Karl Wittgenstein: Zakladatel Poldi Kladno zbohatl díky obchodu s Ruskem, před válkou všechno prodal
Zbohatl na kolejnicích pro Rusko válčící s Tureckem, kladenské železárny zprivatizoval incestem a do erbu jim vložil profil choti Leopoldiny – Poldi. Dominantní patriarcha Karl Wittgenstein (8. dubna 1847 - 20. ledna 1913) povolil dětem otěže až po sebevraždě dvou synů. Další, Paul, v Americe zazářil jako jednoruký pianista, benjamínek Ludwig bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších filozofů 20. století.
Židovská rodina Meyerů se v průběhu 19. století zdárně asimilovala do německého prostředí. V roce 1808 se děd budoucího ocelářského krále, realitní agent Moses, začal psát Meyer Wittgenstein. Odkazoval na stejnojmenný kraj v Severním Porýní-Vestfálsku, kde působil.
Syn Hermann Christian přestoupil k protestantismu a usadil se v Gohlisu, dnes čtvrti Lipska. Jeho nastávající Fanny Figdorová pocházela z vídeňské bankéřské rodiny. Ještě před sňatkem rovněž konvertovala od judaismu k luteránství a v tomto duchu vychovávala svých jedenáct dětí, včetně osmi dcer.
Neklidná smrtelná duše
Jako šestý v pořadí přišel 8. dubna 1847 na svět Karl. Vyrůstal však v dolnorakouském Vösendorfu a od puberty ve Vídni, kam se rodina úspěšného realitního agenta přestěhovala. Karl Wittgenstein byl prý dítě bystré, leč vzpurné, líné a nevychovatelné. Poprvé utekl z domova v jedenácti a z nedalekého Klosterneudorfu jej přivezli četníci. Na gymnáziu si troufalou kompozicí pochybující o nesmrtelnosti duše vysloužil consilium abeundi, tedy „radu odejít“. Dostudoval soukromě, u maturity prolezl s odřenýma ušima.
O rok později před důraznými životními radami svých živitelů utekl pro jistotu až do Ameriky. Do New Yorku dorazil v dubnu 1865. Během necelých dvou let stihl být kormidelníkem i pinglem a houslistou v kabaretu, doučovat matematice, geometrii, němčině, latině, řečtině stejně jako hře na violu i lesní roh, dlouho nevydržel ani jako vychovatel v nalezinci. Prostě bída s nouzí, následovaná kajícným návratem ztraceného syna domů. Na důkaz dobré vůle se zapsal na vídeňskou techniku a nastoupil u otce jako ekonom. Už po roce školu opustil. S minimem znalostí, zato s drzým čelem se snažil uchytit v technických oborech, od lokomotivky přes výrobu turbín i železárny po loděnice v Terstu.
Kdo by po sérii proher a vyhazovů čekal, že se pětadvacetiletý loser Wittgenstein na své další štaci kresliče technických výkresů v ternitzské ocelárně odrazí k závratné kariéře velkoprůmyslníka! Na přímluvu talentovaného manažera Paula Kupelwiesera, bratra svého švagra, je napřesrok jmenován provozním inženýrem a věnuje se projektování nového závodu v Teplicích. Matka synovi umete cestičku deseti tisíci zlatými investovanými coby záruka do akcií Teplické válcovny a bessemerovny.
Kolejnice pro cara
V sedmadvaceti si Karl bere Leopoldinu Kalmusovou z nedalekého Dubí. Po boku kultivované pianistky, jejíž bratři Edwin a Alfred platili za prominentní hudební nakladatele, se „nezdárný syn“ domu Wittgensteinů proměnil v pracovitého a cílevědomého podnikatele. Ostří konfliktů ve firmě otupil strategickým ústupem do Vídně, odkud se do Teplic vrátil již jako člen představenstva. Když podnik pohltily větší Vítkovice, vedené Paulem Kupelwieserem, postoupil třicetiletý Wittgenstein na místo ředitele a rodinný akciový podíl posílil na 40 procent.
