Carlos v Praze: Světoznámý terorista a zapálený komunista osmkrát v utajení navštívil Československo
O teroristovi Iljiči Ramírezu Sánchezovi (* 12. října 1949), řečeném Carlos, bylo známo, že se pohyboval v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století po východní Evropě. Praha, Berlín, Budapešť, Sofie a zřejmě i Bukurešť byly města umožňující Carlosovi a jeho skupině podnikat teroristické útoky a udržovat rozsáhlou síť extremistů. Co však známo nebylo, že Carlos pod několika krycími jmény navštívil Prahu celkem osmkrát, nejčastěji v letech 1978–1979.
Dne 26. října 1978 přistál poprvé Carlos – s jemenským pasem pod jménem Al Bakri Mohsen Kassem – na ruzyňském letišti a ubytoval se na pokoji číslo 328 v hotelu Intercontinental. Spolu s dalšími se staral o palestinskou teroristku al-Kásim Rihab, postřelenou během únosu letadla Lufthansy. Irácké velvyslanectví jí tehdy hradilo půlroční léčebný pobyt na I. ortopedické klinice v Praze na Karlově.
Až 23. listopadu 1978, tedy den po odletu teroristy z Prahy, byla o situaci informována centrála Státní bezpečnosti. Agent s krycím jménem OSKAR, blízký přítel iráckého velvyslance, uvedl, že terorista proslavený útokem na zasedání Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) ve Vídni měl v ČSSR tajné poslání. Podle agenta se Carlos – vystupující navenek jako „Salim“ – pohyboval neustále ozbrojen. Po splnění úkolu v Bagdádu, kam odletěl společně s velvyslancem, se předpokládal jeho návrat do Prahy.
S odstupem několika měsíců jiný agent, ADAM, doplnil, že Carlos si byl prohlédnout vnitřní uspořádání budovy časopisu Otázky míru a socialismu, odkud se ho neúspěšně snažili přítomní členové Komunistické strany Iráku vykázat. Zpětně II. správa federálního ministerstva vnitra informaci vyhodnotila tak, že šlo o přípravu teroristické akce na území ČSSR proti „nepřátelům Iráku“, pravděpodobně Svazu iráckých studentů anebo přímo iráckým komunistům.
Oblíbený Intercontinental
Carlos se v Praze objevil na otočku během vánočních svátků. Dne 29. ledna 1979 přijel poté z Maďarské lidové republiky a hodinu po půlnoci 1. února chtěl pokračovat přes Děčín do Německé demokratické republiky (NDR). Jenže při celním odbavení našli příslušníci východoněmecké pasové kontroly u Carlose zalepenou obálku, kterou odmítl otevřít. Nepomohlo ani tvrzení, že jde o tři cestovní pasy, jež si chce nechat prodloužit na jemenském zastupitelském úřadě v Berlíně. O sedmé hodině ranní byl zpět na československém území.
Carlos se o další přechod pokusil ještě navečer, ale byl definitivně vrácen do ČSSR. Při vydávání náhradního průjezdního víza do Maďarska bylo zjištěno, že měl sice v cestovním pase vízum NDR ze zastupitelského úřadu v Iráku, ale přeškrtnuté a označené za „neplatné“.
Na fakt, že se Carlos vrátil do Prahy do hotelu Intercontinental (pokoj číslo 261), upozornil agent ADAM až o týden později. Centrála Státní bezpečnosti se dozvěděla, že se setkal s II. tajemníkem a zpravodajským důstojníkem iráckého velvyslanectví Zaidem al-Nakíbem, který se údajně podílel na organizování teroristických akcí v západní Evropě. Carlosova skupina podle agenta měla v úmyslu fyzicky likvidovat dosud neidentifikovaného Araba, bývalého letce a padělatele dokladů, ukrývajícího se na zastupitelském úřadu Jemenské lidově demokratické republiky (JLDR) v Praze.
