Dumas v Čechách: Unikátní nálezy rukopisů z Kynžvartu zůstávaly dlouho stranou pozornosti
Autor Tří mušketýrů a země česká mají leccos společné. Přesvědčit se o tom může každý, kdo navštíví kabinet kuriozit na zámku Kynžvart. Uvidí tu řadu památek na Dumase otce, třeba jeho psací stůl, křeslo nebo loveckou zbraň. Málokdo ale ví, že slavný spisovatel ve skutečnosti na Kynžvartě nikdy nebyl. Zato se na skok zastavil v Praze a v Národním archívu po něm zůstalo plno vzácných rukopisů.
Náhodou jsem při listování zažloutlými ročníky Svobodného slova narazil na dva články, jeden z roku 1957 a druhý o třináct let mladší. V obou se mluvilo o nečekaném objevu na kynžvartském zámku v západních Čechách, který je významný tím, že přes tři sta let patřil rodu Metternichů. Za svazky řeckých klasiků v zámecké knihovně našla jednoho krásného dne literární historička dr. Marie Ullrichová (tehdy ještě studentka) velkou bednu a v ní 245 rukopisných zlomků, jež evidentně pocházely z pera francouzského romanopisce Alexandra Dumase staršího, tvůrce nesmrtelných knih Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo či Královna Margot.
Písemnosti byly zabaleny v levandulově modrém papíru a převázány růžovými nitěmi. Dalších čtyřicet let strávila paní doktorka marnými pokusy upozornit na tento nález nejen českou, ale hlavně světovou veřejnost. Pak zemřela a rukopisy se dostaly do fondů Národního archívu v Praze, kde odpočívají dodnes. Až na pár čestných výjimek se o ně nikdo blíže nezajímal. A to přesto, že mezi dochovanými fragmenty je i 34 stran neznámé Dumasovy truchlohry na shakespearovské téma: Romeo a Julie.
Dárek z lásky
Nechvalně proslulý majitel zámku Kynžvart, rakouský státní kancléř Klemens Wenzel von Metternich, symbolizuje v dějinách našeho národa dobu politického útlaku, na niž po roce 1848 plynule navázal tzv. bachovský absolutismus. To ale nic nemění na faktu, že byl Metternich osvícený muž, milovník umění a nejrůznějších výstředností. V jeho muzeu kuriozit, jež mimochodem spravoval bývalý kat Huss z nedalekého Chebu, najdeme hřeben Marie Terezie, kord Ludvíka XIV., dvě egyptské mumie nebo turecký amulet lorda Byrona.
Není divu, že zde skončily i osobní předměty jednoho z největších světových spisovatelů. Po Dumasovi starším (nebo otci, jak se někdy říká) tady zbyla hůl z malých slonovinových kroužků, proložených ústřižky z jeho románu. Dále puška, fotografie, kulatý kalamář, malachitové pouzdro na dopisy se zlatými iniciálami AD, pramen vlasů, věnec z jeho hrobu, křeslo, v němž sedával, a dubový stůl, na kterém vznikaly jeho knihy, o čemž svědčí verše vyryté přímo do psací desky.
O tom všem se ví a leccos se i vystavuje. Dumasovské předměty svého času zkoumal též Ladislav Fuks, autor Spalovače mrtvol a mimo to zřejmě nejlepší publikace o kynžvartských sbírkách. Ale autografy nalezené doktorkou Ullrichovou, to je docela jiný příběh. Nepatřily do Metternichova kabinetu kuriozit, nýbrž do jeho rodinného archívu, jenž byl uložen v Plasích, na Kynžvart se dostal až později a dlouho zůstával nezpracovaný. Způsob, jakým kancléř dokumenty získal, je sám o sobě zajímavý. Šlo totiž o dar z lásky. Metternichův syn Richard choval jistou náklonnost k Dumasově dceři Marii a ta mu po spisovatelově smrti věnovala haldu rukopisů z tatínkovy rozsáhlé pozůstalosti.
