchař nadšený do zdravé výživy, straní se alkoholu, zato vyznává superpotraviny.
Těžká, těžká…
Výsledek? V září roku 2014 už byl tehdy jedenadvacetiletý student ekonomie v Brně neoddiskutovatelnou světovou jedničkou, když na mistrovství světa dosáhl jako vůbec první v historii lezení dvojitého zlatého triumfu. Medailí z MS nebo Světového poháru měl tou dobou už sedm, když k srpnovému vítězství na mnichovském světovém šampionátu v boulderingu (tedy lezení bez jištění ve výšce zhruba do tří metrů) přidal o měsíc později prvenství na MS v lezení na obtížnost v Gijónu. Právě na tyhle závody Adam Ondra poprvé v životě cíleně a specificky trénoval, a to pod vedením špičkového španělského lezce Patxiho Usobiagy, jenž mu radí dodnes.
Následovalo pokoření španělské cesty La Dura Dura, tedy v překladu Těžká, těžká, značené na francouzské stupnici tehdy nejvyšší obtížností 9b+. Do ní nastoupil Adam Ondra v únoru 2013 snad posté – trávil tu už druhou zimní sezónu se svým největším konkurentem a úhlavním přítelem, Chrisem Sharmou. A hecovali se. Nad třicetistupňovými převisy nakonec zvítězil nejprve Čech, dlouhý a lehounký pavouk (Adam Ondra při výšce 185 cm váží pod
70 kg); o téměř deset kilogramů těžší a o dvanáct let starší americký pohodář Sharma, který cestu vymyslel a připravil pro výstup, se vytáhl nahoru o měsíc později.
Osm dní s Kapitánem
Adamových nejzářivějších pět minut – nebo spíš pět týdnů – slávy ovšem nastalo koncem listopadu, když se vrátil z USA. V kalifornských Yosemitech totiž vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masívu El Capitan: „Je to 32 délek, nejtěžší z nich je za 9a a mnoho dalších jen o kousek lehčích. Vylézt nejnáročnější, čtrnáctou délku bylo nesmírně těžké, už vzhledem k předchozí únavě a často špatným možnostem zajištění…“
Téměř kilometrovou Dawn Wall, Cestu úsvitu, před Adamem Ondrou pokořili jen dva Američané. Jenže za devatenáct dní, a ještě se ve vyvádění cesty střídali, takže jeden vždy lezl s takzvaným horním jištěním a neriskoval tak dlouhý pád do lana; gratulace loni přijali od samotného prezidenta Obamy. Adamu Ondrovi z vysoce postavených českých mužů sice osobně gratuloval možná tak Jan Kraus ve své talk show, ale zprávy v magazínu National Geographic nebo ve světové agentuře AP či záběry, jak Adam se svým jističem Pavlem Blažkem spí v závěsné posteli v úzkém stanu visícím nad zamlženou, hrůzostrašnou hloubkou nebo jak s čelovkou v propocených vlasech šplhá kolmou stěnou ve snášející se tmě, obletěly díky moci sociálních médií svět. Adam Ondra byl v Yosemitech, Mekce „bigwallového“ lezení, vůbec poprvé v životě – ostatně s lezením na „velkých stěnách“ nemá mnoho zkušeností. Což mu zjevně nebránilo ve vítězství nad horou: tři a půl týdne nacvičoval, hlavně večer a v noci, při nižších teplotách. A pak si díky „určitě nejtěžšímu lezení na světě“ prožil „nejlepší chvíle mého lezeckého života“, jak řekl reportérům National Geographic. Triumf a vrchol přišly 21. listopadu.
A další přijdou třeba ještě tento měsíc: možná si Adam Ondra za týden odnese vítězství v tradiční anketě Sportovec roku. Ne že by mu na tom mělo nějak záležet, ale jeho sport by to rozhodně zpopularizovalo. Kdyby bylo na čtenářích webu idnes.cz, už by měl titul doma –
ve čtenářském hlasování obdržel 1316 hlasů. Víc než dvojnásobek těch pro druhého v pořadí, zlatého medailistu z Ria judistu Lukáše Krpálka, a skoro sedminásobek hlasů v pořadí třetí nominované, biatlonistky Gabriely Koukalové. Bylo by to vůbec poprvé, co by skalní lezec takto slavně zvítězil – je ostatně v osmapadesátileté historii ankety prvním sportovním lezcem, který postoupil do desetičlenného finále. Z příbuzného horolezectví se to povedlo třem borcům, mužům, kteří zdolali jen Eiger roku 1961, respektive Mount Everest roku 1984.
Ve čtvrtek 22. prosince uvidíme, jak dvě stovky sportovních novinářů rozhodnou.
Olympijský paskvil
V momentě, kdy se díky Adamovu zdolání Dawn Wall upřela pozornost (nejen) českých médií na skalní lezení – teď už ho s horolezectvím jistě nikdo zaměňovat nebude –, se začalo mluvit i o tom, že se lezení konečně probojovalo mezi olympijské disciplíny a špičky tohoto sportu se poprvé pod pěti kruhy představí v Tokiu roku 2020. Sami lezci se na to paradoxně příliš netěší – závodit se totiž má v bizarní kombinaci všech tří možných kategorií, tedy v lezení na obtížnost, v boulderingu a v rychlostním lezení. Téhle kombinaci se skoro nikdo nevěnuje, rychlostní lezení je podle slov samotného Adama Ondry „spíš taková atletika“. Jak se výsledky olympijského paskvilu budou sčítat, dělit a vyhodnocovat, zatím nejspíš netuší ani sami členové Mezinárodního olympijského výboru, kteří svůj nápad po konzultaci s lezci snad ještě přehodnotí. Nebo problematický formát změní aspoň pro následující olympiádu a vyrukují se třemi sadami medailí pro každou lezeckou disciplínu zvlášť.
A co plánuje Adam Ondra, čerstvý nositel titulu bakaláře v oboru ekonomie, v nejbližší době? Pokračování ve studiu na brněnské Masarykově univerzitě zatím ne. V příštím roce hodlá vypustit závody a před umělými stěnami dá přednost přírodě. Po tradiční dvoutýdenní předvánoční pauzičce v tréninku vyrazí na pár dní lézt do Španělska, do tepla. A v dubnu si, jako už tolikrát, zajede do magické, donedávna světem neobjevené norské lezecké oblasti Flatanger. Tady už pokořil desítky cest, mezi nimi i druhdy vůbec první 9b+, kterou nazval Change, Změna. Pokud jste neviděli stejnojmenný Pavlíčkův celovečerák z roku 2014, vychutnejte si aspoň na YouTube fenomenální video z lezení v jeskyni. Uvidíte a uslyšíte v něm svalnatého spider-mana, nacpaného v lezeckých botách o pět a půl čísla menších, aby v nich nezbylo vůbec žádné místo; už jen tohle je dobrý důvod řvát. Nejdřív sedí pod převisem s obličejem vyvráceným vzhůru a gestikuluje, jako by se pokoušel o krav maga s imaginárním soupeřem nebo stavěl babylonskou věž. To si zdola zkouší řešit chyty: oblina, spoďák, bočák, lišta…
Tohle jaro se ovšem chystá nacvičit a vylézt svůj dlouhodobý projekt, jenž by mohl mít obtížnost 9c. Projekt, tedy cesta, kterou zatím nikdo volně nevylezl, už je navrtán, vymyšlen, očištěn a připraven ke zdolání.
Asi je vám jasné, že jestli to Adam Ondra dokáže, bude zase jednou v něčem první na světě.