Okamžitě zahájenou operativní kontrolou příslušníků IV. správy federálního ministerstva vnitra bylo zjištěno, že Carlos se stýkal s iráckým diplomatem al-Hamdaním as-Sálihem, který za ním přijel z východního Berlína, navštívil byt Zaida al-Nakíba i jemenské velvyslanectví v Praze. Dne 10. února 1979 Státní bezpečnost mimo jiné zkontrolovala jeho korespondenci rozeslanou z hotelu Intercontinental do Iráku, Sýrie i Velké Británie.
Sledovači doprovodili druhého dne Carlose až do odbavovací haly ruzyňského letiště. U baru si nejprve objednal sendviče a pivo, dal se do rozhovoru se dvěma Kubánci, které příslušníci oddělení pasové kontroly považovali za diplomaty. Záznam o sledování obsahuje i zajímavý detail, jak se terorista vrátil ze stojánky A zpět do tranzitního prostoru, aby u baru zaplatil svůj stokorunový dluh. Poté nasedl s oběma Kubánci do letadla Maďarských aerolinií (MALÉV) a zamířil do Budapešti.
Znovu v Praze
Překvapivým faktem je, že údaje o Carlosovi československé Státní bezpečnosti předával i člen ústředního výboru Komunistické strany Iráku, zodpovědný za stranickou rozvědnou i kontrarozvědnou činnost, Ary Chačadúr, používající krycí jméno „Vezír“. Podle něj přijel terorista, jenž měl být ve spojení se Všeobecným rozvědným oddělením při úřadu iráckého prezidenta (al-Muchabarát), připravit a naplánovat likvidaci pracovníka vyslanectví Jemenské lidově demokratické republiky Abdula Nabíla Džamíla, původně člena Lidové fronty pro osvobození Palestiny George Habáše. „Vezír“ doporučoval bezpečnostním i stranickým orgánům jeho urychlené vypovězení z ČSSR.
Dne 14. března 1979 dorazil Carlos do Prahy znovu, tenokrát pod jménem Adih Fawas Ahmed a se služebním cestovním pasem jemenského diplomata. Druhého dne se v hotelu Intecontinental rozloučil s Palestinkou al-Kásim Rihab a poděkoval jejímu ošetřujícímu lékaři z vinohradské nemocnice MUDr. Čechovi.
Kromě několika setkání se Zaidem al-Nakíbem jednal Carlos v hotelu Intercontinental s dalšími členy palestinských teroristických organizací – Alím Issawem Kámilem a Alím bin Thabetem – o obnovení spolupráce, sloučení v jednu organizaci a společných akcích. Carlos se spolu s kolegy snažil také získat ke spolupráci Hanu Nedělkovou, zaměstnankyni konzulárního úseku velvyslanectví Spolkové republiky Německo, kterou donutili sdělit některé interní informace, včetně adres vybraných zaměstnanců zastupitelského úřadu.
Ráno 19. března 1979 Carlos vyrazil do východního Německa, odkud se druhého dne odpoledne vrátil. Opět komunikoval s palestinskými teroristy Thabetem a Issawem a společně se setkali s pracovníkem vojenského oddělení zastupitelského úřadu Iráku Džumím Umarem Bašlanem. Dne 25. března konečně Carlos Prahu opustil.
Dne 14. května 1979 byl pak Carlos na základě návrhu II. správy federálního ministerstva vnitra zařazen správou pasů a víz na deset let do indexu nežádoucích osob.
Bojovník za palestinskou věc
I přes provedená opatření přijel Carlos pod jménem Adil Fawaz Ahmed Kassim coby jemenský diplomat do Prahy opět 4. srpna 1979. Zřejmě i v souvislosti s převzetím moci Saddámem Husajnem v Iráku si Státní bezpečnost stanovila za úkol zabránit předpokládané nepřátelské činnosti a dosáhnout jeho odjezdu ze země.
Agent PETR – recepční z Intercontinentalu – charakterizoval Carlose jako „slušného“ hosta, poměrně málo opouštějícího hotel a přijímajícího na pokoji návštěvy převážně z řad arabských hostů.
Za pomoci hotelové agentury se během několika dnů podařilo do pokoje 667 – a pravděpodobně i několika dalších – umístit prostorový odposlech. Shodou okolností 10. srpna 1979, kdy byl technický úkon instalován, se vedení Státní bezpečnosti prostřednictvím federálního ministerstva zahraničních věcí pokusilo proti Carlosovi zasáhnout.