Metternichův syn a Dumasova dcera
Když se v roce 1970 na povahu vzájemného vztahu těch dvou zeptal Marie Ullrichové publicista Jan Wenig, paní doktorka mu elegantně odpověděla: „Kancléřův syn z druhého manželství Richard a jeho manželka Pavlína, rodem Sándorová, byli oblíbenou dvojicí pařížského diplomatického světa, kde Richard působil jako rakouský velvyslanec. K význačným hostům pařížské rakouské ambasády patřil i Dumas otec a jeho nemanželská dcera Marie Alexandra, rozvedená Petelová, spisovatelka, malířka a sochařka. Mezi ní a Richardem Metternichem vzniklo citlivé, diskrétní a vděčné přátelství…“
Tak vděčné, že mladému Metternichovi darovala části šestapadesáti děl s názvy jako Díra do pekla, Průvodci z Jehu, Cesta do Ruska či Africké putování. Je tu však i Ivanhoe, tedy námět běžně spojovaný s Walterem Scottem. Další manuskripty nesou nadpisy Louis XIV, Louis XV, Richard III, César a konečně Roméo et Juliette. „Dumas se často zabýval problematikou této vrcholné shakespearovské tragédie, ale k jejímu vlastnímu zpracování ne a ne přistoupit, neboť Paříž postrádala herečku, která by dovedla spojit dramatiku s lyrikou,“ čteme v článku z roku 1957. Podle dochovaných pramenů napsal Alexandre Dumas veršovanou hru o milencích z Verony pro herečku Adèle Annestovou, jež svůj exemplář celý život žárlivě střežila.
Doktorka Ullrichová tušila, že je nablízku velkému odhalení, už když rozluštila několik řádek nadrápaných spisovatelem rovnou na stůl, asi v náhlém záchvatu inspirace. Zjistila, že jde o dialogy mezi Romeem a Julií a Julií a chůvou. Pustila se do hledání a zanedlouho, jak už víme, třímala v rukou listy s 1171 verši (alexandriny), psanými „spěšným, skoro nečitelným písmem“.
Porthosova smrt
Nemohl jsem se dočkat, až se setkám s Mgr. Janem Kahudou, Ph.D., jenž má v Národním archívu v Praze na starost metternichovský archív. Pan magistr se na mě dobře připravil. A tak jsem se ani nestačil rozkoukat a už jsem listoval prvním dochovaným fragmentem. Text nevypadá jako první verze, na to je moc málo přeškrtaný. Spíše se jedná o nějaký čistopis, ačkoliv samozřejmě nechybějí vsuvky a opravy dosvědčující, že jde skutečně o autentický náhled do Mistrovy dílny. Ostatně, o jeho dílně kolují legendy. Spoustu toho za něj vymysleli jiní – ne však tyto scény a obrazy, Dumasem vlastnoručně psané i podepsané.
Zaostřuji zrak na úhledný dokument. „La mort de Porthos…“ „Ano, Porthosova smrt, to je kapitola z knihy Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt de Bragelonne,“ potvrzuje Jan Kahuda, pro nějž jsou takové poklady denním chlebem. Je zvláštní, že papír skoro vůbec nezastaral. Rozhodně nevypadá, že by někde ležel sto sedmdesát či více let. (Poslední pokračování mušketýrské trilogie, v němž zahyne i Athos a d’Artagnan, začal Dumas uveřejňovat roku 1847.) „Celé to prošlo restaurováním,“ vysvětluje archivář.
Fakt, že si mohu osahat originál jednoho ze svých nejoblíbenějších příběhů, mě lehounce vyvádí z konceptu. Proč se jezdit dívat na Monu Lisu do Louvru, když mě metro po čtvrthodině jízdy z domova vyhodí na stanici Opatov a za chvilku už si v chládku moderní budovy na Chodovci mohu číst v původních Les Trois Mousquetaires? „Určitě jde o rukopisy, které nikde jinde nemají. Na druhé straně byly tyto věci v naprosté většině publikovány.