Teplickým válcovnám se tehdy moc nedařilo, byznys s železničními kolejnicemi zadrhával a upínat se jen na rakousko-uherský erár pro zajištění rozvoje podniku nestačilo. Wittgenstein se dostal ke spásné obrovské zakázce z Ruska. To právě na Balkáně válčilo s osmanskou říší a potřebovalo rychle vybudovat tratě pro přísun vojska na frontu i její další zásobování. Carský rada Poljakov marně hledal firmu schopnou pohotově dodat typicky ruské, ve zbytku Evropy skoro nepoužívané těžké kolejnice s vysokou únosností. Neuspěl dokonce ani u Kruppa. Zato sugestivní, sebejistě vystupující Karl Wittgenstein jej přesvědčil, že pro nanejvýš několikaměsíční období bojů bohatě postačí lehčí model, jakých má v Teplicích na skladě hromady.
Ocelář hrál vabank, nabízel totiž zboží objednané rakousko-uherskými železnicemi. Ve Vídni se mu však podařilo dosáhnout odkladu termínu dodání bez penále, navíc výrobu zbývajících kolejnic vystupňoval na maximum. Osobně objížděl železniční stanice po tranzitní trase Teplice–Bukurešť, jejichž přednosty a výpravčí uplácel za zajištění promptního průjezdu vlaků se zbožím pro Rusy.
S knížaty u Sachera
Kromě obrovského zisku si Wittgenstein dobyl pověst vycházející hvězdy velkého byznysu. Nesporně měl čich na moderní technologie, k tomu výmluvnost, šarm a charisma. Z jednání o výhradní licenci nového způsobu výroby oceli thomasováním (viz níže) obratně vyšachoval konkurenční podniky, Českou montánní i Pražskou železářskou společnost. Druhá jmenovaná vlastnila Vojtěšskou huť na Kladně, základ budoucí Poldi, Česká montánní zase disponovala tamními uhelnými doly. Wittgenstein se rozhodl získat obojí, nejdříve ohlásil zájem o Českou montánní. Traduje se, že prodávající doktor Rappaport nechal sebevědomého zájemce před jednáním čtvrt hodiny čekat, za což se uražený mladík hlasitě dožadoval satisfakce, večeře u vídeňského Sachera. Kategoricky odmítl několik Rappaportem nabízených alternativ. Troufalost požadavku vyplyne ze vzpomínek Stefana Zweiga, jehož bohatý otec by se prý neodvážil vmísit mezi aristokracii u Sachera, „neboť by považoval za společensky nevhodné, až trapné sedět naproti knížatům Schwarzenbergovi či Lobkowiczovi“.
Dohodnutá cena 400 000 zlatých za Českou montánní byla nad Wittgensteinovy finanční možnosti. Jakmile si s prodávajícím plácli, vydal se Wittgenstein za pokladníkem právě zakoupené společnosti. Věděl totiž, že tento úzkostlivý strážce kasy udržuje vysokou rezervu v hotovosti. Vydal mu pokyn k okamžitému převodu 300 000 zlatých na účet své Teplické válcovny. Českou montánní tak „pirát z Teplic“ ze tří čtvrtin koupil za její vlastní peníze.
Po dobytí České montánní nabídla Pražská železářská společnost dravému manažerovi, aby se stal jejím centrálním ředitelem. Bez jím kontrolovaných práv k thomasování, tedy výrobě oceli z méně kvalitní železné rudy s vysokým podílem fosforu, totiž neměla na trhu šanci. Mletá odpadní fosforečná struska byla navíc žádaná jako zemědělské hnojivo a ocelárnám přinášela dodatečný zisk. Wittgenstein si dal jako podmínku, že firma výhodně odkoupí „jeho“ Teplice a on obsadí klíčové posty svými přáteli. Vytvořil tak jeden z největších průmyslových podniků monarchie.
Karl Wittgenstein postupoval ve svém podnikání dravě, racionálně, „po amerikánsku“. Ze zvyklostí Rakouska-Uherska se vymykal třeba budováním vertikálního koncernu, sdružujícího podniky v rámci výrobního řetězce: od dolů přes hutě a ocelárny po distribuci výrobků. Do značné míry se tak zbavil závislosti na dodavatelích a zisk maximalizoval i nesentimentálním „ořezáním“ málo lukrativních oborů, třeba výroby mostních konstrukcí. A proč koksovat nekvalitní kladenské uhlí, když má po ruce špičkové ostravské? Vybudoval si také velmi silnou pozici v rakouských bankovních kruzích, kde mu pomáhaly konexe příbuzných manželky Leopoldiny.