Vedoucí 8. teritoriálního odboru Václav Jízdný si pozval chargé d’affaires lidově demokratického Jemenu A. J. Mansúra, aby mu sdělil, že se na území ČSSR pohybuje cizí státní příslušník zabývající se činností, jež je v rozporu s československým právním řádem. Mansúr uvedl, že s Carlosem odmítl jakkoli spolupracovat, přestože se dostavil s diplomatickým pasem. Z ústředí však dostal pokyn, aby mu vyšel vstříc. Obdobně reagoval irácký velvyslanec A. A. Kádir al-Hadithi, který se také netajil faktem, že teroristu osobně zná. Prohlásil dokonce, že Carlos je znám „jako bojovník za palestinskou věc a žádný z Arabů, který ho zná, se mu nebude vyhýbat“.
Dne 10. srpna 1979 proběhla navíc ve večerních hodinách schůzka Carlose s vybranými představiteli teroristických skupin (mezi nimi například s abú Dáúdem, zodpovědným za vražedný útok proti izraelským sportovcům během olympijských her v Mnichově), z níž Státní bezpečnost pořídila záznam v rozsahu 25 cívek. Šestá správa SNB byla ovšem schopna přeložit pouze ty části hovoru, které probíhaly v angličtině a ve francouzštině. Odposlech tak musel být kvůli překladu arabských pasáží postoupen do Moskvy. KGB SSSR posléze československým přátelům poděkoval s tím, že účastníci schůzky hovořili nejenom o politické orientaci, ale také o zdrojích finančních příjmů a svých nejbližších plánech převážně na Blízkém východě.
O pět dní později dorazili do hotelu Intercontinental překvapivě i údajní diplomaté Ioan Dobrescu a Sergiu Nitescu, spíše však důstojníci rumunské tajné policie Securitate. Z odposlechu vyplynulo, že nabízeli možnost výcviku členů teroristických skupin v Rumunsku.
Dne 23. srpna 1979 zvažovalo nervózní vedení Státní bezpečnosti několik variant, jak zkrátit Carlosovi pobyt v ČSSR. Následujícího dne si terorista zabouchl dveře svého pokoje a značně rozlícen pobíhal po hotelové chodbě s pistolí v ruce. Vstup do pokoje mu paradoxně zajistil příslušník Státní bezpečnosti zvláštním klíčem.
Nabídka atentátu
V těchto dnech se zahraniční agentura II. správy SNB konečně dostala přímo ke Carlosovi. Agent RADOWAN nejprve zachytil jeho debatu se syrským vojenským atašé, generálmajorem Ezzeldinem Idrísem ve vinárně U pastýřky. Carlos, jenž se představil jako Sálim, uvedl, že pochází z Latinské Ameriky, studoval po dobu čtyř roků v Moskvě a byl komunistou. „Při pobytu ve vinárně vyjádřil nespokojenost s tím, že arabské síly nejsou jednotné, a proto nemohou dosáhnout svých cílů. Určitá jednota se projevila pouze v seskupení arabských států proti Egyptu. Dále uvedl, že s Izraelem není možno uskutečňovat žádná jednání, je nutno vést proti němu otevřený vojenský boj. Národně osvobozenecké hnutí arabských států by si mělo vzít přiklad z boje nikaragujského lidu, který nekompromisně vystoupil.“
Během oběda s Idrísem, který již zřejmě věděl, že jde o mezinárodního teroristu, agent FILIP zaregistroval, že Carlos za jediný pokrokový režim v arabských státech označil lidově demokratický Jemen. Kritizoval také Irák za potlačování komunistů. „Jako pro marxisty je pro nás jasné, že musíme mít přátelské vztahy se socialistickými státy v čele se Sovětským svazem.“ Sýrii pochválil za jasnou zahraniční politiku vůči socialistickým státům. „Libyjského představitele Mu’ammara Kaddáfího hodnotil jako osobu, která neví vůbec, co chce, neboť dnes je tvůj přítel, avšak druhý den může být proti tobě. Z tohoto důvodu se na něho nemůžeme spolehnout.“
Sledovači Státní bezpečnosti zachytili, že Carlosovým oblíbeným obchodem se stal Tuzex v ulicích Opletalově, Lazarské nebo Celetné, kde často nakupoval kartóny whisky a cigaret. Dne 27. srpna 1979 ho opět doprovodili až na ruzyňské letiště.
