Tomio Okamura: Nepřítel imigrantů i ublížený přistěhovalec, playboy i ochránce slušných lidí
Zvládá být českým patriotem, který hlídá národ před špínou zvenčí, a současně šikanovaným Japoncem. Vyznavačem tradiční rodiny, jenž však sám dává přednost o dekádu mladším přítelkyním. Hlídačem nešvarů politiků, jenž kouzlí s milióny tak, že se auditoři nemohou dopočítat… Tomio Okamura (4. července 1972) je ukázkovým produktem současné doby, postavené na vyprázdněnosti obsahů a lžích, jež se maskují jako alternativní pravda.
Chtěl by být českým prezidentem. Chce znárodnit Českou televizi a rozhlas. Chce přímou demokracii a chce, aby mu nikdo neskákal do řeči. Nesnáší média, ale často v nich vystupuje. Napůl Japonec, napůl Čech, vyjadřuje se radikálně proti islámu, odmítá uprchlíky a popírá existenci koncentračního tábora v Letech. Je předsedou strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), kterou založil poté, co byl vyštípán ze strany Úsvit, již také sám založil. Právě s SPD se stal překvapením parlamentních voleb v roce 2017, když skončil čtvrtý.
V Japonsku pracoval jako popelář, a přesto se stal svou pílí milionářem v České republice, v zemi, v níž podle svých slov dodnes trpí šikanou a rasově motivovanými ústrky.
Tomio sobě
„Vám připadám, že mám absolutně japonský rysy, ale z hlediska Japonce jsem prostě moc bílej. Jednoduše řečeno. A jsem moc velkej, a ještě nemám úplně černý vlasy. Japonci mají úplně černý vlasy, to já nemám a oni to velice dobře vidí. Takže v Japonsku jsem byl vždycky cizinec a dávají to ostentativně najevo… Vzpomínám si, že když jsem si šel v Tokiu poprvé nakoupit sám, jako malej, tak mi prodavačka řekla u pokladny: Jak to, že mluvíš japonsky jako Japonec, když nejsi Japonec? A tenkrát jsem si uvědomil, v těch pěti šesti letech, že je se mnou něco jinak,“ vyprávěl před lety Tomio Okamura při natáčení dokumentu České televize Třináctá komnata.
„Člověk si ani neuvědomuje, jestli má nějaký úspěch, nebo vás lidé začnou poznávat. Já se soustředím jen na svou práci a na to, aby mi pracovní cíle vycházely… To vyplývá z toho, že se mi celé dětství smáli. Pořád říkali: Šikmé oči, to je nějakej Číňan nebo Vietnamec. A v podstatě i v dnešní době ze strany tzv. sluníčkářů a ze strany tzv. propagátorů multikulti světa – jenom od nich – neustále zaznamenávám nějaké rasistické poznámky,“ řekl v květnu 2018 Tomio Okamura studentské verzi deníku E15.
„Znáte ho jako toho českého Japonce, co zastupuje ty cestovky. Jmenuje se Tomio Okamura a už si všichni zvykli, že vystupuje v reality show, jindy diskutuje s předsedou vlády a často komentuje ekonomické události. Málokdo se ptá: Kde se tu ten kluk vzal a co ho dostalo před televizní kamery? Tento příběh nechce zvýšit popularitu Tomia Okamury, ale vysvětlit, proč a jak se tu objevil. Tento příběh je o Asiatovi, který začínal od nuly a svým vystupováním a pílí se dopracoval k úspěchu a uznání. Je to příběh i o naší zemi, ve které se Tomio potýkal nejen s provinční malostí, ale také se zločinným chováním malých podvodníčků i velkých ministrů. Tomio Okamura není geniálně talentovaný, není ani nadprůměrně vzdělaný a neměl nikdy žádné konexe. Vytrvalost, pracovitost, poctivost jsou jeho talentem, který v sobě může objevit každý z nás…“ Tolik anotace knihy Český sen, již Okamura o sobě a svém životě napsal.
Český sen
Narodil se v Tokiu české matce a japonskému otci jako prostřední ze tří synů. V Japonsku strávil většinu dětství, základní školu však již dokončil v Československu. Po návratu do rodné země své matky strávili kvůli její nemoci Tomio s mladším bratrem nějaký čas v dětském domově. Tomio Okamura říká, že tam zažíval šikanu, a proto až do dvaadvaceti let koktal. V Československu také absolvoval střední školu chemickou a následně se v osmnácti letech vrátil do Japonska, kde však ve studiu nepokračoval, sehnal práci pouze jako popelář a později prodavač popcornu v kině. Podle svých vlastních slov se v Japonsku cítil diskriminovaný a neviděl tam svou budoucnost. Vrátil se proto zpět do Česka.