Dáma z profilu
Za neopracovaný diamant považoval Kladno. Disponovalo přece kvalifikovanou pracovní silou z nedaleké Prahy, strategickou polohou na železniční trati, doly, válcovnami i laboratořemi a administrativním zázemím. Soustředil se na výrobu s nejvyšší přidanou hodnotou, vsadil na kvalitní nástrojovou ocel třeba pro výrobu pilníků, kos, nožů a jemnou mechaniku.
Ke dvacátému výročí Wittgensteinova sňatku s Leopoldinou si huť založená v roce 1889 nechala zaregistrovat novou ochrannou známku s profilem majitelovy manželky, familiárně Poldi.
Doplňující pěticípá hvězda symbolizovala vývoz do zemí pěti kontinentů. K prestižním zakázkám patřily klikové hřídele a listová pera pro špičkové závodní automobily tehdy ještě samostatných značek Mercedes a Benz. Pruský důstojník von Hiddesen s letadlem Etrich, vybaveným komponenty ze speciálních ocelí Poldi, 30. srpna 1914 jako první bombardoval Paříž.
Kladno za Wittgensteina povýšilo na politický okres, původně totiž spadalo pod Smíchov. O pět let později, v roce 1898, již slavilo povýšení na královské horní město.
Svoboda motorem podnikání
Největší úspěch své kariéry jako by si Wittgenstein nadělil k padesátinám. Po koncentraci českého ocelářství se mu podařilo získat kontrolu i nad hlavním rivalem, Rakouskou alpinskou montánní společností. Následovala smršť restrukturalizačních opatření, včetně uzavírání nadbytečných a neperspektivních provozů. O hlasité protesty nebyla nouze.
Podnikatel zásadně odmítal zaváděné sociální zákonodárství i stávky. Za pilíře úspěchů považoval pojmy Lebenswille a Lebenskraft, vůle k životu a životní síla.
Wittgenstein z ryze racionálních důvodů i pro svůj židovský původ odmítal také nacionalismus, germanizace Poldovky se rozeběhla až pod jeho nástupcem Wilhelmem Kestrankem.
Kartelizace oboru postupně nabyla takových rozměrů, že se dostala na pranýř sedmé velmoci. Wittgensteina si pozval na kobereček ministr obchodu baron Joseph di Pauli von Treuheim. Průmyslník měl úředního poslíčka, diskrétně mu přinášejícího pozvánku, odbýt slovy, že k tomu je v úředních hodinách k dispozici sekretářka. „Skandální“ ziskovost kartelu chráněného státem před zahraniční konkurencí dovozními kvótami a cly nakonec nezůstala bez následků. Přesto se Karl Wittgenstein z manažerských pozic stáhl spíše pro postupující zřejmě plicní chorobu. Sotva mohl být považován za poraženého.
Středoevropský Carnegie
Přesvědčený zastánce kartelizace nezapřel svoji inspiraci obdivovanou Amerikou: „K výrobě 100 kg kolejnic jest v USA třeba sedmi hodin práce, v Německu 13 hodin a v Rakousku 33 hodin.“ Všímal si, jak rostoucí životní úroveň stírá rozdíly mezi americkou dělnickou třídou a tamní nižší buržoazií. V růstu životní úrovně mas spatřoval nejpodstatnější sociální pokrok, zároveň vytvářející koupěschopnou poptávku pro čím dál větší množství vyrobeného zboží – a naopak.
Nepřál volnému mezinárodnímu obchodu. Pokud by nebyly Velké Británii kladeny překážky, stala by se podle něj monopolní průmyslovou velmocí a zbytek světa by jí jen dodával suroviny: „Volný trh podle Angličanů by byl jako svoboda člověka, který sám sobě dovolí ostřelovat dům svého souseda, neschopného palbu opětovat, zbraně nemaje.“ Právě v izolaci USA spatřoval pilíř rozkvětu tamní ekonomiky a totéž radil Rakousku-Uhersku.
Spojené státy navštívil během své kariéry i později na odpočinku několikrát. Byl osobním přítelem jednoho z nejbohatších Američanů všech dob, pittsburského oceláře Andrewa Carnegieho.