Počátkem října 1979 obdržel „Vezír“ vzkaz od Carlose z Bulharska, o němž ihned informoval Státní bezpečnost. Carlos v něm ujišťoval, že přerušil veškeré kontakty s iráckou rozvědkou a nehodlá provádět jakékoliv akce proti iráckým komunistům. Naopak by s nimi chtěl spolupracovat. Carlos nabídl zároveň účast na přísně tajné akci – fyzické likvidaci egyptského prezidenta Anwara Sádáta, jež byla připravována z iniciativy a ve spolupráci s libyjskou rozvědkou. Jak Iráčané, tak vedení Státní bezpečnosti však tuto formu spolupráce zavrhli jako velmi riskantní.
Černý kufr se zbraněmi
Další horečnou činnost operativních orgánů Státní bezpečnosti vyvolala až informace východoněmecké Stasi z konce července 1980, že Carlos se syrským diplomatickým pasem na jméno Michel Khouri a jeho manželka, německá teroristka Magdalena Koppová (Lili), alias Marian Touma, plánují převézt vlakem z Berlína do Budapešti zbraně v černém koženém kufru o rozměrech přibližně 80 x 60 centimetrů.
Mezinárodní rychlík číslo 1373 Balt–Orient projíždějící 1. srpna 1980 územím ČSSR doprovázely sledovací skupiny jednotlivých krajských správ, od Ústí nad Labem až po Bratislavu a vyčleněná skupina vyslaná z pražské centrály. Podporučíka Jiřího Krále a kapitána Richarda Hofmana zaskočil již krátce po nastoupení do vagónu průvodčí, který se identifikoval jako důstojník maďarské Bezpečnosti také sledující oba syrské „diplomaty“.
Díky bohaté dokumentaci víme, že Carlos na nádraží Praha-střed spal, ve stanici Kolín požádal o kávu a při průjezdu Havlíčkovým Brodem si nechal do kupé přinést oběd a coca-colu. Po celou cestu setrvali oba ve svém kupé, pouze v Bratislavě Carlos několikrát vyhlédl z okna. Cestou z Nových Zámků do Štúrova navíc sledoval z chodbičky oknem krajinu.
V říjnu 1980 informovala maďarská Státní bezpečnost své kolegy v Praze, že spolupráce Carlosovy skupiny s rumunskou Securitate, zahájená v srpnu 1979, vyústila až v přípravu atentátů na rumunské exulanty v západní Evropě, a především proti budově Rádia Svobodná Evropa (RFE) v Mnichově. K teroristickému útoku, který ovšem nezasáhl rumunskou sekci RFE, ale českou a slovenskou redakci, došlo 21. února 1981. Čtyři jejich pracovníci byli zraněni těžce, další čtyři lehce.
Koncem března 1983 rozhodla II. správa SNB o archivaci Carlosova spisu do operativního archívu. V odůvodnění se konstatovalo, že na území ČSSR uskutečňoval schůzky s diplomaty arabských států a vedl jednání s vedoucími teroristických skupin, s nimiž řešil přípravu teroristických akcí, leteckou přepravu zbraní a vojenského materiálu, financování a výcvik členů teroristických skupin.
Nebyly sice zjištěny přípravy akcí na území socialistických států, přesto však hrozilo nebezpečí poškození politických zájmů ČSSR v zahraničí. Vedení federálního ministerstva vnitra dalo proto pokyn k zamezení příjezdů Carlose do ČSSR a jeho vytlačení z našeho území.
Poslední návštěva
Poslední a nejznámější návštěvu Prahy Carlos vykonal o tři roky později. Dne 10. června 1986 přiletěl Carlos (alias Walíd Wattar) s Magdalenou Koppovou (Marie Aziz) a Johannesem Weinrichem (Farid Redwan) dvacet minut před půlnocí linkou OK 899 z Moskvy. Se syrskými diplomatickými pasy opět obešli kontrolní systém, jako „diplomaté“ vynechali i celní prohlídku.