Zde začal úspěšně podnikat v cestovním ruchu. Založil cestovní kancelář, jež cílí hlavně na japonské turisty, spoluvlastní obchody s japonským zbožím a také softwarovou firmu, ale podniká třeba i v gastronomii. Byl aktivní v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, pět let v ní byl mluvčí a viceprezident.
Do povědomí veřejnosti vstoupil v roce 2009 přes televizní obrazovky, když byl jedním z pěti investorů čekajících na nápad, do něhož by vložili peníze, v pořadu České televize Den D. Od té doby se také často a rád veřejně vyjadřuje v podstatě ke všemu – i proto si vysloužil mimo jiné označení „japonský brouk Pytlík“.
Roku 2012 využil Okamura své všeobecné známosti z médií a kandidoval na senátora. Uspěl, což jej tak povzbudilo, že se rozhodl pokusit o post prezidenta republiky. Nepodařilo se mu však získat dostatečný počet podpisů k registraci, přestože se kvůli tomu odvolal až k Nejvyššímu správnímu soudu.
V roce 2013 založil politickou stranu Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, v níž byl zvolen předsedou a se kterou se dostal do Parlamentu.
Napsal několik knih, v nichž kromě legendy o svém životě poskytuje rady, jak spokojeně žít, jak vydělat peníze, jak uspět, jak získat moc a uznání. První z těchto knih, jejichž obálku zdobí jeho tvář, se jmenuje Český sen.
Tunel na konci úsvitu
Tyto knihy, jež se netají inspirací publikací Donalda Trumpa, jemuž občas Okamura říká familiárně Donald (jsou si prý názorově blízcí), se prodávaly dobře. Koneckonců to, že se Okamurovi finančně daří, ukázaly i parlamentní volby 2017 – šéf SPD byl s majetkovým přiznáním necelých šestnáct miliónů korun třetím nejbohatším poslancem po Andreji Babišovi a Karlu Schwarzenbergovi. Právě peníze jsou ale velkou temnou skvrnou na Okamurově pracně budovaném obrazu poctivého podnikatele.
Po úspěšných volbách v roce 2013 do pokladny Úsvitu přitekly milióny. A jak jako první upozornil v roce 2014 Reflex, Okamurovi tou dobou začal ze stranické kasy odcházet každý měsíc na účet milión korun za údajné marketingové a mediální poradenství. Okamura nedokázal toto vyvádění peněz, nesoucí znaky klasického tunelování, vysvětlit; byl vyloučen z poslaneckého klubu. On vše označil za puč a po pár měsících ze strany, kterou finanční skandál nevratně poškodil, takže už neměla žádnou nadějnou budoucnost, odešel.
V roce 2017 se zase objevilo podezření, že Okamura v majetkovém přiznání za rok 2016 nepřiznal patnáct miliónů korun, což bagatelizuje tím, že jde o pochybení jeho účetní. Problém je o to pikantnější, že jedním z hlavních hesel jeho letošní předvolební kampaně bylo zavedení osobní, hmotné a trestní odpovědnosti vrcholných politiků, již demonstroval na situaci Andreje Babiše, který je prý jako premiér nepřijatelný, pokud je trestně stíhán. Parafrázováno – Okamura křičí: Chyťte Okamuru.
Bizarní patriot
Na jaře 2015, s rétorikou nejbližšími zrazeného, leč neporazitelného bojovníka za lepší budoucnost všech slušných Čechů, založil stranu Svoboda a přímá demokracie. Kampaň postavil na existenčním strachu, jenž v lidech podporuje sobectví a nenávist, a na bizarním portrétu sebe samého jako ukázkového Čecha, jenž hájí národ a zemi před migranty a chátrou vůbec. K překvapení většiny se se svou hordou zapálených amatérů, jejichž hlavní devízou je, že rádi mluví nesmysly a neznají stud či sebereflexi, dostal do Poslanecké sněmovny.
Hlavními taháky Okamurovy strany jsou důraz na patriotismus, národní hrdost, přímou demokracii (vládu všech a komunismus jako myšlenku Okamura oslavuje, to lidé ji podle něj zneužili), zpřísnění imigračních zákonů a nulová tolerance takzvaných nepřizpůsobivých skupin s přesahem k náboženské a jiné diskriminaci. Je euroskeptik a prosazuje národní stát, je hrdý na ideové spojenectví s radikální stranou Francouzky Marie Le Penové.
