Před 105 lety chtěla eserka Fanny Kaplanová zastřelit v Moskvě Lenina. Bohužel se nepovedlo
V sovětské politické démonologii jí patřilo jedno z předních míst. A mezi ženami neměla konkurenci, vždyť se pokusila zabít samotného Lenina. Stalo se tak právě před sto pěti lety. Kým ale byla Fanny Kaplanová (1890–1918) doopravdy?
Je po osmé večer, 30. srpna 1918. Vladimír Uljanov, revolučním jménem Lenin, vyjde z moskevské továrny, kde se setkal s dělníky. Když položí nohu na stupátko svého vozu, přiblíží se k němu neznámá žena a osloví ho jménem. Pak vytáhne revolver a třikrát vystřelí. Jedna kulka mine cíl, další poškodí Leninovu plíci, třetí zasáhne rameno. Jsou to vážná zranění, ale Lenin jako zázrakem přežije, i když už se zřejmě nikdy zcela nezotaví.
Atentátnice Lenina zbavila sil v okamžiku jeho největšího triumfu, necelý rok po úspěšném bolševickém převratu, jenž do dějin vejde jako Velká říjnová socialistická revoluce. Žena, která držela v ruce malý browning, je sama revolucionářka a socialistka, a právě proto na Lenina střílí.
Malá žena
I když v propagandě vystupovala jako jakási ježibaba, bylo Fanny Kaplanové v okamžiku jejího nejslavnějšího činu pouhých osmadvacet. Je ovšem pravda, že vypadala starší, stačila toho zažít víc než většina lidí za celý život. Narodila se jako Fajga Rojtblat 10. února 1890 ve Volyňské gubernii ve velmi chudé rodině. Její otec byl učitelem v židovské škole, měla dalších sedm sourozenců, vesměs dělníků. Pro sebe si zvolila jinou cestu.
Živě se zajímala o sociální otázky a v roce 1905, kdy Ruskem otřásla první revoluce, se z ní stala anarchistka. Zřejmě pod vlivem svého, jen o dva roky staršího partnera Viktora Garského. Fanny Kaplanová bylo jedno z jejích konspiračních jmen.
Její anarchistická kariéra netrvala dlouho. V říjnu 1906 chystala s Garským atentát na kyjevského generálního gubernátora. Jenže nálož vybuchla předčasně, ještě v hotelovém pokoji, kde milenci-revolucionáři pobývali. Garskému se podařilo zmizet, poraněné Kaplanové se zmocnili bdělí občané – podobně jako později po atentátu na Lenina. V carském policejním protokolu se zachovala fotografie šestnáctileté křehké dívky s uhrančivým pohledem, tmavě rusými vlasy, vysoké jen 156 centimetrů. Její nevýbojné vzezření bylo pro atentáty jako dělané. U sebe měla browning, pistoli stejného typu, jaká se objevila v její ruce o dvanáct let později.
U Wolanda
Během výslechů odmítla uvést jakékoli informace o svých spolupracovnících, neprozradila ani Garského, ačkoli on byl pravděpodobně hlavním autorem záměru, a navíc ji nechal napospas policii. Soud jí vyměřil trest smrti, změněný vzhledem k její nezletilosti na doživotní vězení a nucené práce. Během trestu byla bita, trpěla bolestmi hlavy, revmatismem a dalšími potížemi, navíc v důsledku svého zranění postupně slepla. Ještě během věznění ovšem podstoupila operace, při nichž jí lékaři vyjmuli z těla střepiny, a léčila si i oči. Štěstí ji neopouštělo, v roce 1913 jí byl trest zkrácen na dvacet let a po únorové revoluci roku 1917 byla propuštěna na svobodu.
Začala nová éra ruských dějin a potenciálně i nová životní etapa Fanny Kaplanové. Přijela do Moskvy, kde asi měsíc zůstala u bývalé spoluvězeňkyně Anny Pigitové, dcery významného tabákového podnikatele. Snad jen jakousi náhodou se v tomto domě ve Velké sadové číslo 10 o pár let později zjevil tajemný Woland – i když jen v Bulgakovově románu Mistr a Markétka.
Kaplanová pak odjela k Černému moři, kde jí nová porevoluční vláda nabídla ozdravný pobyt. A poté v Charkově absolvovala oční operaci u významného oftalmologa Leonarda Giršmana. Tuto operaci jí podle některých zdrojů zařídil jistý Dmitrij Uljanov, mladší bratr Vladimíra Lenina. Během rekonvalescence se dozvěděla o Leninově „revoluci“ ze 7. listopadu 1917, na kterou, jak později uvedla při výslechu, „hleděla s nesouhlasem“.