Teprve druhého dne večer hotelová agentura IV. správy SNB zjistila, že sídlí opět v Intercontinentalu. Okamžitě byla zaktivizována sledovačka, agenturní síť, odposlechy, pyrotechnici, ale také protiteroristická jednotka – odbor zvláštního určení. Z preventivních důvodů byla organizována dokonce i ochrana velvyslanectví USA.
Dne 13. června 1986 navštívili náměstek ministra vnitra ČSSR generálmajor Vladimír Hrušecký a náčelník II. S-SNB plukovník Karel Fiřt vedoucího diplomatické mise Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) abú Hišama, kterého oficiálně požádali o pomoc při zkrácení pobytu Carlose v Praze. Terorista však na doporučení z OOP nereflektoval a odjel na zastupitelský úřad Sýrie, jenž byl okamžitě prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí požádán, aby nepodnikal žádné kroky k prodloužení jeho pobytového víza.
V odpoledních hodinách pak vedení II. správy SNB vybralo dva anglicky hovoříci zaměstnance – majory Miloslava Pitra a Václava Wallise –, kteří měli vystupovat jako pracovníci diplomatického protokolu a Carlose i jeho doprovod přesvědčit o nutnosti opustit území ČSSR. Důstojníci Státní bezpečnosti strávili asi hodinu v hotelovém pokoji číslo 442, kde trojici teroristů sdělili, že je ohrožena jejich osobní bezpečnost a nejlepším řešením bude urychlené opuštění ČSSR. Carlos toto doporučení odmítl. Velmi spontánně se vyjadřoval o svých politických idejích, okruhu přátel a nepřátel, všechny kolem sebe označil za zrádce a oba příslušníky za provokatéry. Až když dodali, že o jeho život usilují agenti francouzských speciálních služeb, změnil své chování a byl ochoten ukončit pobyt v hotelu.
Pitr s Wallisem nabídli Carlosovi návrat do Moskvy s tím, že mu zajistí letenky. Carlos to akceptoval, ale když mu na zastoupení Československých aerolinií v hotelu potvrdili odlet letadla, opět vybuchl. Teprve po ujištění, že letadlo je zajištěno a jeho odlet pozdržen, si začal balit.
Carlos byl ozbrojen pistolí ukrytou v pravé vnější kapse saka, Weinrich měl pod sakem jednu pistoli v podpažním pouzdře, druhou za opaskem na pravém boku. Také Carlosova manželka si před odchodem z pokoje na mateřské kalhoty (byla asi v pátém měsící těhotenství) natáhla pod vestu opasek se zbraní. Ve svém záznamu příslušníci Carlose popsali takto: výška přibližně 175 cm, 42 až 45 let, silnější postavy, nápadně světlá pokožka obličeje, tenký knírek, tmavé vlasy s čelními kouty, hnědé oči, obličej lichoběžníkového tvaru, masitá brada, zdravé zuby, chování arogantní.
Po objednání taxi odjel Carlos společně s doprovodem za nenápadného doprovodu protiteroristické jednotky na ruzyňské letiště, kde byl oběma příslušníky služebním vchodem vpuštěn do tranzitu a okamžitě dopraven na palubu letadla do Moskvy. Jeho poslední návštěva Prahy symbolicky skončila odletem do Sovětského svazu.
Zachovaná dokumentace československé Státní bezpečnosti vztahující se k osobě a činnosti Iljiče Ramíreze Sáncheze, i když neúplná, potvrzuje, že Carlos ani členové jeho teroristické skupiny nevyužívali v Československu žádné výcvikové tábory. Komunistický režim se naopak Carlose i jeho lidí obával, ale neuměl se jich zbavit. Za spolupráce s ostatními partnerskými tajnými službami se pouze snažil kontrolovat, aby nebyly nijak poškozeny jeho zahraniční či vnitropolitické zájmy či nedošlo k útokům na území ČSSR a dalších zemí komunistického bloku. Útoky na cíle za železnou oponou však komunistickému režimu nevadily…