Podzim patriarchy
Wittgenstein se stal předním mecenášem umělců, především hudebních a výtvarných. Přátelil se s Brahmsem i Schumannem, podporoval Ravela, Cavalse či Mahlera, sbíral Rodinovy sochy. Gustav Klimt vyjádřil svůj vděk portrétem průmyslníkovy dcery Margaret Stonborough-Wittgensteinové.
Na sklonku století se magnát nadchl pro architekturu. Byl hlavním investorem Pavilonu Secese z let 1897–1898, navrženého opavským rodákem Josephem Mariou Olbrichtem. K jeho oblíbencům patřil také architekt Josef Hoffmann, rodák z Brtnice na Vysočině. Ten pro ocelářského krále přestavěl a zařídil lovecký zámeček Hochreit, na Kladně realizoval například Závodní hotel Poldiny hutě, přezdívaný Poldihaus. Stejný autor navrhl též velkopodnikatelovu hrobku na vídeňském Centrálním hřbitově.
Je skutečně pozoruhodné, že Wittgenstein krátce před svou smrtí (zemřel 20. ledna 1913 ve Vídni), jako by tušil katastrofu první světové války a rozpad monarchie, veškeré své majetkové podíly v rakousko-uherských společnostech prodal. Jmění investoval do akcií nástupnických organizací oceláren svého amerického přítele Carnegieho. Potomky tak pohádkově zabezpečil pro poválečnéobdobí, kdy Rakousko i Německo rozložila hyperinflace a silný dolar kraloval světu.
Králové oceli, klavíru i ducha
Z Karlova harmonického manželství s Poldi vzešlo devět dětí, dospělosti se nedožila jen druhorozená Dora. Až na nejstarší Hermínu, rodačku z Teplic, přišli ostatní sourozenci na svět ve Vídni. Otec na ně zřejmě vyvíjel silný nátlak v duchu své životní filozofie sociálního darwinismu. Za lpění na hesle „Přežije jen nejsilnější“ sklidil trpké plody. Nejstarší syn Hans spáchal v pětadvaceti letech na zkušené v USA sebevraždu, jeho bratr Rudolf si ve třiadvaceti vzal život ve Vídni (1904).
Pod dojmem tragického osudu Hanse a Rudolfa otec přece jen povolil otěže. Paul, hudebně nadaný po matce, se mohl věnovat hře na klavír. Debutoval půl roku po otcově smrti na koncertě Vídeňského hudebního spolku. V první světové válce, během operací na území Ukrajiny, přišel o pravou ruku. Po demobilizaci si aranžoval známé skladby pro levou ruku, nové pro něj na vyzvání zkomponovaly mimo jiné legendy jako Britten, Hindemith, Strauss či Prokofjev. Proslavil Ravelův Klavírní koncert pro levou ruku.
Po otcově smrti se stal hlavním dědicem obrovského jmění syn Ludwig, jenž se ale pozemských statků jako správný filozof vzdal ve prospěch sourozenců. Koncem 30. let Ludwig již působil na britské akademické půdě, sestra Margaret byla provdána za Američana, ale Paul zůstal ve Vídni a po anšlusu už nesměl veřejně vystupovat. Přemluven staršími sestrami Hermínou a Helenou odešel za oceán. Rodinný majetek Wittgensteinů v Německu spolu s okupovanými územími spadl nacistům do klína. Díky úplatkům z akcií v zahraničí se podařilo získat pro Hermínu s Helenou výsadu přežití v domácím vězení jejich vídeňského paláce.
Ludwiga počínaje rokem 1939 krylo britské občanství. Od otcem zdůrazňovaného strojírenství, které studoval v Berlíně, se přes zájem o matematiku dopracoval k jejím filozofickým základům, k logice, analytické filozofii i filozofii jazyka. Již před první světovou válkou navštěvoval přednášky Bertranda Russella v Cambridgi, ale pak narukoval do c. a k. armády a ve 20. letech neúspěšně učil na rakouském venkově. Odtud pozoruhodnou zkratkou postoupil k doktorátu na Trinity College v Cambridgi. Nejmladší syn ocelářského krále bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů 20. století. Mimochodem, narodil se v roce 1889, kdy jeho zploditel založil Poldinu huť.