Je tu však třeba i román Rytíř de Sainte-Hermine, k jehož vydání došlo až na základě tohoto nálezu.“
Dílo příliš exkluzívní
Jeden by čekal, že osobě, která svitky Dumasových písemností na kynžvartském zámku našla, urvou ruce ne-li nakladatelé, pak aspoň odborníci. Nestalo se tak. Marie Ullrichová zkoumala jednotlivé listy sama dlouhá desetiletí (počínaje rokem 1946) a širší veřejnosti zůstaly výsledky jejího bádání neznámé. „Tak co je s vaším Dumasem, stal se jistě světovou senzací!“ ptal se jí Jan Wenig v okamžiku, kdy od spisovatelova úmrtí uplynulo sto let.
„Budete se divit, ale zatím ne,“ odpověděla. „Můj otcovský romanista Kopal byl věcí nadšen, podobně i mnoho romanistů našich i cizích, prorokovali jí světový úspěch, tím spíš, když jsem v pařížské Bibliothèque našla i zbytek Romea a Julie. Přeložila jsem si tuto svou desetiletou práci i do franštiny, jmenuje se Po stopách Alexandra Dumase otce (Romeo a Julie a jiné rukopisy). Připravila jsem z dumasovského materiálu na Kynžvartě ještě tři knihy, vzpomínky Marie Alexandry z Itálie, původně psané na pergamenu a jí ilustrované, knihu kreseb a jejích veršů a její korespondenci z versailleského zámku. Ale s vydáním naší Academií se jaksi váhalo. Byla jsem odkázána na francouzská nakladatelství Hachette, Gallimard, Musset, ale tam zase chtěli, abych si získala nějakou podporu na dílo příliš exkluzívní.“
Kniha o Dumasovi, o níž se Ullrichová zmiňuje, vyšla v Academii až roku 1976, bohužel jen ve francouzštině. A v polovině devadesátých let paní doktorka zemřela. Stačila publikovat Metternichovu korespondenci s kněžnou Kateřinou Zaháňskou a dopisy, které si vyměnili Pauline Metternichová a skladatel Richard Wagner.
Roku 2006 iniciovalo nakladatelství Baronet „první vydání posmrtně nalezeného rukopisu“ Rytíř de Sainte-Hermine, jenž byl otiskován na pokračování v časopise rok před Alexandrovým skonem. V Národním archívu plánují do pár let zpřístupnit veškerou korespondenci kancléře Metternicha, zejména dopisy jeho nejstaršího syna Viktora, jež na nenáviděnou postavu habsburské monarchie vrhají trochu jiné světlo. Dr. Ullrichová svými přepisy pro tuto rozsáhlou akci připravila půdu. Zároveň s tím by měly být digitalizovány dumasovské dokumenty. Žádný velký nával se tu ale nečeká. „Já osobně jsem tady za dobu, co spravuji tento fond, žádného francouzského badatele nezažil,“ uzavírá Jan Kahuda.
Pražská rychlovka
Dodejme, že zřetelnou stopu v českém archívu zanechala i sama Dumasova dcera Marie Alexandra (Alexandrine) Petelová. Na Chodovci opečovávají její ručně vyhotovenou knihu v metternichovské vazbě s názvem Madame Benoît a přípisem: „Jeho Jasnosti princi Metternichovi věnuje autorka v roce 1868.“ Na Kynžvartě zase uchovávají její sochařské dílko: dvé sádrových rukou, dceřina spočívá na otcově. Stojí za pozornost, že román Madame Benoît darovala Marie princi Richardu Klemensi von Metternich jen dva roky poté, co s otcem projížděla přes naše území. Dvojice však tenkrát – navzdory vžité pověsti – nezavítala na metternichovské sídlo na západě Čech. Čtvrtého ledna 1866 přijela nakrátko do Prahy.
Dumas starší s Marií se ubytovali na Poříčí v hotelu U anglického dvora (v současnosti hotel Atlantic) a potom se odebrali na Ovocný trh do domu U červeného srdce (č. 12/575), kde bydlel rakouský spisovatel a básník Alfred Meissner. Ten je v následujících hodinách provedl po pražských památkách, z nichž slovutného literáta zajímal především Valdštejnský palác na Malé Straně (měl totiž v úmyslu napsat román z období třicetileté války). Večer vzácní hosté odjeli do Drážďan. V Čechách tedy strávili jediný den.