Když mu média nedají prostor, jaký si podle sebe zaslouží, útočí na ně a ublíženě si stěžuje. Když o něm napíšou, útočí také. Za mnohé příspěvek, jejž sdílela na internetu jeho strana v reakci na text v novinách, kde byla SPD mimo jiné označena jako xenofobní a protirežimní strana a Tomio Okamura za politického podnikatele: NOVINÁŘSKÉ PRODEJNÉ PROSTITUTKY Z DENÍKU ZBABĚLE ÚTOČÍ! Špína a novinářská ostuda prodejných novinářských prostitutek z Deníku dosáhla nové hranice dna, na které může skoro-člověk zaměstnaný v odpadkovém deníku, ono „něco“ bez páteře, ale bohužel s novinářským průkazem, klesnout. Sdílejme toto novinářské bahno upachtěných ubohých Jidášů z Deníku, tak ať se co nejvíce lidí dozví, za koho tyto prostitutky mediálního světa kopou! Loni nám „pouze“ mazali naše příspěvky na svých „demokratických“ diskusích, kde o nás prokazatelně lhali, a my jsme jim to odkazy na videozáznamy našich akcí dokonale dokazovali. Letos nám eurofašisté z NĚMECKÉHO DENÍKU vyhlásili regulérní MEDIÁLNÍ VÁLKU!!!! Seli jste mediální vítr a SKLIDÍTE BOUŘI!!!!!! Naplivali jste do tváří STATISÍCŮ NAŠICH VOLIČŮ V NAŠÍ REPUBLICE a to jste neměli dělat!!!!!!
Proti všem
Okamura rád brojí za stejná práva pro všechny. Důraz klade hlavně na „obyčejné“ lidi, jako je prý on sám, již nemají nikde dovolání a kteří jsou přehlíženi ve jménu všech možných menšin – z úspěšného milionáře je najednou „obyčejný“ a „slušný“, „malý“ český člověk; přeskakuje z role do role jako zkušený hollywoodský harcovník.
Ovšem když jeho vlastní slova použije někdo jiný ve spojení s ním, jím vykřikovaná hesla, jako osobní statečnost, schopnost argumentace a ochota nést za svá slova (byť pitomá) odpovědnost, jsou na nule a utíká se k žalobě. Tak před pěti lety žaloval novinářku Barboru Tachecí pro pomluvu, neboť zopakovala jeho vyjádření ve smyslu, že se snaží najít konečné řešení cikánské otázky. V roce 2013 žaloval i českou pobočku Transparency International… Tyto spory byly buď zamítnuty, nebo je prohrál.
Legendární je hlavně jeho soudní spor s Reflexem, který žaloval poté, co byl ve spojitosti s prezidentskou kandidaturou a svými názory označen za Pitomia Okamuru. Soud se táhl několik let, loni v lednu pak padl konečný rozsudek, a sice, že v případě oprávněné kritiky lze Tomia Okamuru nazývat Pitomiem.
Nebojuje však pouze s novináři, ale také s politiky, kteří jej často označují za demagoga, extremistu a mluvku – například Andrej Babiš: „Nevím, proč to pan Okamura říká, on stále moc mluví.“
Slušní lidé
Okamura se však neváhá pustit i do vlastní rodiny, která není jeho veřejně vykřikovanými názory ani jeho agresívním a primitivním stylem osobního vystupování nadšená. Svému staršímu bratrovi Hayatovi, jenž prohlásil, že chce očistit rodinu od Tomiova jména, a který kandidoval za KDU-ČSL, nemůže přijít na jméno. Současně tvrdí, že nic není důležitějšího než rodina – a přinutil svého syna Roye (z tříletého manželství s Japonkou Mie), aby stál při vyhlašování volebních výsledků parlamentních voleb před kamerami vedle něj. Mladý muž, student filmové školy, se hned poté od otce a jeho názorů distancoval a přiznal, že podlehl jeho nátlaku.
Tomio Okamura hovoří o významu rodiny často. Podpora tradiční rodiny a slušných lidí je v programu SPD (důraz je kladen právě na slova tradiční a slušní lidé – co přesně to znamená, ví jen Okamura sám), nicméně veřejnosti se dlouhá léta s gustem předváděl jako playboy, jenž se nerad váže, s přítelkyněmi o mnoho let mladšími.
Nakonec se ale začal zacvičovat v roli, po které léta toužil – v postavě politika, s nímž se musí počítat. Ať už se Okamurovi podaří udržet si pozornost veřejnosti a politiků, nebo ne, vsaďte se, že za případný další neúspěch budou zase moct rasistické předsudky nás ostatních.