Smrt zrádcům
Ani na nucených pracích – a s vyhlídkou na doživotní věznění – nepřestala přemýšlet o politice a sociálních otázkách. Pod vlivem charismatické spoluvězeňkyně Marie Spiridonové se rozhodla přejít k „eserům“, tedy socialistům-revolucionářům, jednomu z předních politických proudů Ruska před revolucí i krátce po ní.
Pozdější komunistické propagandě se podařilo vytvořit dojem, že cesta od carismu k „socialismu“ mohla v Rusku proběhnout jediným možným způsobem, ačkoli v porevolučním kvasu spolu soutěžila řada představ a proudů. Bolševici nebyli zdaleka nejpočetnější, byli jen nejefektivnější a nejbezohlednější. A občas měli větší štěstí.
Na první revoluci z února roku 1917, která sesadila cara a ustavila Prozatímní vládu, se podstatná část ruských levicových, ale i liberálních sil shodla. V říjnu 1917 se dokonce konaly svobodné parlamentní volby. Z nich vyšli nejúspěšněji právě eseři, kteří v Ústavodárném shromáždění dostali 40 procent hlasů – oproti pouhým 24 procentům pro bolševiky. Těm se zas podařilo ovládnout „sověty“, dělnické rady, které používali jako alternativní zdroj moci i legitimity. Tam drželi asi 60 procent pozic, zatímco eseři jen 15. Část levých eserů s bolševiky tehdy spolupracovala.
Velmi rychle se ukázalo, že bolševici o pluralitu ani soutěž nestáli. Už 7. listopadu 1917 provedli puč proti Prozatímní vládě, právě ten, jenž vešel do dějin jako VŘSR. A když pak v lednu 1918 zjistili, že poslanci Ústavodárného shromáždění většinu Leninových návrhů odmítají, rozpustili i parlament. To je jeden z důvodů, proč se v červenci 1918 část eserů pod vedením zmíněné Marie Spiridonové pokusila vyvolat proti bolševikům (neúspěšné) povstání.
A hned v následujícím měsíci se odehrál atentát na Lenina. Sama Fajga Rojtblat, která si i nadále říkala Kaplanová, se bolševického vůdce rozhodla zabít už v únoru 1918, po rozpuštění parlamentu. Tak to přinejmenším uvedla při výslechu: „Lenina považuji za zrádce revoluce. Zůstávám věrná Ústavodárnému shromáždění.“ A podobně jako dvanáct let předtím i tentokrát odmítla jmenovat své spolupracovníky. „Měla jsem odvahu splatit svůj dluh, mám odvahu zemřít.“ Toto přání jí bolševici brzy poté splnili.
Pořádná práce
Jednou z věcí, které hrály roli při roztržce mezi bolševiky a esery, byl mír, jejž Lenin uzavřel s Německem. Eseři ho považovali za zradu a za omezení ruské suverenity ve prospěch zahraničních velmocí. I eseři byli ovšem velmi radikální hnutí a oblíbili si metodu fyzického odstraňování nepřátel. Už před revolucí měli na svědomí desítky životů, zejména gubernátorů a ředitelů věznic, ale také reformního premiéra Stolypina. Eserský atentátník stál také za smrtí německého velvyslance v Rusku.
V době porevoluční roztržky s bolševiky se mezi esery mluvilo o likvidaci Lenina, ale i Trockého, Dzeržinského, Sverdlova a Urického. Na sjezdu eserů na jaře 1918, kde se horlilo proti „rodící se bolševické stranické diktatuře“, se objevila i Kaplanová a žádala „pořádnou práci“, tedy pravděpodobně atentát, třeba i za cenu sebeobětování.
Eserské vedení jí ale žádný úkol nedalo, pravděpodobně jí nedůvěřovalo. A tak si – přinejmenším podle současného ruského kriminalisty Vladimira Solovjeva – Kaplanová sestavila vlastní skupinu, která začala plánovat atentát na vlastní pěst. Podle Solovjeva byly ale jejich záměry naivní a metody diletantské.
Láska a revoluce
Je tu ještě jedna rovina. Britský diplomat, jenž byl během zátahu na spiklence zatčen a konfrontován s Kaplanovou, později vzpomínal, že na něj působila až nepřirozeně klidně. Naopak někteří z bolševických představitelů tvrdili, že po předvedení k výslechu působila hystericky a exaltovaně, dokonce prý uvažovali, jestli není šílená. Podle vzpomínek Jakova Peterse, představitele Čeky, nové politické policie, nebylo možné z Kaplanové dostat žádnou relevantní informaci.
Začal s ní proto mluvit o jejím životě a motivaci – a o těch atentátnice mluvila bez pobízení. Hovořila nejen o svém nepřátelství k Leninově puči proti revoluci, ale i o jiných věcech. Zmínila se o setkání s jakýmsi Mikou, kterého znala v době před svým zatčením. Tedy Viktorem Garským, jejím někdejším partnerem a spolupachatelem atentátu z roku 1906. Strávili spolu znovu noc, ale ráno jí Garský řekl, že ji nemiluje a nikdy nemiloval, vyčetl jí i to, že voní po mýdle. „Byla jsem mu na obtíž, možná i nebezpečná.“
V tomto světle vypadá atentát na Lenina jako pokus odejít ze života, a to pokud možno zaštítěná nějakým větším příběhem, než je zhrzená láska. Tuto melodramatickou verzi ovšem nezdůrazňovala ani oficiální komunistická verze, i když by jí mohla vyhovovat, protože z ní mizí politika a idealismus. Přesto je na místě otázka, zda by Fanny Kaplanová spáchala atentát na Lenina a riskovala smrt, kdyby ji Garskij s radostí přivítal ve svém životě a poskytl jí zázemí.
Zdá se, že Kaplanová na dalším životě příliš nelpěla, byla unavená, nemocná, bez osobního života a bez opory v rodině. Její rodiče i sedm sourozenců odjeli už v roce 1911 do Ameriky. V životě nepoznala skoro nic jiného než boj a kriminál.
Rudý teror
Lenin několik let skomíral a v lednu 1924, v necelých čtyřiapadesáti, zemřel. Atentát mohl být jedním z rozhodujících faktorů. Jednu kulku mu lékaři vyndali v roce 1922, další až po smrti. Bezprostředně po atentátu se navíc nenechal odvézt do nemocnice, protože se obával, že v ulicích by mohli být další útočníci. Měl štěstí, že na místě byl medik, jenž mu hned po zásahu zastavil krvácení – i tento mladík vlastně změnil běh dějin.
S tím Kaplanová počítat nemohla, ovšem neodhadla ani jiné věci. Ve stejný den zahynul v Petrohradu Mojsej Urickij, další vysoce postavený bolševik a šéf petrohradské Čeky. Atentát na něj spáchal Leonid Kannegisser, také přívrženec strany eserů. Oba útoky se pro bolševiky staly záminkou pro rozpoutání rudého teroru proti nepřátelům revoluce: „Vyhlásili nám válku, my odpovíme válkou,“ shrnul situaci Jakov Sverdlov.
Auto, ne smrt
Během krátké doby jsou zatčeny a popraveny stovky lidí, kteří jsou označeni za nepřátele revoluce, často jde právě o esery. Bolševici pro tento účel obnovili trest smrti, který zrušila Prozatímní vláda, ta, již pak sami sesadili. A tak i když se Kaplanová a Kannegisser pokusili nástup bolševické diktatury zastavit, spíše přispěli k jejímu utužení.
Historie nakonec vždy předčí fantazii. Půl roku poté, co Lenin přežil politicky motivovaný útok, zmocnila se jeho vozu skupina ozbrojenců. Mohli ho snadno zabít, ale ukázalo se, že jsou to lupiči a mají zájem jen o auto. Vůdce světového proletariátu prostě vyhodili na ulici a odjeli.
Románek s bratrem?
Kolem případu Kaplanové se dodnes vrší nejasnosti, mýty a spekulace. Jedna se týká toho, jestli vůbec střílela ona. Vždyť měla velmi špatný zrak, i když střílela zblízka. Vyskytly se úvahy, že ve skutečnosti střílel někdo jiný, například eserka jménem Lidija Konopljevová, přičemž Kaplanová byla na místě jako spojka a pak se nabídla státní moci jako dobrovolná oběť vyšetřování.
Podle jiných úvah Kaplanovou obětovala sama Čeka, která potřebovala rychle nějakého pachatele a bylo jedno jakého. Podivínskou Židovku mohli předhodit veřejnosti, protože nehrozilo, že se z ní stane oblíbený hrdina.
Nejasnosti vyvolává skutečnost, že se rozcházejí výpovědi očitých svědků a že na místě byly nalezeny čtyři nábojnice, ačkoli z browningu bylo vystřeleno jen třikrát. Jedna z oblíbených fám se týká jejího údajného románku s Leninovým mladším bratrem Dmitrijem, i když ten není nijak doložen.
Jak to tedy bylo?
Současná autorka Polina Daškovová se domnívá, že na Lenina ve skutečnosti nikdo nestřílel, byl to prý pokus Čeky získat záminku k represím. Lenin při inscenovaném útoku omylem upadl a zlomil si ruku, takže zranění nakonec fingovat nemusel.
Jiné spekulace se točily kolem dalších osudů Fanny Kaplanové. Prý nebyla popravena, lidé ji viděli ještě po dvaceti letech v táboře na Solovkách nebo v Kazachstánu. Případně že ji zachránil sám Lenin, jemuž zaimponovala, v roce 1945 byla propuštěna a zemřela o dva roky později.
Podle jiné verze Kaplanovou nechal Sverdlov rychle odstranit, aby nemohla odhalit skutečnou pravdu, totiž že atentát na Lenina organizoval on, aby se dostal na jeho místo. Paradoxní je, že sám krátce nato za nejasných okolností zemřel.
Pokus o Leninovu vraždu byl znovu vyšetřován v roce 1922, opět v 60. letech a nakonec po rozpadu SSSR v 90. letech. Ruská generální prokuratura poté konstatovala, že i nadále považuje za pachatelku atentátu na Lenina výhradně Fanny Kaplanovou. Nebyla tedy ani rehabilitována.
Kulka a sud
Kaplanová byla zadržena krátce po činu, tedy 30. srpna večer, a odvezena do Lubjanky, ústředí Čeky. Mezi představiteli bolševické moci se kolem otázky, co bude dál, rozhořel zásadní spor.
Umírněnější Peters tvrdil, že přiznání není žádný důkaz, je třeba postupovat podle zákona. A také není jasné, zda je atentátnice duševně zdravá. Poprava tedy není možná. Naopak radikální Sverdlov mínil, že věc je třeba chápat politicky a pokud možno rychle ukončit, i kdyby už se od zadržené nedozvěděli žádné nové informace. Tentýž muž pár týdnů předtím pravděpodobně stál za popravou carské rodiny, i tehdy prosadil radikálnější řešení.
Konec přišel náhle. Druhého září Kaplanovou převezli do Kremlu, kde čekala na další osud – vlastně nedaleko od Leninova bytu. Ten se ještě následující ráno, tedy 3. září, o osud střelkyně zajímal. Téhož dne, ve čtyři hodiny odpoledne, vydal Sverdlov rozkaz k popravě, která byla neprodleně provedena, a to přímo v areálu Kremlu.
Na fyzickém konci Fanny Kaplanové nebylo nic romantického. Dostala kulku do zátylku, její tělo nacpali do sudu a zapálili. Neměla po ní zůstat sebemenší památka – ani důkaz o její vině či nevině, kdyby ho někdo chtěl později získat. Opět na dohled od místa, kde dosud spočívá vypreparovaný Lenin.
Dvě sochy
V paměti ale zůstala, její čin se stal důležitou součástí sovětské mytologie, včetně důležité relikvie, totiž Leninova kabátu s vyznačenými průstřely. Zaujala místo vedle dvou klíčových žen v Leninově oficiálním příběhu – manželky Naděždy Krupské a „spolupracovnice“ (totiž milenky) Inessy Armandové.
Kodifikovanou verzi si pak sovětští občané utužili díky filmu Lenin v roce 1918 z roku 1939. Lenin krátce před svým postřelením promluví k dělníkům a zmíní také československé legie. Zákeřnou atentátnici hrála Natalija Efronová, židovská herečka, jejíž matka se zlomyslnou náhodou rovněž jmenovala Fajga.
V roce 1922, ještě za Leninova života, byl na místě atentátu vztyčen památník, který byl později několikrát změněn. Vtipálci mu pak říkali pomník Fanny Kaplanové. Vlastní sochy se tato žena dočkala až v roce 2002 v aprílovém vydání jedněch ruských novin, které uveřejnily fotomontáž nadživotní bronzové ženské postavy (stojící naproti Leninově soše) a nechaly několik osobností, aby se k „novému dílu“ vyjádřily. Někteří byli proti, jiní pomník chválili, další si přáli odstranit Lenina i Kaplanovou.
Trvalejší památník svého druhu postavilo ve svých dílech Kaplanové několik ruských umělců. Pachatelku dvou neúspěšných atentátů vidí jako bojovnici za svobodu, protože pochopila dříve než milióny jiných, že Lenin a jeho spolupracovníci chystají pro Rusko neblahý osud.
Autor je redaktorem a komentátorem Českého rozhlasu
